Vánoce 1997, sídlo rodu Malfoyů

Válka rozdělila kouzelnický svět na dva tábory. Připlížila se tiše a nenápadně, aniž by si toho většina z nich všimla. Zlo jako by se živilo jejich strachem. Emily byla do tohohle střetu zatažena před více jak dvěma lety, aniž by chtěla. Nebyla to její válka, nebyl to její svět. Vytrhli ji z jejího prostředí a vrhli přímo do jámy lvové.

Nikdy se nevzdávala bez boje, ale v posledních dnech jí docházely síly. Postavení lorda Voldemorta rostlo. Už nebylo pochyb, že si celý kouzelnický svět podmanil. Nic mu nebránilo v tom, aby nastolil svoji vizi pořádku. Ona byla jen jeho loutkou, která dělala, co musela. Chtěla přežít jako všichni ostatní.

Myšlenkami se toulala u svojí sestry. Kde asi teď je? A co dělá? Je v bezpečí? Na nic jiného nemyslela. Pokaždé, když ji Znamení zla byť jen nepatrně zapálilo, obávala se, že je to kvůli ní. Věděla, že Harry a Laura jsou pro Voldemorta prioritami. Pátraly pro nich skupiny Smrtijedů. Zatím se jim dařilo utíkat. Emily však měla jisté pochybnosti o tom, jak dlouho může přát štěstí někomu z rodiny Blacků. Připadalo jí zvláštní, že ještě před čtyřmi lety neměla o své pravé rodině nejmenší tušení. Neznala svou identitu a svým způsobem to tak bylo jednodušší. Všechno bylo lepší než tenhle svět. Přemýšlela nad tím, jak by její život vypadal, kdyby ji Lucius Malfoy neodvezl z Rumunska. Pořád by studovala v Kruvalu, chodila by na vyučování s ostatními a o válce by věděla jen z doslechu – nemusela by se jí přímo účastnit, protože by se jí osobně nedotýkala. Ta myšlenka zněla tak krásně, až se jí chtělo plakat.

Jenže namísto toho byla teď tady a předstírala, že bojuje za stejnou věc jako Pán zla. Ty lži ji začínaly unavovat. Nepřála si nic jiného, než aby to konečně skončilo.

Už potřetí za sebou trávila Vánoce u Malfoyových. Seděla na pohodlné pohovce v pokoji pro hosty, který se za ta léta stal jejím pokojem, a pozorovala plápolající oheň v krbu. Navenek vypadala klidně, ale uvnitř doslova hořela nedočkavostí.

Celý dům byl prapodivně tichý a opuštěný. Jeho obyvatelé se ukrývali za zavřenými dveřmi. Každý preferoval samotu před společností ostatních. I Draco – kdysi její jediný spojenec v tomhle místě – se jí vyhýbal. Neměla mu to za zlé. Jejich přátelství prošlo mnohými zkouškami, které zřejmě nedokázalo přečkat.

Dorazila k Malfoyovým sotva před pár hodinami. Byla ráda, že mohla změnit prostředí; Bradavice v ní vyvolávaly pocit úzkosti. Daleko větší než tohle sídlo, protože Voldemort byl na cestách a dům byl bez svého pána opuštěný. Děsilo ji, co nový režim v Bradavicích napáchal, co napáchala ona sama ve jménu svého dědečka. Nenáviděla se za to.

Když se ozvalo náhlé zaklepání na dveře, překvapeně ztuhla. Dovnitř vešla Narcissa Malfoyová a nesla podnos s konvicí a šálkem. Vypadala jako úplně jiný člověk, než jak si ji Emily pamatovala. Byla nepřirozeně vyhublá, čímž v jejím bledém obličeji ještě víc vynikly modré oči. Vypadala jako vosková figurína, jako hodně špatná imitace sebe sama. Emily pochopila, že ji válka už téměř zničila.

„Přinesla jsem ti trochu čaje," vysvětlila tiše a Emily si od ní hrníček převzala.

„Moc děkuji."

Nedokázala si představit, jaké to pro ni musí být. Pán zla, muž, kterého se obávala nejvíce, vtrhl do jejího domu a vybudoval si tu svoji základnu. Vydíral jejího syna a nutil ho k vraždě. Opakovaně zesměšňoval jejího muže za to, že se nechal uvěznit v Azkabanu.

„Můžu se na chvíli posadit?" zeptala se Narcissa náhle.

„Jistě," přisvědčila Emily rozpačitě.

Narcissa si upravila sukni a opatrně se usadila do protějšího křesla. Chvíli obě ženy – ta starší z nich, zlomená žalem, i ta mladší, na pokraji dospělosti – mlčky seděly a pozorovaly společně dohořívající oheň krbu. Emily nevěděla, jaká slova by měla použít, aby ji utěšila, a tak vyčkávala, až promluví jako první.

„Už nemám sílu," povzdychla si Narcissa náhle, „Smrtijedi v mém domě, sám Pán zla..." Nervózně se ohlédla ke dveřím, jako by je mohl snad slyšet.

„Já vás chápu," přitkala a konejšivě ji pohladila po ruce. „Taky mám ten pocit, že jsem pod neustálým dohledem, kamkoliv se hnu, cokoliv řeknu. On všechno ví..."

„Nevěděla jsem, že to zajde tak daleko," přiznala Narcissa roztřeseným hlasem. „Nikdy bych tohle nedopustila. Nikdy jsem tohle nechtěla, nikdy. To Lucius... Ach Emily, jediné, co chci, je zase žít normálně..." Na okamžik semkla víčka, z pod kterých se jí skutálely slzy.

„Nebojte se," chlácholila ji, „příští Vánoce budete trávit všichni tři zase sami, jako rodina."

Narcissa se pokusila o úsměv. „Kéž bys měla pravdu. Hrozně bych ti přála to samé, tobě a tvé sestře."

„Děkuji," odpověděla automaticky. Obě však věděly, že jsou to jen prázdné fráze. Nic z toho nevypadalo jako reálné. Snily o něčem, co se nemohlo stát, pokud byl Voldemort živý.

Jejich rozhovor přerušilo rázné zaklepání a obě se současně ohlédly ve chvíli, kdy dovnitř vešel Viktor.

„Zrovna jsem dora...," začal omluvně, ale když spatřil, že není sama, zarazil se překvapeně uprostřed věty.

Narcissa sebou poplašeně trhla a vstala. „Nechám vás o samotě," řekla přehnaně nahlas a spěšně opustila místnost.

Sotva za ní dveře zapadly a její kroky mizely v chodbě, Emily vstala. Neváhala ani vteřinu a rozběhla se Viktorovi přímo do náruče. Dlouhou chvíli tam jen tak stáli a tiskli se k sobě, jako by se každou vteřinou měl zvednout silný vítr a zahryznout se do nich.

„Hrozně se mi stýskalo," přiznala se mu šeptem. Bylo to vůbec poprvé, co dokázala otevřeně mluvit o svých citech.

„Mně taky," přitakal, zatímco do nosu nasával její vůni. „Ani nevíš jak moc."

Odtáhla obličej od jeho hrudi a zadívala se mu přímo do očí. Viktor jí pohled klidně oplácel. Znali se už dlouho na to, aby uhádli, na co ten druhý právě myslí. Nikdy se však nebavili o jediné věci – o jejich vztahu. Viktor nikdy neudělal žádný krok, kterým by dal najevo, jestli jsou jeho city něčím víc než přátelstvím. Někdy se obávala toho, že je mezi nimi příliš velký věkový rozdíl, nebo že se na ni dívá spíš jako na svou sestru. Dál už tu nejistotu nesnesla, ne teď, když zřejmě prohráli a konec se blížil. A v tu chvíli, zatímco si hleděli do očí, si uvědomila, že čekala příliš dlouho, než vyřkla pravdu nahlas.

„Miluju tě," řekla náhle a bylo jí jedno, jak hloupě její hlas zní. Za těmi slovy si celým srdcem stála a bylo tomu tak odjakživa.

Viktorův obličej se rozzářil úsměvem. „Vždyť já tebe taky, hlupáčku," odvětil.

Stoupla si na špičky a políbila ho. Zastihla jeho rty nepřipravené a překvapené, ale hned vzápětí ji Viktor objal kolem pasu a polibek, který si žádal o další pokračování, jí vrátil.

„Za tohle nás oba zabije," zašeptala bolestně. „Měl jsi utéct, dokud byl čas."

„Nikdy bych tě tu nenechal samotnou," namítl. „I kdybych mohl začít znovu, milion mil daleko odsud, šel bych jedině s tebou."

„Myslíš, že nám svět odpustí?" zeptala se ho. „Za to všechno, co jsme udělali?"

Viktor dlouze přemýšlel, než odpověděl. „Myslím, že když odpustíš sama sobě, odpustí ti i ostatní."

Na malý okamžik nezáleželo na tom, že jejich bitva vypadá prohraná. Měli jeden druhého. A tak nečekaně, uprostřed zuřící války, beznaděje a rozbitých snů, našli svůj kousek štěstí.