11. května

,,Tak co, ségra? Hotovo? " přiběhl za mnou celý natěšený David. Nevím jestli to bylo tím, že s ním jedu na mistrovství nebo jenom tím, že on jede na mistrovství. Přišel zrovna ve chvíli, kdy jsem si balila poslední věci do kufru, který byl sice už tak plný, ale jsem holka a potřebuji hodně věcí.

,,Ještě mi tady chybí pár věcí dobalit, ale za chvilku už bude hotovo. Snad mi to ale půjde zapnout" odpověděla jsem mu, když jsem se tam snažila narvat věci.

,,Ukaž pomůžu ti. Není proč stresovat, dívej hodíme pár věcí ještě do cestovky a budeš tam mít vše, co potřebuješ. Hlavně si nezapomeň vzít dres, který jsem ti dal a mikinu nároďáku ti potom dají kluci, ať ví ke komu patříš." řekl mi David, který mi vyrval několik kusů oblečení a už je rval do cestovky.

,,Hele, dej mi to. S takovou by se tam nic dalšího nevešlo. A neboj, tvůj dres tam mám už dávno sbalený. Vím, že se bojíš, že se něco stane, ale neboj všechno bude v pohodě. Navíc jsi tam ty. Takže nedovolíš, aby se mi tam něco stalo" odpověděla jsem mu zatímco jsem si jednotlivě brala věci z hromádek, které jsem měla na posteli. Už mi tam zbývalo dát posledních pár věcí a budu mít hotovo.

Mezitím si David sedl ke mně na postel a pohladil mne po zádech ,,ano sice tam budu, ale to neznamená, že budu všude. Hlavně nevím, jak to udělat když budeme mít zápas. Ale myslím si, že tě kluci vezmou k nám na střídačku. Po tom všem, co sis poslední rok zažila, nechci aby ti někdo ublížil. Doufám, že si s klukama sednete a budou tě brát jako kámošku. Ale můžu říct, že jsou kluci v pohodě a myslím si, že si sedněte." řekl mi, zatímco sledoval jak si balím poslední oblečení a kosmetiku.

,,Daví, neboj všechno bude v pohodě. Chápu, že máš o mě strach, ale to neznamená, že se hned něco stane. Co víš, třeba si s klukama sedneme a budou mi místo tebe dělat chůvu" uchechtla jsem se.

,,Hele to není k smíchu, to si piš že ti někdo další bude dělat chůvu. Ať vím, že jsi v pohodě." řekl mi a objal mě.

Naprosto miluju jeho objetí, vždycky když mě obejme tak se cítím v bezpečí. Je to takový ten pocit, kdy vím, že se mi nic nestane. Posledního půl roku bylo fakt v tomhle ohledu děsný. Jednak byl David několik tisíc kilometrů ode mě a neměla jsem nikoho, kdo by mě uklidnil jako on. Samozřejmě jsme spolu kdykoliv to šlo volali a vždycky mi říkal, co bylo na tréninku a jak se těší až bude u mě. Těšila jsem se taky, ale zároveň mu to přeji, protože to byl jeho sen hrát za hokej a ještě k tomu za Boston. Kdykoliv je jakýkoliv zápas tak jim fandím, to samé u Detroitu. Hrozně mu to přeju, když vidím jak je šťastný a jak se mu daří. Jediné, co mě mrzí je, že bych ho chtěla vidět na mistrovství.

Po chvilce mě David pustil a odešel, já poté mohla pokračovat v balení. Už jsem tam měla danou veškerou kosmetiku, kterou jsem měla jak v kufru tak i cestovce, potom jsem měla hodně oblečení, protože nechci vypadat nějak blbě. Ne, že bych tam jela kvůli tomu, abych někoho sbalila, spíš chci mít ten pocit, že nejsem hnusně oblečená.

Po tom, co jsem měla všechno sbaléné, šla jsem se převléct do oblečení co si vezmu na sebe do letadla. Vybrala jsem si bílé tepláky s motýlem, který byl na jedné straně, černý crop top a k tomu větší šedou mikinu s nápisem Atlanta, protože nevím jak bude v letadle. Do menšího batůžku jsem si dala peněženku s letenkou a dalšími doklady, potom sluchátka, nabíječku, notebook protože mám v plánu se po cestě dívat na film, gumičku na vlasy a samozřejmě telefon nesměl chybět, ale ten jsem si dala do kapsy. Ještě jsem si vlasy stáhla do drdolu a byla připravená.

***
,,Tak co, můžeme jet?" zavolal na mě David chvilku poté, co jsem se oblékla a učesala. ,,jo, můžeme. Akorát si vezmu věci a můžeme" odpověděla jsem mu a brala si věci. Po tom, co jsme všechno naložili do auta, jsme mohli vyjet. Hádejte, kdo měl víc věcí. Samozřejmě David a pak, že já si toho vždycky beru hodně.
,,Ty Daví?" zeptala jsem se ho asi v půlce jízdy. ,,Ano? Copak?" odpověděl mi aniž by spustil zrak z vozovky. ,,Nevíš jestli tam náhodou nebude Vrána?" tohle byla věc, kterou jsem opravdu potřebovala vědět. ,,Zlato, měl by jet s námi hned dneska. Sice nikdo neví jak, ale poslední důležitý zápas prohráli a díky tomu může jet s námi na ms. Vím, že je to tvůj oblíbenec a jsem rád, že jede taky. Kdyby ten zápas neprohráli, tak by buď přijel později nebo vůbec" touhle jeho odpovědí skončila naše konverzace a v tichosti jsme jeli k letišti.

Asi po 20 minutách jsme dojeli na letiště, kde nás měl čekat zbytek týmu včetně trenérů. Když jsme se odbavili a vše bylo v pořádku, šli jsme za ostatními. Hned jak jsme za nimi došli, David spustil ,,lidi, tohle je moje sestra Verča. Už dlouho snila, že s námi pojede na ms, tak jsem využil situace a jede s námi nám dělat pomocného fyzioterapeuta. Doufám, že si spolu sednete a všechno bude v pohodě".

Potom jsme museli ještě počkat na nějakého hráče, který měl zpoždění, takže jsem si došla pro kafe a sedla si. V tom za mnou přišlo pár kluků ,,čauko, já jsem Dominik ale říkej mi Kubalda, tohle je Jirka Černoch a Smejky, tady je náš olomoucký hrdina Krejča a Červus. Zbytek se ti asi představí potom. Jinak ještě čekáme na našeho Havrana, pokud ti to nikdo neřekl. Na pokoji bys potom měla být sama, ale to neznamená, že za tebou nebudeme chodit a že se s tebou nebudeme bavit. Ale hlavně se ti tam budeme cpát s našimi zraněními." řekl mi již zmíněný Dominik. ,,díky, jak už víte jsem Verča. Jsem ráda, že vám tady nijak nevadím a děkuju, že jste mi to řekli. David jako vždy někam zmizel a nechal mě v tom. A přitom mi tvrdil, jak tu se mnou bude" odpověděla jsem jim.

V tom jsme se všichni začali smát a začali se bavit. Vypadá to tak, že si možná sedneme a snad by všechno mohlo proběhnout v pohodě. Byla jsem překvapená, že tu jede i Kuba, protože se jim poslední dobou dařilo a nečekala jsem, že by se podařilo, aby tu bylo. Samozřejmě jsem za to ráda.

Po asi 10 minutách jsme slyšeli a viděli někoho jak utíká. Byl to samozřejmě Kuba. ,,omlouvám se za zpoždění, ale byla kolona a nedalo se to moc stíhat" Všichni to přešli a mohli jsme si jít sednout do letadla. Po cestě do letadla jsem šla s Kubaldou a Čeče. V letadle jsem pro mé štěstí seděla právě s Vránou, který za mnou hned došel a spustil ,,no ahoj, my se neznáme. Jsem Kuba, bavil jsem se s Davidem a říkal, že mám na tebe dávat pozor" ,,ahoj, jsem Verča. Jinak nemusíš na mě dávat pozor, jestli ti to vadí".

,,kdo říkal, že mi to vadí?" odpověděl mi na to a zvedl obočí. Potom si ke mně konečně sedl.

,,Tak co, seznámila ses už s klukama?" zeptal se mě, jak jsme vzlétli. ,,jo, bavila jsem se s některými než jsi přišel a byli v klidu." odpověděla jsem mu na to překvapená, že se o mě zajímá. ,,oni jsou tady opravdu v pohodě, nemusíš se bát. Navíc se i bojí, aby jim David něco neudělal takže si budou dávat větší pozor než kdyby to byla kterákoliv jiná holka" po téhle větě mi řekl jenom, že už půjde spát a já mohla sama přemýšlet.

Po chvilce jsem si vzala do ruky notebook a zapla si tam film. Ale velmi brzo jsem začala být unavená, protože jsem toho v noci moc nenaspala a opřela si hlavu o Kubovo rameno.

***
Po dvou hodinách mě vzbudil Kuba s tím, že už jsme na místě. Všichni jsme vystoupili, vzali si své věci a jeli na hotel. Kluci měli pravdu, na pokoji jsem byla sama. Vedle mě napravo byl David s Krejčou a Červusem, nalevo byl Kuba s Kubaldou a Černochem. Zbytek bohužel nevím. Na to, abych si dala sprchu jsem byla až moc unavená, i přesto, že jsem spala v letadle. Takže jsem se jenom převlékla do pyžama a šla spát. Jenom jsem tiše doufala, že se normálně vyspím a nebudu mít noční můru jako v posledních měsících.

Ahoj, vítám vás u další knížky. Tentokrát je z hokejového prostředí, přesněji z mistrovství světa. V příběhu se později objeví i hokejisté jiných národností. Nebudu přesně říkat, co přesně se s nimi stane, ale objeví se tu. Jinak mistrovství probíhá v roce 2022. Doufám, že se vám bude líbit. Kdyby jste tam našli něco, co vám nesedí nebo nezdá, tak se mi nebojte napsat do komentářů. Budu ráda za každý hlas a komentář