Vánoce přítomné

~••~

Vánoce 2008, Lékárna Phillidy Výtrusové

Davy lidí mu odjakživa připomínaly hemžení odporného hmyzu. Nenáviděl, když kolem přecházely zástupy kouzelníků a čarodějek, prodavači pokřikovali a vnucovali jim svoje zboží. Byl rád, když za sebou zavřel dveře lékárny a chaos na malou chvíli nechal za sebou. Uvnitř panovalo jako zpravidla neobyčejné ticho, které ho uklidňovalo. Stál u prodejního pultu, v ruce svíral seznam pečlivě sepsaný na kousku pergamenu a dával prodavači jasné instrukce.

„Dále bych si vzal šest ampulek dračí krve a kůži z hřímala."

„Jistě," přitakal prodavač, vylezl na štafle za svými zády a chvíli se přehraboval v policích. Potom opatrně slezl dolů, přidal zboží do velké papírové tašky a obrátil se na zákazníka.

„A co dál?"

„Scvrklofík, tolik, kolik máte," zamyslel se, „a potom kořeny asfodelu."

Prodavač se znovu hluboce uklonil a tentokrát zmizel za závěsem ve skladu.

Zběžně mezitím nahlédl do tašky a porovnal ji se seznamem ve své ruce. Vypadalo to, že má všechno potřebné. Někde za jeho zády se ozval zvuk tříštícího se skla, kterému nevěnoval pozornost. Až příliš pozdě si uvědomil, že nejspíš měl.

„Nezlobte se, ale támhle ta malá divoženka patří k vám?" zeptala se ho náhle nějaká drobná čarodějka s nakřivo posazeným kloboukem.

Severus Snape se podezřívavě ohlédl přes rameno, a pak nepatrně přikývl.

„Tak si ji běžte chytit," doporučila mu žena vlídně, „právě se jí podařilo zničit galon nektaru z Nadouvavky podivné."

Snape si rozmrzele povzdychl, zmačkal seznam do kuličky a vyrazil mezi regály. Přesně jak čarodějka avizovala, mezi roztříštěnými dózami stála šestiletá dívenka a upírala na něj nevinně oči.

„Co tu u Merlina provádíš?" zeptal se naoko přísně.

„To byla nehoda," hájila se Eileen vzpurně.

Severus povytáhl jedno obočí a zadíval se na ni, jak nejpřísněji svedl. Před tímhle výrazem se většina jeho studentů bázlivě krčila v rohu. Jeho dcera však ne – dál mu drze oplácela pohled a byť měly její oči stejnou barvu jako ty jeho, měl dojem, jako by se spíš díval na její matku.

Nakonec poraženě zamumlal: „Nestalo se ti nic?"

Dívenka zavrtěla hlavou. Severus dvakrát mávl svou hůlkou a střepy z roztříštěné dózy se vmžiku zase spojily a kaluž pod jejíma nohama se vypařila.

„Tak pojď," zavelel a dívka ho poslušně následovala.

„Profesore Snape, tady to máte!" prohlásil prodavač úlevně, když se mu podařilo ve skladu najít poslední položky a přidal je do nákupní tašky.

„Výborně," přitakal Severus. „To bude myslím všechno a připočítejte mi k tomu galon nektaru z Nadouvavky podivné, obávám se, že vám ho někdo svým nevhodným a dětinským chováním zničil," dodal sarkasticky a významně se zadíval na Eileen po svém boku, která byla za vysokým pultem sotva vidět.

Dívka zrovna natahovala ruku po nějakých lahvičkách s třpytivě fialovou tekutinou, která ji upřímně fascinovala. Nerudně se na svého otce zamračila.

Prodavač se naklonil přes pult a spatřil tmavovlasé děvčátko se dvěma copy, kterého si doposud nevšiml.

„Mladá dáma jistě jen projevovala zájem o přípravu lektvarů," pousmál se prodavač shovívavě a na starožitné pokladně k nákupu připočítal i zničené zboží.

Severus zaplatil, převzal si tašku se svým nákupem a s Eileen po boku vyrazil ven na Příčnou ulici. Po tom všem, co během války přečkali, mu připadalo zvláštní sledovat ten obyčejný každodenní shon. Dav lidí je okamžitě pohltil a strhl sebou. Eileen byla z tolika lidí kolem upřímně vyděšená, a proto svou drobnou ručku rychle vsunula do jeho dlaně. Severus byl v první chvíli zaskočený jako pokaždé, když jeho dcera dala najevo nějaké city. V tomhle byla koneckonců celá po něm.

„Poslyš, co by sis přála k Vánocům?" zeptal se váhavě, když prošli kolem barevné výlohy Kratochvilných a kouzelnických kejklí, kde se to hemžilo rotujícími a prskajícími předměty. Ele na malý okamžik na obchodu spočinul zrak, ale pokračovala dál v chůzi.

„Já nevím," zamyslela se dívenka upřímně, „asi bych chtěla nějaké zvířátko, ale máma říkala, že už tak je u nás moc živo."

S tím tvrzením upřímně souhlasil. „A něco jiného? Něco, co by ti udělalo radost?"

Byl ve vymýšlení dárků vždycky poněkud bezradný. Každé narozeniny i Vánoce si nechal od Laury radit, ale začínal si připadat hloupě. Přece dokáže koupit vlastnímu dítěti dárek. Nesnášel, když se pod stromečkem Black vychvaloval svými dárky. Samozřejmě, že se dětem vždy perfektně trefil do vkusu – vždyť s nimi trávil každičký den.

„Chtěla bych umět připravovat všechny ty lektvary jako ty," vyhrkla Eileen najednou.

Severus byl její odpovědí tak překvapený, že se na okamžik zastavil a zvědavě se na ni zadíval. Ela nepatrně zrůžověla v obličeji. „Je to hloupý?" zeptala se nejistě.

„Ne, jen mě to trochu zaskočilo," připustil. „Tak že bychom ti koupili nějaký kotlík a základní příručku na přípravu jednoduchých lektvarů?"

Eileen radostně vykulila oči. „Myslíš, že by mi to máma dovolila?"

„Nemusíme se jí ptát na všechno," odpověděl.

A tak změnili směr a vydali se k prodejně kotlíků. Cestou si Eileen postěžovala, že ji bolí nožičky. Severus se ji pokoušel přesvědčit, že už je to jen kousek, který hravě zvládne, ale dívka si postavila hlavu. Vzal ji proto do náruče a dívenka rázem ožila, když měla na Příčnou ulici z výšky mnohem lepší výhled.

„Pane profesore, pane profesore!" ozvalo se za jeho zády zčistajasna.

Severus se ohlédl a spatřil před sebou Pansy Parkinsonovou, svoji bývalou žákyni ze Zmijozelu. Vypadala téměř jako před deseti lety, kdy ji viděl naposled.

„Ach, slečna Parkinsonová," přikývl nervózně.

„Říkala jsem si, že to musíte být vy!" zvolala. „Jak se vám daří? Stále učíte v Bradavicích?"

„Ano, jistě," odtušil.

Pansy zřejmě očekávala delší odpověď, nervózně se usmála a zrakem spočinula na Eileen v jeho náručí. Severus předpokládal, že by měl na otázku, kterou četl z jejího tázavého pohledu odpovědět, ale rozhodl se tak neučinit.

„Tak jsem vás ráda viděla," pronesla Pansy pak. „Veselé Vánoce."

„Veselé Vánoce," odpověděla za oba Eileen.

Pansy se otočila k odchodu a rázem ji spolknul dav lidí.

„Kdo to byl?" zeptala se Eileen zvědavě.

„Jedna moje bývalá studentka," odpověděl Severus a pokračovali v cestě.

„Ty ji nemáš rád?" vyzvídala dál.

„Proč myslíš?"

„Protože si s ní nepovídáš," usoudila moudře.

Severus si povzdychl. „Nemám," přiznal nakonec. „Oni nemají rádi mě, já nemám rád je," dodal pak šeptem spíš pro sebe.

„Já tě ráda mám," prohlásila Eileen s bezprostřední upřímností, jakou zvládnou jenom děti.

Na rtech se mu objevilo něco jako úsměv. „Vždyť já tebe taky, když nevyvádíš nějaké vylomeniny."

Eileen se potěšeně zasmála a společně vešli do obchodu, aby vybrali perfektní dárek. Možná byli netradiční rodina, ale snažili se, aby to fungovalo.

~••~

Vánoce 2014, Kratochvilné kouzelnické kejkle

Chaos – jiným slovem se snad jejich život ani vystihnout nedal. Panoval od spodních pater prodejny, přes sklad zboží až k tomu titěrnému bytu v podkroví, kde bydleli. Toho dne se zaměstnanci podniku bratrů Weasleyových v práci pořádně oháněli – už zítra začínaly vánoční svátky a všichni na poslední chvíli sháněli dárky. Krámek byl přeplněn doslova k prasknutí. Různobarevné krabice a vystavené zboží bylo namačkáno na nespočet poliček, mezi kterými se dělaly větší hloučky a ucpávaly cestu, když se několik kouzelníků nahromadilo u nějakého zajímavého předmětu. Každou chvíli tu něco praskalo a syčelo, občas dokonce ani nešlo vidět přes hustý kouř vydávaný nějakou pomůckou pro rošťáky.

Ron ten blázinec upřímně zbožňoval. Bylo to teprve pár týdnů, co ho George požádal, jestli by mu ve volných chvílích nepomohl s předvánočním prodejem. Zboží šlo hladce na odbyt a bylo jedno, jestli se jedná o záškolácké zákusky, či žertovné hůlky, boxovací dalekohledy nebo přenosné bažiny. Práce v obchodě obnášela i šestnáctihodinové směny, ale Ron byl za každou z nich upřímně rád. Popravdě řečeno, začal si pohrávat s myšlenkou, že pověsí kariéru bystrozora na hřebík a zůstane tu natrvalo.

„Rone, nezapomeň dnes koupit vánoční strom," žádala ho Hermiona úpěnlivě, když se toho rána potkali v kuchyni. „Slibuješ ho dětem celý týden."

„Nevím, jestli se dnes v obchodu utrhnu," bránil se chabě, ale když zachytil její přísný pohled, zase zmlkl. „Jistě, máš pravdu. Koupím ho."

„Fajn," přikývla rozvážně, „protože Ginny sem dnes přivede děti a já nemám čas připravovat všechno to jídlo, hlídat pět dětí, a ještě nakupovat strom, který můj muž není schopný vyzvednout, přestože je prodávají přímo naproti přes ulici..."

Ron přišel rychle k ní, vzal jej tvář do dlaní a rychle ji políbil, aby umlčel další příval slov. „Udělám to, Herm, slibuju."

„Dobře," pookřála. „Tak u večeře."

„Pokusím se přijít včas," slíbil jí a vyběhl z kuchyně, protože šel jako obvykle pozdě. V předsíni narazil na Huga, který právě vyšel ze svého pokojíčku a hlasitě zíval.

„Můžu jít s tebou, tati?" žadonil.

„Dneska to nejde," pocuchal mu vlasy omluvně. „Ale přijdou Albus s Jamesem, budete tu mít veselo."

Vyběhl ven ze dveří a v okamžiku, kdy za sebou zavřel, na ten vánoční strom zase zapomněl.

Jestli Ronův den v obchodě patřil k těm hektickým, ani zdaleka se nevyrovnal tomu, co zažívala Hermiona. V jejich malém bytě se ve čtyřech žilo už tak složitě, ovšem když dorazili Potterovi, bylo tu rázem narváno. Lily a Rose se nabídly, že Hermioně pomůžou v kuchyni s pečením perníčků, ale nakonec se ukázaly jako nepříliš zdatné pomocnice. Lily spíš bavilo z těsta stavět nepravděpodobné stavby, než aby vykrajovala vánoční tvary a Rose nešikovně rozsypala všechno, co vzala do ruky. Hermiona nechala Lily v jejím vlastním světě a svou dceru požádala, aby alespoň hlídala plechy v troubě. Rose se posadila přímo před ni a skleněnými dvířky pozorovala nafukující se kousky cukroví.

„A pak profesor Snape řekl, že jsme všichni banda neschopných ubožáků a dal nám za úkol šestnáctipalcové pojednání o protijedech navíc," vyprávěla právě další historku z Bradavic.

„To je mu podobné," odfrkla si Hermiona unaveně a poškrábala se na čele, které teď už měla celé od mouky. „Hlídáš ty perníčky?"

„Jasně," souhlasila Rose nepřítomně a dál si okusovala nehet. „Nebyl to nejsložitější úkol, daleko těžší je podle mě přeměňování..."

„Mají v Bradavicích vodní příkop?" zeptala se Lily vážně a kriticky se zadívala na svou stavbu z perníčků.

„To mají být Bradavice?" povytáhla Hermiona překvapeně obočí.

„Jo," zamračila se Lily nazlobeně, protože její teta školu nepoznala.

„No teda, ty jsou fakt jak opravdové," vykulila Hermiona rychle oči a předstírala úžas. „Ale žádný vodní příkop tam není, broučku."

„To je škoda."

„...už se těším, až si budu moct příští rok zapsat nějaké nové předměty," dokončila Rose svůj monolog zasněně. „Třeba takové věštění z čísel, nebo runy..."

„Hlavně to s nepovinnými předměty nepřeháněj," varovala ji. „Věř mi, mluvím z vlastní zkušenosti."

„Teto Hermiono?" tázala se Lily zvědavě. „Proč nepoužíváš na pečení kouzla? Maminka vždycky v kuchyni kouzlí."

„Protože jsme vyrůstala v mudlovské rodině," vysvětlila Hermiona trpělivě, navzdory tomu, že se jí všechno těsto přilepilo na váleček a musela ho znovu zmuchlat do koule. „Dělám to obyčejně, stejně jako moje maminka. Je to zvyk."

„No, ale máma aspoň nemá v kuchyni takový nepořádek," prohlásila pak Lily upřímně. „I když u vás je hezký ticho. U nás doma nebývá nikdy klid, protože Albus s Jamesem v jednom kuse něco vyvádí...."

Hermiona ustrnula uprostřed pohybu a zaposlouchala se. Lily měla pravdu, v bytě bylo opravdu nezvyklé ticho. To nevěstilo nic dobrého.

„Hned jsem tady!" vyhrkla a rozběhla se směrem k dětskému pokoji, kde kluky nechala.

„Hugo? Jamesi? Albusi?" zvolala opatrně. „Proč vás nejde slyšet?"

Otevřela dveře a zůstala s hrůzou zírat na Jamese, který se právě proměňoval zpátky ze žlutého kanára, Albuse, který po zákusku Jazyk jako jelito měl opravdu jazyk jako jelito a Huga, který podle všeho snědl jeden z dávivých dortíčků.

„Já toho Rona zabiju!" povzdychla si zkroušeně, když v tu chvíli z kuchyně vyběhla Rose s plechem v rukách.

„Mami, mami, asi jsem to připálila!" volala zkroušeně a ukazovala na zuhelnatělé cukroví.

Hermiona na malý okamžik zavřela oči a doufala, že až je zase otevře, všechny problémy zmizí. Jenže se tak nestalo.

Ron měl podobně hektický den jako jeho žena a kasy se jim podařilo spočítat až dlouho po zavíračce. Když zamykal dveře a stahoval rolety, zahlédl přes ulici prodavače vánočních stromků. Právě svůj stánek balil a chystal se k odchodu. V tu chvíli si vzpomněl na svůj slib, rozrazil dveře a rozběhl skrz Příčnou ulici jako šílenec.

„Potřebuju stromek! Prosím vás, zaplatím zlatem!"

Prodejce se na Rona zadíval naprosto lhostejně a prohlásil: „Lituju, ale zbyl mi jen tenhle."

„To nevadí!" chrlil Ron o překot. „Tady máte, dobrý si nechte."

Popadl to poslední pometlo, které prodejce měl a rozběhl se zpátky do krámu. Cestou nahoru, když se protahoval úzkou chodbou, z toho ubohého seschlého stromku opadal i zbytek jehličí. Ron se však nevzdával. Tiše, aby ho Hermiona neslyšela, se vkradl do bytu. Proplížil se kolem zavřených dveří do ložnice a postavil stromek vedle knihovny.

Rozhodl se, že si vypomůže kouzlem růstu – jen aby strom malinko zezelenal a vytáhl se.

„Engorgio!"zašeptal.

Nic složitého – jenže pro Rona evidentně ano. Pokud ho Hermiona neslyšela, jak se plíží kolem, rozhodně o jeho přítomnosti věděla ve chvíli, kdy jim obrovský strom prorazil díru do střechy, rozdrtil police a vysklil obě okna v pokoji.

„Ronalde Weasley!" napodobila věrně tón jeho matky.

Prostě klasické Vánoce, jaké si vždy přál.

~••~

Vánoce 2018, klub U Půlnočního mága

Tichou prosincovou noc po vánočních svátcích proťalo jakési vzdálené burácení a s každým okamžikem sílilo. Kočka sedící uprostřed dlážděné ulice vztekla zaprskala a uskočila stranou za popelnice. Pak se onen zvuk změnil v hlasitý řev a v tu chvíli se z nebe snesla obrovská motorka a přistála přímo na Příčné ulici. Motorka byla tak obrovská, že hravě svezla tři lidi, kteří z ní právě seskakovali jeden po druhém dolů.

„To je naprostá senzace!" zahalekal Albus Potter potěšeně. „Ne tak pohodlné jako koště, ale přesto parádní."

„Že jo? Nejlepší vánoční dárek na světě," zazubil se Edward Gregorovič pyšně a připlácl si pečlivě učesané vlasy zpátky k hlavě. „Teda Tichošlápek říkal, že se na ni lepí holky, ale netušil jsem, že až tak doslova..."

Eileen svého bratrance probodla nenávistným pohledem. Držela se doposud motorky tak pevně, až jí zbělaly klouby. Abe jí nabídl ruku a pomohl jí slézt dolů. Ela se viditelně třásla.

„Ty zatracený pitomče!" okřikla Edwarda, když konečně našla slova.

„Co to s tebou je?" nechápal.

„Co to se mnou je?" zopakovala nevěřícně. „Lítáš s tím jako prase, to se děje! Vždyť jsi nás mohl zabít!"

„Jenom jsem chtěl zkusit, co z ní vymáčknu..."

„Málem jsem se strachy zbláznila!" rozběsnila se. „Copak jsi necítil, jak se chvěju?"

Ed pokrčil ledabyle rameny: „Říkal jsem si, že je to vzrušením."

To už Abe nevydržel a bláznivě se rozesmál.

„No jasně, buď na jeho straně," osopila se Eileen i na něj a uraženě vyrazila směrem k Půlnočnímu mágovi, kam měli namířeno.

„Ale no tak, Elo, to je legrace," pokoušel se ji Albus uklidnit a vydal se za ní.

Edward zaparkoval motorku v boční uličce vedle prodejny pana Ollivandera a rozběhl se za svými přáteli. U Půlnočního mága bylo ten večer narváno k prasknutí, jelikož to byl jediný čistě kouzelnický noční klub široko daleko. Většina mládeže zamířila za zábavou právě tam. Odložili svoje kabáty v šatně a protáhli se skrz davy dovnitř klubu. Cestou potkali několik svých starších spolužáků z Bradavic, kteří se přišli také pobavit.

Usadili se společně přímo u baru a Edward všem objednal drinky, které hrály roztodivnými barvami a většinou také tak i chutnaly. Vzduch v klubu houstnul a zábava s postupujícím časem rostla.

„Pamatujete, jak se Ed s Jamesem vsadili, kdo za jeden večer políbí víc holek?" vzpomínal Albus na loňský večírek na oslavu famfrpálového poháru, který opět získal Nebelvír.

„Vůbec mi to nepřipomínej," zamračil se Ed nerudně. „Měl jsem držku samý opar ještě týden potom a tvůj podrazácký bratr stejně vyhrál, protože na sportovce se holky lepí jako vosy na sladké."

„Měli jste si dát odvetu," prohodil Albus ledabyle a Eileen okamžitě zasténala. „Co je?" nechápal.

Jenže to už mu vzápětí odpověděl sám Edward. „To je geniální nápad, přijímám sázku!"

„Já se s tebou o nic nevsadil," odporoval Abe, ale kamarád už si něco mumlal pod vousy.

„Musím mít nějaký trik," přemýšlel usilovně, „chce to něco, co je totálně odzbrojí...CHA!"

Edward se chvíli rozhlížel kolem, pak se natáhl přes pult a odmotal drát, kterým byla přidělaná girlanda ke sloupu. Potom se postavil na barovou stoličku a urval kus jmelí, které jim doposud viselo nad hlavami. Jeho kamarádi si vyměnili zvědavý pohled. Nakonec vytáhl Eileen z vlasů čelenku.

„Jauvajs!" ohradila se, když ji zatahal za vlasy.

Edward však něco chvíli soustředěně smolil na klíně a o pár vteřin později si s vítězoslavným úšklebkem nasadil na hlavu svůj provizorní vynález.

„Dámy a pánové, představuju vám profesionální lapač žen," ukázal směrem vzhůru. „Přenosné jmelí roku 2018." Z čelenky usazené v jeho tmavých vlasech mu visel drát jako tykadlo, na jehož konec přidělal větvičku jmelí, které se mu teď houpalo přímo před očima.

Albus vyprskl smíchy do své sklenice a Eileen se zatvářila nanejvýš skepticky. „Snad nečekáš, že tohle bude fungovat," pronesla nevěřícně.

„Sleduj," řekl a seskočil ze své stoličky. Popošel o pár kroků dál ke dvěma mrzimorským spolužačkám ze školy.

Eileen a Albus neslyšeli ani slovo z toho, co jim řekl, ale dívky se při pohledu na jeho vynález upřímně rozesmály. Dolehla k nim ale jeho další věta.

„...takže prakticky právě stojíme oba pod jmelím a podle tradice bych tě měl políbit..."

A k jejich nesmírnému úžasu dívka souhlasila a vlepila mu krátkou pusu na rty – a co hůř, její kamarádka udělala vzápětí to samé.

„Takže dva nula pro mě," kasal se Edward o chvíli později. „A teď, když mě omluvíte, mám dost práce."

Vzal svou sázku, kterou uzavřel sám se sebou, smrtelně vážně a následující dvě hodiny ho sotva zahlédli. Když se konečně vrátil ke stolu, kam se mezitím přesunuli, byli oba tak unavení, že Eileen dávno podřimovala Albusovi na rameni a on sám měl co dělat, aby udržel víčka otevřená.

„Jsem vyřízený," vydechl Edward a žuchnul sebou přímo vedle svého kamaráda. Jmelí se mu dál houpalo před očima.

„Psst," varoval ho Abe a ukázal posunkem k Eileen, ta se však ani nepohnula. Zřejmě v sobě měla víc drinků, než se slušelo.

„Tak jaké máš skóre?" zeptal se Albus tiše.

„Šestatřicet," přiznal hrdě, „alespoň myslím," dodal vzápětí a starostlivě si ohmatal rozpraskané rty. „Tohle James netrumfne."

Albus nevěřícně zakroutil hlavou a napil se ze své sklenice.

„Poslyš, proč ses vlastně nepřidal?" zamračil se Edward. „Taky by sis měl vyhodit z kopýtka."

„To není nic pro mě," odporoval Albus nepřesvědčivě.

„Ale no tak, vždyť bys to měl celkem bez práce," domlouval mu. „Stačilo by ukázat ty tvoje svaly, co máš díky famfrpálu a půlka holek tady by zapomněla, jak se jmenuje."

„Mám se skvěle, díky za starost," pokoušel se odvést pozornost jinam.

„Hele, neříkám, že musíš nutně s nějakou randit, ale trošku si povyrazit...," dobíral si ho Ed. „Nějak svůj milostný život flákáš, nezdá se ti? Dřív sis s nějakou alespoň vyrazil... poslední dobou ale moc kontaktů nenavazuješ...," zamýšlel se dál se výraz v jeho tváři se postupně proměňoval, „...když nad tím tak přemýšlím, vlastně jsem tě neviděl s žádnou promluvit už pěknou řádku měsíců."

Albus samou nervozitou zbledl. „To trošku přeháníš."

„Vídáme se prakticky denně," pokračoval Ed zadumaně, „jmenuj mi jednu holku, které věnuješ alespoň trochu pozornosti."

Abe se nervózně ošil. Dřív nebo později by stejně musel s pravdou ven.

„No?" pobízel ho Ed. „Celé dny trávíš jenom se mnou a s Elou, ale ta se samozřejmě nepočítá..."

A potom Albuse prozradil jediný pohled, když se konečně odvážil podívat kamarádovi do očí.

„NO TO SNAD NE?" vyhrkl Edward překvapeně, a to poznání ho tak šokovalo, až se postavil na nohy a zůstal na kamaráda nevěřícně zírat. „EILEEN?!"

„Tiše!" varoval ho Abe vyděšeně a ohlédl se, jestli se neprobudila. Ela však dál klidně oddychovala.

„J-JAK? K-KDY? P-PROČ? vydral ze sebe Edward a zase se ohromeně posadil.

„Já nevím," přiznal Abe rozpačitě. „Před pár měsíci...fakt nevím."

„A myslíš to vážně?" ujišťoval se Ed. „Není to jen nějaké chvilkové pomatení smyslů?"

Albus se znovu zadíval na spící Eileen a zavrtěl hlavou. „Není, myslím to vážně."

„Tak to je šílený," prohlásil Edward nakonec. „Je s námi konec. Hotovo. Konec naší legendární party..."

„O čem to meleš?" nechápal Albus. „Všechno je pořád stejné. Dělej, že nic nevíš. Stejně jí to nemůžu říct."

„Proč ne?"

Abe si rozmrzele povzdychl: „Protože se známe prakticky šestnáct let, proto. Vyrůstali jsme spolu, bere mě jako nejlepšího kamaráda."

„Ale to přece nevíš," odporoval mu Edward. „Copak jí vidíš do hlavy? Koukej na sebe. Já si myslel kdovíjak tě neznám a ty mi přitom tady zatloukáš něco takového, že se nestydíš," objal ho jednou rukou kolem ramen. „To zvládnem."

„Vím, že si to rád myslíš, ale tahle věta ničemu nepomáhá."

„Trochu optimismu, Abe. Jsou přece Vánoce, čas zázraků a splněných přání. Co ty víš? Možná příští rok touhle dobou...?"

Nechal větu viset ve vzduchu, dokud jeho kamarád váhavě nepřikývl.

Možná, možná se některá vánoční přání jednou opravdu splní.