„Není ti špatně?" ozvalo se mu u ucha.

Neohlédl se. Dál se zavřenýma očima nastavoval tvář slunci. „Ne."

„Opravdu?" zeptal se dívčí hlas nedůvěřivě. „Jsi nějaký bledý."

„To je u mě normální," ušklíbl se.

„Vždycky ne. Znám tě z Bradavic od vidění. Remus Lupin, že jo?"

(Mé jméno, má krev I: Kapitola sedmá – Vše nejlepší, Tichošlápku)

~••~

Nemocnice sv. Munga pro kouzelnické choroby a úrazy, 2. května 1998

Věděla jsem, že ten den si budu pamatovat ještě dlouhá léta poté. Možná na něj nikdy nezapomenu. Včera ráno, když jsem vstala, oblékla si svůj pracovní hábit a nastoupila do práce, byl svět ve válce. Poslední týdny byly to nejhorší, co jsem ve svém životě prožila. Strach a beznaděj – to byla jediná dvě slova, která dokázala popsat, co se kolem nás dělo. Strach tak opravdový, syrový, který vám svíral útroby, až jste se nedokázali nadechnout. Nekonečná beznaděj, která vám stáhla hrdlo a ochromila vaše smysly. Přesto jste každý den ráno museli vstát z postele a čelit všemu, co přicházelo. Naše povolání to vyžadovalo.

Klíč k přežití naší práce je zapírání. Zapíráme, že jsme unavení. Zapíráme, že jsme vyděšení. Zapíráme, jak moc chceme uspět. A ze všeho nejvíc zapíráme, že zapíráme. Vidíme jen to, co chceme vidět a věříme tomu, čemu chceme věřit. A ono to funguje. Lžeme sami sobě tak moc, že za chvíli nám naše lži připadají jako skutečnost. Tolik zapíráme, že nepoznáme pravdu ani když je přímo před námi.

Lhala jsem v posledních týdnech neustále. Lhala jsem své nadřízené o tom, jestli ošetřuju čistokrevného pacienta. Lhala jsem kontrolám z ministerstva o tom, že nevím, kde je můj manžel. Lhala jsem svým pacientům, když jsem dokola slibovala, že jim dokážu pomoct. A nakonec jsem lhala sama sobě o tom, jestli mám sílu pokračovat.

Ten den se ale všechno změnilo. Pán zla padl – válka skončila. Kouzelnický lid se mohl zase svobodně nadechnout. Lidé vyráželi do ulic, oslavovali a chovali se bláznivě. Pro ně válka skončila s Voldemortovou smrtí, mohli za tím vším udělat tlustou čáru. Jenže my víme, že válka nikdy neskončí, nikdy, dokud ještě někde bude krvácet rána, kterou zasadila.

Nemocnice byla ten den v naprostém chaosu. Už od brzkých ranních hodin se k nám přemisťovali zranění, kteří bojovali v bitvě o Bradavice. Hala byla plná kouzelníků a čarodějek čekajících na ošetření, pokoje byly kapacitně přetížené a nás zaměstnanců bylo žalostně málo. Nezvládali jsme příjem stále nových a nových pacientů. Nevěděla jsem, jak dlouho už jsem na nohách. Možná čtyřiadvacet hodin, možná déle. Bylo mi to jedno. Když jde o záchranu lidských životů, vždycky přestanete vnímat svoje vlastní potřeby, ale soustředíte se výhradně jen na své pacienty. Krátce po poledni se v hale objevili i první příbuzní hledající své milované, které jsme hospitalizovali. Hodily by se nám tři tucty rukou navíc, ale museli jsme si vystačit s tím, co jsme měli k dispozici.

A nakonec k nám začali přinášet i mrtvé. Ty, kteří padli ve válce. Ženy. Muže. Děti. Ve své práci jsem toho viděla dost, ale na ten pohled vás nic nepřipraví, věřte mi. Byly to desítky těl. Někteří byli tak zohavení, že je bylo těžké identifikovat. Jiní vypadali, jako kdyby jen usnuli.

„S dovolením, madam," vyrušil mě nějaký netrpělivý hlas ze zamyšlení.

„Omlouvám se."

Ustoupila jsem stranou, abych uvolnila cestu dvěma mužům, kteří nesli na nosítkách další mrtvé tělo. Byl to nějaký chlapec, mohlo mu být nanejvýš patnáct let. Žluč se mi zvedla až do krku, ale snažila jsem se tvářit neutrálně. Kamenný výraz je to první, co se v téhle práci naučíte. Pravidlo číslo jedna – nikdy za žádnou cenu nesmíte před pacienty, jejich příbuznými či pozůstalými dát najevo své emoce.

„Ten je poslední," oznámil jeden z mužů.

Moje kolegyně Ruth si na svůj seznam připsala další číslo. „Identifikoval ho někdo?"

„Prozatím ne, madam."

„Tak vlevo k ostatním bezejmenným," ukázala jim cestu.

Věděla jsem, že bych měla odejít. Cítila jsem se nepatřičně, že si je tak okázale prohlížím, ale nedokázala jsem od nich odtrhnout oči. Měla jsem pocit, že když teď odejdu, bude to vůči nim neuctivé. Bezmyšlenkovitě jsem muže s nosítky následovala a prohlížela si všechny ty prázdné tváře.

Bezejmenní. Další lež – přece měli svá jména, své životy, domovy. Byli to něčí rodiče, sourozenci, děti, dobří přátelé nebo lásky. Někdo je přece bude postrádat. Někdo bude muset přijít a přihlásit se k nim.

A potom se mi kamenná podlaha pod nohama zhoupla. Celý svět se zatočil a moje srdce na okamžik zapomnělo bít. Mezi prázdnými tvářemi jsem zahlédla jednu důvěrně známou. Tvář, kterou jsem kdysi upřímně milovala.

„Jsi v pořádku?" zeptala se mě Ruth starostlivě.

„Jistě," přitakala jsem, ale nespouštěla z něj oči.

Ruth pohlédla směrem, kterým jsem se dívala. „Znáš ho?"

„Ano."

Bolest přichází v mnoha podobách. Malé píchnutí, nebo trocha přecitlivělosti, náhodná bolest, obyčejné bolesti, se kterými žijeme každý den. Pak je tu druh bolesti, kterou nelze ignorovat. Stupeň bolesti tak vysoký, že přehluší vše ostatní. Nechá svět kolem zmizet, až to jediné, nad čím můžeme přemýšlet, je, jak moc to bolí. Taková bolest mi sevřela hruď.

„Remus Lupin," odpověděla jsem na její nevyřčenou otázku, „jmenoval se Remus Lupin."

~••~

Pamatovala jsem si ho už z první cesty vlakem do Bradavic. Seděl ve vedlejším kupé a usmál se na mě, když jsem kolem procházela uličkou ve snaze najít svou zatoulanou kočku. Většinu času v Bradavicích jsme se ale míjeli, protože bylo lepší se tomu jejich čtyřlístku vyhýbat. Vždycky se mi na něm líbilo, že je skromný. Patřil k nejchytřejším studentům našeho ročníku, ale nedával své znalosti okázale najevo. Jako spousta spolužáků (a koneckonců i profesorů) jsem nechápala, proč ztrácí čas s někým tak arogantním a vychloubačným, jako byl James Potter nebo Sirius Black. Pravdou ale bylo, že ať o téhle dvojce kolovaly jakékoliv klepy, on v jejich společnosti pookřál. Z tichého a zasmušilého kluka se stával veselým vtipálkem, který si navzdory vysokému počtu školních trestů dokázal udržet status premianta. Ještě nikdy jsem nepoznala nikoho, kdo by se podílel na tolika rošťárnách, ale zároveň budil dojem pilného studenta. To byl i nejspíš důvod, proč jsem se do něj zakoukala, ale rozhodně to byla pohnutka k tomu, abych ho tenkrát na Příčné ulici oslovila.

Všimla jsem si ho, když jsem vycházela od madame Malkinové. Zastavil se u výlohy Krucánků a Kaňourů a se zájmem si prohlížel nejnovější knihy na trhu. Váhala jsem jenom chvíli. Napadlo mě, že projdu jenom kolem, jako by náhodou, ale jak jsem se blížila, dodávala jsem si odvahu. Byl nepřirozeně pobledlý a unavený, přes tvář se mu táhl nehezký čerstvý šrám. V duchu jsem si pořád přeříkávala, co mu řeknu. Ahoj Remusi, jaké máš léto? Znělo to nenuceně a přátelsky. Ideální věta pro zahájení rozhovoru. Ale potom jsem se ocitla vedle něj a zmocnila se mě nervozita. Plácla jsem první pitomost, která mi přišla na jazyk.

„Není ti špatně?"

Neohlédl se. Dál se zavřenýma očima nastavoval tvář slunci. „Ne."

„Opravdu?" zeptala jsem se nedůvěřivě. „Jsi nějaký bledý."

„To je u mě normální," ušklíbl se.

„Vždycky ne," odporovala jsem. „Znám tě z Bradavic od vidění. Remus Lupin, že jo?"

Připadala jsem si jako naprostý hlupák. Hůř už jsem opravdu začít nemohla, ale potom konečně otevřel oči a zadíval se na mě. V první okamžik vypadal, jako by spatřil přízrak. Měla jsem chuť vzít nohy na ramena a utéct někam hodně daleko.

„Teď ale vážně nevypadáš dobře."

Pokusil se o úsměv. „Vážně mi nic není."

„Když myslíš...," pokrčila jsem rameny a rozhodla se utéct někam hodně daleko. Nejlépe na druhou stranu zeměkoule, abych ho už nikdy nemusela vidět.

„Počkej!" chytil mě najednou za ruku. „Odkud mě znáš?"

Srdce se mi rozbušilo tak silně, že mi málem vyskočilo z hrudníku. „Každý, kdo chodí do Bradavic, musí znát Remuse Lupina, Jamese Pottera, Siriuse Blacka a toho...no...malého...," vážně mi to jméno vypadlo.

„Petra Pettigrewa," doplnil mě pobaveně.

„Jo, toho," ošila jsem se nervózně.

Chvíli si mě zkoumavě prohlížel, jako by se můj obličej pokoušel zařadit. Cítila jsem, jak mi hoří tváře rozpaky.

„Mám to!" vyhrkl najednou. „Julianne Heartová. Havraspárská chytačka, že ano?"

Určitě mu to utkvělo v hlavě jenom díky Potterovi.

„Přesně tak," přitakala jsem, „ale říkej mi raději July, jako všichni."

„Nechtěla bys...eh...nechtěla bys zajít na zmrzlinu, July?" zeptal se nesměle.

„Proč ne? Půjdu moc ráda," souhlasila jsem a snažila se tvářit, že jsem nad věcí, ale ve skutečnosti jsem se málem zbláznila štěstím.

Zamilovala jsem se do Remuse Lupina někde mezi druhým kornoutem zmrzliny a třetím okruhem po Příčné. Byl výborný společník – vtipný, uměl výborně naslouchat i vyprávět. Brzy jsme zjistili, že bydlíme nedaleko od sebe, máme rádi stejnou muziku a ve škole nás baví ty samé předměty. K Remusovi ale neodmyslitelně patřila i velká nesmělost. Nebyl jako ostatní chlapci, choval se ke mně jako kamarád a pravý gentleman. A já na to přistoupila, i když jsem do něj byla zakoukaná. Říkala jsem si, že potřebuje čas, aby se osmělil. A tak jsem čekala a doufala, že se do mě také zamiluje.

Byla jsem přesvědčená o tom, že k sobě patříme, že mi vesmír dává pořád znamení. Setkali jsme se o pár dnů později znovu na Příčné, když jsem si šla obstarat nákupy do školy, narazili jsme na sebe hned ve vlaku do školy. Zatímco dřív jsme se ve škole míjeli, ten rok bylo něco jinak, jako by nás k sobě něco pořád táhlo. Naráželi jsme na sebe na chodbách, potkávali jsme se v knihovně nad učením. Někdy jsem se cítila už hloupě a doufala, že si nemyslí, že ho snad pronásleduju. Ale vždycky vypadal, že mě rád vidí.

Všechno se změnilo, když škola pořádala vánoční maškarní bál. Nikdo nemluvil o ničem jiném než o šatech, kostýmech a o tom, s kým stráví noc. Dostala jsem pozvání od dvou spolužáků, které jsem odmítla jen proto, že jsem doufala.

Vzpomínáte, jak jste byli malí a věřili na pohádky? Jak váš život bude fantastický – bílé šaty, šarmantní princ, který si vás odveze do zámku na kopci. Lehli jste si v noci do postele, zavřeli oči a bezvýhradně jste tomu věřili. Remus Lupin pro mě tím princem byl. Pozval mě na ples a ten večer byl tak kouzelný, jak jen mohl být. Skvěle jsme se bavili a protančili celou noc. Každý okamžik, kdy se naše těla dotkla, byl jako elektrický výboj. Všechno bylo tak napínavé a vzrušující. A když mě poprvé políbil, myslela jsem si, že se vznesu ze země a vylétnu až k noční obloze.

Ale nakonec vyrostete. Jednoho dne otevřete oči, a pohádce je konec. Většina lidí se přikloní k věcem a lidem, kterým mohou věřit. Ono je totiž těžké, vzdát se zcela pohádek. Skoro každý má pořád kousek naděje – víry – že jednoho dne otevřou oči a všechno se stane skutečností.

~••~

Léčitelství je v jistém směru více věda než magie. K léčení používáme kouzla, lektvary a zaklínadla, ale k lidskému tělu musíme přistupovat jako mudlovští doktoři – vědecky. A ve vědě se tajemství ukrýt nemohou. Medicína či léčitelství, ať se rozhodnete tomu říkat jakkoliv, odhaluje veškeré lži. Mezi zdmi nemocnice je pravda svlečená do naha. Jedna věc je jistá, ať už se snažíme skrýt cokoliv, nikdy nejsme připraveni na okamžik, kdy nás pravda přistihne nahé. To je ta potíž s tajemstvími – jako neštěstí, nechodí nikdy samo. Tajemství se hromadí a hromadí, až nakonec všechno kolem sebe pohltí, a pak nemáte prostor pro nic jiného.

Remus Lupin jedno tajemství měl. Velké tajemství, které v sobě dusil celé měsíce, co jsme spolu chodili. Lidé zapomínají na to, jak hezký je to pocit, když se nakonec tajemství prozradí. Ať už je dobré, či špatné, alespoň je venku – berte to, jak to je. Když je tajemství jednou vyzrazeno, nemusíte se za něj nadále schovávat. Problém s tajemstvím je, že i když si myslíte, že ho máte pod kontrolou... tak nemáte.

Věřila jsem těm jeho výmluvám a lžím, že navštěvuje nemocnou matku. Bylo mi ho tak líto, myslela jsem se, že je to s ní opravdu zlé, že se kvůli tomu trápí. Jako pitomá káča jsem se dokola vyptávala, jak se jí daří, jestli je něco nového a on si musel vymýšlet stále nové a nové lži.

Potom se však vrátila Catherine Whiteová a já poznala, že o chlapci, kterého upřímně miluju, nevím zhola nic.

Měli jsme se ten den spolu učit na závěrečné zkoušky. Setkali jsme se hned po vyučování a vrazili rovnou do knihovny, když nám Cat zkřížila cestu.

„Nazdar," pozdravila jízlivě.

Všimla jsem si, jak se Remus napřímil, jeho řeč těla se úplně proměnila.

„Ahoj," odpověděl jí. „July, tohle je Cat. Cat, tohle je July," představil nás. Vyprávěl mi o ní jako o své dobré kamarádce.

„Těší mě," usmála jsem se. Měla jsem Remusovy přátele docela ráda.

„Mě taky," odpověděla, ale v jejím hlase bylo něco útočného. „Tak kam jste se vydali, hrdličky?"

„Do knihovny," vysvětlila jsem za nás oba, protože Remus vypadal přinejmenším rozpačitě. „Chtěli jsme se kouknout na ty dějiny, OVCE se přece jenom blíží."

„No jasně, knížky, romantika. Tak si to užije," zamumlala znechuceně a pokračovala znovu v cestě. Byla mi svým chováním hrozně nesympatická. Jak jsem jenom mohla tušit, že jednoduše žárlí?

„To je vždycky takhle nepříjemná?" zeptala jsem se Remuse potichu, když se Cat vzdálila. Počítala jsem s tím, že mě nemůže slyšet, ale strašlivě jsem se zmýlila.

Cat se zarazila na místě a prudce se otočila. Z očí jí sršela zloba. „Milá zlatá, nebyla bych tak nepříjemná, kdyby Remus nechodil s někým tak nudným, jako jsi ty!"

„Co prosím?" nestačila jsem se divit.

„Jo, přesně tak!" pokračovala Cat. „A nemá tě asi dost rád, když ti ani neřekl pravdu, proč mizí každý měsíc!"

„Cat!" okřikl ji Remus zlostně. „To by stačilo!"

Už delší dobu jsem tušila, že mi Remus něco tají, ale jak už jsem říkala, jsem nesmírně trpělivý člověk. Čekala jsem, že se mi svěří, až bude chtít. Ale fakt, že Cat Whiteová ví něco, co já ne, mě dopálil.

„Tvoje maminka není nemocná?" zeptala jsem se. „Ty jsi mi lhal?"

„July, nech mě ti to vysvětlit," požádal mě prosebně.

„Remus je totiž vlkodlak," dodala Cat tiše. „A neřekl ti to, protože mu bylo jasný, že s tebou to není vážný."

Nevěřícně jsem se na něj podívala. Doufala jsem, že to vyvrátí, že řekne, že se ta holka pobláznila a vymýšlí si. Věřila jsem v to tak moc! A o to víc mě ranilo, když jsem v Remusových očích našla pravdu. Lhal mi, celé ty měsíce mi lhal.

„To není možný...," vydechla jsem. Ještě před pár vteřinami jsem byla nejšťastnější dívka pod sluncem. A celý můj vysněný svět se zhroutil. Jako bych se vznášela na obláčku, který se rozplynul a já se řítila přímo k zemi.

„July, prosím," zašeptal zoufale.

„Ne!" zakroutila jsem hlavou a dala se na útěk. Bylo mi jedno, jak hloupě jsem vypadala, bylo mi jedno, kolikrát volal mé jméno. Cítila jsem se jako naprostý hlupák. Vzala jsem své srdce a dala mu ho – a on ho přijal a zadupal do země.

Nevadilo mi, že je vlkodlak. Nebyla jsem tak povrchní nebo vyděšená. Nedokázala jsem snést pomyšlení, že mi lhal. A ještě víc – že mě nepovažoval za natolik blízkou, aby se mi se svým tajemstvím svěřil.

Cat Whiteová měla v něčem pravdu, skutečně mě nemiloval. Rozhodně ne tak, jako já jeho.

~••~

Lidé mají jizvy na všech možných neočekávaných místech. Jako tajné mapy jejich osobní minulosti, obrazce všech jejich starých ran. Většina našich starých ran se zahojí a nenechá za sebou nic než jizvu. Ale některé ne, některé zůstanou. Já jednu jizvu měla, tu od zlomeného srdce, a nosila jsem ji ukrytou uvnitř sebe i dlouhá léta poté, co jsem odešla z Bradavic a naše cesty se rozdělily.

Nastoupila jsem do Nemocnice sv. Munga pro kouzelnické choroby a úrazy ihned po škole, abych se stala léčitelkou, nebo lékouzelnicí, jak nám říkali. Byla to dřina od prvního dne, to nejnáročnější povolání ze všech. Upřímně jsem ten adrenalin milovala. Učení lékouzelníků nikdy nekončí. Každý pacient, každý symptom, každá náprava nevydařeného zaklínadla¸ byli testem a zároveň naší šancí ukázat, kolik toho víme, a kolik se toho ještě musíme naučit. Jenže nic nebylo tak snadné. Kouzelnický svět se ocitl ve válce a naše práce se komplikovala s tím, jak lord Voldemort rozpínal své síly a budoval své postavení.

Chtěla jsem se stát léčitelkou, abych mohla zachraňovat životy, chtěla jsem konat dobro. Stala jsem se léčitelkou pro to vzrušení, pro to opojení, které přichází při záchraně nevinného. Ale když většina dnů končila, pamatovala jsem si jen ty prohry. Když jsem v noci ležela ve své posteli a nemohla usnout, přehrávala jsem si bolest, kterou jsem ten den způsobila, nebo kterou se mi nedopařilo vyléčit. Myslela jsem na ty životy, které se mi nepodařilo zachránit. Válka za sebou nechávala spoušť, ale málokoho napadlo, že pod našima rukama vyhaslo nejvíce životů. To k nám dopravovali všechny ty zraněné, které Smrtijedi napadli a mučili pro své pobavení. Na něco takového vás ve škole nepřipraví.

Remuse Lupina jsem znovu viděla v říjnu 1981, tedy tři roky po našem odchodu ze školy. Tu noc jsem měla službu ve druhém patře, kde jsme řešili zranění způsobená infekcemi. Přebírala jsem směnu po svém kolegovi a procházela karty nově příchozích pacientů, když jsem mezi jmény zahlédla to jeho. Byly to tři roky, ale cítila jsem, jak se stará rána v mém srdci otevřela a znovu krvácí. Podle záznamů jsme ho hospitalizovali s těžkou horečkou způsobenou infekcí v poraněních na jeho těle. Toužila jsem se s ním znovu setkat, ale zároveň jsem se toho bála. Nakonec jsem si pár hodin před svítáním dodala odvahu a zavítala k němu na pokoj.

Říkala jsem si, jaký asi bude, jestli se změnil. Překvapilo mě, že je docela stejný. Starší, samozřejmě, ale jinak vypadal tak, jak jsem si ho uchovávala ve svých vzpomínkách. Blouznil, horečky způsobily, že se pohyboval ve stavu mezi bezvědomím a fantazírováním. Něco si pro sebe mumlal a trhal sebou v agónii ze strany na stranu. Pokoušela jsem se ho utišit, měnila mu obklady a dávkovala přesně lektvary. Mým jediným triumfem bylo, že mě nepoznává. Nemohl mě poznat, na to byl příliš mimo. Bylo to tak pro oba lepší.

Toho rána se stal zázrak. Válka skončila a celý náš svět oslavoval. Rozevřela jsem Denního věštce. Vy-víte-kdo konečně padl, hlásal titulek.

Pocit štěstí vystřídala bolest. Lily a James Potterovi byli mrtví. Peter Pettigrew byl mrtvý. Sirius Black skončil v Azkabanu. Během čtyřiadvaceti hodin Remus Lupin ztratil všechny své přátele. Okamžitě jsem se nechala přeložit do třetího, k otravám způsobeným lektvary a bylinami. Nechtěla jsem být u toho, až se ty zprávy dozví. A hlavně jsem nechtěla být u toho, až se probere a horečky zmizí. Nebyla jsem připravená.

~••~

Člověk nikdy neví, kdy nastane ten nevýznamnější den jeho života. Dny, o nichž si myslíte, že budou důležité, nakonec nikdy nepřekonají očekávání, kterým je ve své mysli vystavíte. Jde totiž právě o ty obyčejné dny, ty, které začínají docela normálně. Právě ty se stanou těmi nejvýznamnějšími. Přesně tak jsem potkala svého budoucího muže.

Paul Harrington pracoval na Ministerstvu kouzel a toho dne mu při cestě do kanceláře uvízla noha v toaletní míse, když se pokoušel spláchnout. Měla jsem službu v přízemí na oddělení nehod s kouzelnými předměty. Zatímco jsem se mu půldruhé hodiny pokoušela mísu z pravé nohy odstranit, pozval mě na večeři a já souhlasila. Z večeře se najednou stala společně strávená noc a Paul už z mého bytu nikdy neodešel. Vzali jsme se a byli opravdu šťastní. Tři roky po svatbě se nám narodil syn Matthew a svět vypadal v pořádku. Dokud se lord Voldemort nevrátil.

Druhá válka byla mnohem strašlivější. Tentokrát nebyl nikdo, kdo by mu zabránil v tom, aby si vzal, co chtěl. Ministerstvo kouzel padlo a Smrtijedi nastolili nový pořádek. Všichni kouzelníci bez patřičného rodokmenu byli postaveni před komisi, která jim v lepším případě zabavila hůlku a obvinila je, že svou moc ukradli. V tom horším je čekal Azkaban. Já jsem byla v pořádku, moje rodina nepatřila k těm nejčistokrevnějším, ale svůj původ jsem dokázala obhájit. Paul tolik štěstí neměl, byl mudlorozený. Donutila jsem ho, aby i s Matthewem utekli z Londýna dřív, než dostal předvolání. Bylo to nejtěžší rozhodnutí v mém životě, ale nedokázala jsem je jinak ochránit. Odešli jednoho červencového rána 1997 někam na sever, víc jsem nevěděla, bylo to tak lepší, kdyby mě náhodou podrobovali výslechu pod vlivem veritaséra.

Lidský život se skládá z řady rozhodnutí: ano či ne? Dál, nebo zpět? Nahoru či dolů? Kromě těch každodenních jsou ale i opravdu zásadní rozhodnutí: milovat nebo nenávidět? Být za hrdinu či zbabělce? Bojovat nebo se vzdát? Já se rozhodla zůstat a bojovat. Vím, že by spousta lidí mé rozhodnutí nepochopila. Ale neměla jsem na vybranou. Slíbila jsem, že budu pomáhat druhým. Mým posláním bylo zachraňovat životy. Nemohla jsem se sobecky sbalit a utéct. S tím vědomím bych nedokázala žít.

Podruhé jsem Remuse Lupina potkala před několika týdny. Od toho osudného večera, kdy Lily a James Potterovi zemřeli, jsem o něm neměla žádné zprávy. A najednou byl zase zpátky. Pracovala jsem zrovna v přízemí u příjmu pacientů.

„Už tam budeme, vydrž, lásko," zaslechla jsem ženský hlas.

Nějaká žena s křiklavě růžovými vlasy klopýtala chodbou a podpírala zraněného muže, který upadal do mdlob a ztěžka oddychoval. Žena se snažila pod tíhou jeho váhy neupadnout a dovedla ho až k pultu, kde seděla čarohosteska.

„Dobrý večer," pozdravila, „můj manžel měl nehodu, potřebujeme pomoc."

„Průkazy," zavrčela čarohosteska, aniž by zvedla oči od časopisu.

„Cože?" vyhrkla zaraženě. „Myslím, že jste mě nepocho -"

„Průkazy," zopakovala čarohosteska nerudně a praskla bublinu ze žvýkačky.

Žena neochotně prošmátrala kapsy kabátu a vytáhla průkazy. A v tu chvíli jsem ho poznala. Byl to on, Remus. Bylo zvláštní, jak moje tělo zareagovalo i po tolika letech. Zpanikařila jsem.

Čarohosteska si ji nerudně prohlédla skrz brýle a prozkoumala jejich doklady.

„Musíte si počkat," řekla neutrálně a pokynula směrem k čekárně. Žena se otočila tím směrem – mým směrem. Čekárna byla plná kouzelníků, sedělo jich tam nejméně dvacet, ale na příjmu jsme toho večera pracovali jenom dva.

„Promiňte, ale vy mi vážně nerozumíte. Můj muž je na tom zle, potřebuje ihned ošetřit."

„Promiňte, vy nerozumíte mně," napodobila její tón čarohosteska. „Musíte si počkat. Támhleto jsou kouzelníci, co přišli před vámi."

„Ale tohle je vážné!" zvýšila žena hlas.

„Madam, podíváme se na to takhle," promluvila čarohosteska klidně, „přišli jste poslední. Navíc, váš manžel je vlkodlak bez rodokmenu a váš otec je hledaný jako mudlorozený. Rozhodně nemáte právo jít první. Můžete být rádi, pokud se vůbec na řadu dostanete. "

„To nemyslíte vážně!" vybuchla žena nevěřícně. „Můj manžel je vážně zraněný a vy mi budete dělat přednášky o čistý krvi?"

„Nezvyšujte na mě hlas," varovala ji čarohosteska.

„To je v pořádku," zašeptal ztěžka Remus, „počkáme."

Žena se ještě chtěla hádat, ale nakonec vztekle vytrhla čarohostesce lístek s pořadím. Odvlekla Remuse k nejbližší lavičce a pomohla mu posadit se.

„Vydrž to," zašeptala a odhrnula mu vlasy z čela.

„Zvládli jsme horší časy," zamumlal.

„Snad máš pravdu."

Věděla jsem, že jednám proti pravidlům. Mozek je nejtajuplnějším orgánem lidského těla. Učí se, mění se a přizpůsobuje. Dává nám vědět co vidíme, co slyšíme. Můžeme ho zkoumat sebevíc, nikdo ale neodhalí, jak nám uvnitř lebek všechna ta choulostivá a jemná šedá hmota mozková funguje. Můj mozek mi radil, abych si hleděla svého, ale moje srdce bylo jiného názoru.

Přišla jsem přímo k nim. „Pojďte se mnou," požádala jsem je tiše, aby mě nikdo jiný neslyšel.

Žena ke mně zvedla překvapeně oči. „Myslíte to vážně?"

„Ano, pojďte," pobídla jsem ji netrpělivě.

Pomohla mu vstát a nepozorovaně mě následovali do dlouhé chodby vedoucí ke skladům, kam nikdo kromě nás nesměl. Protáhla jsem je dovnitř mezi regály s lektvary a léčivými bylinkami. Teprve když jsem za námi zavřela dveře, a žena Remuse posadila na stůl, ze kterého jsem smetla staré karty, na mě promluvil.

„Jsme vám moc zavázaní...," začal a potom se zarazil. Dlouhou chvíli mi jen oněměle zíral do očí.

„Ahoj, Remusi," pousmála jsem nervózně.

„July," vydechl překvapeně. „To je... U Merlina, to je let..."

„Jednadvacet, řekla bych."

Zatímco mě pořád nevěřícně sledoval začala jsem prohlížet jeho zranění. Nemusel mi nic vysvětlovat, přišel k nim očividně při úplňku.

„Jak se ti daří?" zajímal se.

„Bylo lépe," řekla jsem neurčitě, „bylo i hůře, asi jako všem."

„Jsi vdaná? Máš rodinu?"

Jeho upřímný zájem mě dojímal. „Manžel a desetiletý syn," odpověděla jsem popravdě. „A ty?"

Remus se pousmál. „To je moje žena, Nymfadora," představil mi výstřední dívku. „Před pár dny se nám narodil syn."

„Gratuluju," poblahopřála jsem jim a samotnou mě překvapilo, že mě ta zpráva doopravdy těší. Přeci jen ve zničeném světě, uprostřed zuřící války, existuje něco tak čistého a krásného, jako je narození malého nevinného dítěte.

„Podíváme se, co se s tím dá dělat, ano?"

Ošetřila jsem mu všechna zranění, jak nejlépe jsem s omezenými zásobami dokázala. Podařilo se mi najít i několik lektvarů, které mu měly usnadnit následující dny. Když jsem se s nimi loučila, bylo mi líto, že si nemůžeme po letech doopravdy popovídat.

„Hodně štěstí," popřál mi. „Nejspíš ho budeme potřebovat."

„Vám také," řekla jsem. „Ráda jsem tě viděla."

„I já tebe, July," usmál se na mě tím svým úsměvem. To bylo naposled, co jsem Remuse Lupina viděla živého.

~••~

Hodně štěstí.

Proč já ho měla a on ne? Zírala jsem do Remusovy bledé tváře. Jeho žena Nymfadora ležela vedla něj. Jak může být osud tak nespravedlivý? Proč ze sotva narozeného dítěte udělal během jedné noci sirotka?

Remuse Lupina si budu navždycky pamatovat jako chlapce, který měl jedno velké tajemství. Ale víte co? Každý z nás něco skrývá. Nemůžeme světu jen tak odhalit všechna svá tajemství. Tak si ubližujeme a riskujeme, že ublížíme lidem, na kterých nám záleží. Musíme se rozhodnout, kolik toho prozradíme. Někdy je lepší nechat si pravdu pro sebe. Remus měl tajemství a rozhodl se, že mi ho nesvěří. Dnes už tomu rozumím. Nahání to hrůzu, odhalit druhému své nitro, své pravé já. Strach nás drží zpátky.

Remus měl přede mnou jedno velké tajemství. A já mu ho časem odpustila.