„Kluci mají tajemství," zašeptala Gigi. „Nebo spíš Remus má tajemství a kluci mu ho pomáhají krýt. Nikdo kromě nich, mě, Cat a Srabuse, který se o tom dozvěděl náhodou, nic netuší."

„Má to co dělat s tím, že kluci jednou za měsíc mizí?" napadlo Lily, která si toho v posledním půl roce začala všímat.

„Jo," přiznala Gigi. „Jednou za měsíc. Přesně o úplňku."

(Mé jméno, má krev I: Kapitola devatenáctá – Moje malá čarodějka)

~••~

Bradavice, září 1975

James Potter, Sirius Black, Remus Lupin, Peter Pettigrew – čtyři jména, která na bradavické učitele fungovala daleko lépe než lecjaké zaklínadlo. Stačilo je jen vyslovit a většina profesorů měla okamžitě posvátnou hrůzu v očích, jiní měli chuť se zabarikádovat u sebe v kabinetu a preventivně nevylézat. Naneštěstí jste se jejich čtyřlístku vyhnuli jen zřídka – byli všude tam, kde to zavánělo nějakou levárnou. A pokud na vás měli spadeno (a bylo jedno, jestli vás jen rádi provokují, nebo jste jejich úhlavní nepřítel ze Zmijozelu, či jste se stali objektem jejich milostného zájmu), nedokázali jste se před nimi ukrýt.

„Zmlkněte, pánové! Už jde!" James Potter si odkašlal, zajel rukou do svých rozčepýřených vlasů a hlasitě zvolal: „Nazdar, Evansová!"

Lily protočila panenky, a aniž by mu věnovala jediný pohled, prošla rázně kolem. Rusé vlasy jí vlály a při chůzi se nakláněla na jednu stranu, jak sebou vláčela těžké knihy. V těsném závěsu za ní cupitala její kamarádka Ginger s nosem zabořeným v nějakém časopisu, jako obvykle v puse převalovala lízátko a na hlavě měla účes, který připomínal výbuch sopky. Většina lidí se její extravaganci naučila za těch pět let přehlížet.

„Čau kluci," houkla znuděně.

„Čau Gigi," odpověděli jí Remus, Sirius a Petr sborově stejným tónem.

Dívky zahnuly za roh a zmizely v chodbě vedoucí k učebně přeměňování. James se opětovným neúspěchem nenechal odradit a dál se optimisticky usmíval. Vklínil se mezi Petra a Siriuse, vzal je kolem ramen a čtveřice se pomalu začala loudat směrem za svými spolužačkami.

„Co se dneska vyplížit ke Třem košťatům na pár ležáků?" navrhl jim znuděně. „Dlouho jsme nepoužili můj neviditelný plášť."

„Skvělý nápad," odpověděl naprosto automaticky Sirius, který svému kamarádovi odkýval každou pitomost dřív, než se nad ní zamyslel.

Remus se pobaveně pousmál: „Člověk by řekl, že si dáte na jeden večer pohov."

„Proč bychom měli?" zamračil se James nechápavě.

„No já nevím...," předstíral Remus hluboké zamyšlení, „možná proto, že je to asi...," podíval se na hodinky, „...takových deset hodin, co vás Filch chytil ve sklepení po večerce a napařil vám školní trest?"

„Za chvíli mu ta kartotéka bude malá," zašklebil se Petr pobaveně. „Vážně, zabíráme už tři šuplíky, všimli jste si toho?"

„Jeden z toho je jenom můj!" prohlásil Sirius hrdě a poplácal se po hrudi. „Odkaz pro budoucí generace Blacků – doufám, že se o tom moje matka někdy dozví."

„Připomínáš jí to každé prázdniny," upozornil ho James.

Chlapci zabočili za roh a připojili se k hloučku postávajících spolužáků.

„Neměli bychom se alespoň pár dnů držet zpátky?" navrhl Remus nesměle, ale předem věděl, že je jeho odpor marný.

„Nesmysl," odporoval James okamžitě, „právě proto, že měl včera štěstí, dnes nás nechytí. To je zákon... nebo minimálně by měl být."

„Právě naopak," zasmál se Remus. „Pokoušíte osud. Pokud smím použít školní heslo," začal svým tónem prefekta a kluci otráveně zasténali, „doslova lechtáte spícího draka."

„Filch a drak?" vyprskl Sirius smíchy. „Možná vypelichaný mýval, nebo smradlavý potkan, co všude kolem čmuchá..."

„To je přirovnání," zaskřípal Remus netrpělivě zuby.

V tu chvíli se dveře učebny otevřely a profesorka McGonagallová je pustila dovnitř. Nebelvírská čtveřice vešla dovnitř mezi posledními a usadila se na svá obvyklá místa v posledních dvou lavicích u okna.

„Tak Tři košťata, nebo Prasečí hlava?" zeptal se James zvědavě, dosedl na židli a spokojeně se rozvalil. Sirius se posadil vedle něj a ležérně se vyhodil nohy nahoru, když zachytil varovný pohled profesorky McGonagallové a nohy zase pokorně sundal dolů. Remus s Petrem sedící před nimi se k nim otočili.

„Říkám vám, že vás Filch od rána sleduje," varoval je Remus naposled. „Neviděli jste, jak se za námi plížil z Velké síně?"

„Myslel jsem si, že je to Srabus, jako obvykle," pokrčil James rameny.

„Navíc Filch bude mít za chvíli docela jiné starosti," zašklebil se Sirius poťouchle a vyměnil si s Jamesem rošťácký pohled.

„Jak jsi to myslel?" zeptal se Remus s obavami v hlase. „Co jste zase provedli?"

„Klid, Remusi," poplácal ho Sirius po rameni. „Co tvoje prefektská dušička neví, to nepoví."

Remus se nadechl, rozhodnutý pokračovat dál ve výslechu, když jejich rozhovor přerušila profesorka McGonagallová.

„Dobré ráno, třído," zahájila hodinu přeměňování hlasitě. „Tak už se utište, než vám budu nucena udělit školní tresty," vyzvala je ostře, „někteří z vás jich beztak mají víc než dost."

Pár lidí se tiše zasmálo, kdežto Gigi propukla v hlasitý řehot.

„Slečno McKeeová, chovejte se přiměřeně svému věku," napomenula ji profesorka, „předně děkuji všem, kteří již odevzdali své eseje, některé z nich jsou vynikající a zasluhovaly by otištění v Moderním přeměňování," pronesla profesorka pochvalně a zastavila se u přední lavice. „Výborná práce, slečno Evansová."

Lily se nesměle pousmála a James ze zadní lavice okamžitě hlasitě zahvízdal.

„Vy se zklidněte, Pottere," usadila ho McGonagallová okamžitě. „Vaše esej je sice obstojná, ale příště se mi ji pokuste odevzdat čitelnou."

„Omlouvám se, paní profesorko, ale vsadil jsem se s panem Blackem, že ji nezmuchlá do kuličky a nenarve si ji celou do nosu," bránil se James pohotově a několik spolužáků se rozesmálo.

„Soudě podle toho, jak je sežvýkaná, se asi nemusím ptát, jak to dopadlo," odtušila McGonagallová chladně. „Vytáhněte si prosím Příručku přeměňování pro pokročilé a nalistuje stranu šedesát."

V okamžiku, kdy všichni začali vytahovat knihy ze svých brašen, se pozornost nebelvírské čtveřice zase rozptýlila. Zatímco Remus si poctivě patřičnou stranu nalistoval, Petr nemohl učebnici jako obvykle najít, protože mu je Sirius z legrace schovával. Sám tu svoji na lavici položil, ale listovat v ní odmítal. James pak mezi prsty žmoulal kousek pergamenu a soustředěně zíral na hrot brku.

„O co se pokoušíš?" nechápal Sirius jeho počínání.

„Říkal jsem si, že složím Evansové básničku," vysvětlil, „možná bych na to měl jít přes své básnické střevo."

„Ty nemáš básnické střevo," ujistil ho Sirius okamžitě.

„Ty sám jsi střevo," odvětil Remus nevzrušeně přes rameno a ostatní tím rozesmál.

„Nesmysl," bránil se James. „Každá holka miluje poezii. Stačí jí jenom něco pěkného zanotovat a bude moje."

„To dřív Srabus použije šampón, než se Evansová chytí na tvůj šarm," pochyboval Petr, ale James se nenechal odradit.

Samým úsilím zkřivil tvář a začal na kus pergamenu psát slova: „Znám jednu dívku, o který se mi každý večer zdá. Zelené oči a lesklé rusé vlasy má..."

„To je tak ubohý," odfrkl si Sirius opovržlivě. Sám napsal spolužačkám už nespočet milostných vyznání, jedno oplzlejší než druhé. Považoval se za přeborníka v básních.

„Tak se předveď ty!" vyzval ho James popuzeně.

Sirius se zaklonil na své židli a chvíli upřeně zíral do stropu. „A co takhle? Znám jednu dívku, o který se mi každý večer zdá. Stačí trocha whisky a bude povolná..."

„Kreténe," zamumlal James a vrátil se ke své básni. „Neměl bych tam zakomponovat její jméno? Většina velkých básníků tam vždycky měla jméno, aby bylo jasný, komu to píšou."

„Neřekl bych, že by zrovna v tvém případě měl někdo pochybnosti, komu tu báseň adresuješ," ujistil ho suše Remus.

„Jak to děláš, že si píšeš zápisky, a ještě stačíš reagovat?" nechápal Sirius.

„Naposled ti říkám, Siriusi, že lidi jsou schopní zvládat víc věcí najednou," ubezpečil ho Remus.

„Tomu nevěřím," zavrtěl Sirius hlavou. „Jednou jsem zkoušel chodit se dvěma holkama najednou a řeknu ti, nevyplácí se to."

„Ale co se rýmuje s Lily?" zamračil se James a poškrábal se brkem na nose. „Myslíte, že stačí, když použiju lilie, jako ta květina? Počítá se to?"

„Pánové, snad vás příliš nevyrušuji," přerušila jejich debatu profesorka McGnonagallová, která se zjevila u jejich lavicí. „Věnujte se své práci," doporučila jim. „A Pottere? Lilie se tedy rozhodně nepočítá."

„Díky, paní profesorko," přikývl James odevzdaně. „Tušil jsem to."

Následujících dvacet minut věnovali výpiskům z učebnice, než se profesorka McGonagallová znovu ujala slova a začala dnešní výklad. A poprvé v životě ke svému překvapení nebelvírský čtyřlístek zaujala. Kdyby ovšem tušila, co způsobí, raději by onu kapitolu přeskočila.

„Jak už jsem avizovala na konci minulé hodiny, dnes se budeme věnovat tématu zvěromágů," začala rozvážně, a jako by mávla hůlkou – James, Remus, Sirius a Petr k ní svorně zvedli hlavy a viditelně ožili.

Ředitelka nebelvírské koleje nemohla mít nejmenší tušení, že už víc jak rok se James se Siriusem a Petrem pokouší zvěromágy stát, aby mohli dělat Remusovi společnost během úplňků. Všechny jejich pokusy zatím končily neúspěšně. Jamesovi prozatím jen třikrát vyrašily parohy, zatímco Sirius jednou skončil s černou srstí po celém těle. Nejhůř na tom byl ovšem Petr, kterému narostl krysí ocásek a musel si ho potupně nechat madame Pomfreyovou odstranit. Kluci prošli všechny knihy v bradavické knihovně, které se proměny ve zvíře týkaly. Naučili se je za měsíce cvičení prakticky zpaměti. Bylo jen otázkou času, než se Jamesovi nebo Siriusovi přeměna podaří úplně, nicméně Petr bude ještě potřebovat spoustu pomoci.

Profesorka McGonagallová se právě proměnila z mourované kočky zpátky v ženu a třída obdivně zatleskala.

„Paní profesorko," zvedl Sirius ruku vůbec poprvé do vzduchu. Obvykle vyrušoval, jak se mu zlíbilo, aniž by byl tázán.

Minerva McGonagallová mu překvapeně vyhověla: „Prosím, pane Blacku."

„Můžete to zopakovat ještě jednou?" zeptal se zaujatě. „Bylo to naprosto fantastické."

Profesorka se nejdřív zatvářila mírně šokovaně, ale potom k všeobecnému obveselení proměnu zopakovala.

„Fantazie," vydechl James tiše, „všiml sis toho specifického pohybu zápěstím?"

Vytáhl hůlku a zopakoval po profesorce pohyb. „Myslím, že jsme to dělali celou dobu špatně."

„Paní profesorko a můžete nám říct, na co přesně se soustředíte, když proměnu provádíte?" zeptal se James nahlas.

„Na co se soustředím?" zamrkala.

„Jako jestli myslíte na to, abyste se vešla do kožichu, na počet tlapek...," pobízel ji Sirius.

„To jsou poněkud zvláštní otázky, pánové," zamračila se podezřívavě, ale pozornost jí lichotila. „V první řadě je důležité si uvědomit velikost daného zvířete...," začala, ale v tu chvíli ji přerušil hluk z chodby.

Vzápětí se prudce rozrazily dveře a na prahu se objevil Argus Filch. V obličeji byl celý brunátný, přerývavě dýchal a svíral si hruď: zřejmě celou cestu sem běžel.

„Děje se něco, pane Filchi?" zeptala se profesorka McGonagallová zmateně.

Filch ji však nevnímal, zběsile se rozhlížel po třídě, jako by něco hledal – a pak vypoulil oči a ukázal prstem na Siriuse.

„TY – TY – TY BÍDNÝ ČERVE!"

S šíleným výrazem ve tváři se k němu vrhl. „JAK JSI TO UDĚLAL?!"

„O čem to mluvíte?" nechápal Sirius a polekaně se odtáhl na své židli co nejdál, div Jamese nepřimáčkl ke zdi.

Filch doběhl až k jejich lavici a natáhl po Siriusovi ruce, Black se mu na poslední chvíli vytrhl ze sevření.

„PANE FILCHI!" varovala školníka profesorka McGonagallová. „U Merlina, co se stalo? Proč tak vyvádíte?"

„TEN SPRATEK MI VYHODIL KABINET DOPOVĚTŘÍ!" zařval Filch vztekle.

Třídou se nesl obdivný šepot, nevěřícně smích a pár děvčat, s Lily Evansovou v čele, se zatvářilo pohoršeně.

„O čem to mluvíte?" vyhrkl Sirius nechápavě. „Jaký kabinet?!"

„MŮJ KABINET!" sípal Filch. „Ten, ve kterém jsi dnes v noci byl, když jsem tě chytil, jak děláš neplechu, ty holomku jeden! Právě vyletěl celý do vzduchu!"

„No dovolte?" ohradil se Sirius naprosto přesvědčivě. „Já sedím posledních čtyřicet minut tady ve třídě, není to tak, paní profesorko?" obrátil se na Minervu McGonagallovou. „Jak bych mohl nechat vybouchnout kabinet, který se nachází dvě patra, sto stop a šedesát palců odtud?"

Profesorka McGonagallová se zatvářila, jako by uvnitř sváděla nesmírně vyrovnaný souboj a nebyla si jistá, na čí stranu se má přiklonit. „Pane Filchi, je mi líto, ale pan Black mluví pravdu. Naneštěstí si od začátku vyučování užíváme jeho přítomnost v téhle učebně. Je vyloučené, aby byl na dvou místech zároveň."

„Byl to on!" chraptěl Filch dál zapáleně. „Já to vím, byl to on! Nějak to celé narafičil!"

„To není pravda!" hájil se Sirius.

„Argusi, máte pro svá tvrzení nějaký důkaz?" povytáhla profesorka obočí zvědavě.

Filch přerývavě dýchal a těkal očima z místa na místo, jako by se snažil najít usvědčující materiál přímo mezi žáky. Nakonec nepřesvědčivě prohlásil: „Byl to on! Vždycky je on nebo Potter!"

To už třída nevydržela a několik studentů se nahlas rozesmálo.

„Ačkoliv s vaším prohlášením souhlasím," prohlásila profesorka McGonagallová suše, „je mi líto, ale něco takového by neobstálo. Je to tvrzení proti tvrzení. Pokud nemáte důkaz, že za explozi může pan Black, nebo jiný žák z téhle třídy, budu vás muset požádat, abyste odešel a přestal narušovat moji výuku."

Filch vztekle zalapal po dechu, profesorka mu klidně oplácela tvrdý pohled. Nakonec zrudl v obličeji ještě víc než doposud, vrhl na Siriuse poslední opovržlivý pohled a odkráčel ven.

„Tak kde jsme to přestali?"

~••~

„Do prdele, Siriusi..."

„Do prdele, Siriusi?" zopakoval Black překvapeně. „Remusi, ještě nikdy jsem tě neslyšel klít!"

„Ještě nikdy jsi taky nevyhodil Filchův kabinet do povětří," dodal Lupin sarkasticky. „Chcete, aby chudák skončil u Munga? Aby z vás měl o kolečko víc?"

„Ten už o kolečko víc má," zašklebil se Petr a naložil si na talíř pečené brambory. „Jak jinak by si mohl myslet, že má na téhle škole nějakou moc?"

„Správně," přitakal mu Sirius. „Brumbál ho tu beztak nechává jen pro naše pobavení."

„To bylo trošičku kruté," varoval ho Remus.

„Kde je vlastně James?" zeptal se Petr překvapeně, když si uvědomil, že se u večeře sešli jenom tři.

Sirius se zmateně rozhlédl: „Evansová je támhle, takže se ji nikde nepokouší líbat," vyjmenovával, „Srabus je na svém obvyklém místě, takže nikoho nezaklíná," zahleděl se ke zmijozelskému stolu, „famfrpálový tým je tu taky... No jo, kde je teda James?"

Petr pokrčil rameny, ale odpovědi na jejich otázku se dočkali vzápětí.

Svíce ve Velké síni pohasly a žáci překvapeně umlkli a ohlédli se směrem k učitelskému stolu v očekávání, že bude mít Brumbál nějaký proslov. Ovšem i sám ředitel se zmateně rozhlížel kolem. Než stačil kdokoliv zareagovat, na vyvýšený stupínek, kde obvykle Brumbál stál, vyběhlo pět domácích skřítků ze školní kuchyně. Teatrálně se ohromenému publiku uklonili, a spustili skřehotavými hlásky píseň:

„Má láska je jako lilie,

která všechno zlé přežije,

je naším předurčeným osudem,

že spolu navždycky budem.

Evansová, já tě miluju,

svou lásku ti navždy slibuju.

Jsi jako násada k mému koštěti,

které k západu slunce odletí.

Dej mi šanci, svou lásku ti ukážu,

dej mi šanci, očarovat tě dokážu."

V první okamžik v síni zavládlo hrobové ticho, ale potom se potlesk nečekaně ozval přímo od profesora Brumbála, který představení shledával zábavným. Zatímco studenti hlasitě pískali a tleskali, skřítci se hluboce několikrát uklonili a zase zmizeli. Zraky všech přítomných se obrátily k Lily Evansové, která zrudla jako rajské jablíčko a pokoušela se ukrýt za svými kamarádkami.

„Ta mu to dá sežrat," zašklebil se Sirius pobaveně.

A měl pravdu – sotva se všichni čtyři sešli po večeři v nebelvírské společenské místnosti, Lily byla připravená hájit svou čest.

„Jaké to bylo?" ptal se James kamarádů s velkým očekáváním v očích.

„Pitomý, jako vždy," ujistil ho Remus suše a dosedl na své oblíbené místo u krbu.

„Geniální, jako vždy," odpověděl Sirius téměř současně.

Vzápětí se dovnitř věže začaly trousit hloučky ostatních studentů, kteří si mezi sebou o milostném vyznání pobaveně povídaly. V tu samou chvíli dovnitř portrétem prolezla i Lily a s výrazem bohyně pomsty zamířila přímo ke krbu.

Jamesovi ztuhl úsměv na rtech. „To je příšernej pohled," stačil syknout směrem ke kamarádům, než spustila.

„Nenacházím slova, Pottere!" vyhrkla vztekle.

„Byl to jenom vtip, Evansová," hájil se James, ale pod tíhou jejího pohledu se vteřinu od vteřiny zmenšoval.

„Ale ne, počkej, nějaký jsem našla!" předstírala hluboké zamyšlení, a pak spustila: „Ty prevíte, ty bídáku, arogantní, bezohledná, tupá a nanicovatá hlavo, podlej, zákeřnej kreténe, a hlavně poďobanej pitomečku!

„Poďobanej pitomečku?" zopakoval nevěřícně a hbitě si ohmatal obličej, jako by se snad obával, že mu nějaké pupínky v mezičase opravdu naskákaly.

„Proč jsi udělal něco takového?" ptala se nevěřícně. „Zesměšnil jsi mě před celou školou! Jak se teď mám podívat profesorům do očí?"

„Promiň, ale řekla jsi vážně poďobanej pitomečku?"

„JE MI Z TEBE NA NIC, POTTERE!" prskla vztekle. „Ještě jednou na mě promluvíš, tak tě proměním v tlustočerva a na místě tě zadupu do země, nebo nakrájím jako přísadu do lektvarů a bude mi potěšením se dívat, jak se vaříš ve vlastní šťávě!"

S těmi slovy se otočila na patě a zamířila k dívčím ložnicím. Nikdo se neodvážil ani pohnout, dokud neslyšeli zřetelné prásknutí dveří.

Potom se kolem kluků s ledabylým výrazem protáhla Ginger a houkla: „Tak dobrou, kluci."

„Dobrou, Gigi," odpověděli Remus, Sirius a Petr sborově.

Teprve poté se atmosféra ve společenské místnosti uvolnila a James si zamilovaně povzdychl: „Říkám vám, pánové, je dokonalá."

„Jde z ní trochu strach," připustil Petr sklíčeně.

„Tak co podnikneme?" promnul si Sirius potěšeně ruce, když se všichni čtyři posadili na svá místa.

„Dostal jsem nápad," začal James a Remus hlasitě zasténal. „Počkej, tentokrát žádné pitomosti," ujistil ho spěšně.

„Tak to se mi nelíbí," prohlásil Sirius rozhodně a ostatní ho umlčeli přísnými pohledy.

„Myslím, že jsem konečně pochopil, kde děláme chybu," ztlumil James hlas tak, aby je nikdo neslyšel. „Když dnes McGonagallová mluvila o specifických podmínkách přeměňování ve zvířata, napadlo mě, že bychom to mohli vyzkoušet trochu jinak..."

„Tak to je jiná," souhlasil Sirius a potěšeně si poposedl. „Sem s tím."

~••~

A tak nacvičovali přeměny ve zvířata dál – nakonec se z toho stal tak silný zvyk, že v něm pokračovali téměř každý volný večer. Zpočátku se jim příliš nedařilo, ale ani jeden z nich se nehodlal smířit s neúspěchem. Z dnů se staly týdny, z týdnů zase měsíce. S každým úplňkem, kterému se Remus vydal vstříc sám, se utvrzovali vtom, že se jim jednou proměna musí přeci podařit. Nehodlali ho jen nečinně pozorovat z bezpečí nebelvírské věže, jak kráčí k vrbě mlátičce a vrací se celý zubožený a nešťastný.

A pak, jednoho listopadového večera roku 1975, že James poprvé úspěšně proměnil v jelena a zase zpátky. O pár dnů později se ze Siriuse stal velký černý pes. Teď už zbýval jen Petr. I když kamarády přesvědčoval, aby doprovázeli Remuse příští úplněk sami bez něj, James se Siriusem nesouhlasili. V tomhle byli společně – pomáhali Petrovi ze všech sil, jak nejlépe dovedli, až se z něj za jejich asistence stala krysa.

Ten večer patřil k nejšťastnějším, jaké kdy společně prožili. Od toho okamžiku je spojovalo osudné tajemství. O malinko tu událost předčil snad jen úplněk o pár dnů později, kdy se James, Petr a Sirius krčili pod neviditelným pláštěm a stáli před vrbou mlátičkou.

„Tak jdeme na to," rozhodl James a byl to on, kdo z nich plášť sundal.

Všichni tři byli nervózní, ale nikdy by to jeden před druhým nepřiznali. Petr se na druhý pokus úspěšně proměnil v krysu a rozběhl se směrem ke kořenům stromu.

„Tohle je to největší dobrodružství, jaké jsme kdy prožili," napadlo Jamese a zadíval se na nejlepšího přítele po svém boku.

„Tohle je jen začátek," odporoval mu Sirius, bláznivě se rozesmál a proměnil se v černého psa.

V tu chvíli strom znehybněl. James se protáhl mezerou mezi kořeny a vzápětí se stal jelenem.

Potom se jelen, krysa a pes rozběhli společně dlouhou chodbou směrem k Chroptící chýši, kde jejich nejlepší přítel právě prodělával bolestivou proměnu ve vlkodlaka.

Z úplňkových zakázaných výletů se staly jejich nejšílenější výpravy za dobrodružstvím. V kůžích zvířat prozkoumávali školní pozemky i Zapovězený les, prošmejdili každou skulinku a stali se tak prvními studenty za dlouhá léta, kterým se podařilo odhalit několik dávno zapomenutých tajemství. Petr byl ve své krysí podobě tak nenápadný, že se mohl hradem potulovat téměř kdykoliv. S porušováním školního řádu v takovém rozsahu, jim stoupal adrenalin v krvi – a co hůř, úměrně s adrenalinem rostla i touha pokořovat nové výzvy. Brzy se na zakázaných nočních výpravách stali závislými. Ale nikomu z nich to nevadilo, byli koneckonců blázniví a bezstarostní. Možná jen Remuse občas přepadaly výčitky svědomí, že zradil Brumbálovu důvěru a za jeho zády ze tří žáků udělal neregistrované zvěromágy. Kdyby ředitel tušil, že ve své vlkodlačí podobě opouští úkryt a ohrožuje tak bezpečí ostatních, jistě by byl více než zklamaný, že mu kdy věřil. Nakonec však vždycky převládl pocit, že není sám – měli jeden druhého.

Před Vánoci jejich bláznivé nápady dotáhli k naprosté dokonalosti. Bylo dávno po večerce a Sirius, Remus a James seděli v jejich ložnici a krátili si čekání hraním karet, když se konečně otevřely dveře a dovnitř vpadl zadýchaný Petr s náručí plnou jídla.

„No sláva!" zvolal Sirius potěšeně. „Kde se flákáš, ty kryso líná? Už jsem si hlady málem začal okusovat ponožky!"

„Nemohl jsem trefit tu správnou chodbu," vysvětlil Petr zahanbeně a vysypal obsah náruče doprostřed rozehrané partie pokeru. „Všechno je pod tím pláštěm tak divně rozpitý a nejasný, špatně jsem zabočil u Merlinovy sochy a motal se dobrou půlhodinu kolem kabinetu McGonagallky. Čenichala kolem, říkám vám, že má na mě spadeno. Musí v ní být ten kočičí instinkt nebo co."

„To je ti podobný," ušklíbl se James a natáhl se pro sirupové košíčky. „Člověk aby ti maloval i mapu z ložnice do kuchyně."

Ložnicí se chvíli ozývalo jen spokojené mlaskání a chroupání, jak se cpali dobrotami, když tu najednou Sirius vyjekl: „TO JE ONO!"

„Co?" zeptal se Remus nechápavě.

„To je ono! Mapa!" vysvětlil a oči se mu rozzářily nekonečným štěstím.

„Zkus to trochu specifikovat," pořádal ho James shovívavě, protože byly dny, kdy ani on do hlavy svého nejlepšího kamaráda neviděl.

„Uvažujte, kdo zná každou skulinku hradu, každý kout pozemků, každou tajnou chodbu?" vyjmenovával Sirius zapáleně. „No přece my! Nakreslíme podrobný plánek Bradavic a zaneseme tam všechno, co o hradu víme: tajné vchody, tu zkratku mezi havraspárskou věží a sklepením, polohu školní kuchyně, prefektskou koupelnu, ten zapomenutý přístěnek na košťata v šestém patře – všechno, co se ti může hodit, když chceš porušovat školní řád."

„A k čemu nám to bude?" zeptal se Remus skepticky. „My to přece všechno známe, tak nač si to kreslit?"

„Přece odkaz pro další generace!" nenechal se Sirius odradit. „Necháme ho po sobě jako stopu, aby to ti, co přijdou po nás, měli jednodušší."

„To je fakt terno," utrousil Remus sarkasticky a hledal u zbylých kamarádů podporu, aby mu ten šílený nápad společně vymluvili. Ovšem James zamyšleně zíral do kouta a vypadal, že nad tím doopravdy uvažuje.

„To je geniální," vydechl pak.

„Jen to ne...," zaúpěl Remus prosebně.

„Ne, poslouchejte!" vyzval je James nadšeně. „Sirius má pravdu, nakreslíme mapu Bradavic, s každičkým koutem a skulinkou, kterou známe," řekl. „Ale taky tam zaneseme každičkou osobou pohybující se po těchto pozemcích," dodal. „Představte si, že můžeme vědět o každém kroku McGonagallové, můžeme sledovat Filche a pojistit si tak, že nám není na stopě. Je to naprosto geniální."

„S něčím takovým už nás nikdy nenachytají při porušování školního řádu," radoval se Petr ohromeně.

„Budeme vědět o každé osobě na hradě...," pokračoval James.

„...co kdo dělá...," přidal se Sirius.

„...každou minutu...," dodal Petr.

„...každého dne...," vydechl Remus ohromeně. „To je..."

„Geniální!" vykřikl Sirius.

„Šílené," odporoval Remus, ale neubránil se úsměvu. „Geniálně šílené, ale jsou to týdny a týdny práce."

„Musíme změřit každičký kout hradu a přepočítat to v určitém měřítku, aby to opravdu sedělo," začal James zapáleně. „To by mohl dělat Petr. V krysí podobě prošmejdí i ten nejmenší kout. Přinese nám čísla, my to spočítáme."

„Bude mi potěšením," vysekl mu Petr pobaveně poklonu.

„Ale co všechna ta zaklínadla?" bránil se Remus. „To jsou dost pokročilá kouzla, na to se znalostmi pátého ročníku nestačíme..."

„Na to máme přece tebe, ty jsi náš mozek," vysvětlil Sirius. „Všechno načteš v knížkách, my to provedeme. Zvládli jsme se stát zvěromágy, zvládneme vytvořit plánek."

Bylo neuvěřitelné, s jakou vervou se do tvorby mapy všichni čtyři pustili. Většinu času to byla zábava, v mnohém to však bylo mnohem těžší než proměna ve zvířata. Aby opravdu zamalovali každý kout, strávili výzvědnými výpravami po chodbách každou volnou chvíli. Když se nikdo nedíval, chodili s kouzelným metrem a přeměřovali šířku chodeb, či poklepávali hůlkami na zdi ve snaze najít další tajené chodby a zkratky (občas se jim to skutečně podařilo). Jak Remus předpokládal, nejsložitější část práce nastala, když byl plánek hotový a bylo třeba ho naučit zobrazovat přítomné osoby v hradě. Stálo je to spousty bezesných nocí, než vymysleli správná zaklínadla, která by posloužila jejich plánům. Poměrně brzy mapa dokázala obyvatele hradu zobrazit, nicméně tečky, které je symbolizovaly, se nepohybovaly. Den, kdy se jim podařilo dát mapu do pohybu, patřil k těm nejšťastnějším – předčil i výhru Nebelvíru nad Zmijozelem ve famfrpálu, dokonce i Remus se málem dojetím rozplakal. Šli však ve svých plánech mnohem dál – mapa dokázala zobrazit pravou identitu čarodějek a kouzelníků ukrytých pod neviditelným pláštěm, nebo proměněných ve zvíře, dokonce i po požití mnoholičného lektvaru. Na mapce se pohybovala dokonce školníkova kočka paní Norrisová, i školní strašidla a duchové. Neexistoval nikdo, kdo by mu unikl.

A co víc – obtiskli do toho kousku pergamenu sami sebe. Ukryli dovnitř několik soukromých vtípků a rad pro ty, kterým by se plánek jednoho dne mohl dostat do ruky a potřeboval by například nepozorovaně zmizet, nebo použít tajnou chodbu do Medového ráje ukrytou za hrbem jednooké čarodějnice. Zároveň však mysleli i na nepovolané osoby, které by mohly plánek zneužít. Postarali se proto i o několik ochranných zaklínadel, která skryla tajemství plánku před nezvanými čmuchaly. V případě, že by se dostal do ruky například Severusi Snapeovi, který se jim neustále věšel na paty a pokoušel se odhalit jejich lumpárny, by plánek neodhalil svá tajemství, ale uchýlil by se k urážkám a nadávkám dotyčného.

Na jaře roku 1976 byla jejich práce téměř dokončena. Seděli právě v bradavické školní knihovně, kam proudilo teplé dubnové sluníčko, hlavy skloněné nad kouskem pergamenu jako obvykle.

„Shodneme se na tom, že nebudeme používat svá pravá jména," prohlásil James. „Takže navrhuju přezdívky."

„Já s tou svojí stále nesouhlasím," ozval se Petr uraženě.

„To ani nemusíš, Červíčku," zašklebil se Sirius. „Já jsem pro, přezdívky budou bezpečnější."

Petr se zatvářil nesouhlasně, ale to už James poklepal na přední stránku plánku a zamumlal patřičné zaklínadlo.

V tu chvíli do knihovny vešel Albus Brumbál s veselou melodií na rtech, kterou si pobrukoval.

„Á, pánové Black, Lupin, Potter a Pettigrew!" zvolal nadšeně. „Co vás v tak krásný teplý den přivádí do knihovny? Snad neprovádíte nějakou lumpárnu?" změřil si je podezřívavě skrz půlměsícové brýle.

„NKÚ," vyhrkl Remus okamžitě a jeho přátelé souhlasně pokývali hlavami. Jako na zavolanou před sebe všichni posunuli hromady knih, které doposud ležely stranou, a předstírali zaujatě četbu. James nenápadně zastrčil plánek pod svou brašnu.

„Jistě," odtušil ředitel pobaveně, „měl jsem dojem, že se poslední dobou nějak detailněji zajímáte o architekturu hradu."

„To byl jen takový výzkum," vysvětlil James horlivě.

„Ovšem," přitakal Brumbál, „nepředpokládal jsem, že byste se plížili z místnosti do místnosti jako nějací pobertové jen tak. Inu pilně studujte, pánové, a mě si nevšímejte, jdu si jen pro nějakou lehčí četbu do oddělení s omezeným přístupem. Hezký den!"

„Vám taky, pane řediteli," odpověděli značně nervózně.

Když ředitel zmizel z dohledu i doslechu, znatelně si oddychli. James znovu rozprostřel doprostřed kus pergamenu.

„Tak to bylo těsné," oddychl si Remus.

„Každopádně mi Brumbál vnukl nápad," prohlásil Sirius potěšeně, popadl kouzelný inkoust, husí brk a hůlku. Ostatní ho chvíli soustředěně pozorovali při práci.

„Hotovo," řekl po chvíli.

Všichni čtyři se nad prázdný pergamen dychtivě naklonili. James si hlasitě odkašlal, poklepal hůlkou na pergamen a řekl: „Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti."

Po těchto slovech se z místa, kterého se dotkl hůlkou, začaly okamžitě jako pavučina šířit tenké inkoustové čáry. Propojovaly se navzájem, křižovaly se a rozbíhaly do všech rohů pergamenu; pak se pod horním okrajem začala rýsovat slova, veliká zelená slova psaná ozdobným písmem, která hlásala:

„Pánové Náměsíčník, Červíček, Tichošlápek a Dvanácterák, dodavatelé čarodějných pomůcek pro všechny rošťáky, mají tu čest vám předvést Pobertův plánek."

Téměř současně zvedli tváře vzhůru a těkali očima jeden na druhého, ohromeni společným úspěchem.

„Pánové, zřejmě jsme to dokázali," pronesl James slavnostně.

A taky že ano – aniž by měli nejmenší ponětí, že se plánek jednoho dne dostane do rukou jejich dětí, vnoučat a možná i pravnoučat. Pobertové totiž díky tomu kouzelnému plánku z Bradavic nikdy nezmizeli.

~••~

A/N: Jak jistě mnozí víte, Pobertův plánek je v originále nazýván jako Marauder's Map. Výrazem marauder přitom podle oxfordského slovníku angličtiny chápeme ve volném překladu jako osobu, která se pohybuje z místa na místo za účelem vyvedení nějaké lumpárny, porušování řádu, krádeže nebo zničení věcí („a person or animal that goes from one place to another looking for people to kill or things to steal or destroy"). Český výraz poberta má přitom význam především ve smyslu loupežník, zloděj a chamtivec. Podle mě je poněkud nešťastně zvolený a myslím, že slovenští fanoušci se svým záškodníkem dopadli mnohem lépe. Nicméně tvařme se, že poberta má stejný význam jako marauder, alespoň v tomhle dodatku.

Moje další poznámky se týkají faktů o plánku. Za prvé neznáme přesné datum jeho vzniku, ale stalo se tak někdy mezi lety 1975 a 1978, poté, co se pánové stali zvěromágy a začali používat své přezdívky (až do pátého ročníku si neříkali Dvanácterák, Tichošlápek, Červíček a Náměsíčník – spousta autorů fanfiction to má proto špatně a je možné, že to někdy uklouzlo i mně, protože mám ty přezdívky s charaktery tak srostlé, že to ani jinak nejde – za což se omlouvám a pokud tu chybu najdete, ozvěte se). Co máme ovšem špatně všichni – kluci sami sobě Pobertové nikdy neříkali, tuhle přezdívku jsme jim přidělili my fanoušci, během netrpělivého čekání na nové díly před dávnými roky. O téhle chybě vím už léta, ale nemám sílu to zpětně přepisovat – navíc ještě patří k těm menším, kterých jsem se dopustila. Je to tak zažité, až se z toho stal omylem kánon.

Zítra je čtyřiadvacátého a já mám pro Vás malý dárek. Během zítřka odkryju celkem čtyři vánoční příběhy ve čtyřech kapitolách - pro ty, co nevědí, najdete je v knize Čtyřiadvacet vánočních příběhů. Čekejte je v několikahodinových rozestupech, ale dostatečně brzo, než všichni zasedneme k večeři.