„Co víš o svojí matce?" zeptala se Laura opatrně na otázku, která ji tížila od samého začátku a nikdy nenašla odvahu se ptát.

„Myslíš, jaká byla žena, která zplodila dítě s Pánem zla?" usmála se Selene nevesele.

(Mé jméno, má krev III: Kapitola čtrnáctá – Muž beze strachu)

~••~

Sídlo Pána zla, červen 1971

Žádná brutalita nezpůsobila na světě tolik krveprolití jako lidská zbabělost. Cítím se zodpovědná za všechno, co se v posledních letech stalo. Někdo by mohl namítnout, že to není má vina, že jedna slabá žena ho přeci nemohla zastavit. Popravdě netuším, jestli to bylo opravdu v mých silách. Možná ne. A možná taky ano. Vím jen, že jsem se o to nikdy nepokusila. Stála jsem po jeho boku mlčky, ukrytá ve stínu hrůzy, kterou kolem sebe šířil. Byla jsem příliš zbabělá, než abych mu dokázala čelit.

Z vedlejší místnosti ke mně doléhá smích. Cinkají skleničky, víno teče proudem. Měla bych se k nim připojit. Očekává ode mne, že budu dokonalá hostitelka po jeho nohsledy. Vždycky usměvavá, vždycky pohostinná. Jestli se tam nevrátím, přijde si pro mě. Bude rozzuřený a nevypočitatelný. Vím, že bych měla jít, ale potřebuju ještě pár vteřin. Pohladím dceru po havraních vlasech rozprostřených na polštáři a naslouchám jejímu klidnému oddychování. Je tak krásná, tak nevinná. Nemá zdání, do jakého světa se narodila. Bojím se, že mě jednoho dne bude nenávidět. Za to, kým kvůli mému rozhodnutí je. Za to, že jsem byla příliš zbabělá.

Dveře vedlejší místnosti se otevřely, smích a rozhovory jsou najednou hlasitější. Slyším jeho kroky. Jsou jako hodinky, které říkají, kolik času mi zbývá, než budu muset čelit tváří tvář svému strachu. Zvedám se rychle z okraje postele, nechci, aby ji svým křikem probudil. Je to ještě dítě. Musím to vydržet už jenom kvůli ní. Budu ji chránit, dokud dýchám. Je to moje povinnost.

Otvírám dveře ve stejnou chvíli, kdy stanul na prahu. Nic neříká, jen mě mlčky propaluje očima. Každičkou buňku v mém těle sevře strach. Před lety jsem tohoto muže bezhlavě milovala. Dnes mi jeho přítomnost nahání hrůzu. Vím, že mě jednoho dne zabije. Je to jisté, jako skutečnost, že zítra ráno zase vysvitne slunce.

~••~

Poprvé jsme se potkali v době, kdy jsem byla ještě dítě. Nevzpomínám si na naše první setkání. Pamatuji si jen, že jsem ho nějaký čas vídala v obchodě u svého dědečka. Pracoval u něj poté, co dokončil studium v Bradavicích. V létě jsem tam trávila spoustu času, jelikož můj otec byl příliš zaměstnán svou prací. Většinu těch dnů jsem proseděla ve skladišti, kde jsem listovala sbírkou zakázaných knih o černé magii.

Občas si se mnou povídal, když přišel dozadu pro nějaké zboží, nebo když se vrátil z jedné ze svých pochůzek. Lichotilo mi, že si mě vůbec všimnul. Vzpomínám si, že jsem ho často prosila, aby mi vyprávěl o Bradavicích. Uměl být výborný vypravěč. Kvůli jeho historkám jsem se do školy těšila den ode dne víc a víc.

„Dobré ráno, slečno Lauren," říkal každý den, když přišel.

„Dobré ráno, Tome," odpovídala jsem mu zpoza svých knih.

V pozdějších letech, když jsem do něj byla bláznivě zamilovaná, mi do ucha šeptal, že se na naše rozhovory v tom skladišti vždycky těšil z celého dne nejvíc. Já blázen jsem mu to samozřejmě uvěřila.

~••~

Nikdy jsem neměla odvahu říct na cokoliv vlastní názor. Vždycky jsem odříkávala prázdné fráze, které mi můj otec vštěpoval. Mít vlastní názor je výsadou silných lidí. Jak už jsem řekla, já jsem byla odjakživa příliš bázlivá.

Otec byl poněkud zklamaný, když mě Moudrý klobouk zařadil do Havraspáru. Pochopitelně byl skálopevně přesvědčený, že dodržím rodinnou tradici a vystuduju ve Zmijozelu. Nebyla jsem si jistá, jestli mezi důvtipné a inteligentní havraspárské zapadnu, ale nakonec mi kolej modro-bronzových barev byla skvělým domovem po sedm báječných let v Bradavicích.

Měla jsem jen pár nejbližších přítelkyň, jinak jsem vedla vcelku osamělý život se svými knihami. Po mém návratu z Bradavic jsem usilovala o místo na Ministerstvu kouzel, můj otec však usoudil, že je nejvyšší čas, abych se dobře provdala.

To léto jsem trávila na přání svého otce i dva večery v týdnu na nějakém večírku. Neustále mě s sebou vodil na čajové dýchánky, ministerské plesy, dražební akce a charitativní večeře. Potkávali jsme stále dokola ty stejné úzkoprsé kouzelníky, před očima se mi míhaly jejich obličeje, v uších mi zněl jejich falešný smích. Všechny jsem znala dávno jménem a postupem času nám docházela témata zdvořilostní konverzace, protože jsme se setkávali až příliš často.

Viděla jsem v otcových očích hluboké zklamání, když jsme se nad ránem vraceli z další akce, kde jsem si svého nastávajícího nevybrala. Jako by na světě nezáleželo na ničem jiném, než abych se správně provdala.

Nezajímal se o to, co chci dělat já. Nedával mi žádný volný prostor. Ale abych se mu vzepřela? To by mě nikdy nenapadlo. To se přece v rodinách, jako je ta naše, nedělá.

Toho večera vyrážím na večeři k Malfoyovým sama, jelikož otce zdrží neodkladná práce. Postávám v rohu se svými přítelkyněmi, upíjím ze sklenky vína a zdvořile si s nimi povídám o tom, co úžasného mě od našeho posledního setkání potkalo. Vyprávím jim tedy o všem a zároveň o ničem. Naše fráze jsou prázdné jako obvykle.

Averyiovi. Blackovi. Crabbeovi. Goylovi. McMillanovi. Greengrasovi. Skrkovi. Flintovi. Malfoyovi...Ta lepší společnost, tak jsem nás posměšně v duchu nazývala. Všichni si hrajeme na něco víc, než ve skutečnosti jsme.

„A jak se daří tvému bratrovi, Walburgo?" ptala se Irma Flintová zvědavě. Je to příšerná pletichářka, musí vědět o všem, co se kde šustne.

„Cygnus je příliš zaměstnán prací," odpověděla Walburga, „Druella je s dítětem celé dny sama."

„Jistě jí samotu vynahrazuje to skvostné sídlo, které jí nechal postavit," zasmála se Irma hýkavě.

Věnuju jejich rozhovoru jen špetku pozornosti, taktně přikyvuju a usmívám se ve chvílích, které to vyžadují. Walburga je od minulého měsíce zasnoubená, brzy si bude brát Oriona Blacka. Můj otec na tuhle novinku reagoval velmi podrážděně, zřejmě doufal, že se paní Blacková stane ze mě. Já jsem ráda, že mám o jednu vhodnou partii méně. Orion Black není zdaleka tak úžasný, jak ho jeho snoubenka popisuje. Je arogantní a chamtivý. Vím to, protože s mým otcem často obchoduje. Raději bych skočila z okna, než abych se provdala za někoho takového.

„A co ty Lauren, stále žádná vhodná partie?"

Dávám si záměrně s odpovědí načas, jejich zvídavé pohledy mě vytáčí. „Zřejmě jsem ještě nepotkala toho pravého," odpovím zdvořile. Obě ženy se rozesmějí a začnou mě ujišťovat, že se brzy vhodný čistokrevný kouzelník najde i pro mě. Upřímně řečeno, je mi to naprosto lhostejné.

Omluvím se se slovy, že potřebuji na toaletu. Ve skutečnosti chci mít na pár minut pokoj od toho jejich věčného klevetění. Sídlo rodiny Malfoyů je vskutku honosné; mezi nimi a naší rodinou je na první pohled zřejmý rozdíl. Možná máme stejně čistokrevný rodokmen, ale Malfoyovi mají rozhodně u Gringottových víc zlata. Vedle jejich domu vypadá ten náš jako přístěnek na košťata.

Zastavila jsem se uprostřed chodby a zahleděla se na portrét Septimuse Malfoye, který se v osmnáctém století postaral o prosazení několika protimudlovských opatření. Z jeho obličeje čišel chlad a opovržení, dvě typické vlastnosti téhle rodiny.

„Z uměleckého hlediska ten portrét přílišnou cenu zjevně nemá," ozval se zčistajasna zvučný mužský hlas vedle mě.

Překvapeně se ohlédnu a stojím tváří tvář vysokému a pohlednému muži. Ze způsobu, jakým mě pozoruje svýma tmavýma očima, lehce znervózním.

„Myslíte?" opáčím. „Příliš umění nerozumím."

„Já také ne," pousmál se. „Jen jsem netušil, jak s vámi správně zavést rozhovor."

Jeho hlas je velmi autoritativní, přistihnu se, že mu proti své vůli visím na rtech. A co hůř, mám neodbytný dojem, že si toho je příliš dobře vědom.

„Vy jste Lauren Burkesová, že ano?" ptá se a přistoupí zase o krok blíž. „Když jsem vás sledoval, jak si povídáte s přítelkyněmi, nebyl jsem si jistý. Teď je ale zřejmé, že jste to vy."

„Promiňte, ale my se známe?" ptám se zmateně.

„Jistě, jak byste si to mohla pamatovat," zasmál se, „byla jste ještě dítě. Setkávali jsme se v obchodě vašeho dědečka Kataraktuse."

„Vy jste Tom Raddle!" vzpomněla jsem si zčistajasna. Úlevně jsem se při tom zjištění rozesmála, ale po jeho obličeji na kratičký okamžik přeběhl temný stín. Jak jsem mohla tušit, že jméno svého otce tolik nenávidí?

„Rád vás po takové době zase potkávám," mírně pokynul hlavou na stranu. „Snad mohu být tolik troufalý a říct vám, že jste vyrostla do krásy."

Do tváří se mi okamžitě nažene ruměnec, cítím, jak mi z obličeje sálá horko. „Lichotíte mi, pane Raddle."

„Prosím, pro vás jsem Tom," ujistil mě.

„Lauren," řekla jsem a nabídla mu svou ruku.

Sevřel ji na kratičký okamžik ve své ledové dlani a zdvořile mě políbil na její hřbet.

Jestli jsem věděla, že jsem se právě seznámila s nejnebezpečnějším černokněžníkem všech dob? Samozřejmě, že ne. Pro mě to byl v tu chvíli jen neobyčejně přitažlivý starší muž. Neměla jsem nejmenší tušení, kým ve skutečnosti byl.

~••~

Než se toho večera začalo večeřet, padli jsme si s Tomem do noty. Ke stolu jsme se vrátili společně a nehnuli se od sebe ani na vteřinu, dokud večírek neskončil. Povídali jsme si o všem možném; byl opravdu výborný společník. Vyzařovalo z něj netypické charisma, které ho činilo velmi atraktivním. Až o pár let později jsem si připustila, že je jednoduše velmi zdatným manipulátorem, který dokáže využít lidi ve svůj prospěch.

„Snad nebudete považovat za příliš troufalé, když vám řeknu, že jsem si dnešní večer užil zejména díky vaší přítomnosti," svěřil se mi důvěrně před prahem našeho domu, kam mě později doprovodil.

„Také jsem se bavila," připouštím. „Díky vám."

„Je nějaká šance, že vás v nejbližších dnech zase spatřím?"

Váhala jsem jen zlomek vteřiny, než jsem mu odpověděla: „Příští sobotu u Lestrangeových pořádají večírek."

„Budu tam," ujistil mě. „Dobrou noc, Lauren."

„Dobrou noc, Tome."

S těmi slovy se rozloučil. Sledovala jsem jeho mizící siluetu, dokud se na kraji ulice nepřemístil.

~••~

Když si vzpomenu, jak jsem se tehdy nemohla dočkat dne, kdy ho znovu spatřím, jsem sama sobě pro smích. Dodržel své slovo a na večírek u Lestrangeových dorazil. Propadla jsem jeho kouzlu dřív, než se podával moučník. Celý můj vesmír se smrskl jen na mě a Toma, svět kolem nás přestal existovat. Byla jsem bláznivě zamilovaná.

Scházeli jsme se při podobných příležitostech celý zbytek léta a s přicházejícím podzimem se časové intervaly mezi jednotlivými schůzkami zkracovaly. Otec si pochopitelně brzy všiml, že trávím stále víc času mimo dům. Nedalo mu příliš práce vypátrat, s kým se scházím.

„Nelíbí se mi, že s tím mužem ztrácíš čas, Lauren," domlouval mi toho rána u snídaně. „Není to pro tebe vhodná partie."

„Ale otče, Tom se ztotožňuje se všemi našimi názory," odporovala jsem mu. „Nepovažuje mudlovské šmejdy za kouzelníky a odmítá tvrzení, že by nám byli rovni."

„Samozřejmě, že to tvrdí, aby se zalíbil svým přátelům a tobě," namítl otec netrpělivě. „Kde máš jediný důkaz pro to, že svá slova myslí vážně? Co víš, o jeho rodině? Raddleovi nejsou žádný kouzelnický rod, pokud je mi známo."

„Jeho matka patřila k poslední generaci Gauntů," přispěchala jsem horlivě s odpovědí. „Je potomkem samotného Salazara Zmijozela."

Otec však nevypadal, že by na něj moje tvrzení udělalo dojem. „Přesto trvám na tom, aby ses s ním přestala stýkat, rozumíš? Existují mnohem vhodnější partie."

Samozřejmě jsem otci všechno odkývala, ale myšlenkami jsem se toulala u minulé noci. Čím víc mě otec od vztahu s Tomem odrazoval, tím víc jsem do něj byla zamilovaná a tím víc otec zuřil. Pokoušel se mi promlouvat do duše, snažil se mě držet všemi možnými způsoby doma. Naše hádky byly stále náročnější, velmi mě ničilo, že se mu nedokážu zavděčit. Tom si brzy mého trápení všiml a přinutil mě se mu se vším svěřit.

„Co se děje?" naléhal na mě při jedné z našich nočních procházek.

Zavrtěla jsem unaveně hlavou, nechtěla se mi ta slova znovu opakovat. Připadala jsem si jako neúnavný kolovrátek.

„Tvůj otec?" uhádl. „Zase se zlobí?"

„Je to pořád stejné," povzdychla jsem si.

„Nejsem mu dost dobrý," řekl opovržlivě a jeho obličej se zkřivil vztekem jako pokaždé, když něco nešlo podle jeho plánu.

„Ale tak to není," ujišťovala jsem ho chabě, „kdyby tě poznal..."

„Co mu vadí? Že nemám dostatek zlata u Gringottových, abych tě zajistil?

„Tome...," zašeptala jsem prosebně.

„Ne, Lauren, poslouchej, takhle to dál nejde," zarazil mě. V jeho hlase bylo najednou něco, co jsem dřív neslyšela.

„Co chceš dělat?" zeptala jsem se opatrně.

„Uteč se mnou," řekl prostě. „Jenom ty a já, daleko odsud. Daleko od tvého otce."

„To přece nejde," bránila jsem se.

„To není prosba, Lauren," přerušil mě ostře. „Buď se mnou odejdeš, nebo zůstaneš."

Myslel svá slova vážně a mně málem puklo srdce při představě, že bych ho víc nespatřila.

A tak jsem utekla.

Všechno, co mi tenkrát napovídal, byla lež. Říkal jen to, co jsem chtěla slyšet. A já si to uvědomila až o mnoho let později, až ve chvíli, kdy bylo pozdě s tím něco udělat.

~••~

Moje rodina patřila k původním osmadvaceti čistokrevným kouzelnickým rodům. Po generace jsme pohrdali mudly a nečistokrevnými čaroději, v názoru na uspořádání kouzelnického světa jsme se s Tomem dobře shodli. V počátcích jsem jeho myšlenky obhajovala a podporovala.

Mudlové nejsou jako my.

Křížení mezi mudly a čaroději je nedůstojné a pod naši úroveň.

Kouzelníci narození z mudlovských svazků nejsou opravdovými čaroději.

Bradavice by měly poskytovat vzdělání jen čistokrevným.

Mudlové si nezaslouží, aby je naše ministerstvo chránilo.

To všechno byly myšlenky, které mi otec od dětství vštěpoval. To všechno byla slova, která jsem po něm opakovala. Nechci žádné ze svých rozhodnutí obhajovat tím, jak mladá, naivní a bláhová jsem byla. Možná neoplývám zrovna ušlechtilými vlastnostmi, ale lhářkou jsem nikdy nebyla. Byla jsem pyšná na to, že pocházím z čistokrevného kouzelnického rodu. Sympatizovala jsem s myšlenkami na záchranu čistokrevných rodin.

Nikdy jsem nepřijala Znamení zla a nikdy jsem se přímo neúčastnila porad Smrtijedů. Samozřejmě, že jsem je všechny znala jménem a měla jsem povědomí o jejich plánech. Moje neúčast na budování jejich vize lepšího světa mě nijak neomlouvá. Tiše jsem je podporovala, proto jsem zodpovědná za jejich činy stejně, jako kdybych k nim doopravdy patřila.

Věnoval spousty času studiu černé magie, cestovali jsme po Albánii. Byla jsem u toho, když se začal nazývat lordem Voldemortem. Stála jsem po jeho boku, když si první ze Smrtijedů nechali na svá levá předloktní vypálit Znamení zla. Věděla jsem příliš a zároveň nic. Postaral se, aby přede mnou některé věci zůstaly utajeny.

Po našem návratu z Albánie se vydal do Bradavic, požádat Brumbála o místo učitele obrany proti černé magii. Nechápala jsem, proč je svým návratem do Bradavic tak posedlý, zřejmě měl k tomu místu osobní vztah.

Vrátil se rozzuřený, poznala jsem to podle jeho výrazu, sotva vešel do dveří. Zvedla jsem oči od rozečtené knihy a spatřila, jak se nekontrolovatelně chvěje vztekem.

„To místo ti nedal," povzdychla jsem si.

„Brumbál, ten pošetilý milovník mudlovských šmejdů!" plival slova jako jed. „Jednoho dne mi za tohle zaplatí!"

„Samozřejmě, že ano," ujistila jsem ho.

„Myslí si, že mi nějak překazí mé plány? Myslí si, že jsem o to místo učitele stál?!"

Tiše jsem jeho hněvu naslouchala a neodvažovala se promluvit.

„Sedí si v Bradavicích, myslí si, kdovíjak není nedotknutelný! Učí špinavé mudlovské šmejdy a mrňavé krvezrádce, je ostudou všech kouzelníků! Ale s tím je konec, rozumíš? Až získám víc spojenců, až se řady mých Smrtijedů rozrostou, ovládneme ministerstvo!"

„Takový je plán," přitakala jsem.

„A až bude ministerstvo naše, vezmeme si i Bradavice, a pak už se nestane, aby po chodbách, které vystavěl samotný Salazar Zmijozel, chodili ti, co si hůlku nezaslouží!"

~••~

Kdy se z muže, kterého jsem bláznivě milovala, stala zrůda? To nevím. Nejspíš jí byl po celou dobu a já to neviděla, nebo nechtěla vidět.

Stále častěji jsem se z Denního věštce dočetla o nějakém útoku na mudly, nebo mudlovské šmejdy, avšak nepřikládala jsem tomu příliš velkou váhu. Nový režim vyžaduje oběti, tak mi to říkával. Vybudovat novou kouzelnickou společnost nemůžete za den, je přirozené, že se najdou vaši odpůrci, které musíte zlikvidovat. Bylo třeba roztřídit zrno od plev.

Když jsem se doslechla o vraždě jednoho ze zaměstnanců kanceláře z Komise pro vymýšlení mudlovsky přijatelných výmluv, nebyla jsem zdaleka tak překvapená, jak by se dalo očekávat. Přecházela jsem jeho činy mlčky. Každé ráno jsem otevírala noviny s čím dál větší nervozitou, která se mi zanedlouho natrvalo usídlila kolem žaludku. Velmi rychle jsem se naučila číst mezi řádky a odhalila jsem jeho skutky i v případech, kdy si novináři ani bystrozorové nedali nic dohromady. Lord Voldemort za sebou nechával krvavou stopu. A jak jeho postavení rostlo, přestával se kontrolovat.

V létě roku 1959, kdy uběhly dva roky od chvíle, co jsem utekla od svého otce, se však stalo něco, co jsem nedokázala nadále tiše přehlížet.

„Tohle nemůžeš myslet vážně!"

S Denním věštcem v třesoucí se ruce jsem vběhla do obývacího pokoje. Nebyl tam sám, několik jeho nejvěrnějších sedělo okolo a všichni ke mně otočili hlavy.

„Kdo ti dal právo vejít bez zeptání?" opáčil chladně.

„Devět mudlů!" vyhrkla jsem a zamávala mu novinami přímo před obličejem. „Vždyť mezi nimi byly malé děti! Děti!"

V obličeji se mu nehnul jediný sval. Chvíli si mě prohlížel, a pak tiše pokynul svým Smrtijedům: „Omluvte nás, budeme v našem rozhovoru pokračovat, až si něco vyřídím."

Všichni spěšně místnost opustili a Tom vyčkával, dokud nebudeme opravdu sami. Teprve pak se rozzuřil.

„Jak se opovažuješ?" vyčetli mi ledovým hlasem. „Jak se opovažuješ přijít a před mými služebníky mě obviňovat!"

„Chceš to snad popřít?" vydechla jsem překvapeně. „Devět mrtvých a vznášející se Znamení zla nad jejich domem?"

„Ti mudlové dostali, co si zasloužili," opáčil bez špetky zájmu. „Svým chováním mě před ostatními zesměšňuješ, Lauren. Tohle ti nehodám trpět."

„Děti," zopakovala jsem roztřeseným hlasem, „byly tam tři malé děti."

„A co má být?" zeptal se opovržlivě.

Teprve tehdy jsem konečně otevřela oči a uviděla jeho pravou tvář. Byl někým jiným, byl tím, za koho se vydával. Pánem zla.

Přešel až ke mně a sevřel svou studenou rukou moji bradu tak, abych se mu dívala zpříma do očí. „Ještě jednou ke mně neprojevíš dostatek úcty," sykl mi do obličeje, „a skončíš stejně. Je ti to jasné?"

Přikývla jsem. Jeho stisk však nepolevoval.

„Od svých služebníků vyžaduji absolutní loajalitu a poslušnost," řekl. „Neexistuje důvod, proč by sis měla myslet, že s tebou budu zacházet jinak, než s ostatními. Rozuměla jsi?"

Pochopila jsem, že jsem žila ve lži a vysnila si život po boku muže, který ve skutečnosti neexistoval. Od těch událostí jsem každý večer ulehala ke spánku vyděšená. Měla jsem strach, obrovský sžíravý strach, příšerný a bolavý. Strach o vlastní život, strach z toho, co všechno se může stát, čeho všeho je schopný...

Možná bych našla dostatek síly, abych utekla. Jenže pak se stalo něco, kvůli čemu jsem musela svůj postoj přehodnotit. Pár týdnů poté jsem zjistila, že už nerozhoduju jen sama za sebe.

~••~

Byla jsem tak naivní, opravdu jsem věřila, že by ho dítě mohlo změnit. Bláhově jsem si myslela, že nový život, který jsem nosila pod srdcem, ho přiměje najít v nitru špetku slitování.

Nedá se říct, že by byl šťastný, když jsem mu oznámila, že čekám dítě.

Řekl jen: „Dobrá."

Myslím, že považoval jednoduše za uspokojivé to, že jsem splnila svůj účel. Odnosím mu právoplatného dědice. Spojím svoji čistou kouzelnickou krev s tou jeho, a společně vytvoříme perfektní dítě. Dokonalou předzvěst nové generace.

Selene se narodila jedné chladné květnové noci roku 1960, porod trval bezmála dva dny. Byla jsem vyčerpaná a v bolestech, ale neskutečně šťastná. Když jsem poprvé sevřela svoji dceru v náručí, byla jsem skálopevně přesvědčená, že všechno bude zase v pořádku. Muselo, už jen kvůli ní.

„Nechceš si ji pochovat?" natáhla jsem k němu ruce s dítětem.

Jeho tvář byla dlouhou chvíli nehybná.

„Je to děvče," řekl pak opovržlivě a jeho slova přetékala odporem.

Přitiskla jsem si ten drobounký uzlíček na prsa a pochopila, že od téhle chvíle jsme na všechno samy.

Selene mi rostla před očima a roky míjely stejnou rychlostí jako dny. K mé úlevě a bolesti zároveň jí nevěnoval příliš své pozornosti. Byl zaměstnaný tím, aby si všechny podmanil. Rozpoutal v kouzelnickém světě válku. Otevřeně napadal se svými Smrtijedi mudly i čaroděje z mudlovských rodin. Pomalu, ale jistě, se z Toma Rojvola Raddlea stával lord Voldemort. Muž, jehož jméno se báli vyslovit. Muž, kterého jsem nepoznávala.

K jeho velkému zklamání Selene neoplývala žádnými zvláštními schopnostmi, které by se vymykaly běžným kouzelnickým dovednostem, a brzy o ni ztratil veškerý zájem. I já jsem se stala neviditelnou, když se ukázalo, že zřejmě nejsem schopná mu dát právoplatného mužského dědice. A tak se z nás obou staly jen dva přízraky žijící v jeho stínu.

Řady jeho následovníků se rozrůstaly. Byl připravený udeřit v plné síle.

Bezděčně mě napadá, jak šeredně se můj otec mýlil. Nejen že Tom vyznával stejná přesvědčení jako my, dokonce v jejich jménu zabíjel.

~••~

Otvírám dveře ve stejnou chvíli, kdy stanul na prahu. Nic neříká, jen mě mlčky propaluje očima. Každičkou buňku v mém těle sevře strach. Před lety jsem tohoto muže bezhlavě milovala. Dnes mi jeho přítomnost nahání hrůzu.

„Kde zatraceně celý večer vězíš? Zase se tu zbaběle schováváš?"

Sotva hne svalem v obličeji, ale já okamžitě poznám, že zuří vzteky. Jeho oči to prozradí.

„Tady ne," poprosím ho šeptem. Nechtěla jsem, aby můj hlas zněl tak ustrašeně, ale už je pozdě. Nenávidí, když škemrám. Vytáčí ho to k nepříčetnosti.

„Tady ne?" zopakuje posměšně. Své ledové prsty mi stiskne kolem paže, až to nepříjemně zabolí. „Tohle je můj dům. Můžu si v něm dělat, co chci."

Vytáhne mě ven a vede mě směrem do vedlejšího pokoje. „Tohle si vyřídíme později," sykne mi do ucha.

Ve zlomku vteřiny však společně vejdeme doprostřed bujarého večírku, a tak mi nezbývá nic jiného, než roztáhnout rty v úsměv.

Hostím jeho přátele do pozdních nočních hodin. Používám slovo přátelé, ale víc daleko od pravdy být nemůžu. On nemá přátele, jen hromadu následovníků, které získal zastrašováním. Jeden vedle druhého se ho v první řadě obávali, až poté ho bezmezně obdivovali.

Když konečně všichni z našeho domu zmizeli, strhla se mezi námi jedna z dalších nekonečných hádek. Tentokrát však překročil všechny meze. Chtěl z naší dcery udělat Smrtijedku.

„Tome, to nemyslíš vážně!" Ta slova mi vyletěla z úst dřív, než jsem se nad nimi zamyslela. Teď už bylo pozdě je vzít zpátky.

„Neříkej mi tak! Kolikrát ti mám opakovat, že jméno mého špinavého mudlovského otce se mi hnusí!" zahřměl zlostně.

„Ať chceš nebo nechceš, byl to tvůj otec, jsi jeho krev!" odsekla jsem. Nikdy dřív bych nesebrala tolik odvahy, ale dnes jsem byla příliš rozrušená.

Udělal pár rychlých kroků směrem ke mně. Prozatím nevytáhl svou hůlku. „Měli jsme ohledně naší dcery dohodu, vzpomínáš?" sykl.

„Ano, měli," přitakala jsem. „Zapomínáš, že její součástí také bylo, že naše dítě nebudeme nutit do něčeho, pro co se samo nerozhodne..."

„Selene je moje dědička...," řekl tónem, který napovídal, že o ničem diskutovat nehodlá.

„Je to ještě dítě!" bránila jsem ji.

Po tváři mu přeletěl stín. V jeho očích jsem nenašla nic víc, než nejhlubší odpor. „Proč tohle na mě zkoušíš? Víš moc dobře, že když něco chci, vezmu si to."

„Máš příležitost, mi dokázat, že jsi se mnou byl z lásky a ne z posedlosti z čisté krve!" vyhrkla jsem v naprostém zoufalství.

Rozesmál se nepřirozeným smíchem, ve kterém nebylo nic lidského. „Zase se mě snažíš citově vydírat? Jsi tak ubohá! Láska? To je ta největší lidská lež, Lauren."

„Nechci tě vydírat," zavrtěla jsem hlavou. „Chci jen vědět, jestli ti na nás vůbec záleží."

„Věděla jsi, do čeho jdeš," poznamenal chladně, aniž by se mi pokoušel něco namlouvat.

„Doufala jsem, že se změníš," připustila jsem bázlivě poprvé nahlas. Pranic mi už nezáleželo na tom, co si o mně myslí. Moje city byly dávno mrtvé. Stejně jako jeho duše.

Znovu se hlasitě rozesmál. „Lauro, jsi pořád ta naivní husička, jako tenkrát! Copak ti nedochází, že je úplně jedno, co si ty myslíš? Já jsem lord Voldemort! Podrobím si celý kouzelnický svět, vyčistím ho od mudlovských šmejdů a krvezrádců. Mne nezastaví nějaká hloupoučká holka, rozumíš? Ze Selene bude Smrtijedka, ať chceš, nebo ne. Je to moje dcera! Moje krev!"

„To ti nikdy nedovolím!" rozkřikla jsem se zoufale a postavila se mu do cesty, jako by se snad chystal vyrazit do dětského pokoje právě teď a vypálit Znamení zla na předloktí vyhublé jedenáctileté holky.

„Pusť mě!" zavrčel chladně a snažil se mě setřást, ale já jsem ve svém stisku nepolevovala a pevně jsem zarývala nehty do jeho paže.

„Kam jdeš, Tome? Slyšíš? Nedovolím ti to!" žadonila jsem zoufale.

„Dej ze mě ty ruce dolů!" zařval.

„Tome!"

„Řekl jsem ne!"

Viděla jsem v jeho očích spousty hněvu a odporu. Pochopila jsem, na co myslí. Stala jsem se pro něj nepohodlnou přítěží. Už mě nepotřeboval, svůj úkol jsem splnila.

Byla jsem zbytečná.

Vím, že mě jednoho dne zabije. Je to jisté, jako skutečnost, že zítra ráno zase vysvitne slunce.