„Nechce se mi domů," vzdychla Lily. „Všechno se změní."

„Už se možná nikdy všichni nepotkáme," řekla Gigi nahlas větu, nad kterou všichni přemýšleli.

„Takhle nemluv," pokárala ji Sandra. „Tady jsem byla doma víc než kde jinde."

„Přesně tak," přikývl Remus. „Bradavice jsou místo, na které se jen tak nezapomíná."

(Mé jméno, má krev I: Kapitola dvacátá – A žili šťastně až...?)

~••~

1. září 1971

Ve vzduchu byl cítit blížící se podzim. Ještě pořád panovalo krásné letní počasí a spousta lidí si stále nepřipouštěla, že prázdniny skončily. Tvrdou realitu však pocítila většina školáků. První září nepatřilo k jejich oblíbeným dnům v roce. Po týdnech odpočinku a zábavy, po prosluněných dnech plných dětských her a bláznivých dobrodružství, se museli vrátit zpátky do školních lavic. Existovala však výjimečná skupina dětí, která se na návrat do školy upřímně těšila, a nejednalo se o nikoho jiného, než o žáky Školy čar a kouzel v Bradavicích. Toho jiskřivého zářijového rána se jich na nástupišti 9 a ¾ na nádraží King's Cross sešlo několik set. Narychlo se loučili se svými rodinami, a naopak radostně se setkávali se spolužáky, které celé léto neviděli. A mezi všemi těmi radostnými zvoláními, kamarádskými objetími a nadšenými shledáními, byla skupinka prváků, která neměla nejmenší tušení, co je čeká.

Sirius Black před sebou tlačil vozík se svými věcmi do školy. Jeho mladší bratr Regulus sotva stačil jeho velkým krokům, neohrabaně klopýtal vedle vozíku a zvědavě se rozhlížel kolem.

„Společně?" mrkl na něj Sirius pobaveně.

Regulus horlivě přikývl. Vyskočil na vozík a posadil se na bratrův kufr.

„Pevně se drž," doporučil mu.

Ani jeden z nich už neslyšel pohoršené volání Walburgy Blackové, která za nimi kráčela zavěšená do manžela a obdarovávala všechny přítomné mudly opovržlivými pohledy.

Regulus zaryl prsty do kufru, jak nejlépe dokázal a Sirius se rozběhl proti přepážce. Vítr oběma bratrům svištěl kolem uší. Jak se zeď mezi nástupišti devět a deset blížila, dostal Regulus na okamžik strach, že do ní v plné rychlosti narazí, a tak raději na poslední chvíli zavřel oči. Naopak Sirusovy zorničky se rozšířily očekáváním. V tom tkvěl největší rozdíl mezi nimi: Sirius byl povahou dobrodruh, který nejdříve činil, a teprve poté čelil následkům; zatímco Regulus odmalička všechno pečlivě zkoumal, než udělal váhavý krok vpřed. Někdy měl víc štěstí Sirius, a někdy zase on.

Žádný náraz ale nepřišel. Když Regulus znovu otevřel oči, spatřil před sebou červeno-černou parní lokomotivu a nástupiště 9 a ¾ v celé jeho kráse.

Zatímco Sirius s otcem nakládal kufr do vlaku, k Walburze a Regulusovi se připojili jejich příbuzní – Druella a Cygnus Blackovi společně s dcerami. Nejstarší Andromeda už do Bradavic chodila, její mladší sestra Bellatrix nastupovala do prvního ročníku jako Sirius. Nejmladší Narcissa si na svůj velký den musela stejně jako Regulus ještě počkat.

„Tak co, bratránku, nervózní?" Andromeda se na Siriuse rošťácky zazubila. Už odmalička drželi pospolu a ostatním se stranili. Pro svou prostořekost a odlišné názory platili v rodině za černé ovce.

„Nemůžu se dočkat," odpověděl jí stejně.

Zachytil Bellatrixin pohled, která ho povýšeně přejela očima a odvrátila hlavu na druhou stranu.

Loučení probíhalo v rodině Blackových podobně jako všechny jiné události strojeně a velmi formálně. Hlavně za žádnou cenu nesměli dát na veřejnosti najevo jakékoliv city.

„A pamatuj na slušné vychování," kázala Walburga svému staršímu synovi. „Nepachtuj se s nikým, kdo je pod naši úroveň."

„Ano, máti," přikývl automaticky Sirius, a když se nedívala, spiklenecky se ušklíbl na svého bratra.

Walburga mu ještě smetla neviditelné smítko prachu z ramene a poupravila mu kravatu. To bylo vše, veškeré její rozloučení. Nikdy svoje děti příliš neobjímala. Orion Black synovi formálně potřásl rukou. Potom přišel na řadu Regulus, který se nemohl ubránit smutku.

„Ale jdi, prcku," popíchl ho Sirius zvesela. „Příští rok už taky pojedeš."

„To je za dlouho," postěžoval si a závistivě se zadíval na ostatní děti. „Chci jet s tebou."

„Za rok," slíbil mu.

„Budeš mi psát?"

„Jasně, že ti budu psát. Ale nečekej žádné romány, nejspíš budu mít plné ruce práce s porušováním školního řádu."

Regulus se zasmál. „Příští rok budeme sedět ve zmijozelské společenské místnosti spolu."

Siriusovi se blýsklo v očích. Žádná představa se mu nehnusila víc než ta, že by měl kráčet ve šlépějích svých rodičů.

Nahlas však řekl: „Určitě."

Pak, dřív než si toho kdo z rodiny stačil vůbec všimnout, bratra krátce objal. „Nedělej nic, co bych nedělal já," poradil mu.

S těmi slovy se definitivně otočil k odchodu a zamířil do vlaku. Pralo se v něm vzrušení s nervozitou, až z toho měl žaludek na vodě. Konečně jede do Bradavic, konečně vypadne z toho jejich prokletého baráku. Bude dostatečně daleko od své matky a jejích názorů. Bude se moci svobodně nadechnout.

S nemírnou úlevou si povolil uzel na kravatě a nabral do plic vzduch – vzduch chutnající svobodou. Chvíli předtím, než nastoupil do vlaku, míjel nějakou čtyřčlenu rodinu, kde matka svého černovlasého chlapce s brýlemi tiskla tak silně, div ho samou láskou nezadusila. Siriuse v hrudi závistivě bodlo.

~••~

„Mami, prosím, všichni se na nás koukají."

James Potter od sebe svou matku jemně odstrčil a rozpačitě se zasmál. „Budu vypadat jako maminčin mazánek."

„Na tom není nic špatného," opáčila paní Potterová okamžitě, potlačila vzlyknutí a upravila mu brýle, které měl na nose posazené nakřivo.

„No tak, na vánoční prázdniny ho máš zase doma," Fleamont Potter svou ženu chlácholivě objal kolem ramen.

Jamesova mladší sestra Angela bratrovi stiskla naléhavě ruku. „Vezmi mě s sebou," zašeptala mu do ucha. „Můžeš mě nacpat třeba do kufru."

James se rozesmál a láskyplně jí pocuchal tmavé vlasy. „Příští rok, Angie, jo? Slibuju."

Jeho sestra nafoukla demonstrativně tváře a začala natahovat. Pan Potter vycítil blížící se katastrofu a raději vyzvedl Angelu do náruče. Cvrnknul jí prsty do nosu a pokusil se ji rozesmát. „Kdopak to tu natahuje? Velké holky přece nepláčou."

„Tady máš svačinu," pan Potterová synovi vtiskla papírový sáček s jídlem. „A máš u sebe lístek? A peníze?"

„Ano, mami," poklepal prsty na vyboulenou kapsu. „Nejsem malej."

„Pro mě budeš vždycky malej," prohlásila jeho matka rozhodně a znovu ho objala.

James si povzdychl, ale neprotestoval. Svou rodinu miloval nadevšechno na světě. Propůjčovala mu pocit domova a bezpečí. Pro své rodiče byl dokonalým dítětem – bystrým, talentovaným a zábavným, které dokázalo směle udržet krok v konverzaci i s dospělým kouzelníkem.

Hluboko uvnitř však o sobě James pochyboval. Co když není tak dobrý, jak mu pořád dokola opakují? Co když je prostě jen obyčejný? A co když ho kvůli tomu nikdo z nových spolužáků nebude mít rád?

Přes matčino rameno zachytil pohled nějakého vyhublého pobledlého chlapce v ošuntělém oblečení, který se tvářil přesně tak, jak se James cítil. Rozdíl byl v tom, že své pocity před okolím neskrýval.

~••~

Hope a Lyall Lupinovi se svým jediným synem přišli k vlaku plní rozporuplných dojmů. Na jednu stranu jako ostatní rodiče prožívali dojetí z okamžiku, že jejich chlapec dospěl a poprvé vyráží do Bradavic. Na druhou stranu oba sužovala představa při pomyšlení, že poprvé po jedenácti letech bude prožívat lunární cyklus bez nich. Byli pochopitelně vděční za den, kdy k nim domů přišel Albus Brumbál osobně a nabídl Remusovi místo ke studiu navzdory jeho handicapu. Ale strachu se ubránit nedokázali. Co když se při příštím úplňku zraní? Co když Brumbálovo zabezpečení nebude fungovat tak, jak si představoval a Remus ublíží někomu ze svých spolužáků? Podobné otázky oba napadaly pořád dokola a byly o to tíživější, že správná odpověď na ně neexistovala. Před synem se však snažili tvářit, že jsou v naprostém pořádku.

Remus byl však nesmírně empatické dítě a uhádl, na co jeho rodiče myslí. Nevěděl, jak by jim měl dát najevo, že všechno bude v pořádku, protože sám tomu příliš nevěřil.

Měl strach. Obrovský strach. Strach z toho, že Brumbál nedodrží své slovo a zradí jeho důvěru. Strach, že si nenajde žádné kamarády. Strach, že někdo jeho tajemství odhalí. A nakonec i strach, že ho kvůli tomu ze školy vyloučí. Představa, že by v jeden okamžik měl všechno a potom nic, ho dusila.

„Piš nám, piš tolikrát, kolikrát jen budeš chtít," žádala ho matka, když se u vlaku loučili.

„Slibuju," řekl jí, ale v duchu si umínil, že bude psát jen samé pozitivní zprávy, ať ho v Bradavicích čeká cokoliv.

„Pošleme ti i nějaké peníze," slíbila mu matka a upravila mu zažloutlý límeček na košili.

Nervózně se přitom rozhlížela okolo a Remus poznal, že se stydí, že ve skutečnosti myslí na školní hábity z druhé ruky a učebnice z antikvariátu v Remusově kufru. Styděla se, že mu nemůže dopřát to, co pro jiné bylo samozřejmostí.

„To bude dobré, mami," ujistil ji Remus a stiskl jí ruku. „To bude dobré."

V tu chvíli jejich rozhovor přerušila nějaká boubelatá žena, která se vedle nich zčistajasna zjevila.

„Promiňte, že vás vyrušuju," zavedla rozhovor přátelsky, „ale napadlo mě, jestli váš chlapec jede do Bradavic také poprvé?"

~••~

Peter Pettigrew se za počínání své matky upřímně styděl. Měl ji upřímně z celého srdce rád, ale občas to se svou starostlivostí a péčí o něj přeháněla. Jako právě teď, když oslovila úplně cizí rodinu na nádraží.

„Víte, Peter je velmi plachý chlapec a nějaká společnost do začátku by mu mohla pomoci překonat rozpaky."

„Mami," zaúpěl zahanbeně.

Paní Pettigrewová se otočila pohladila ho po buclaté tváři. „Nic se neděje, Péťo. Nemusíš se stydět."

Cizí rodina se na něj rozpačitě usmála. Peter cítil, jak se mu do obličeje žene horko. Sklopil pohled k zemi a doufal, že se na místě propadne. Ještěže s ním jeho máma do Bradavic nesměla. Byl přesvědčený, že by si klidně nasadila na hlavu Moudrý klobouk místo něj a možná by si ustlala i na vedlejší posteli. Dovedl si představit, jak hloupě musí před tím cizím klukem vypadat. Nejspíš se ho bude snažit setřást, jakmile ho rodiče neuvidí a ihned po celém vlaku roznese, že Peter nedokáže ani mluvit sám za sebe.

K jeho nesmírnému překvapení se však pobledlý chlapec pousmál a napřáhl k němu ruku. „Já jsem Remus Lupin."

Peter si ze všeho nejdřív nervózně otřel zpocenou dlaň do kalhot, než mu ji podal. „Peter Pettigrew."

„Vidíš, Péťo? Máš prvního kamaráda, není to skvělé?"

Nechal ji, aby ho naposled zlíbala na obě tváře, a pak společně s Remusem nastoupili do vlaku. Když byli v dostatečné vzdálenosti od dospělých, sebral Peter dostatek odvahy, aby promluvil.

„Víš, moje máma, ona...," zamumlal rozpačitě.

„Je to prostě máma," doplnil ho Remus přátelsky. „Nemusíš se za ni omlouvat."

Peter rozpačitě přikývl. „Není pořád taková, je fajn...," neohrabaně si vrazil ruky do kapes a zůstal zírat do země.

„Tak mě napadlo, nechceš si najít nějaké volné kupé společně?" nabídl mu Remus zdvořile.

Nevěřícně se na chlapce zadíval a rozpačitě přikývl.

~••~

„Jenom si támhle...někoho jsem zahlédl...," vysvětlil Severus Snape neurčitě a nechal svou matku stát na místě. Očima propaloval čtyřčlennou rodinu stojící nedaleko. Pan a paní Evansovi zdvořile konverzovali s nějakým postarším párem a oba se pokoušeli nedávat najevo svoje rozčarování z chaosu, který kolem panoval. Kočky mňoukaly v náručích svých majitelů, sovy mávaly křídly a houkaly na sebe z jedné klece do druhé, někteří studenti se již stačili převléknout do dlouhých černých hábitů a kolem prošlo i několik chlapců se závodními košťaty.

Lily Evansová se svojí sestrou Petunií stály opodál.

„Já – nikam – jet – nechci!" odsekla Petunie a pokoušela se vyrvat ruku ze sestřina sevření. „Myslíš, že chci jet do nějakého pitomého hradu a učit se tam nějaké – nějaké –"

Severus zlostně přimhouřil oči. Neměl Petunii rád. Lily k ní byla vždycky příliš laskavá, ale nedokázala přes sesterskou lásku poznat, že je Petunie zahořklá.

„ – myslíš, že chci, aby ze mě byla zrůda?"

Lilyiny oči se zalily slzami a Petunii se konečně podařilo vysvobodit svou ruku.

„Já nejsem zrůda," vzlykla Lily. „Jak můžeš něco tak ošklivého říct?"

„Vždyť tam právě jedeš," ušklíbla se Petunie se zadostiučiněním. „Do zvláštní školy pro zrůdy! Ty i ten Snapeovic kluk...Oba jste úchylové, docela obyčejní úchylové. Dobře že vás oddělí od normálních lidí. Je to v zájmu naší bezpečnosti."

Lily pohlédla na rodiče, kteří se s výrazem nefalšovaného potěšení rozhlíželi po nástupišti a nasávali nezvyklou atmosféru. Pak se znovu podívala na sestru a promluvila tichým rozhořčeným hlasem. Severus se přikladl o něco blíž, aby lépe slyšel.

„Asi sis nemyslela, že je to taková škola pro zrůdy, když jsi psala řediteli a škemrala jsi, aby tě tam taky přijali."

Petunie zrudla. „Škemrala? Já jsem neškemrala!"

„Viděla jsem, co ti odpověděl. Napsal to velice zdvořile."

Severus si tiše povzdychl. Neměla jí to říkat, jenom to tím celé zhorší. Přesně jak předpokládal, Petunie se rozčílila ještě víc.

„Neměla jsi právo číst – " zašeptala. „To byla moje soukromá – jak jsi mohla -?"

Lily zabloudila očima k Severusovi, čímž je oba prozradila. Petunie zalapala po dechu.

„To ten kluk to našel! Ty a ten kluk jste slídili v mém pokoji!"

„Ne – neslídili jsme," teď se naopak bránila Lily. „Severus viděl tu obálku a nechtělo se mu věřit, že by si nějaká mudla mohla dopisovat s Bradavicemi, to je všechno! Říká se, že u pošty nejspíš pracují kouzelníci, kteří se starají –"

„Vypadá to, že kouzelníci strkají nos úplně do všeho!" rozhořčila se Petunie. „Ty zrůdo!" osopila se na sestru. „Už tě nikdy nechci vidět!"

Lily zůstala šokovaně stát, neschopná slova. Severus udělal váhavý krok směrem k ní, ale pak ucítil něčí ruku na rameni a vzhlédl do matčiny tváře.

„Pojď, Severusi, najdeme ti kupé."

~••~

„Opravdu tě nemám doprovodit?"

„To nebude nutné, slečno Piercová."

Vychovatelka se na dívku zadívala se směsicí pochybností a pýchy. Vždycky se cítila podivně rozpolcená, když jí další ptáče vyletělo z hnízda. Byť věděla, že se Ginger bude muset vracet následujících sedm let na prázdniny zpátky k nim do sirotčince, věděla, že už ji nepotřebuje.

„Určitě najdeš to správné nástupiště?" ujišťovala se. „Mohla bych tě doprovodit k vlaku."

„Najdu ho," odpověděla jí bez zaváhání. „Myslím, že si ho člověk jen tak nezamění s jiným."

Vychovatelka Piercová ji mateřsky stiskla ramena a naposled se s ní rozloučila. Gigi McKeeová se vší silou opřela do vozíku s kufrem a vydala se skrz nádraží King's Cross.

Tak trochu své vychovatelce lhala. Nepochybovala o tom, že by si vlak spletla s nějakým jiným. Koneckonců, kolik vlaků asi odjíždí z nástupiště 9 a ¾? Jenže jak se na něj dostat? Profesor Brumbál, který ji před časem navštívil, mluvil o nějaké přepážce, kterou člověk musí projít. Gigi mu však věnovala sotva polovinu své pozornosti, pořád musela myslet na to, že je čarodějka. Připadalo jí to tak neuvěřitelné! Všechno ostatní bylo v tu chvíli nepodstatné. A jak bylo pro ni typické, zřejmě svou nepozorností odfiltrovala nějakou informaci, kterou si měla zapamatovat.

Dotlačila svůj vozík na platformu mezi nástupišti devět a deset a bezradně se rozhlédla kolem. V tu chvíli kolem ní prošla plavovlasá rodina s chlapcem, který před sebou tlačil vozík s kufrem a klec se sovou. Všichni tři na sobě měli dlouhé hábity, podobné tomu, ve kterém ji navštívil Albus Brumbál. Určitě to byli kouzelníci.

„U Merlina, Abraxasi, podívej, těch mudlů, co je tady!" nakrčila žena nos, jako by tam snad něco zapáchalo.

Její manžel odpověděl nesmlouvavým zavrtěním hlavou. „Nevšímej si jich, drahá. Tak Luciusi," obrátil se k chlapci, „připraven?"

A než Gigi stačila mrknout, všichni tři byli pryč. Přijela s vozíkem o něco blíž a nechápavě zírala na místo, kde jí zmizeli z očí. Měla by snad použít nějaké kouzlo? Ale profesor Brumbál přece říkal, že mimo školu kouzlit nesmí. A co by vlastně udělala? Zkoušela hůlkou během léta jen tak mávat u sebe v pokoji, když byly ostatní děti pryč, ale podařilo se jí jenom převrhnout stoh knih. A to si ani nebyla jistá, jestli do něj spíš ve své nešikovnosti nevrazila.

„Promiň, zlatíčko, hledáš něco?"

Gigi se ohlédla a spatřila nějakou vřele usmívající se ženu. Odmítavě zavrtěla hlavou, ale vtom si všimla, že vedle ní postává dívka s podobným kufrem a velkou mourovatou kočkou.

„Tedy....totiž....," Gigi si nervózně odkašlala.

„Jedeš do Bradavic poprvé, že ano?" zeptala se žena vřele. „Naše Kasandra také nastupuje do prvního ročníku. Máš tu někde rodiče? Jsou mudlové? Soudím podle toho, že nemůžeš najít cestu...," poplácala ji po rameni a zrak se jí najednou zakalil. „Ach, pomiň, děvče, nechtěla jsem se dotknout citlivého místa."

„Mami," přerušila ji dívka stojící vedle netrpělivě. „Už to zase děláš..."

„Omlouvám se, nechala jsem se unést."

Gigi se na obě zmateně zadívala.

„Máma je médium," vysvětlila dívka tónem, jako by na světě neexistovalo nic obyčejnějšího. „Čte lidem aury."

„Aury?" zopakovala Ginger nechápavě. „Cože?"

„Tak pojďte, honem," popohnala je žena. „Ať vám ten vlak neujede, to by byl malér."

~••~

Mezi budoucími prváky se však našli i takoví, kteří měli svou cestu jasně určenou dřív, než do Bradavic vůbec přijeli. Určovalo ji jejich jméno a to, kým se měli stát.

Lucius Malfoy se s matkou a otcem na nádraží rozloučil velmi formálně. Jako jeden z mála žáků přišel do vlaku už ve svém novém hábitu se stříbrnou sponou hada, která jasně symbolizovala, do které koleje chce patřit. Prodíral se uličkou suverénně dopředu mezi ostatními a při každé příležitosti, která se mu naskytla do někoho surově vrazil ramenem.

Před posledním kupé ve vagónu narazil na Bellatrix Blackovou. Míjela zrovna nějaké dvě dívky, podle rozhovoru o vyučování to byly prvačky, a povýšeně si je měřila černýma očima.

„Také jsi dostala pozvánku?" povytáhl překvapeně obočí.

„Jistě," opáčila. „Když ne já, tak kdo?"

Lucius se jízlivě pousmál a pobídl ji, aby vešla jako první. Otevřel dveře a nechal ji projít. Uvnitř kupé sedělo několik starších zmijozelských studentů. I oni už na sobě měli hábity a kravaty v zeleno-stříbrných barvách.

„Lucius Malfoy a Bellatrix Blacková!" zvolal jeden z chlapců potěšeně. „Naše nová posila, vítejte, jdete právě včas."

~••~

Ne každý, kdo o Bradavicích snil, toho dne do vlaku nastoupil.

Selene Raddleová snila o Bradavicích od dob, kdy o nich poprvé slyšela z úst své matky. Možná za to mohly její vyprávěcí schopnosti, možná to byla jen touha utéct co nejdál od otce. Bradavice byly její světlo na konci dlouhých temných let.A chvíli předtím, než měla skutečně odejít, se celý její život zhroutil. Odvlekli ji do Rumunska a zavřeli pod zámek, aby nepromluvila. Ona však nezapomněla, co viděla. Zabil ji. Otec jí zabil maminku přímo před očima a tahle cesta byla trest za to, že věděla příliš. Dnes měla sedět ve vlaku do Bradavic společně s ostatními, ale místo toho se za ní zavřela brána do Rumunské akademie černé magie na dalších šest let.

A potom byli takoví, kteří neměli nejmenší tušení, že je osud jednou do Bradavic zavede. Jako Fleur Delarose, která toho dne zasedla k večeři v prostorné jídelně zdobené křišťálem v akademii v Krásnohůlkách. Jako Cat Whiteová, která prozatím o svém pravém původu neměla nejmenší tušení.

~••~

Lily Evansová chvatně procházela uličkou spěšného vlaku do Bradavic, který kodrcavě uháněl venkovskou krajinou. Ještě pořád jí v uších zněly sestřiny výčitky. Na tenhle den se těšila celé měsíce, měl to být ten nejlepší den v jejím životě. Jenže všechno se pokazilo.

Otevřela dveře prvního kupé, které vypadalo volné. Uvnitř seděl jen pohodlně rozvalený tmavovlasý chlapec.

„Máš tu volno?" zeptala se, aniž by mu doopravdy pohlédla do očí.

„Jak je libo," ukázal Sirius posunkem na prázdná místa.

Lily se kolem něj bez zájmu protáhla a posadila se k oknu. Sirius se nepokoušel zavést rozhovor. Viděl, že má oči opuchlé od pláče a nic mu do toho nebylo. Napadlo ho, že je to nejspíš nějaká citlivka, co neunesla rozloučení s rodiči a potřebuje se v klidu vyplakat.

Pohodlně si založil ruce za hlavu a spokojeně se ušklíbl. Konečně byl někde, kam slídivé oči Walburgy Blackové nedohlédly. Byl volný, alespoň na malou chvíli.

Dveře kupé se znovu otevřely a dovnitř strčil hlavu rozjařený černovlasý chlapec s brýlemi, kterého Sirius na nástupišti minul.

„Hele, není vám to hloupý? Zabírat celé kupé jen ve dvou lidech?" zažertoval zvesela. „Víte, tady je vlak plný lidí, co si nemají kam sednout."

„No promiň, ale já a moje nohy máme rádi jistou úroveň pohodlí," oplatil mu Sirius stejně a demonstrativně vyhoupl obě nohy na sedačku.

„Ale ne, nejsi snad jeden z těch snobů z čistokrevných rodin," hrál James naoko pobouřeného.

Sirius povytáhl obočí. „Máš s tím snad nějaký problém?"

„Ani v nejmenším," opáčil pohotově. „Smím si přisednout?"

„Jen pokud je s tebou větší zábava než s ní," Sirius ukázal posunkem k Lily, která dál mlčky zírala z okna a nevšímala si jich.

„Kamaráde, se mnou teprve pochopíš pravý význam slova zábava," zazubil se sebejistě. „Já jsem James Potter."

„Sirius Black," představil se mu. „Taky jedeš do Bradavic poprvé?"

James přikývl. „Jo. Přísahám, že ode dne, co jsem si koupil u Ollivandera hůlku, jsem nemohl dospat. Nemůžu se dočkat, až se konečně naučím kouzlit. A lítat na koštěti."

„Ty jsi jeden z těch bláznů do famfrpálu, že jo?" zašklebil se Sirius. „Mělo mě to napadnout hned, jak jsem tě uviděl. Proč nechodíte nějak označení?"

Dveře kupé se otevřely potřetí a dovnitř vešel nějaký černovlasý chlapec s hákovitým nosem a zamířil rovnou k zrzavé dívce u okna. Ani jeden mu nevěnoval pozornost.

„Nejsem blázen," ohradil se James. „Jsem jen zdravý fanoušek sportu."

„Ale nekecej, určitě se budeš chtít dostat do kolejního týmu."

James se potěšeně zazubil, jako by ho Sirius nachytal při porušování pravidel. „Doufám, že mi táta příští rok dovolí to nejlepší koště. Viděl jsi tu novou řadu Zametáků?"

V tu chvíli je dvojice sedící u okna přerušila hlasitou výměnou názorů. Zdálo se, že se o něco přou.

„Je to moje sestra!" vyhrkla Lily a upřela na chlapce pohled plný odporu.

Severus se na malý okamžik zachmuřil, ale pak usoudil, že méně škody napáchá, když odvede její myšlenky jinam.

„Už jedeme!" vyhrkl a nedokázal v hlase skrýt nadšení. „Dočkali jsme se, jedeme do Bradavic!"

Lily se nepatrně skrz slzy pousmála a otřela si tváře.

Sirius s Jamesem si vyměnili úšklebek.

„Doufám, že se dostaneš do Zmijozelu," pokračoval Snape, povzbuzený tím, že se trochu rozjasnila.

„Do Zmijozelu?" zopakoval James nevěřícně. „Kdo by stál o to, dostat se do Zmijozelu? Myslím, že bych raději odešel, co ty na to?" zeptal se Siriuse.

Ten se ale na svého nového kamaráda neusmál. „Celá moje rodina studovala ve Zmijozelu," řekl nevesele.

„A hrome," podivil se James, „já měl dojem, že vypadáš docela normálně!"

Sirius se ušklíbl. „Třeba tu tradici poruším," prohlásil mimoděk, ale ve skutečnosti netoužil po ničem jiném. „Kam by ses chtěl dostat ty, kdybys měl na vybranou?"

Jame pozvedl ruce v neviditelný meč.

„Přece – Do Nebelvíru, kam míří všechna statečná srdce. Jako táta."

Severus si tiše pohrdlivě odfrkl. James se k němu výhružně otočil.

„Něco se ti na tom nezdá?"

„Ale ne," ujistil ho Snape s jízlivým úšklebkem na rtech. „Pokud ti víc záleží na svalech než na rozumu –"

„A kam by ses chtěl dostat ty, když nemáš jedno ani druhé?" přerušil ho Sirius pohotově. Byl na vzájemné urážení z rodiny zvyklý. Špičkovali se mezi sebou tak často, že ani jiný druh konverzace pořádně neznal. Kdo zaútočil jako první, ten zpravidla vyhrál.

James se jeho poznámce hlasitě zasmál. Lily se rozčileně napřímila a přejela oba nevraživým pohledem.

„Pojď, Severusi, najdeme si jiné kupé."

„Ohóó!"

James i Sirius svorně napodobili její povznesený hlas a James se pokusil Snapeovi alespoň podtrhnout nohu, když odcházeli.

„Ještě se uvidíme, Srabusi!" zvolal za ním Sirius.

Dveře za dvojicí hlasitě zaklaply a chlapci zůstali zase sami.

„Poslyš, vážně celá tvoje rodina studovala ve Zmijozelu?" zeptal se James zvědavě.

Sirius s odpovědí chvíli otálel. „Nejspíš jo, minimálně moje máti to tvrdí. Opakuje to jako jeden z rodinných úspěchů, jako kdyby bylo o co stát."

James se na něj povzbudivě usmál a Sirius mu váhavě oplatil. Oba přemýšleli nad tím, jestli na sebe vzájemně nevyzradili příliš.

Dveře jejich kupé se znovu otevřely, tentokrát velmi váhavě, a dovnitř nahlédl vyhublý pobledlý chlapec. Vedle usměvavého spokojeného Jamese a pečlivě upraveného Siriuse vypadal trochu zanedbaně a nejspíš si ten fakt bolestně uvědomil, protože jakmile je spatřil, vypadal, že by se nejraději otočil na místě a zase odešel.

„Eh, ahoj," začal váhavě. „Napadlo mě, jestli tu nemáte volno? Všude jinde je už plno a vypadá to, že prváky namačkali všechny do jednoho vozu."

„Jasně," přitakal James zvesela a poplácal volné místo vedle sebe. „Jsi osamělý vlk?"

„Co-cože?" chlapec se zarazil a v obličeji mu naskákaly rudé skvrny.

„Jestli jsi taky sám a nikoho tu neznáš," vysvětlil James.

„Jo takhle," nervózně se pousmál. „Ne tak docela, mám jednoho...chci říct, potkal jsem ještě jednoho kluka," naklonil hlavu do uličky. „Petře, pojď sem, tady je volno!"

Sirius s Jamesem si vyměnili zaražený pohled.

„Zastavil dámu s cukrátky," vysvětlil chlapec. „Zřejmě má rád sladké. Moc toho o něm nevím. Já jsem Remus Lupin."

„James Potter."

„Sirius Black."

Chlapci si formálně potřásli rukama a v ten okamžik se k nim připojil i čtvrtý. Peter si nesl náruč plnou sladkostí – od Bertíkových fazolek tisíckrát jinak, až po čokoládové žabky. Dokonce stačil některé z nich rozdělat, a zatímco chlapce váhavě zdravil, přežvykoval v puse lékořicový pendrek.

„To je Peter Pettigrew," představil Remus svého společníka.

„Tak pojďte dál, pánové," pozval je Sirius. „Místa je tu dost."

~••~

Ginger si připadala hloupě, že se dívky z nástupiště drží jako klíště, ale její nová známá se netvářila, že by jí to nějak obtěžovalo.

„Tvoje máma je médium?" zeptala se zvědavě, když usedly do prázdného kupé.

„Moje máma si myslí, že je médium," opravila ji. „Chápej, moje prapra...no, moje vzdálená příbuzná byla velmi slavná věštkyně a všichni v naší rodině si myslí, že po ní podědili dar vidět budoucnost."

„Páni," vydechla Gigi obdivně. „Máš ho taky?"

Pokrčila ledabyle rameny a zahleděla se z okna. „Nevím, možná," zamumlala. „Ráda čtu z karet, ale máma si myslí, že mi to moc nejde. Mimochodem, já jsem Kasandra Trelawneyová, pořádně jsme se nepředstavily," natáhla k ní ruku plnou náramků. „Ale říkej mi Sandy."

„Gigi McKeeová," představila se. „Takže ty jsi z kouzelnické rodiny? Všichni chodili do Bradavic?"

„Půl napůl," odpověděla nevzrušeně. „A ty?"

„To nevím," přiznala Gigi. „Vyrůstala jsem v sirotčinci."

Sandra zrudla až za ušima, nejspíš si myslela, že je příliš vlezlá, protože ze sebe vydrala jen nějaké hlesnutí a zase se zahleděla z okna.

„To je v pohodě," ujistila ji Gigi rychle. „Jsem zvyklá. Třeba mě někdo odložil právě proto, že jsem čarodějka," dodala pokus o vtip, ale obě jen po sobě nervózně zakoulely očima.

„Poslyš, a už víš, do které koleje bys chtěla?" pokusila se Kasandra změnit téma. „Já bych chtěla rozhodně do Havraspáru."

„Vlastně o kolejích nic nevím," přiznala Gigi. „Vím jen to, co mi řekl Brumbál..."

„Brumbál?" skočila jí dychtivě do řeči. „Albus Brumbál? Ty jsi s ním mluvila?"

„Jo," přitakala rozpačitě. „Proč?"

Kasandra se nadechla k odpovědi, když tu se dveře jejich kupé otevřely a dovnitř vešla rudovlasá dívka a chlapec s mastnými černými vlasy a hákovitým nosem.

„Ahoj!" pozdravila je dívka mile. „Nemáte tu volno? Seděli jsme s nějakými prváky o dvě kupé vedle, ale vyklubali se z nich nafoukanci."

„Jasně!" souhlasila Gigi. Představa, že pozná další spolužáky, ji nadchla. „Já jsem Gigi a tohle je Sandy. Taky jedete do Bradavic poprvé?"

„Ano, jedeme," souhlasila příchozí a zářivě se usmála. Chlapec se na ně jen nerudně zamračil. „Jsem ráda, že jsme narazili na další prváky. Já se jmenuju Lily a tohle je Severus."

Dvojice se posadila a v kupé na okamžik zavládlo rozpačité ticho.

„Už víte, do které koleje chcete?" pokusila se Sandra zavést řeč.

Lily se Severusem si vyměnili zvláštní pohled.

„No, já pocházím z mudlovské rodiny," vysvětlila Lily. „Moc toho o kolejích nevím, jen to, co jsem se dočetla v Dějinách bradavické školy. A vy?"

„Já jsem ze sirotčince," odpověděla Gigi upřímně.

Severus se na ni zadíval, jako kdyby si jí teprve teď všiml.

„Moje máma chodila do Havraspáru," vysvětlila Kasandra. „Ráda bych se tam také dostala, ale myslím, že každé kolej má své výhody. A co ty?" obrátila se k Severusovi, který pořád mlčel.

„Já chci do Zmijozelu," odpověděl bezbarvě.

Kasandra se po ostatních rozpačitě rozhlédla, zřejmě netušila, jak má zareagovat. „Ach tak, to je zajímavá volba..."

V tu chvíli jejich rozhovor přehlušil hluk a výkřiky z uličky. Všichni se zvědavě ohlédli právě ve chvíli, kdy kolem jejich kupé proběhli čtyři rozesmátí chlapci.

~••~

Když vlak dorazil na nádraží v Prasinkách, byla už tma. Všichni se tlačili ke dveřím, aby se na nástupiště dostali do nejrychleji. Hajný Hagrid k sobě vyplašené prváky svolal a zavedl je po příkré úzké pěšině k břehu jezera, odkud poprvé uviděli Bradavice. A ten pohled byl natolik dechberoucí, že na něj většina z nich nikdy nezapomněla.

Cestu k hradu absolvovali přes jezero na loďkách a u brány si je převzala profesorka McGonagallová. Otevřela bránu dokořán a pustila je dovnitř. Vstupní síň byla tak veliká, že by se do ní vlezl celý dům. Kamenné stěny ozařovaly planoucí pochodně, strop byl tak vysoko, že na něj ani nedohlédli, a do hořejších pater vedlo velkolepé mramorové schodiště.

„Vítejte v Bradavicích," řekla profesorka McGonagallová slavnostně. „Za chvíli začne slavností hostina na zahájení školního roku, ale ještě než zaujmete svá místa, každého z vás zařadíme do některé koleje. Jedná se o velice důležitý obřad, poněvadž po celou dobu, kterou tu strávíte, vaše kolej v Bradavicích bude něco jako vaše rodina. Budete chodit na vyučování spolu s ostatními z vaší koleje, spát ve stejné ložnici a trávit volný čas ve společenské místnosti své koleje. Čtyři koleje naší školy se jmenují Nebelvír, Mrzimor, Havraspár a Zmijozel. Každá z nich má vlastní slavnou historii a ze všech vyšli vynikající kouzelníci a čarodějky. Dokud budete v Bradavicích, získáte každým svým úspěchem pro svoji kolej body, ale když porušíte školní řád, vaše kolej o body přijde."

Utkvěla přísnýma očima na Jamesovi se Siriusem, kteří se mezi sebou o něčem šeptem bavili.

„Neruším, pánové?"

„Vůbec ne," ujistil ji James.

„Klidně pokračujte, paní profesorko," doplnil ho Sirius.

Několik žáků se nervózně zasmálo, ale jakmile spatřili výraz profesorky McGonagallové, zase rychle zmlkli.

„Kolej, která dosáhne nejvyššího počtu bodů, získá na konci roku školní pohár, což je velká pocta. Doufám, že každý budete dělat své koleji čest, ať už se dostanete do kterékoliv z nich. Ke slavnostnímu Zařazování dojde za několik minut před zraky všech ostatních studentů a profesorů. Doporučuji vám, abyste se do té doby pokud možno zkusili chovat jako civilizovaní lidé," znovu sklouzla pohledem na dvojici vepředu, která jí nevěnovala pozornost.

„Pánové, je vám to jasné?"

„Jistě, paní profesorko," souhlasil James.

„Naprosto," přidal se Sirius spěšně.

Minerva McGonagallová přimhouřila oči. „Nejste vy Black?"

„Ano, paní profesorko," přitakal.

McGonagallová odměřeně přikývla. „Těší mne, že nebudete mým problémem. Pokud se nemýlím, Blackovi po generace navštěvují Zmijozel."

Sirius se jejím prohlášením nenechal zahanbit. „V tom máte pravdu, paní profesorko, ale já budu první výjimka. Možná znáte moje jméno, ale ješte neznáte můj příběh."

James se pokusil zamaskovat smích nepříliš přesvědčivým zakašláním. Bellatrix si nevěřícně odfrkla.

„Snad se vás nedotkne, pane Blacku, když vám oznámím, že po tom nijak zvlášť netoužím," ujistila ho ledově profesorka. „Jste všichni připraveni?" rozhlédla se po prvácích. „Tak se seřaďte a pojďte za mnou."

Společně vešli do Velké síně a několik žáků obdivně zalapalo po dechu. Celou místnost ozařovaly tisíce svící, jež se vznášely ve vzduchu nad čtyřmi kolejními stoly, u kterých seděli ostatní studenti. V čele byl další dlouhý stůl, za kterým seděli učitelé, a tam teď profesorka McGonagallová odvedla žáky prvního ročníku, takže zůstali stát v řadě tváří v tvář ostatním studentům, učitele měli za sebou.

Moudrý klobouk jim na uvítanou tradičně zazpíval jednu ze svých písní, následoval bouřlivý potlesk, a pak před ně profesorka McGonagallová předstoupila s pergamenem.

„Až přečtu vaše jméno, nasadíte si klobouk a sednete si na stoličku, aby vás zařadil," vysvětlila. „Afford, Edwin!"

Z řady vyklopýtal vysoký chlapec, nasadil si klobouk, který mu okamžitě spadl přes oči, a posadil se. Trvalo to několik dlouhých vteřin.

„HAVRASPÁR!" vykřikl klobouk.

Od druhého stolu zleva se ozval potlesk a jásot, když si k nim čel Edwin přisednout.

„Blacková, Bellatrix!"

Bella usedla na stoličku a sotva se klobouk dotkl její hlavy, měl jasno.

„ZMIJOZEL!"

O nejhlasitější aplaus se postarala skupinka, se kterou Bellatrix cestovala do školy. Obdařila Luciuse sebevědomým úsměvem a šla se posadit ke svým.

„Black, Sirius!"

Sirius věnoval Jamesovi úšklebek a s výrazem pohodáře, kterého nic na světě nerozhází, se posadil čelem k celé škole. Moudrý klobouk mu sklouzl přes oči a na několik dlouhých vteřin zavládlo ve Velké síni napjaté ticho.

„NEBELVÍR!"

Od krajního stolu vlevo se ozval povyk. Sirius si sundal klobouk a potěšeně se na profesorku McGonagallovou zazubil. Ta raději upřela oči na pergamen a vyvolala další jméno.

Brzy na řadu přišla i Lily Evansová. Když si sedala na stoličku, ruce se jí nervozitou nepatrně třásly.

„NEBELVÍR!"

Lily vrátila klobouk profesorce McGonagallové se rozběhla se k nebelvírskému stolu, ale cestou se ještě ohlédla přes rameno a věnovala Severusovi smutný úsměv.

„Lupin, Remus!"

„NEBELVÍR!"

Tentokrát se o největší potlesk postaral Sirius, který byl upřímně rád, že jeho nový kamarád připadl do stejné koleje.

Když vyvolali Malfoye, Lucius pyšně zamířil ke stoličce a jeho jediné přání se okamžitě splnilo: sotva se klobouk dotkl jeho hlavy, hned zaječel „ZMIJOZEL!"

„McKeeová, Ginger!"

Gigi na cestou k e stoličce škobrtla o vlastní nohy a srazila několik spolužáků, čímž u ostatních vyvolala nekontrolovatelný výbuch smíchu. Klobouku trvalo dlouho, než o ní dokázal rozhodnout, ale nakonec vykřikl „NEBELVÍR!"

Následovalo několik studentů spravedlivě rozdělených po třech mezi Mrzimor a Havraspár. Poté na řadu přišel Peter Pettigrew a k překvapení těch několika málo osob, co s ním měly prozatím čest, a nakonec k největšímu překvapení pro samotného Petra, i on skončil v Nebelvíru.

Potom profesorka McGonagallová vyvolala jméno „Potter, James!" V tu chvíli ho už od nebelvírského stolu hlasitě povzbuzovali tři budoucí kumpáni. V Jamesově případě byla volba naprosto jasná.

„NEBELVÍR!"

Severus Snape s nelibostí sledoval, jako oba z chlapců, kteří ho ve vlaku urazili, zasedli vedle Lily. Byl by bláhový, kdyby doufal, že jeho kamarádku zařadí do stejné koleje společně s ním, přesto doufal, že to bude kterákoliv jiná než Nebelvír.

„Snape, Severus!"

Posadil se na stoličku a poslední, co viděl, než mu spadl klobouk přes oči, byly Lilyiny zářivě rudé vlasy.

„ZMIJOZEL!"

Vydal se ke stolu na opačné straně od nebelvírského a posadil se vedle Luciuse Malfoye, který ho okamžitě přivítal. Zvedl oči k Lily ještě jednou, když byla do Nebelvíru zařazena Kasandra Trelawneyová, a pak už ji přes hlavy ostatních neviděl.

Zařazování bylo ukončeno a Albus Brumbál povstal. Zářivě se na studenty usmíval, rozepjal paže, jako by mu nic na světě nemohlo způsobit větší radost než to, že je tu všechny vidí.

„Vítejte!" prohlásil. „Vítejte v novém školním roce v Bradavicích! Vítám především letošní prváky, doufám, že se vám u nás bude líbit. A teď už si nechte chutnat! Dobrou chuť a děkuji vám!"

Posadil se za bouřlivého potlesku, hostina byla zahájena. Profesorka McGonagallová se posadila po jeho pravici a než se pustila do jídla, zkoumavě se zadívala na nově rozřazené studenty. Kdekdo by to nazýval šestým smyslem, ale možná jen měla nezvykle vyvinutý odhad na lidské charaktery – ať byla pravda jakákoliv, zmocnilo se jí neblahé tušení.

„Copak, milá kolegyně?" usmál se Brumbál přívětivě. „Dejte si trochu brambor, jsou vynikající."

Minerva se k němu otočila s výrazem, který napovídal, že brambory jsou to poslední, co ji v tuhle chvíli zajímá.

„Nemáte někdy dojem, Albusi...," naklonila se k němu blíž, aby je nikdo jiný neslyšel. „Nemáte někdy dojem, že ty děti rozdělujeme do kolejí příliš brzo?"

„Zpochybňujete rozhodnutí Moudrého klobouku?"

„Jistěže ne," ohradila se. „Jen zastávám názor, že v jedenácti letech jsou ještě příliš mladí, ještě se neprojevily všechny jejich vlastnosti a vrstvy osobnosti..."

„Právě proto, Minervo. Jsou to ještě nevinné dětské duše, nenesou žádnou tíhu rozhodnutí, která musí činit dospělí."

„Skutečně?" zadívala se pochybovačně k nebelvírskému stolu, kde James, Sirius, Remus a Peter propukli v hlasitý smích.

„Tohle bude báječný školní rok!" promnul si Albus Brumbál spokojeně ruce.

Minerva pochybovačně povytáhla obočí. „Když myslíte..."

A tak prvního zářijového večera roku 1971 v Bradavicích po lahodné večeři ke spánku ulehalo hned několik nových studentů, kteří neměli nejmenší tušení, co je čeká. Ani jednoho z nich nenapadlo, že se stanou součástí jednoho spletitého a těžko uvěřitelného příběhu, že ta nevinná dětská přátelství, která narychlo uzavřeli během první cesty vlakem, jednoho dne rozhodnou úplně o všem.