Vánoce 1980, dům Potterových

„Harry, tohle vážně není legrace, okamžitě si ten neviditelný plášť sundej!"

James Potter klečel na všech čtyřech, hlavu měl strčenou pod dětskou postýlkou a rukama opatrně šátral kolem sebe do prázdna. Jeho prsty však narážely jenom na jemný koberec.

„Harry!" žádal tiše syna.

Nedostávalo se mu však žádné odezvy. Vysoukal se zpod postýlky a začal s pátráním mezi plyšovými zvířátky. Přísahal by, že usnul sotva na vteřinku. Předčítal synkovi pohádku, ale Harry ne a ne usnout. Nakonec nejspíš zaklimbal James, a než se probudil, Harry zmizel někam i s pláštěm. Nebylo to ostatně poprvé. James syna rád zlobil tím, že se mu pod plášť schovával a vybafnul na něj v nestřeženou chvíli odjinud. Harry se u toho vždycky smál tak upřímně, až se mu kutálely slzy. Jenže se velmi rád pod plášť skrýval taky. Zřejmě se pod ním někam odplazil a usnul.

„Harry?" zkoušel to James naslepo, ale nezaslechl ani špitnutí.

Z kuchyně se ovšem ozval hlas, který James v tuhle chvíli rozhodně slyšet nechtěl.

„Je všechno v pořádku?" ptala se Lily pod schody starostlivě.

„V naprostém!" zvolal James přes rameno a doufal, že v jeho hlase nepozná, jak moc lže. „Skvěle se bavíme!"

„To je prima!" odvětila Lily a James slyšel, jak se zase vrátila do kuchyně. Byly to jejich první společné Vánoce, které trávili jako rodina. Lily trvala na tom, že všechno musí být perfektní, a tak už od rána v kuchyni připravovala cukroví a jídlo na zítřejší slavností oběd. James se jí velkoryse klidil z cesty a užíval si dopoledne s Harrym.

Naštěstí Jamesova hlasitá odpověď Harryho konečně probudila. Z protějšího rohu pod oknem se ozvalo ospalé zakňourání.

„Harry!"

James se po čtyřech rozběhl rychle k místu, odkud zvuk vycházel a naprázdno hrábnul rukou do vzduchu. Harry se zachichotal a odplazil se pod pláštěm o kus dál.

„Tohle tátovi nedělej!" vyhrožoval synovi, když znovu sáhnul do prázdna. Harry se zasmál.

„Jamesi!" ozvala se znovu jeho žena.

„Ano, lásko?" zeptal se co nejledabylejším tónem, jakým by podle něj odpověděl dokonalý otec, který má všechno pod palcem.

„Že ty jsi zase Harryho nechal, abych se hrál s hůlkou?" zeptala se podezřívavě.

„Samozřejmě, že ne, Lily," odpověděl příliš rychle.

„Takže ji máš bezpečně v kapse, ano?" ujišťovala se.

„Jistě," souhlasil James a rychle se po kolenou odplazil ke křeslu, kde se jeho hůlka povalovala. Sebral ji a zastrčil si ji za opasek. „Máš mě snad za nezodpovědného idiota? Přece nenechám hůlku bez dozoru!"

Lily chvíli mlčela. „Jamesi?"

„Ano, lásko?" odpověděl méně trpělivě.

„Že ty jsi zase Harryho ztratil pod neviditelným pláštěm?"

„Lily, tohle mě uráží!" ohradil se James hlasitě a naslepo zamáchal rukama ve vzduchu ve snaze Harryho najít.

„Jistě, tak to se omlouvám," odpověděla mu příliš nahlas. James polekaně nadskočil a ohlédl se. Jeho žena stála ve dveřích, v náručí držela Harryho a v druhé ruce neviditelný plášť.

„To byla jenom taková hra," pokoušel se James celou situaci zachránit.

„Já i Harry se velmi dobře bavíme," odpověděla mu suše.

James s provinilým výrazem ve tváři si od ní Harryho, který se pobaveně usmíval, převzal.

„Oběd máte na stole," dodala Lily přes rameno.

„Tak to jsme si nedomluvili, kamaráde," zašeptal James synovi, když scházeli schody do kuchyně. „Maminka se pak zlobí na mě, ne na tebe."

Harry mu odpověděl hlasitějším smíchem.

Potterovi se usadili v maličké kuchyni kolem stolu a dali se do jídla. Harry se ve své kaši nimral, zato James se mohl přetrhnout, jak kuchařské umění své ženy vychvaloval.

„To vepřové je mnohem lepší, než jaké dělávali skřítci v Bradavicích," dušoval se. „Vážně Lily, jsi famózní kuchařka."

Lily se pokoušela udržet kamenný výraz neoblomné ženy, ale pomalu pod jeho lichotkami roztávala. Právě sklízeli talíře ze stolu, když se v jejich vyhaslém krbu rozhořely zelené plameny. Z hlasitého nadávání a dětského pláče během pár vteřin vyskočil Sirius s dcerou v náručí. Do pokoje s nimi vytrhl černý oblak popela a sazí. Tichošlápek se hlasitě rozkašlal a Laura v jeho náručí se rozplakala.

„Pro jednou by tě nezabilo, kdybys použil dveře jako normální lidi, Tichošlápku," obvinil ho James.

„Nazdar, Potterovic!" zahlaholil Sirius spokojeně.

„Ahoj, Siriusi," povzdychla si Lily.

„No ne, pěknej svetr, Lily!" polichotil jí Tichošlápek.

Lily celkem zbytečně sklopila oči k pletenému svetru s jeleny, který dostala o loňských Vánocích právě od něj. Pod skotačivými zvířaty byl nápis: Dvanácterákova žena. Neměla to srdce mu říkat, že ho nosí jenom během vykonávání domácích prací.

„Tak čemu vděčíme za tuhle milou návštěvu?" zeptal se James a štípl Lauru do tváře. Holčička okamžitě přestala plakat a vykulila na něj oči.

„Říkal jsem si, že se zajdeme podívat, jak se vám daří," začal Tichošlápek zeširoka.

„Včera jsi nám posílal sovu," připomněl mu Dvanácterák.

„A taky jestli nepotřebujete s něčím pomoct," dodal po chvíli.

„Neměl bys pomáhat spíš doma Selene?" povytáhla Lily obočí.

„Anebo se tady třeba taky tak trochu zašít...," připustil konečně.

Lily se okamžitě zatvářila ustaraně. „Co se stalo?"

„Nic," usmál se Sirius nervózně, „teda nic konkrétního, jinak je všechno stejné, to víte. My tři, mrňavej byt, Voldemort nám dýchá za krk... Selene už nebyla týdny venku, kolem pořád čmuchá někdo ze Smrtijedů... Začíná z toho být dost zničená. Říkal jsem si, že jí pomůže, když si Laurou vezmu na chvíli ven, aby měla čas být o samotě a tak," povzdychl si. „Ale říkám, si, jestli by jí spíš nepomohlo mluvit taky s někým jiným než se mnou."

Lily chápavě přikývla. „Chceš, abych za ní zašla?"

„To by bylo naprosto skvělé, Lil," usmál se úlevně. „Vážně, Dvanácteráku, tvoje žena je dokonalá."

„Já vím," ušklíbl se James hrdě.

„Fakt nechápu, proč si vzala zrovna tebe," dodal Sirius vzápětí.

„A pak tu světlou chvilku takhle pohřbíš," zamručel James. „Pokaždé, vážně pokaždé."

„Tak já za ní zajdu rovnou," přerušila je Lily a odložila utěrku, kterou měla připravenou na nádobí. „Zvládnete tu to pár hodin sami s dětmi?" zeptala se.

„Lily, tvůj problém je, že nás pořád vidíš jako ty dva nezodpovědné idioty, jakými jsme byli na škole," domlouval jí James klidně a objal ji kolem pasu. „Ano, bývali jsme nafoukaní, mladí a dementní. Ale podívej se na nás teď! Změnili jsme se!"

Lily přejela očima od svého muže k Siriusovi a zase zpátky.

„Máš pravdu," odpověděla mu vážně. „Začali vám růst vousy."

Sirius se hýkavě rozesmál a společně s ním se začali smát i Laura s Harrym. Dvanácterák se zatvářil uraženě, když mu Lily vlepila rychlou pusu a vlezla si do krbu.

„Zkuste to tu nepodpálit," byla její poslední slova, než ji pohltily zelené plameny a zmizela.

„Tak co podnikneme?" zeptal se Sirius nevinně a James se na okamžik znovu ocitl zpátky v jejich staré ložnici v nebelvírské věži. Touhle větou začínala drtivá většina jejich nezapomenutelných večírků, zakázaných výletů a lumpáren. Lily měla pravdu, možná pořád ještě nedospěli.

„Mám nápad," odpověděl mu Dvanácterák pohotově. Touhle větou většinou zahájil něco, za co si vzápětí vysloužili školní trest.

O pár desítek minut stoupali se Siriusem do kopce za domem, nohy se jim bořily do sněhových závějí a oba ztěžka funěli. Laura a Harry nebyli ani vidět, jak pečlivě je navlékli do všech zimních kombinéz, dek a kožešin, které našli. Obě děti seděly připoutané každý na svých sáních a nadšeně se usmívaly, přestože jim tvářičky zrudly mrazem.

„Ty máš vždycky pitomé nápady," odfrkl si Sirius, když se konečně zastavili.

„Tak jdeme na to."

Stáli na vrcholku kopce, sáně s dětmi připravené.

„Na můj povel," rozhodl Sirius a v ten okamžik se proměnil ve velkého černého psa a uchopil do tlamy popruh od sání. Laura hlasitě zavýskala. To už na sebe James vzal podobu jelena, protáhl se popruhy na Harryho sáních a ve chvíli, kdy Sirius hlasitě zavyl, se oba rozběhli z kopce dolů.

Byl to velice vyrovnaný závod. Pes i jelen se řítili jako splašení, sníh stříkal na všechny strany a děti spokojeně pištěly. Zastavili se až dole u domu a jako první do cíle vběhl s náskokem o zlomek vteřiny Sirius.

„Vyhráli jsme, vyhráli!" křičel nadšeně ve své lidské podobě, zdvihl Lauru do náruče a zatočil s ní nad hlavou.

„Nechali jsme vás," ohradil se James, „že jo, Harry?"

Jeho syn, žmoulající v puse rukavici, neodpověděl.

„Příští rok vás porazíme," dušoval se Dvanácterák, když se vraceli promrzlí a zasněžení domů.

„Bereme to jako výzvu!" zvolal Tichošlápek. „Co takhle z toho udělat tradici?"

James svého nejlepšího přítele vzal kolem ramen. „Tomu říkám konečně dobrý nápad, Tichošlápku."

„Možná nakonec vážně dospíváme," povzdychl si Sirius smířeně.