Vánoce 1993, Amboise, Francie

Za okny se snášely první sněhové vločky té zimy a zlehka dopadaly na zmrzlý trávník. Cat Whiteová seděla na kuchyňské lince, pohupovala nohama v chlupatých bačkorách a s hrnkem kakaa v ruce pozorovala jejich malý dvorek za domem. Její matka Claudie právě vytáhla z trouby další plech vánočního cukroví, který okamžitě malou místnůstku naplnil překrásnou vůní.

„Budě tě bolet břicho," varovala ji mateřsky, když se po jednom kousku cukroví rychle natáhla.

„Myslím, že to risknu," ušklíbla se Cat a ukousla si. „Mami, klobouk dolů, vážně se zlepšuješ. S tím, co jsi pekla, když jsem byla dítě, se to vážně nedá srovnávat."

Claudie se skromně pousmála. „Chce to trochu cviku."

„Víš, že většina kouzelnických žen peče pomocí kouzel?" nadhodila Cat zamyšleně.

Claudie neodpovídala, jen se zvědavě na svou dceru zadívala. V jejich rodině se o kouzlení příliš často nemluvilo. Cat po jejich odchodu do Francie prakticky hůlku nepoužívala, pokud to nebylo nutné. Žila a pracovala mezi mudly, přizpůsobovala se obyčejnému životu tak dlouho, až zapomněla, jak se jí po těch malých drobnostech někdy stýská. Podobně nostalgická nálada ji v posledních měsících přepadala stále častěji. Od té doby, co se dozvěděla, že Sirius utekl z Azkabanu, se neubránila stesku po svém starém životě. Přála si, aby je tady našel, aby se jednoho dne probudila, vyhlédla oknem na dvorek a uviděla velkého černého psa. Věděla však, že doufá marně. Neexistoval způsob, jak by je tady mohl nalézt. Nenechala za sebou žádnou stopu, po které by se mohl vydat.

Z myšlenek ji vyrušilo zavrzání přední branky. Odložila hrnek, seskočila na zem a rozběhla se pryč z kuchyně. Claudie za ní stačila jenom křiknout, aby se cestou nepřizabila, ale Cat ji sotva vnímala. Rozrazila domovní dveře a na chodníčku před domem stála s úsměvem od ucha k uchu Laura. Teď už jim zbývalo překonat vzdálenost několika málo posledních kroků, než ji Cat sevřela v náručí, podlomila se jim kolena a obě se skácely rovnou k zemi.

„Tolik jsi mi chyběla!" huhňala Cat do jejích vlasů a mačkala ji vší silou v medvědím objetí.

„Nemůžu – dýchat!" vydrala ze sebe Laura přidušeně.

Cat ji urychleně pustila a obě se namáhavě posadily. „Jaká byla cesta?"

„Ne dost rychlá na to, abych neměla chuť ostatní zabít," utrousila Laura.

„Krásnohůlky," ušklíbla se Cat zasvěceně.

„O školu ani tak nejde, spíš o některé spolužačky," povzdychla si. „Ale to je fuk, jsou prázdniny!"

„Přesně tak, parádně si je užijeme!" zasmála se Cat a vypadala v tu chvíli sama jako dítě. „A zvedni se z té země, nebo nás babička vyhubuje obě dvě."

Laura se vyhoupla na nohy, popadla svůj kufr a následovala Cat do domu.

„Pane jo, tady to vážně voní jako o Vánocích!" prohlásila spokojeně, sotva za nimi zapadly dveře a sundala si kabát.

„Babička poctivě trénovala celé měsíce, co jsi byla pryč," sdělila jí Cat šeptem.

„Catherine!" ozvalo se z kuchyně varovně. „Já tě slyším!"

„Babí!" vypískla Laura nadšeně a rozběhla se rovnou do kuchyně. „Tak moc se mi stýskalo! To jsi pekla všechno ty sama? To vypadá vážně skvěle!"

„Nejsi ty malá lichotnice?" usmála se Claudie pobaveně a políbila ji do vlasů. „Tak povídej, co škola?"

„Letos máme víc předmětů," začala Laura vyprávět a posadila se ke kuchyňskému stolu, „což znamená, že každý den prakticky končím až před večeří. Myslím, že zapisovat se na jasnovidectví a věštění byla pěkná pitomost, ale runy jsou docela zajímavý předmět a hrozně mě baví pokročilé lektvary. Taky máme nového profesora na přeměňování, je dost mladý a polovina holek je z něj úplně paf. Pořád mu nadbíhají, prý se madame Maxime svěřil, že jestli to tak půjde dál, příští rok už učit nebude."

Cat se zasněně usmála. „Některé věci se prostě nikdy nezmění."

„Máme teď tolik úkolů, že nemáme volno ani o víkendech," posteskla si Laura, „ale pořád jsem na tom líp než Fleur, která má tolik předmětů, že denně spí jenom pět hodin, aby je všechny zvládla."

„Nedřou vás v té škole moc?" strachovala se Claudie.

„Výsadou každého studenta Krásnohůlek je ctnost, sečtělost a disciplína," vyjmenovala Laura pohotově školní hesla.

„Měla by sis dát pauzu," zašklebila se Cat nevěřícně. „Přece nechceš být premiantka třídy?"

Laura se rozpačitě usmála a raději odvedla řeč zpátky k vánočním přípravám, než aby přiznala, že ve skutečnosti je nejlepší studentkou v ročníku.

Zbytek odpoledne jim utekl příliš rychle, jak moc se snažily uplynulé měsíce dohnat. Laura samým vyčerpáním usnula v obývacím pokoji u televize, zatímco sledovala svůj oblíbený vánoční film Život je krásný. Neprobudila se ani ve chvíli, kdy ji Cat přikryla peřinou a televizi vypnula.

Probrala se až s vycházejícím prosincovým sluníčkem, které ji zašimralo přes okno do obličeje. Posadila se a protáhla si rozbolavělé tělo – pohovka byla přeci jen příliš malá. Odšourala se do kuchyně a několikrát hlasitě zazívala, zatímco si z kohoutku u dřezu napouštěla vodu do sklenice. Automaticky vyhlédla z okna a s potěšením zjistila, že sněžit nejenže nepřestalo, ale navíc sníh ani neroztál. Dvorek byl přikrytý nadýchanou bílou peřinou, která konečně připomínala blížící se vánoční svátky. Laura se nahnula sklenici k ústům, když tu najednou spatřila koutkem oka ve sněhu nějaký pohyb. Pozorně se zadívala, ale nedokázala rozeznat, co vzadu u plotu pod sněhem vlastně vidí. Odložila sklenici, přetáhla si přes hlavu babiččin svetr, který ležel přehozený přes židli a otevřela dveře na dvorek.

Do obličeje jí okamžitě foukly vločky a mráz ji zaštípal do tváří. Vytřepala sníh z nazouváků, které tu ležely od léta a přebrodila se skrz dvorek. A tam u plotu, pod sněhovou pokrývkou, našla malou černou chlupatou kouli.

„No ne, ahoj, maličký," zašeptala překvapeně a vytáhla ze sněhu maličké štěňátko. Pejsek byl celý promočený a vystrašený, klepal se zimou i strachem zároveň.

„Komupak ses zatoulal?"

Pejsek si kýchl, Laura ho sevřela pevněji na hrudi a omotala ho svetrem. „Pojď, vezmeme tě dovnitř."

V kuchyni pejska vysušila ručníkem a ohřála mu do malé mističky mléko. Příliš toho nesnědl, ale v bezpečí Claudiina svetru během hodiny pookřál. Tou dobou do kuchyně přišla rozespalá Cat i babička.

„Co to je?" vypálila okamžitě s vyvalenýma očima.

„Našla jsem ho na dvorku pod sněhem!" hájila se Laura rychle. „Byl chudák celý promrzlý a vystrašený. Přece bych ho tam nenechala!"

„To je pes, Lauro," řekla Cat nesmlouvavě, „jak zní naše dohoda o domácích mazlíčcích?"

„Ale vždyť je to chudák sirotek!" bránila nalezence dívka. „Někdo se ho chtěl zbavit a on se k nám zatoulal."

„Říkala jsem ti, ať tu díru v plotu opravíme," usmála se Claudie na svou dceru a zvědavě na štěně nahlížela.

„Jsi si jistá, že sis ho nepřitáhla sebou v kufru?" zeptala se Cat podezřívavě.

Laura ji totiž o psa prosila už několik let. Pokaždé, když kolem nějakého procházely, musela se zastavit a chvíli si s ním hrát. Přála si štěně s železnou pravidelností každé narozeniny i Vánoce. Cat byla však neústupná a nechtěla jí mazlíčka dovolit.

„Mami, prosím, prosím," žadonila Laura, „přece se ho nezbavíme, přišel až k nám úplně sám! A jsou Vánoce!"

„Měl by jít do útulku," zkoušela se Cat bránit, ale Laura na ni upírala štěněčí oči stejně jako čtyřnohý sirotek v její náručí.

„Budu se o něj starat a venčit ho, vezmu si ho sebou do Krásnohůlek! Může spávat u mě v pokoji, ani ho neuvidíš, slibuju! Prosím!"

„Tak dobře," povzdychla si Cat poraženě. „Ale jeden jediný průšvih a ten pes půjde z domu!"

„Děkuju! Děkuju moc! Tohle je ten nejlepší dárek na světě!" výskala nadšeně a rozběhla se s pejskem do obývacího pokoje.

„Ani to nebolelo, co?" popíchla ji Claudie jemně.

„Jestli se dozvím, že jste to na mě narafičily a toho psa jsi tam dala...," varovala ji Cat unaveně a šla postavit vodu na čaj. Claudie se jen tajuplně usmála.

Tak se Sabbath stal členem rodiny Whiteových. A zůstal, přestože o prázdninách rozkousal Cat boty a převrhl vánoční stromek. Byl to miláček celé rodiny.