Vánoce 2000, oblast Transylvánských Alp, Rumunsko

„A znáš tenhle? Přijde upír do potravin a povídá: Jeden chléb, prosím. Prodavač odvětí: K čemu je upírovi chléb? Proč ne třeba tuto krvavou flákotu? Upír je však neoblomný a řekne: Opravdu jenom chléb. Tady na křižovatce je brutální bouračka a já si ho budu namáčet."

Cat se hýkavě rozesmála do svého talíře s jídlem. Smála se nahlas a upřímně, až jí po tvářích tekly slzy. Ivan ji pozoroval s kamenným výrazem a čím déle se tvářil nepřístupně, tím více se smála.

„No tak, tenhle byl povedený," pokoušela se ho přesvědčit, když si do rukávu utírala tváře.

„Ani trochu," utrousil Ivan suše, „den ode dne se zhoršuješ."

„To proto, že mi začínají docházet nápady," ohradila se ublíženě, „zkus si sám nějaký vtip vymyslet. Jste tak nudní, nemůžu si z vás utahovat věčně – i když přesně tak dlouho tu většina z vás straší."

„Tenhle byl dobrý," pousmál se. „Ale dával bych si pozor na jazyk," varoval ji. „Ještě jednou o mně prohlásíš, že jsem nudný..."

„A co?" provokovala ho láskyplně. „Roztrhneš mi hrdlo? Co bys tu beze mě dělal? Ukousal by ses nudou."

Ivan její další narážky nekomentoval a věnoval se četbě novin. Venku za okny se před necelou hodinou setmělo, ale pro ně právě začínal den. Obdivoval Cat, že si kvůli němu dokázala zvyknout na opačný režim, navzdory tomu, že neuvěřitelně ráda spala. Dokonce se snažila příliš nezívat a nedávat najevo, jak je vyčerpaná.

„Píše nám Sirius," prohlásila potěšeně, když se konečně dostala k procházení pošty.

„Jak se mají?" zeptal se zdvořile.

„U Nikolaos se projevují první kouzelnické dovednosti, Laura nastoupila na ministerstvo, Emily bojuje za práva upírů a Viktor teď pracuje v Azkabanu," shrnula mu nejnovější zprávy. „A taky nás zvou na Vánoce."

„To je od nich vskutku milé," opáčil. „Kdy vyrážíme?"

Cat odtrhla oči od dopisu a krátce zaváhala. „Víš, napadlo mě, že bychom mohli letos zůstat na svátky tady."

„Tady?" zopakoval nevěřícně a demonstrativně se rozhlédl po obrovské jídelně jejich sídla. Moc dobře věděl, že Cat to místo nemá ráda.

„A proč ne?" navrhla nesměle. „Ještě jsme společně Vánoce neslavili. Vždycky jdeme k Siriusovi do toho jejich chaosu. Mohlo by být fajn, zůstat spolu sami. Můžeme je navštívit na nový rok a cestou se stavit u mámy. Co říkáš?"

Ivan dlouhou chvíli mlčel. Vánoce nepatřily k jeho oblíbeným svátkům, vlastně je už dlouhá léta neslavil. Zúčastňoval se oslav ostatních rád, protože se mohl ztratit v davu a nikdo si nevšiml, že ve skutečnosti nesdílí všeobecné nadšení a zápal pro věc.

„Popravdě řečeno, nikdy jsem Vánoce zrovna neslavil," začal neurčitě.

„Jak jako nikdy?" zeptala se nechápavě.

Pokrčil rameny. „Prostě nikdy, já nevím...Pár set let? Řekněme, že si pamatuju, když je puritáni zakázali jako pohanský zvyk."

„Jak můžeš neslavit Vánoce?" nechápala. „To s tebou nic nedělá vůně svařeného vína? Koledy? Vánoční stromeček? Dárky?"

Ivan odmítavě zakroutil hlavou. „Nic z toho nepotřebuju. Vždyť je to křesťanský svátek, Cat. Proč bychom ho slavili, když náš ve jménu Boha probodávali kůly? Správně byste ho neměli slavit ani vy kouzelníci."

Cat se zatvářila ublíženě. „Vánoce jsou především o tom, že strávíš čas se svými nejbližšími, že někoho obdaruješ a uděláš mu radost," odporovala mu.

„Na to přece nepotřebuju konkrétní datum," namítl skepticky a vzápětí pochopil, že tentokrát přestřelil. Cat praštila vidličkou do talíře příliš zprudka a odmlčela se. Když Cat Whiteová mlčela, nebylo to dobré znamení. To už měl raději situace, kdy na něj křičela a hádala se s ním. Ivan si povzdychl a nechal ji chvíli demonstrativně zírat do prázdna.

„Tak dobře," prohlásil nakonec smířlivě, „oslavíme Vánoce tady."

Cat vystartovala ze svého místa a skočila mu kolem krku. „Děkuju! Slibuju, bude se ti to líbit!"

„Tím si nejsem jistý," zamumlal, „ale co bych pro tebe neriskoval."

Dostála svého slova a dala se do příprav ještě ten den. Její chování se dalo přirovnat k malému vánočnímu šílenství. Ivan s nelibostí a sarkasmem jemu vlastním nečinně pozoroval, jak se staré zatuchlé sídlo mění v jednu obrovskou reklamu na Vánoce. Cat rozvěšela jmelí úplně všude, kam se dalo, takže jim začalo brzy opadávat do vlasů a Ivan ho dokonce lovil ze svého talíře s večeří. Girlandami omotala každou volnou plochu. Podařilo se mu před jejími nijak zářnými zdobícími technikami uchránit alespoň sochu jeho praděda, který by jistě vstal z hrobu a přišel se mu pomstít, kdyby mu Cat na hlavu nasadila santovskou čepici, jak plánovala. Pokusila se jim pro navození atmosféry jednoho večera v obývacím salonu vyčarovat sníh, ale jediné, čeho dosáhla, byl vytrvalý prudký déšť, který se jí nepodařilo zastavit, a tak museli místnost uzavřít a přestat ji používat, dokud nepřijde na to, jak strop zase napravit.

Vánoční strom proto umístili do jídelny – podle Ivana byl nevkusný, podle Cat byl naprosto perfektní.

Ostatní příslušníci Ivanova klanu její bláznovství sledovali se značnou nevrlostí, ale nikdo se neodvažoval namítat ani slovo. Jediná vlna nevole se zvedla ve chvíli, kdy Cat navrhla, že by všichni mohli po čas svátků nosit stejné pletené svetry.

„Cat, drahá," vysvětloval jí Ivan opatrně, „tohle po nás nemůžeš chtít. Jsme predátoři, lovíme kořist pro čiré potěšení, živíme se krví. Nikdo z nás si nenavleče svetr se sobem, abychom šaškovali pro tvoje pobavení."

„Chtěla jsem jenom vnést trochu života do toho vašeho unylého světa," ohradila se uraženě a zašermovala mu pletacími jehlicemi před očima.

„Při vší úctě, jsme tak trochu mrtví," připomněl jí. „A jestli ještě jednou přijdeš s podobným nápadem, budeš mrtvá taky."

Přesto jí pokusy o pletení nevymlouval, ale značně si oddychl, když Cat po týdnu urputného snažení poraženě připustila, že se žádný vzor nejspíš nenaučí. Upřímnou hrůzu v něm vzbudila ve chvíli, kdy prohlásila, že uvaří božíhodový oběd. Nikdy ji v kuchyni neviděl, ale vzhledem k tomu, kolik vtipných historek Sirius příležitostně o jejím kulinářském umění vyprávěl, pochyboval, že je na něco podobného stavěný. Jeho obavy zašly tak daleko, že si pohrával s myšlenkou, že raději dobrovolně vyjde na polední slunce, než aby nečinně přihlížel tomu, jak Cat vypálí sídlo do základů.

Zakázala mu, aby se ke kuchyni byť jen přiblížil. Přesto neodolal a příležitostně se mihl kolem, aby ho tlumené nadávky a nevábná vůně spáleného masa utvrdila v tom, že to byl hloupý nápad. Čekal na ni v jídelně bezmála hodinu, než přišla. Tváře měla umouněné od mouky, ve vlasech kousky jídla a v očích výraz šílence. Neodvážil se nic podotknout, dokud nepřišla až ke stolu. Postavila před něj plastovou láhev plnou krve a sama sobě na talíř hodila rozmraženou pizzu.

Ivan odšrouboval láhev, napil se a klidně pronesl: „Teda po těch dvou dnech příprav jsem očekával něco honosnějšího, ale je to docela dobré."

„Stejně doopravdy nejíš," odsekla mu popuzeně a zakousla se do kusu tvrdé pizzy. „Bylo by to plýtvání jídlem."

Ivan se pobaveně usmál a dál ji propaloval pohledem.

„Tak dobrá, možná nejsem dokonalá hospodyňka," prohlásila nakonec odevzdaně. „Jsi spokojený? Byl to hloupý nápad. Už nikdy nemusíme Vánoce slavit, slibuju."

Ještě chvíli pozoroval, jak zarputile trhá pizzu na kousíčky a tváří se naprosto zničeně. Déle ten pohled však nesnesl. Než si stačila všimnout, vstal ze svého místa a zjevil se vedle ní. Cat polekaně nadskočila.

„Nesnáším, když tohle děláš!"

„Catherine," řekl láskyplně a vzal její tvář do dlaní. „Za to, že se mnou žiješ na tomhle proklatém místě, za to že spíš během dne a snášíš všechny moje vrtochy, ti budu navěky vděčný," ujistil ji. „Udělal bych pro tebe cokoliv, abys byla šťastná. Můžeme slavit Vánoce, jakkoliv budeš chtít."

Cat se malinko pousmála. „Můžu mít koledy?"

„Můžeš si na nádvoří udělat třeba kluziště," odpověděl smrtelně vážně, „cokoliv, když tu se mnou zůstaneš."

„Kam bych chodila?" povytáhla obočí. „Beze mě bys byl ztracený."

Ivan se jízlivě zasmál. „To máš zatracenou pravdu, Cat."