Stála jsem na vrcholu Astronomické věže a opřená o zábradlí jsem se dívala do dálky. Nestal den předčasného odjezdu domů. Avšak já se domů nechystám, protože budu většinu prázdnin u Weasleyových, kam jsem byla pozvána. Moji rodiče stejně odjíždí na první polovinu prázdnin někam k moři.

Dívala jsem se dolů na nádvoří, kde se houfovali studenti, kteří se připravovali na přesun do Prasinek. Všichni už tam byli, jen já tu stála a hleděla dolů. Všichni se tolik těšili na prázdniny, na volno, jen já jsem už nevěděla, co mám cítit.

Stála jsem a hleděla na lesy,​ jezery, tam že obzorem to bylo všechno určitě lepší, jednodušší. Kéž bych tam mohla odejít.

Uslyšela jsem za sebou kroky, jak někdo stoupá po schodech vedoucích na věž. „Neruším?” zeptal se mě hlas a já se otočila. Stál tam Blaise Zabini. „N-ne, v pohodě. Co potřebuješ?” zeptala jsem se váhavě. Jeho přítomnost mě překvapila. Přistoupil blíž. „Jak ti je?” zeptal se a já se na něj nevěřícně podívala. „Dobrý, myslím. Hele nebere si to špatně, ale proč se o mě zajímáš? Nemáš důvod se se mnou bavit. On už tu není. Vše, i naše vzájemná nenávist se může vrátit do starých kolejí.” řekla jsem na rovinu a podívala se na něj. „Mohl bych tě tu na místě začít urážet, ale neudělám to. A víš proč? Změnil jsem na tebe názor Hermiono. Hlavně proto, že si to byla ty, kdo objevil jeho světlou stránku. Nebylo od něj fér to, co ti udělal, po tom všem. On-” chtěl ještě něco říct, ale já ho přerušila. „To určitě není důvod, proč jsi přišel. Tak k věci.” „Jasně.” řekl a začal se přehrabovat ve své tašce. „Tady, nešel jsem to na chodbě. Myslím, že to patří tobě.” S těmi slovy mi podal knížku s černozlatým obalem. Nejistě jsem ji vzala do rukou a lehce po ní přejela prsty. „Jak jsi k ní přišel?” zalapala jsem po dechu a vykulila na něj oči. „Ležela na chodbě v druhém poschodí.” „To není možné.” zašeptala jsem si spíš sama pro sebe. „Proč by nemohlo být?” zeptal se a mírně naklonil hlavu na stranu.

Vždyť jsem se jí přece zbavila. Schovala jsem ji do komnaty nejvyšší potřeby, schovala jsem ji před sebou samou. A teď je, ani ne o den později, opět v mých rukou.

„T-to je jedno.” vykoktala jsem rychle a přitiskla si knížku k sobě. Blaise se na mě zamyšleně díval. „A jak se vůbec máš?” zeptal se nakonec. Usmála jsem se, ale nebyl to ten upřímný úsměv. „Dobře, přímo skvěle. Už se těším na další školní rok.” usmála jsem se na něj a on přikývl. „Zatím se měj, uvidíme se ve vlaku.” řekl a pomalým krokem odešel ke schodům, které sešel a zmizel mi z dohledu.

Podívala jsem se na knihu a pevně ji sevřela v rukou. Najednou se kniha stříbrně rozzářila. Lekla jsem se a pustila ji na zem. Zář trvala jen chvíli, po pár vteřinách bylo po všem. Váhavě jsem se ke knize sklonila a rozevřela ji. Jakmile jsem ji otevřela, ven vypadl pergamen, který byl přeložený napůl. Opatrně jsem ho vzala do rukou. Sedla jsem si na zem a pozorně se na něj zahleděla. Na jedné straně bylo hladkým písmem napsáno moje jméno. Rozložila jsem ho a překvapeně se na něj podívala. Měla jsem pocit, jako by se mi v tu chvíli zastavilo srdce. Ten rukopis bych poznala všude.

Hermiono,
ani nevíš jak těžce se mi tohle píše.

Těch několik měsíců s tebou bylo jedno z nejlepších období mého života. A teď nelžu, když říkám, že na něj nikdy nechci zapomenout. Ale ty musíš zapomenout. Prosím. Chtěl jsem ti vymazat paměť, ale myslím, že by to nebylo fér. Nebylo by to fér vůči nám oběma. Už jednou jsem to udělal a podruhé bych to nezvládl. Tak mi slib, že na mě zapomeneš.

Víš, smrtijedem jsem se stal z donucení, protože hrozil mojí rodině. Ale teď jsem s nima odešel kvůli tobě. Protože by mohl ublížit tobě, kdyby se to dozvěděl.

Letos jsem tě hodně pozoroval Překvapovalo mě, že se stále tak usmíváš a tak jsem se pozorně díval... Vnímal jsem tě. Viděl jsem to, co Potter s Weasleym přehlíželi. Tedy to, že ten úsměv není pravý. Když sis myslela, že se nikdo nedívá, že jsi sama, tvůj úsměv zmizel. Nahradil ho upřímný, krásně zasněný, někdy i smutný pohled. To jsi ty. Ta pravá Hermiona. Ta, do které jsem se zamiloval. Prosím tě, prosím nenasazuj si opět tu masku. Neotáčej se za mnou. Nezavírej před tím oči. Jdi dál.

Víš, všechno krásné, co se v životě stane je jen vypůjčené. Jednou je třeba to vrátit a někdo musí zaplatit dluh. Ta daň je vyšší, než jsem si mohl myslet. Miloval jsem tě, chtěl jsem tě mít jen pro sebe a teď... Teď tě ztrácím. A to je má daň.

Choval jsem se tak sobecky. Tolik jsem tě miloval, že jsem si ani nevšiml, že tě stahuji s sebou ke dnu. A proto tě teď pouštím... Chci abys žila dál. Máš toho ještě tolik před sebou. Prosím, neohlížej se zpět na mě. Já jsem prodal svůj život. Své srdce, které mělo být jen tvé. A za co? Co jsem tím získal? Bezpečí své rodiny. Rodiny, které na mě nezáleží. Měl jsem tušit že to po mě dřív nebo později budou chtít. Mohl jsem utéct. Měl jsem to udělat.

Očima jsem přejížděla řádek po řádku. Z očím mi začaly téct slzy, které jsem, ač jsem se snažil sebevíc, nedokázala zastavit. Svírala jsem pergamen pevně v rukou, jakobych se bála, že zmizí. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Následně opět otevřela a pokračovala ve čtení.

Stejně jako každý jiný příběh, i ten náš končí. Avšak ne tradičními slovy: konec, nýbrž vytrženou poslední stránkou.

Prsty jsem lehce přejela po poslední větě. Zkoumala jsem ji slovo po slovu. V něčem mě lákala. Co znamená: Vytrženou poslední stránkou? V hlavě se mi rozpoutal vír myšlenek. Najednou ne něco napadlo. Rukou jsem rychle chňapla po knížce a otevřela ji na poslední stránce. A opravdu... Byla vytržená. Zbylo po ní jen pár útržků ve vazbě, které mne ujišťovaly, že tam opravdu byla. Pohledem jsem zabloudila opět k řádkům a četla dál.

Jsem Draco Malfoy. Před nedávnem jsem se stal smrtijedem. Jsem smrtijed, poskok pána zla. Budu zabíjet, zabíjet mudly, kouzelníky, své spolužáky... Budu dělat to, co mi přikážou. V životě si musíme vybrat stranu. Možná jsem si nezvolil dobře, ale musím hrát podle jejich pravidel.

Musím se odstřihnout ode všeho. Udělat tlustou čáru za svým dosavadním životem. Má minulost musí být zapomenuta a s ní i ty, která jsi její nedílnou součástí.

Sbohem

D.M.

Slzy se mi draly z očí a smáčely mi košili. Přeložila jsem papír a založila ho do knihy. Přitáhla jsem si nohy k tělu a rukama objala kolena. Cítila jsem se tak prázdně, tak sama. A taky že jsem byla.

Šla jsem chodbou k nádvoří, kde už byla snad celá škola, když do mě někdo vrazil. „Kam koukáš šmejdko?” rozkřikl se na mě štěkavý hlas Pansy Parkinsonové. Neodpověděla jsem, mlčela jsem. Sama nevím proč. „Neumíš mluvit, nebo co? Co šmejdko? Kdo si jako myslíš, že jsi...” pokračovala Pansy. Zvedla jsem pohled a zpříma se jí podívala do očí. „Kdo že jsem? Jsem Hermiona Grangerová. Znáš mé jméno, ale nevíš nic o mém příběhu.” řekla jsem naposled se na ni podívala a odešla chodbou pryč. Ke svým přátelům, k vlaku, k novému světu.

Ahojte,
Tak, tohle je oficiálně poslední kapitola. Chci vám všem moc poděkovat. Každá hvězdička, každý komentář, každá reakce mě inspirovala k dalšímu psaní. Zprvu jsem tenhle příběh psala pro sebe, ale pak... Pak už to bylo pro vás všechny.  Budu ráda za jakékoliv reakce a zhodnocení celého příběhu :*

Děkuju moc. Za všechno ❤

With all love
Ni_ann