postavy: já/ Alan a další...
žánr: utopie!!!
Poznámka: tato povídka byla napsána v roce 2006
varování: mé sny 😉
přístupnost: 18+
obsah: Vyhrála jsem hlavní cenu v soutěži na portálu centrum.cz a tou je cesta do světa HP do Anglie na jeho natáčení.

***

Je ráno. Pomalu otevírám své zalepené oči. Dnes mě sluníčko nevítá. Podívám se na okno a vidím, že je venku zamračeno a lehce poprchává.

To zase bude den a k tomu mě ještě čeká písemka z Neurologie!

Hrabu se ven z postele a zívám. Mám pocit, že si snad tu svou pisu roztrhnu. Cestou do koupelny mrknu na hodiny, je na nich 6:30.

Hrůza takhle brzo vstávat! To mě jednou zabije.

Zatímco se probírám pod studenou sprchou, myslím na svého staršího bráchu, jak si podřimuje v teploučké posteli. Jak já mu to závidím, bude vstávat do práce až za hodinu.

Vylezu ze sprchy, vyčistím zuby a něco na sebe hodím. Snídat se mi nechce, ale zkusmo se podívám do lednice.

No jistě! Zase všechno v noci sežral!

Dívám se na prázdnou lednici a začínám litovat, že nějakého bráchu vůbec mám. Je jak otesánek, ale pořád se snaží držet nějakou dietu. Znám jen jednu, kterou drží bravurně, bodovou. Všechno co najde k jídlu, tak zbodne! Smutně zavřu lednici a pak si všimnu jablka na skříňce vedle.

Hurá, nechcípnu ve škole hlady!

Seberu jablíčko a hodím si ho do báglu.  Přesunu se do obýváku a na chvilku si zapnu bednu. Pustím si teletext se stránkou na počasí.

Hm, celý den zataženo, přeháňky a 2 - 5 stupňů. Grr, to zase bude den. Tomuhle říkají jaro???

Naštvaně vypnu televizi a je tak akorát čas, abych utíkala na bus. Venku je strašná kosa, ale v autobuse se zahřeju.
Vedle mě si sedly nějaké puberťačky a vykládali si neustále něco o make-upu a šatech,co měly kdy na sobě. Samozřejmě velikou část jejich rozhovoru zabírala debata o klucích.

Bože, zabij mě raději hned!

Zabodla jsem svůj nos raději do své učebnice Neurologie a snažila se nadrtit látku z minulé hodiny.

***

Uff. Přežila jsem písemku, no snad jsem jí tam něco správně napsala. Rozhodla jsem se, po svém mozkovém výkonu, ulevit trochu své hlavince, a tak jsem zašla do druhého patra k počítačům. Díky bohu, byl jeden volný.
Chvíli brouzdám jen tak po netu, zjišťuju co nového ve světě. Pohled na stránku naší třídy na spolužácích mi hne žlučí. Zase tu nikdo nebyl.

Proč jsem jen tu naší třídu zakládala? Pro srandu králíkům?

Pro uklidnění zalezu na centrum. Jméno, heslo a už jsem ve své mailové schránce.

A hele mám jednu novou zprávu. Od koho to je?? Od centra.cz??

Nedočkavě otevírám a čtu:
Vážený/á zákazníku/nice
Oznamujeme Vám, že jste vyhrál/a naší soutěž - Vyhraj výlet na natáčení filmu Harry Potter a Fénixův řád.
Pošlete nám e-mail s odpovědí a Vašimi údaji ( adresa, rodné číslo, telefon) a čekejte na písemnou pozvánku. Zašleme Vám ji tento týden poštou.
S pozdravem Váš Centrum.cz

Nemohla jsem tomu uvěřit. Četla jsem ten mail snad stokrát, až mě od zírání do monitoru bolely oči! Rychle jsem mačkala písmenka na klávesnici a poslala odpověď.
Vletěla jsem do třídy a nadšeně všechno vypověděla kámoškám. Nikdo mi nevěřil.

Grr. Doufám, že až budu mít v ruce pozvánku, tak jim spadne čelist!

***

Čekala jsem netrpělivě dva dny a potom mi mamka večer podávala obálku. Byl sice doporučeně, ale máme známou pošťačku, a tak jí mamka přemluvila, ať ho předá jí.

Alespoň se nemusím trmácet na poštu.

Nedočkavě jsem obálku roztrhla. Uvnitř jsem našla dopis s instrukcemi, v kolik, kdy a kde mám být. Byla k němu připevněná kartička z tvrdého kartónu.
Její podklad byl modrý a malinkými zlatými písmeny bylo napsáno.

Výhra soutěže - potom mé jméno, příjmení a datum narození. A pak ještě něco malinkého co jsem nepřečetla. Později si na to vezmu lupu. Vedle písmen byl vyobrazený červenooranžový pták Fénix. Prostě nádhera.
Nemohla jsem tomu uvěřit. Vážně tam pojedu, není to jen výplod mé bujné fantazie, je to skutečnost. Za týden budu stát před všemi těmi úžasnými herci, před režisérem a možná dokonce před samotnou Rowlingovou!
Do očí mi vyhrkly slzy dojetí, byla jsem šťastná.

***

Svou vytouženou pozvánku jsem přinesla druhý den ukázat těm nevěřícím Tomášům do školy. Nedala jsem ji však z ruky. To tak, aby se mi s ní ještě něco stalo! Všechny na mě zíraly s otevřenou pusou a já si mohla vychutnat jejich závistivé výrazy.

"Ale nevím jak se tam domluvím, vždyť neumím ani žblebtnout anglicky. Zvládám akorát tu děsnou němčinu!" hlesla jsem smutně, když jsem si vzpomněla na svou jazykovou neznalost.

" To ti tam snad dají překladatelku ne?" upozornila mě spolužačka.

" To doufám, jinak jsem v loji!"

***

Večer jsem si znovu pozvánku prohlížela. Ve tmě malá zlatá písmenka svítila a pták Fénix vypadal jakoby hořel.

Konečně se mi splní můj sen a uvidím na vlastní oči svého nejoblíbenějšího herce z Harryho Pottera, Alana Rickmanna. Doufám, že se setkám také s ostatními herci, ale Alan je prostě můj favorit!

Z úvah mě vytrhl brácha: " Ségra, já ti tak závidím, že tam jedeš. Nechceš mě vzít sebou?"

" Cože a jak bych tě tam asi propašovala? Snad v kufru?" zasmála jsem se.

" Ne, vždyť je to pro dva lidi. Ty sis to pořádně nepřečetla?"

" Cože, ale jak to?" zírala jsem na něj nevěřícně. Rozsvítila jsem lampičku a sebrala lupu z nočního stolku.

Ano tady to je, bylo to napsáno těmi malinkatými písmenky. Měla jsem si to pořádně prohlídnout. Jak jsem na to mohla zapomenout. Plácla jsem se do čela a zasmála se.

" Tak to je skvělé, můžu si sebou vzít koho jen budu chtít!"

" A vezmeš sebou mě? Chtěl bych to tam vidět. Prosím!" vrhnul na mě psí oči.

To bylo snad poprvé, co mě můj starší brácha o něco poprosil. Podívala jsem se na něj a měla jasno.

" Dobrá, ale nebudeš mi dělat ostudu! Oblíkneš se jako člověk, umeješ si a trochu zastřihneš ty dlouhý vlasy. A hlavně ten děsnej červenej pruh, si přebarvíš na černo!"

" Ale ségra? To snad nemyslíš vážně!" protestoval.

" Jestli chceš, abych tě sebou vzala, musíš pro to něco obětovat. Přece tam nepojedeš jako vágus!"

" No tak jo, zahuhlal a po chvíli dodal, " díky, jsi skvělá!"

Když jsem o tom pak v noci přemýšlela, tak je to vlastně pravda. Jsem skvělá. Mohla jsem si z těch spoustu lidí co znám, vybrat kohokoli a vybrala jsem si potrhlýho bráchu.

Mohla jsem si v prví řadě vybrat svého miláčka Tomáše, ale on není blázen do Pottera. Vlastně nikdo v okolí není nikdo takový blázen.
Tomáš by se tam nudil, zatímco já bych se božsky bavila! On by to tam vůbec neocenil! Naopak brácha je na tom podobně jako já. Má přečtený všechny knížky a zajímá se o to. Dobře jsem si vybrala. Zakončila jsem svou duchovní rozpravu a usnula sladkým spánkem.

***

Balila jsem si věci. Co vlastně budu potřebovat na týden v Anglii. Snažila jsem se vybrat to nejlepší oblečení co mám, abych tam nejela jak nějaká buranka z vidlákova.
A protože jsem přesně věděla, jak by to dopadlo, kdyby si balil věci brácha sám, rozhodli jsme se s mamkou, že mu raději zabalíme samy.
I když se v jeho garderóbě vyskytují někdy velice prapodivné kousky, pár slušných věcí, které dostal od tety, se našlo. Rozhodně jsem mu z tašky vyhodila ten jeho úděsnej pásek se stříbrnýma bodlinama.

Jak nějakej pankáč! Nechápu jeho vkus! Jemu by snad bylo jedno, kdyby jel v pytli od brambor!

Dokonce jsme mu přibalili oblek, kdyby náhodou. Člověk nikdy neví, kde se ocitne.
I já sama jsem si přibalila pár elegantních svršků, ale jinak jsem všechno ladila spíše do sportovního stylu.
Přece se tam nebudu trmácet v sukni a lodičkách - nejsem cvok.

" Tak to už je snad úplně všechno," vzdychla jsem, když se mi konečně povedlo zavřít svou napěchovanou tašku.

Tedy ne, že bych měla tolik krámů sebou, ale taška byla docela malá a rozhodně nebyla nafukovací!
Kdyby tak svět HP byl skutečný. Mohla bych si pomoci zvětšovacím kouzlem. Jenže žiju v nudné realitě, kde kouzla jsou jen pro malé děti.

Škoda. Povzdechla jsem si.

" Jen doufám, že se mi tam neztratíte a vrátíte se oba v pořádku," prohlásila mamka dojatě. Šla jsem k ní a objala jí.

" Neboj, vždycky tam s náma někdo bude. Přivezu ti tam odtud něco pěkného na památku," mrkla jsem na ní povzbudivě a políbila na tvář. Obě jsme se pak zasmály.
Přišel brácha s jeho vyjeveným výrazem. Právě se totiž vzbudil, usnul u televize.

" Co je, proč zase řveš? Vždyť jedeme až v sobotu. A hele, to už mám zabaleno?" všiml si ten nekňuba.

" Jo, už tam máš všechno," houkla jsem směrem k němu a vyšla z pokoje naložit se do vany. Potřebovala jsem uvolnit svoje bolavý záda.

***

Mému Zlatíčku se moc nelíbilo že jsem si vybrala za společníka bráchu a ne jeho, ale nakonec se s tím smířil.
Den před odjezdem mě poučoval:
" A budeš se tam chovat slušně! Nezapomeň, že tady na tebe někdo čeká a miluje tě!" nabádal mě.

Musela jsem se smát, tohle mi totiž opakoval vždycky, když jsem se chystala někam jít bez něj nebo jsem měla školní akci. A to nebylo zas tak často.

" Jistě miláčku, neboj se, budu se chovat slušně. Ale nezapomeň se taky chovat slušně. Bacha na Markétu víš, že se všechno později dozvím!"
připomněla jsem mu jeho vedoucí z práce, na kterou vždycky neuvěřitelně žárlím. Už aby si našel jinou práci a odtamtud odešel! Pak budu mít klid.

" No jo jasně, nebudu si jí všímat, a nebudu si s ní povídat o blbostech, stačí?"

" Jo úplně. Pojď ke mně, lásko moje jediná. Miluju tě," přitáhla jsem si ho k sobě a vášnivě políbila.

***

Konečně nastal den odjezdu. Ráno naše rodina vstala neobvykle brzo na to, že byl víkend. V pět hodin. Nastal obvyklý cestovní chaos. Nikdo nevěděl, kde co má a mamka dokonce málem odešla z domu ještě s natáčkama ve vlasech.
Když jsme se všichni usadili v našem novém autíčku Ford Fiesta a hasili si to rychlostí 120 směr Praha, měla jsem na tváři přihlouplý výraz plný očekávání.
Mamce se moc nelíbila rychlá jízda, ale stejně nemohla nic dělat.

Přibližně za hodinu a půl jsme stáli na Ruzyňském letišti. Rozhlížela jsem se okolo. Měla tam na nás čekat nějaká delegátka. V tu chvíli jsem jí spatřila. Krásná, mladá žena, oblečená do elegantního kostýmku a v ruce ceduli s mým jménem. Připadala jsem si jako balík, který je potřeba vyzvednout.

Rozloučili jsme se s rodiči a vykročili směrem k ní. Když jsme byli u ní a ona si ověřila mou totožnost, představila se jako Jana a nabídla nám tykání. Byla asi stejně stará jako brácha. To se samo sebou líbilo hlavně jemu. Bylo na něm poznat, že ho ta drobná hnědovláska s pěknými tvary okouzlila. I ona vypadala, že se jí brácha líbí. Asi i proto, že dnes měl díky bohu na sobě normální oblečení.

Povídali jsme si asi deset minut a pak Jana prohlásila jakoby si teprve teď vzpomněla proč tu jsme: " Tak už dost tlachání, musíme jít," zavelela a ukázala nám, že jí máme následovat.

Prošli jsme terminálem k přepážce, kde se vydávali letenky. Jana si od nás vzala naše doklady a ani ne za deset minut držel každý svou letenku v ruce.
Šly jsme si sednout do malé místnůstky, odlet měl být až za hodinu. O naše zavazadla se postarali Jany kolegové. Byla mezi nimi i další dívka.
Zatím jsme náš čas trávili příjemným rozhovorem s Janou. Dozvěděli jsme se, že vystudovala obor hotelnictví a turismus, ale že práci v Anglii získala díky tomu, že tam má strýčka. Zatáhla tam sebou i svou kamarádku, kterou později poznáme. Takže každý budeme mít při ruce jednu překladatelku, když se budeme chtít rozdělit.
V duchu jsem se ušklíbla. Nevypadalo to, že by se těm dvěma od sebe chtělo.

Už vím koho vyfasuju já!

Když se přiblížil čas odletu, prolezli jsme detektorem kovu a osobní věci jsme nechali prosvítit rentgenem a pak už jsme mohly projít tunelem do letadla.

Usadili jsme se v první třídě. Brácha a Jana si sedli vedle sebe a já vedle té další delegátky.
Představili jsme se. Jmenuje se Katka. S úlevou jsem zjistila, že to je docela fajn holka a že je stejně stará jako já. Téměř celý let jsme prodebatovali a nasmáli se víc než ti dva za náma.

Po dobroučké snídani, jsem chvíli sledovala pomalu vzdalující se zemi. Po nějaké době bylo vidět už jen moře.
Teď kdyby letadlo spadlo, tak nás nikdo nezachrání. Je to sice nejrychlejší způsob dopravy, ale já dám raději přednost pozemní dopravě.

Přistáváme. Moje tělo se chvěje očekávání, mám z toho všeho husí kůži.

Pane jo, to jsem ani nečekala, že to na mě tolik zapůsobí.

Všichni jsme se přesunuli k pasové kontrole a ve frontě jsme strávili zhruba tak půl hodinku. Poté, co jsme vylezli z letištní haly, na nás venku mával nějaký chlapík.

Jana s Katkou ho očividně znaly, a tak jsme spěchali za nim. O naše zavazadla se zase někdo postaral. Ten milý člověk se jmenoval Tom a byl to řidič limuzíny, která parkovala před vchodem na letiště.

***

Seděli jsme v luxusním autě a vychutnávali si cestu centrem Londýna. Kousek za ním se nacházelo studio Leavesden, bylo obrovské. Než jsme dorazili k hlavnímu vchodu, ujeli jsme minimálně dva kilometry. Byla to opravdu jedna velká vesnice. Vesnice světa Harryho Pottera.
Jak jsem se rozhlížela, moc jsem nevnímala Katku, která se mi snažila něco sdělit.

" Hej! Země volá Ivču, země volá Ivču. Vnímáš mě?"

" Jo jasně, vnímám," zahuhlala jsem, když jsem se probrala z transu.

" Právě jsem ti říkala, že se teď musím na něčem dohodnout s pořadatelem téhle akce a pak za vámi přijdu. Nikam nechoďte, Jana tady s vámi zůstane."

" Jo nikam nepůjdeme, neboj mami!" zažertovala jsem.

Když odešla, přesunula jsem se k těm dvěma hrdličkám. Vrkali na sebe, až se mi z toho chtělo blít. Stála jsem tam jako pátý kolo u vozu, dokud se Katka nevrátila s nějakými cedulkami. Jednu vrazila mě a druhou bráchovi. Podívali jsme se na ní a v očích se nám zračila otázka. Co to?

" Je tam napsáno NÁVŠTĚVA, aby každý věděl, že tu nejste jen tak náhodou," objasnila nám anglický nápis.

" Teď se půjdeme ubytovat do pokojů. Nejdříve si ti nahoře mysleli, že vás ubytují v nějakém hotelu v Londýně. Bylo by to moc zdlouhavé každý den sem dojíždět. Proto jsme se všichni usnesli, že budete ubytovaní tady v pokojích pro lidi ze štábu. Každý bude mít jeden," vysvětlovala Katka cestou.

" To je skvělý, alespoň si to tu můžeme všechno dobře prohlídnout," zaradovala jsem se.

" Taky si myslím, doufali jsme, že se vám to bude líbit. Ale musím vás upozornit, že na pokojích nejsou sprchy ani záchody. Ty najdete ve vedlejší budově, bohužel!" podívala se na nás omluvně.

" Hele to neva, alespoň nebudeme celej večer sedět v pokoji na zadku," zhodnotil brácha, který až doposud cukroval s Janou.

Dovedly nás spletitými chodbami až před dveře našich pokojů.
" Máme pokoje hned vedle, kdyby něco. Teď bychom se rády převlékly a vy jistě také. Potom na nás ťukněte a půjdeme se jen tak zhruba podívat po naší "vesničce. Je to tu dost rozsáhlé, tak budete mít celou dobu co dělat," zamávala mi Katka a já zapadla do mého malého příbytku, kde jsem měla strávit svůj následující úžasný týden.

***

Rozhlížela jsem se po malém útulném pokojíku. Na stěnách vysely plakáty z filmů Harry Potter, v rohu stála pohodlná postel, na které si hověla moje taška s oblečením. Vedle postele byl usazený ušák a naproti tomu stála prostorná skříň. Byl tu i psací stůl a na něm počítač.

Vrhla jsem se ke své tašce a začala vybalovat své oblečení. Nechtěla jsem, aby bylo moc zmačkané. Z hromady svršků jsem si vybrala své oblíbené tričko a kapsáče. V tom se vždy cítím pohodlně. Nejraději bych si hodila sprchu a tak jsem poprvé zalitovala, že tu nemám koupelnu.

No nic budu to muset vydržet do večera.

Když jsem se upravila, zaťukala jsem vedle na bráchu. Ani mě nepřekvapilo, že jsem u něj našla Janu. Musela jsem se v duchu smát.

Místo toho, aby si brácha užíval Anglie, užívá si úplně jinak.

Zabouchali jsme také na Katku a mohli jsme vyrazit. Vzala jsem si sebou na prohlídku foťák, abych si mohla všechno řádně zdokumentovat, abych se mohla chlubit holkám ze třídy.

Vyšli jsme ven z budovy a překladatelky nám ukázaly, kde jsou naše sprchy a záchody. Díky bohu to byla opravdu jen vedlejší budova.

Pomalu jsme se přesouvali na náměstíčko. Stálo tam nákladní auto a na něm naložená socha. Byl to vodotrysk. Uprostřed kulatého bazénku stála skupinka zlatých soch. Ta nejvyšší znázorňovala vznešeně vypadajícího kouzelníka, ukazujícího hůlkou přímo nad sebe. Kolem něj byli seskupeni - krásná čarodějka, kentaur, skřet a domácí skřítek. Všichni na ty dva zbožně hleděli.

" Páni vidíš to?" žďuchla jsem do bráchy, " je to přesně takové, jak jsem si představovala, to je nádhera."

" Máš pravdu, je to skvělý. Můžeme si jí vyfotit?" zeptal se brácha.

" Jo můžete, máte dovoleno pořídit si tolik fotek kolik budete chtít. Pokud by se fotky dostali do tisku stejně jim uděláte akorát reklamu, takže to nevadí," odpověděla Jana.

" Tak nás u toho vyfoť," zamávala jsem Katce před nosem fotoaparátem.

Vzala si ho ode mě a my dva si stoupli k autu s kašnou. Udělala dvě fotky a mohly jsme pokračovat.

***

Procházeli jsme se dál. Na každém kroku jsme potkávali někoho ze štábu. Děti v hábitech a dokonce jsem měla pocit, že jsem na kratičký okamžik zahlédla Garyho Oldmana, Siriuse. Nebyla jsem si však jistá, že to byl on, třeba to byl jen jeho dvojník.

" Pojďte, teď bychom se mohli podívat do budovy kde je postavená Velká síň. Dneska se tam nenatáčí, a zatím ještě nechodí návštěvníci. Budete to mít pro sebe," prohlásila Jana.

Prošli jsme stromovou alejí až k velké budově. Vypadalo to jako velké skladiště.

Obrovské plechové dveře, byly dokořán. Za změtí kabelů a osvětlení jsme mohli vidět nádherně vyřezávané dvojté dubové dveře. Dveře do Velké síně.

Za nimi se nám naskytl úžasný pohled. Vypadalo to jakoby celou síň ozařovaly jen svíce visící ve vzduchu na silonovém vlasci, nad čtyřmi dlouhými stoly. Ty byly plné blyštivých zlatých talířů a číší a na nich bylo jídlo.
V čele stál další dlouhý stůl, za kterým sedávali profesoři. Když jsme se podívali vzhůru, uviděli jsme jen zelený strop. Žádná obloha, ta se počítačově dotvoří později.

Prošli jsme kolem kolejních stolů a já zamířila k tomu profesorskému. Neomylně jsem vyhledala místo kde sedává Alan v podobě Severuse Snapea. Posadila jsem se na pohodlnou židli a pomalu nasávala energii, která jakoby vyzařovala z toho kousku dřeva.

Zase jsme udělali několik fotek a na vlastní oči jsme se mohli přesvědčit, že jídlo na stolech, je opravdu jen z plastu. Ale vypadalo nádherně. A mě už začínalo kručet v břiše.

" Asi za dvě hodiny bude oběd, nebojte nenecháme vás umřít hlady. A dneska večer mají v plánu dělat pro návštěvy táborák. Tak se s nimi seznámíte," oznámila nám Katka smějíc se.

" Fakt? No to bude nádhera! Už se těším," zahořela jsem nedočkavostí.

" No to se těš, bude se opékat prasátko a několik kuřat. Bude masa tolik, že určitě ještě zbude. A k tomu budou hrát na nástroje. Jedno z dvojčat hraje úžasně na kytaru. Už jsme to jednou zažili, bude veselo až do rána."

" No to bude něco. A jak často tohle pořádají?"

" Moc často ne, tak jednou za tři měsíce, když si potřebují odpočinout, druhej den se totiž nenatáčí. Navíc, když ví, že přijede návštěva, tak se to rozhodli spojit. Nemyslete si že jste jediná návštěva tady. Přijelo jsem několik dvojic z různých zemí. Z Německa, Francie, Itálie, Španělska, Slovenska a samozřejmě také vy. I oni mají své průvodce a překladatele. Mají se stejně jako vy, taky jsou zde ubytovaní. Nemají jiné výhody. Mám ale pocit, že vy dva jste tady nejstarší. Tedy nepočítám-li rodiče. Tomu nejmladšímu je 5 a tomu nejstaršímu bude 15, ten je tady z maminkou. Je to její mazánek. Jsou z Německa," vyprávěla Katka.

" No nazdar, to mezi nima budeme vypadat fakt divně," hrozila jsem se.

"A jak to všechno víš, vždyť si přiletěla s náma?" zeptal se brácha dívky.

" Říkal mi to ten náš pořadatel," vysvětlila prostě Katka.

" Aha," dodal brácha a zase si začal povídat s Janou.

Když jsme vyšli z Velké síně, zamířili jsme do budovy, kde se nacházeli učebny.

Hádejte na jakou učebnu jsem se nejvíce těšila? Samozřejmě, že na učebnu Lektvarů.

***

Vešli jsme do tmavé místnosti staře vypadajícími dveřmi. Uvnitř bylo přítmí, jako jsem mohla vidět ve filmu.
Uprostřed místnosti stálo několik řad školních lavic. A na každé byl zavěšený kotlík nad kahanem. Z oněch kotlíků se vypouštěla bílá mlha.

Asi tekutý dusík. Napadlo mě.

Pak můj pohled padl na skříň s přísadami. Byla nacpaná od zdola až po strop různou havětí, bylinkami a lahvičkami. Spousta věcí byla asi jen z umělé hmoty, ale dělalo to dojem, že je to opravdové. Jen si pro něco sáhnout a použít třeba do Zmenšovacího lektvaru, jehož příprava byla napsaná křídou na tabuli za katedrou. Samozřejmě bych nevěděla, co tam je načmáraného, ale Katka byla tak pohotová a text mi přeložila.

" Nádhera," utekl mi z úst povzdech.

" Je to tu působivé, že? Udělejte si fotky a honem pryč!" řekla Katka.

" Ale proč sotva jsme přišli?" protestovala jsem a tvářila se naštvaně, protože mě chtěli odvést z mí zamilované místnosti.

" Musíme jít asi tak za čtvrt hodiny se tady bude natáčet a my tu nesmíme překážet," vysvětlila mi Jana.

" A nemohli bychom se na to mrknout?" zahořela jsem nedočkavostí. Uvidím Alana a ještě dneska.

" Ne dnes, to není na programu, budete se moci podívat na natáčení jindy. Pak vás bude čekat veliké překvapení. I když Járu asi ne."

" Proč ne?" ohradil se brácha.

" Protože nevypadáš jako dítě. A navíc se mě neptejte nebo pokazíte překvapení! Víc neřeknu ani kdyby jste mě mučili!" řekla Katka pevně.

" No dobrá, tak teda půjdeme. A kam máme namířeno teď?" zeptala jsem se.

" Do budovy kde je vystavěno ministerstvo kouzel a soudní síň."

" Fajn," řekla jsem jen a smutným pohledem se loučila s místností, do které měl za chvilku přijít můj oblíbenec.

***

Šli jsme do třetí plechové budovy z leva a dostali jsme se do jiné části světa Harryho Pottera. Bylo zde vybudováno ministerstvo. Ocitli jsme se na konci velmi dlouhé a velkolepé haly s nablýskanou tmavou dřevěnoupodlahou. Strop byl vyvedený v paví modři a vykládaný zářícími zlatýmisymboly, které se neustále měnily a přemisťovaly jako nějaká nebeská vývěsnítabule. Stěny na obou stranách byly také obložené leštěným tmavým dřevem ana mnoha místech v nich byly přepychové krby.
Prohlíželi jsme si tuto místnost s majestátní úctou. Opravdu to tu vypadalo jako by to byl skutečný kouzelnický úřad. Jen tu chyběli pracující kouzelníci. V polovině haly bylo místo pro fontánu kouzelných bratří, kterou jsme viděli na nádvoří.

Prošli jsme dlouhou halou a zamířili k výtahu. Zlaté mříže před výtahem dodávali takové obyčejné věci na honosnosti. Mříže jsme odhrnuli a výtah se otevřel. Vskutku to byl skutečný výtah - jezdil však jen do prvního patra a zpět. Brácha zvědavě pokukoval po tlačítkách.

" Můžeš klidně nějaký zmáčknout, ozve se ti, co v příslušném patře je," usmála se na něj Jana zářivě. Brácha tedy zmáčkl číslo 5. Z reproduktorů se ozvalo:
" Páté patro, Oddělení mezinárodní spolupráce čarodějů, včetně Úřadu pro mezinárodní magické obchodní standardy, Úřadu mezinárodního magického práva a Britské pobočky mezinárodní konfederace čarodějů."

No samozřejmě to bylo v angličtině, ale pohotová Katka nám to ihned překládala.

Poté jsme vyjeli nahoru. Tam se nacházela místnost pro kouzelnický soud. V soudní síni byly stěny z tmavého kamene, ozářené mihotavým světlem pochodní. Po obou stranách byly prázdné lavice. I tato místnost byla působivá i když v ní téměř nic nebylo. Přímo jsem cítila strach, který měl Harry, když ho přivedli sem na disciplinární řízení. I zde jsme udělali několik fotek a pak se svezli malým výtahem dolů. Vyšli jsme ven na sluníčko a mě zakručelo opět v břiše, tentokrát pořádně.

" Už končíme, půjdeme na oběd ne?" zasmála se Katka.

" Haha já nejsem otesánek, jen jsem nic nesnídala!" zamračila jsem se. Ale dlouho mi to nevydrželo. To co jsem uviděla totiž přitáhlo mou pozornost.

Byla to chlupatý, zrzavý kocour. Měl kolem krku obojek a vykračoval si to vedle své paničky.

" Křivonožka!" vykřikla jsem a běžela mu naproti. Holky za mnou utíkaly a brácha šel volnou chůzí.

" Ivo, prosím tě nechovej se jako malá!" zasmála se Jana.

" Když to nejde, je to tu všechno tak úžasný vzpomeň si na sebe, když jsi tu byla poprvý, určitě jsi se chovala stejně!" říkala jsem zatímco jsem kocoura drbala za ouškem. To se mu moc líbilo. Jeho panička si začala povídat s Katkou.

" Pojď nech ho, oni musí jít, jdou se připravit do maskérny," řekla mi po chvíli káťa.

" No tak jo," vzdychla jsem ještě jsem zabořila hlavu do těch zrzavých chlupů a následovala ji do jídelny.

***

Oběd byl vynikající. Dokonce jsem dostala pravý Yorkšírský pudink. Ale po tak vydatném obědě jsem měla chuť si jít jen lehnout a spát. Navíc jsem byla hrozně utahaná.

" Tak půjdeme na pokoje. Až si odpočinete, můžeme se jít projít, nebo taky ne. Je to na vás. To grilování je v devět večer. Tak tam když tak doražte. Bude to tam u toho obrovského ohniště, jak jsme šli kolem, když jsme měli namířeno do budovy učebny lektvarů," vysvětlovala Jana

Ihned mi na mysli vytanula ona místnost, se svým charakteristickým rázem. A ta vůně bylinek. Jako bych cítila jak mne teplo vyzařující z kotlíků objímá. Nebo raději kdyby mě objímal Severus.

***

Když jsem došla na pokoj, mé unavené tělo spadlo na postel ani jsem se nanamáhala převléknout. Jen jsem zula boty a v tom okamžiku jsem usnula.

Zdál se mi nádherný sen...
Byla jsem v učebně lektvarů a očichávala a okoukávala všechno, co se tam vyskytovalo. Pak někdo rozrazil dveře... stál v nich Severus.

" Dobrý den," pozdravila jsem. Vrhl na mě jen zamračený pohled. Celou mě sjel od hlavy až k patě a pak se ke mně pomalu blížil. Začínal mi nahánět strach... Když byl u mě jen pár centimetrů popadl mě kolem pasu a uvěznil ve svém náručí.
Beze slova mi vtiskl vášnivý polibek. Bylo to tak spalující, tak nádherné. Sotva jsem mohla dýchat... poté jeho ruce bloudili po mém rozpáleném těle. Přes tričko hnětl má ňadra až mi ztvrdly bradavky. Cítila jsem jak vlhnu a mé tělo je vláčnější. Poddávala jsem se těm úžasným dotekům.
Strhl ze sebe všechno oblečení a to mé dokonce roztrhal. Jeho bledá kůže svítila v tmavé místnosti. Líbala jsem jeho tělo všude možně a přiváděla ho tím k šílenství. Toužila jsem po tom, abychom se spojili v jeden celek. Rád mi to splnil.
Nikdy jsem se necítila tolik plná. Citů, vášně prostě všeho! Severus i já jsme se milovali vášnivě a zprudka bylo to něco neuvěřitelného a když jsme oba dosáhl vrcholu... Na dveře někdo zaklepal a já se probudila.
Zprvu jsem nechápala co se děje.

" Ano?" vydala jsem ze sebe zadýchaně. Ten sen byl tak živý.

" Ségra, pojď už, prospala jsi celý den!" ozval se můj přihlouplý bratr za dveřmi.

" Kolik je?" podívala jsem se z okna byla už tma.

" Bude devět!" zahuhlal brácha.

" Ty vole, to jsi nemohl přijít dřív, nejsem učesaná, upravená, nic!" začala jsem pobíhat po pokoji.

" Vy ženský! Já tam už jdu, mám hlad, voní to tu po celé vesnici!" řekl brácha a zmizel.

Nezdržovala jsem ho musela jsem se připravit.  Vytáhla malou taštičku poslední záchrany, kde jsem měla make-up. A začala si na svůj ksicht malovat přijatelný obličej. Vlasy jsem vyčesala do drdolu a snad stokrát převlékla, než jsem přišla na správnou kombinaci. Zelené tričko a výstřihem a černé džíny. K tomu pidi kabelku, kam jsem si hodila lesk na rty peněženku a mobil. Vzala jsem klíče od pokoje a mohla vyrazit...

***

Šla jsem pomalou chůzí. Přeci tam nevpadnu jak velká voda, udýchaná a zpocená, že jdu pozdě. Dochvilnost je sice výsadou králů, ale já nejsem královna.

Když jsem dorazila k velkému ohni, zábava byla v plném proudu. Můj pozdní příchod měl úspěch, všichni se po mě otočili. Hledala jsem Katku nebo Janu. Nikde jsem ji neviděla. Pokrčila jsem rameny.
Všichni co seděli okolo blízko ohně, měli tváře rozpálené. Bylo vcelku chladno a tak jsem se k nim přidala. Vedle mě seděl onen patnáctiletý Němec a podezřele se na mě usmíval.

Proboha takový dítě! Honem někam mezi dospělé.

Svůj odchod jsem zakamuflovala. Šla jsem si pro jídlo. Čekala jsem ve frontě, která byla vcelku dlouhá a na jejím konci byl gril a u něj dvojčata! Šéfovali opékání prasátka a kuřátek. Měla jsem příšerný hlad, ale jakmile jsem spatřila ty dva, nějak mě to přešlo. Zůstala jsem tam ale, abych je viděla. Došla ke mně Katka. Otočila jsem se na ní.

" Ahoj tak co, jak se ti to líbí?" zeptala se.

" Úžasný, dvojčata nám grilujou?" zeptala jsem se, se smíchem.
" Ne, jen sebrali kuchařské čepice a zástěry našim kuchařům. Jsou to šašci i ve skutečnosti. Nikdo jiný by se na jejich role nehodil!" smála se Katka.

V tu chvíli její hlas přilákal pozornost někoho koho bych před sebou vážně nečekala! No věděla jsem, že tam budou všichni ale... na tohle jsem nebyla připravená.

" Hello Cathrin..." ozval se sytý baryton mého idolu těsně za mnou. Strnula jsem Ten hlas... ne to nemůže být pravda... to nemůže být on...

Katka, která mě sledovala se začala smát.

" Hello Alan!" potvrdila mé tušení. Málem jsem se složila. Pomalu jsem se otočila, uviděla jsem ten jeho úsměv a byla ztracená!

Ach bože je to skutečně on. To... asi se mi zastaví srdce.

" How are you? (Jak se máš?)" zeptal se Alan Katky.
"Asi I'm fine I'm helping Iva here. (Mám se bezvadně. Pomáhám tady Ivě)," řekla a ukázala na mne.

Okamžitě jsem zrudla. Když se jeho pozornost přesunula na mu maličkost.

" Good evenning Mr. Rickman (Dobrý večer pane Rickmane)," trochu rozpačitě jsem pozdravila frází, kterou jsem si našla ve slovníku. Připadala jsem si jako pitomec.

" Pleas, i am Alan," řekl a podával mi ruku. Dívala jsem se jako by spadl z Marzu.

On si se mnou chce potřást rukou? Svět se zbláznil.

Asi jsem čekala příliš dlouho a tak od mě Katka drcla, abych se probrala z transu. Přijala jsem tedy nabízenou ruku. Měl teplou jemnou kůži a pevný stisk. Vydržela bych jej držet celé hodiny. Škoda, že tento stisk povolil po pár vteřinách.

" Nice to meet you Alan. I am Iva (těší mě alane, já jsem Iva)," řekla jsem poté, co mi tato slova našeptala Katka.

"You speak English very good. Why do you have interpreter? (mluvíš dobře anglicky proč máš tlumočníka?)" řekl Alan pro mě naprosto neznámou větu.

Podívala jsem se na Katku se zoufalým výrazem ve tváři, ta se začala smát. Položila Alanovi ruku na rameno a řekla:
"No seriously, she never speak English, but she can speak german (Ne vážně neumí anglicky, ale umí mluvit německy.)

" Gut ich spreche Deutsch, ( Dobře, já mluvím německy)" řekl překvapivě Alan a mě se rozšířili oči.
"Wirklich? Ach das ist brilliant!" (Opravdu, ach to je skvělé!) zasmála jsem se Alan se usmál též. A Katka se zatvářila kysele.

" Hele to mě tu asi nebudeš potřebovat co?"

" Asi ne, tobě to vadí?" zeptala jsem se.

" Trochu, chtěla jsem si s ním taky popovídat. Moc často se s nimi nevídám," povzdychla si.

" Tak tu s námi buď, mě to neva," zasmála jsem se.

" Jé ty jsi zlato, většina lidí by se svým idolem chtěla zůstat sama."

" V pohodě, bude větší sranda!" ujistila jsem ji. Alan nás sledoval s nechápavým výrazem.

" In ordnung," zeptal se.

" Ales ist ok!" ujistila jsem ho.

(Další věty budou v češtině jelikož se mi to nechce psát do němčiny  a navíc se v příběhu domluvíme plynule)

" Tak jak se ti tu líbí, Ivo?" zeptal se mě Alan.

" Je to tu bezvadný!" zářivě jsem se usmála.

" Měl jsi ji vidět, když jsme přijely, byla jak malá holka a v učebně lektvarů pche..." zapojila se Katka.

" Hele!" ozvala jsem se.

" Co bylo v učebně lektvarů?" zeptal se zvědavě.

" No.. osahávala tam všechno, čichala ke každé bylince. Dokonce si sedla na tvou židli," práskla mě Katka a sledovala, co to se mnou udělá. Já jsem začala rudnout.

" Vážně?" řekl a pozvedl obočí, jak to dělá jako Snape, " to jste si dovolila hodně slečno. Sednout si na židli profesora Snapea se nevyplácí. Za trest se mnou půjdete tančit," řekl tím svým hlasem a mě se málem podlomila kolena.

" Cože?" vyhrkla jsem.

" Slyšela jste, slečno. Jdeme, hrajou docela dobře," řekl a už mě táhl k ohni. Dvojčata se už mezitím přemístila ke kytaře, jeden hrál a druhý zpíval, spousta párů tancovala. Vmísili jsme se mezi ně. Stál naproti mně a já si vedle něj připadala jako trpaslík. Přeci jenom se svou malou výškou...
Přitáhl mě k sobě za můj pas a druhou ruku mi chytil. Ploužili jsme se v rytmu hudby a já cítila své srdce až v krku. Bušilo jako o závod, jeho pevné paže mne objímaly a já jsem toužila po tom, aby se mnou tančil až do skonání světa. Po několika písních jsme se šli napít.

" Bylo to skvělé umíš dobře tancovat," složil mi poklonu.

" Ale ne, to ty jsi mě vedl," usmála jsme se a říkala si, že ta jeho přítelkyně má hroznou kliku, takovýho chlapa ulovit.

" Moc se mi to s tebou líbilo. Povídání, tancování a ty vtipy... ale víš musím se jít bavit i s ostatními..." řekl jakoby omluvně.

" Já vím chápu, musíš bavit i ostatní," řekla jsem trochu sklesle vědoma si toho, že Alan měl povinnost vůči mě.
" Ne tak to neber, vážně se mi s tebou příjemně povídalo. Alespoň nějaký rozdíl oproti minulému roku. Tenkrát tu byli jen samé děti. Inteligentní rozpravu jsem nemohl vést s nikým, ani s rodiči. Pořád jen chtěli ať se mračím a předvádím Snapea. To ty jsi naopak.."

" No bych se přiznala..."

" Vycítil jsem, že si to přeješ to, že jsi fascinována tímto světem a postavou Snapea. Chápu, takových je spousta."

" Nejen jím. Víš mám hodně dvd s filmy, kde hraješ ty. Asi nejvíc miluju Rozum a cit!

" No jo romantika! Ach vy ženské," usmál se.

" Slyšíš to často co?" odtušila jsem

" Až příliš," zasmál se, ale bylo vidět, že mu to dělá dobře.

" Tak se měj, ještě se uvidíme pozítří, promluvím si s režisérem," mrkl na mě.

" Proč? Co máš v plánu?" uculila jsem se.

" Překvapení," řekl tajemně a pak mě na rozloučenou objal. Být k němu přitisknutá to bylo něco... Bylo to víc než když jsme tančili, tohle bylo přátelské gesto. Nádhera.

" Ahoj zítra" zašeptal mi do vlasů a pak zmizel. Sledoval jsem ho jak si sedá k ohni vedle malého asi sedmiletého kluka.

Ach tohle byl ale zážitek! Říkala jsem si poté jsem se vydala konečně se najíst. Od grilovaného masa se na mě usmíval Danilel.

Bezva popovídám si s Harrym ...

***

Následující den jsem celý prospala, asi mě píchla moucha CC a přenesla na mě spací nemoc, jelikož normálně nespím tak dlouho. Probudila jsem se okolo šesté večer. Akorát tak čas se jít najíst. Ještěže se dneska nenatáčelo bych všechno prospala.

Navlíkla jsem na sebe mikinu a kalhoty a vydala se na jídlo do jídelny. Potkala jsem tam několik lidí, kteří vypadali jako já prejetě.

" Nazdár ségra!" zabručel mi u ucha můj skvělý bratr, když jsem si sedla k prvnímu stolu.

" No nazdar, ty ale vypadáš!" zhrozila jsem se, když jsem ho spatřila.

" Kolik jsi toho včera vypil?" řekla jsem zamračeně.

" Předháněli jsme se s dvojčaty..." vysvětloval.

" A kdo vyhrál?"

" No kdo já, ne?" řekl uraženě.

" No vypadáš na to a co hlava nebolí?"

" Příšerně, jen se najím a pak zalezu. Ještěže je dneska volno," zaskuhral nasadil si sluneční brýle a začala do sebe házet vajíčka se slaninou.

Já si naložila do misky cornflakes a zalila mlékem. Na to by brácha řekl, že by se potom mlíku posral.

" Aby se spíš nepoblil po tý slanině! To nevíš co s tebou udělá to jejich pivo a slanina.." zašklebila jsem se.

" V pohodě mám kachní žaludek!"

" To je fakt!" usoudila jsem. Brácha vždycky dokázal zpatlat všechno možné dohromady a nikdy mu nebylo zle.

Po jídle jsem se vydala na svůj pokoj, kde jsem si chvíli něco hledala na netu a pak si šla opět lehnout. Zítra mě čekal nádherný den.

***

Probudilo mě bouchání na dveře.
" Co se děje?" vyhrabala jsme se z pelechu. Za dveřmi stála Katka.

" Pohni sebou jinak nebudeš mít místo ve sprše, za chvilku budou všichni vstávat!" usmála se na mě.

" Hm ale vzbudit jsi mě mohla i jemněji!" zabručela jsem.

Loudala jsem se za ní do budovy s umývárnou. Díky bohu, že mě tam Katka vzala dřív, nikdo tu nebyl a když jsem skončila se sprchou, tak se tam začaly hrnout ženské.

" Díky," usmála jsem se na ní.

" Vím co dělám," mrkla na mě.

Rozloučily jsme se u pokojů a šly se připravit na snídani. Po snídani se natáčelo. Dnes pro mne bylo přichystané obrovské překvapení...

" Pojď se mnou," zatahala mě Katka za mikinu.

" Kam?"

" Pojď a neptej se! Všechno ti vysvětlím až tam."

" Tak jo, " pokrčila jsem rameny. Došly jsme do kostymérny.

" Ty jo!" měla jsem oči na vrh hlavy. Bylo to tam boží.

" Proč tu není taky brácha?"

" Protože ten se šel podívat na natáčení do jiné budovy!"

" Aha,"

" Ale ty se nebudeš jen dívat!" mrkla na mě.

" Ne?"

" Ne, pojď a vyzkoušej si tenhle hábit!" podávala mi šaty na ramínku.

" Vážně?" užasla jsem, když se mi do rukou dostal. Ten materiál, to bylo jako satén, tak lehounké, tak skvělé!

" No vidíš, jak ti sluší. Fajn a teď pojď!" táhla mě pryč.

" Páni, maskérna?" vydechla jsem.

" Jo, sedej za chvilku přijde vyzážista Patrik," přikázala mi. Poslušně jsem se posadila.

Opravdu Patrik tu by co by dup a hned mi začal stahovat vlasy do culíku, aby mu nepřekáželi při líčení. Nanesl mi make-up, abych se neleskla a jemné líčení aby mi vynikly oči. Pak lesk na rty a bylo to. Poté mi upravil vlasy. Páni sama sebe jsem nepoznávala.

" Ty jo, to je super!" usmíval jsem se.

" Tak a teď jsi připravená?"

" Připravená? Na com Snad ne... to ne!"

" Co je bojíš se kamery? Alan ti pomůže."

" Cože? Alan?" vypískla jsem.

" No jistě copak jsi nepamatuješ, co ti slíbil?"

" A to jako budeme točit spolu?"

" A dalších patnáct herců," usmála se.

" Ty jo a co když to zkazím?"

" Nezkazíš neboj!" stiskla mi povzbudivě ruku. Poté jsme vyrazili do budovy kde se nacházely učebny.

" Tak jdeme do lektvarové učebny!" zavelela Katka a já ji s radostí následovala. Bylo tam už celku rušno. Zvukaři, osvětlovači herci, režisér... pak mě někdo zastínil výhled. Někdo v černém. Otočil se a byl to.. Severus. Akorát na něm bylo něco zvláštního... usmíval se.

" Ahoj Sever.. teda Alane," řekla jsem a zčervenala.

" V pohodě chápu," usmál se Alan.

" Vypadáš tak... skutečně.. je to..." nenacházela jsem slova.

" Já vím. A ty? Sluší ti to," složil mi kompliment.

" Děkuji, tobě taky!" zasmála jsem se, " co se bude dít?"

" No natočíme pár záběrů a ty budeš mít malou roličku," vysvětlil.

" A co budu dělat?" začala jsem se třást i přestože v místnosti bylo vedro k padnutí. Už vím proč jsou ty hábity tak lehounké.

" To ti vysvětlí režisér," řekl a šel se mnu za ním. Katka ihned přispěchala na pomoc s angličtinou.

(Následující věty budou v češtině! Ale představujte si že mi to rejža vysvětluje v angličtině)

" Dobrý den!" pozdravila jsem.

" Ahoj Ivo.. takže vysvětlím ti tvou roli. Jsi studentka Nebelvíru. To jsi jistě poznala a jako takovou tě profesor Snape nesnáší..."
Přikývla jsem.

" A ty samozřejmě nesnášíš jeho. Tak stoupni si sem," navigoval mě na mé místo, " budeš míchat jeden lektvar. Jenže vhodíš do něj jinou přísadu. Kotlík by měl vybuchnout. Snape se naštve a přiběhne k tobě. Ty se budeš dívat do země. Severus si zanadává a strhne Nebelvíru pár bodů. To bude celé.
" Vybuchne kotlík?" vytřeštila jsem oči.

" Nemusíš se bát, je to jen malá chemická reakce. Tobě to nic neudělá, ten kolík není z cínu, ale z plastu!"

" Dobrá."

" Fajn, takže lidi na svá místa!" zavelel režisér a já se uvelebila u svého kotlíku.

Jen to nepoplést. Musím tam hodit tohle? Podívala jsem se na kus "kamínku" Sakra to už jsem někde viděla? Jasně na chemii, vím že když se to hodí do vody měla by ta věc po vodě jezdit, ale když se toho hodí víc, vybuchne to... Ale jak se to jmenuje? Je to v nějakém roztoku. No to je jedno, chemie nebyl můj oblíbený předmět. Soustřeď se!

Kamera... klapka.. akce!" slyšela jsem rejžu a tak jsem se chopila dřevěné hůlky a míchala v kotlíku obyčejnou vodu. Vařila se a tak z ní šla pára. Tvářila jsem se u toho soustředěně. Pak jsem dostala pokyn a vhodila do kotlíku onen kamínek. Podle očekávání kotlík vybuchl.
"STOP!" Režisér přišel. A Katka taky.
" Dobrý není ti nic?" zeptal se pro jistotu.
" Ne v pořádku a co záběr?" zeptala jsem se.
" Podívám se," řekl zasedl ke obrazovce na kterou byla napojena digitální kamera. Přehrál si onen kousek.
" No vypadá to dobře .. ale ještě jednou to vezmeme," řekl. Přikývla jsem a zhluboka se nadýchla. Soustřeď se!

" Kamera... klapka... akce!"
Míchání lektvaru.... Soustředěný výraz.. kamínek do kotlíku.... výbuch! Toto celé jsme nakonec opakovali ještě jednou než byl rejža spokojen. Poté přišel na řadu Alan. Natáčela se jeho rychlá chůze ke mně dvakrát. Poté stál u mě a říkal.

" McBrydová! Co jste to proboha zase vyváděla! Říkal jsem, že máte přidat bezoár až poté co odstavíte lektvar z ohně! Postup máte na tabuli. Vy Nebelvírští jsme tu v Bradavicích zřejmě proto to, abyste mě přivedli do hrobu! Strhávám vaší koleji deset bodů a ukliďte si to po sobě!"
Těchto pět vět Alan musel odříkat zhruba šestkrát, než chytil tu správnou intonaci, grimasy a co já vím ještě. V podstatě jsme natáčeli tuto malou scénku asi hodinu. No měla jsem toho dost. A to se říká, že herci mají jednoduchou práci. Po skončení natáčení ke mně přišel rejža s Katkou.
" Bylo to skvělé. Děkuji, že jsi nám pomohla!" řekl a potřásl si se mnou rukou.

" To já děkuju, že jste mi to umožnil. Nejsem tak hloupá, abych si myslela, že tam tu scénu necháte ale... Stejně to bylo super," snažila jsem se zůstat nohama na zemi.

" Proč myslíš, že bychom ji tam nenechali?" podivil se.

" Přece nejsem herečka..."

" To s tím nesouvisí tuto scénu bychom stejně natočili, akorát s tím rozdílem, že dívka, kterou jsi hrála by byla vybrána z castingu."

" Vy to tam opravdu necháte?" vykulila jsem oči.

" Jistě jinak bychom si s tím nedali takovou práci. Víš tohle všechno stojí peníze," mrkl na mě.

" Chápu, usmála jsem se. Pak se k nám přitočil Alan - Severus. Hovor se přetočil z angličtiny na němčinu.

" Šlo ti to bezvadně!"
" Díky! Moc se mi to líbilo!" vydechla jsem.

" Tak tohle je můj svět!" řekl Alan.

" Dost náročný! Asi bych to nemohla dělat celej život, obdivuju tě teď ještě víc!" řekla jsem mu.

" No vidíš a jsou lidi, které to dokonce baví. Třeba dvojčata to jdou blázni, klidně by opakovali záběr stokrát!"

" Ježiš!"

" No nic musím se jít převléknout. Tak se měj, uvidíme se," zamával mi a odcházel.

***

Následující dny jsem strávila pozorováním natáčení z různých míst. Hodně jsem fotila. Sledovala jsem bráchu, jak hrál v davu mezi nejstaršími kluky. A další děti, které měli možnost zahrát si menší role. Bylo to úžasné, ty dny uběhly moc rychle a pak se blížil den návratu. Nějak se mi vůbec nechtělo domů. Procházela jsem se po Londýně spolu s Katkou, Janou a bráchou. Musela jsme rodičům a miláčkovi koupit něco pěkného na památku.

Miláčkovi jsem nakonec koupila kolekci audioknih HP, protože si nikdy nepřečetl ani jednu knihu a poslouchání je jednodušší a navíc se u toho naučí angličtinu.
Tátovi jsme koupili archivní víno a příručku o víně. V jednom krámku který vlastnil Čech takže kniha byla napůl česky napůl anglicky. A mámě? Té jsme koupili krásný šperk - brož ze zlata. Poté jsme se vrátili do Leavesdenu.

***

Tak tady začíná fakt opravdová utopie !!! Kdo to nechce číst nemusí :))

"Tak už zítra?" zeptal se mě Alan, když jsem za ním šla do šatny, abych se rozloučila.

" Ano zítra brzy ráno," řekla jsem posmutněle.

" Tak hodně štěstí," objal mě přátelsky. Přitiskla jsem se k němu a po mé tváři mi začali koulet slzy jako hrachy.

" Co se stalo?" zeptal se.

"Nic.. jen tě asi už nikdy neuvidím, bylo mi s tebou fajn, jsi skvělý přítel," řekla jsem smutně.

" Třeba pojedu někdy do Prahy..."

" To bych tam za tebou musela dojet. Já v Praze nebydlím. Ale stejně by mě k tobě nikdo nepustil," zasmála jsme se při představě, jak se dobývám na jeho šatnu a jeho bodygardi mě vynášejí z budovy. Svou představu jsem mu ihned vyklopila.

" Máš až moc bujnou fantazii!" zasmál se, " já nemám takové bodygardy! Ale pro jistotu - tady máš mou adresu domů," napsal ji na kus pírku.

" Přímo k tobě? Nepůjde to přes tvou sekretářku?"

" Ne to je opravdu ke mně domů, věřím, že ty toho nezneužiješ, jsi dobrá duše!"" řekl sevřel mě v náručí ještě jednou.

" Děkuju ti!" zašeptala jsem a pak odešla. Smířená, klidná, i když trochu smutná.

***

" Vítá vás letiště Praha Ruzyně.." ozvalo se z letištní haly. Když jsme vystoupili z letadla.
" Konečně doma," zašeptala jsem.

" Jo konečně dovolená!" zasmála se Katka. Která využila všeho letu do Prahy a vzala si dovču.

" Tak se měj krásně tady máš moje telefonní číslo a ozvi se někdy!" zamávala mi a už pádila za svým přítelem, který na ní čekal na druhém konci haly.

My s bráchou jsme vyhlíželi naše. Překvapení Miláček byl s nimi. Utíkala za ním. Vběhla jsem mu do náruče a vášnivě ho políbila.

" Teda, co to tam s tebou ty Angličané udělali?" zasmál se Miláček.

" Nic hrozně si mi chyběl! Všude dobře, doma nejlíp!" řekla jsem a s pomyšlením, že mě v kapse hřeje Alanova adresa jsem vyšla svému osudu v Česku vstříc.

KONEC