Už několik dní se s Dracem tajně scházíme v komnatě nejvyšší potřeby, na školních pozemcích, nebo na Astronomické věži.

Shodli jsme se, že by o nás nikdo neměl vědět. Nejsem si jistá, jestli by to byli ostatní schopni pochopit.

Šla jsem po téměř prázdné chodbě, když se najednou otevřely dveře do učebny, kolem které jsem procházela. Někdo mě chytil, vtáhl do prázdné učebny a zavřel dveře. Hned mi bylo jasné, kdo to je. „Ahoj Mio. Chyběla jsi mi." řekl Draco a přitáhl si mě k sobě. „To ty mě taky, ale nemusíš mě přepadat takhle na chodbě. Málem jsem dostala infarkt." zasmála jsem se. „Vadí ti to?" zeptal se a pevně mě objal kolem pasu. „Ani ne, ale teď mě pusť, nebo přijdu pozdě na přeměňování a McGonagallová mě zabije."

Draco mě však nepustil, ba naopak, chytil mě ještě pevněji. „Já tě nepustím. Chci s tebou být dokud, to jde. Chci s tebou být, dokud můžu." řekl skoro neslyšně. To mě zaskočilo. „O čem to mluvíš Draco?"
„Musíme si promluvit. Dneska. Počkám na tebe v půl deváté na Astronomické věži." řekl smutně, pak mě pustil. Věnovala jsem mu nechápavý pohled a vyšla jsem z učebny na chodbu.

Po zbytek dne jsem téměř nevnímala vyučování. Přemýšlela jsem nad jeho slovy. Měli jsme hodinu lektvarů se Zmijozelem, ale Draco tam nebyl. Neviděla jsem ho nikde na chodbách, ani u oběda. Prostě nikde nebyl.

Bylo osm večer a já stála u zábradlí na Astronomické věži. „Mio." ozvalo se za mnou. Takhle mi říká jen jediný člověk. Vesele jsem se otočila a spatřila tam Draca. Rozběhla jsem se k němu, ale metr před ním jsem se zastavila. Dracova tvář byla bledá a oči se mu leskly slzami. „Proboha co se stalo? A kde jsi celý den byl?" vyjekla jsem. „Hermiono, odpusť mi to prosím, ale já to musím udělat. Myslel jsem, že se tomu vyhnu, ale takhle to dál nejde." řekl. „Co udělat? Já ti nerozumím." řekla jsem zoufale a do očí se mi začaly hrnout slzy. „Prosím neplač." řekl a setřel mi slzy z tváří. „Chci si tě takhle zapamatovat." dodal.

Přitáhl si mě do dlouhého a intenzivního polibku. Pak ode mě poodstoupil a namířil na mě svou hůlku. „Miluju tě a vždycky to tak bude. Promiň." řekl nešťastně. Teď už se mi z očí řinuly proudy slz. „Draco co to děláš?"

„Ty to nechápeš Mio, já tě musím chránit. My dva prostě nemůžeme být spolu. Možná jednou..." řekl zoufale. Nemohla jsem se hnout. Věděla jsem, že mám v kapse hůlku, ale pohled na něj mě přimrazil k zemi. „Obliviate." vyslovil a vyslal na mě kouzlo. To mě ale minulo, pak se však naneštěstí odrazilo od zrcadla na zdi a zasáhlo mě zezadu do hlavy. Spadla jsem na zem a omdlela.
.
.
.

Probudila jsem se na ošetřovně. Neměla jsem ani ponětí, jak jsem se tam ocitla. Madam Pomfreyová si všimla, že jsem vzhůru a přišla k mému lůžku. „Jak se cítíte slečno Grangerová?" zeptala se a podala mi lektvar, který jsem ihned vypila. „Je mi dobře. Jen nevím, co tu dělám." řekla jsem popravdě. „Přinesl vás pan Wesley. Prý vás našel na chodbě. Zřejmě jste spadla, praštila se do hlavy a omdlela." řekla a vzala si ode mě prázdnou skleničku. „Jak dlouho jsem tu byla?" zeptala jsem se. „Celý jeden den. Teď je jedenáct večer. Jestli je vám dobře, můžete jít." řekla a odešla z ošetřovny. Zvedla jsem se z nemocničního lůžka a vydala se do Nebelvírské společenky.

Vešla jsem dovnitř a než jsem se vzpamatovala, přiběhla ke mě Ginny a skočila mi kolem krku. „Jak ti je Herm? Jsi v pořádku? Nebolí tě něco? Tolik jsme se o tebe báli." vychrlila na mě. „Jsem v pohodě Gin. Uklidni se jo?" řekla jsem a rozhlédla jsem se po spolce. U krbu seděli Harry, Ron, Fred a George a o něčem se bavili. Fred si mě všiml a mávnul na mě, abych si přisedla k nim. „Ahoj Hermiono, dobře že jsi v pohodě." řekl usměvavě Ron. „To ty?" zeptala jsem se Rona. Narážela jsem na to, kdo mě přinesl na ošetřovnu. „Co já?" zeptal se nechápavě Ron. „No, madam Pomfreyová mi řekla, že mě na ošetřovnu přinesl Wesley. Ale nějak se nezmínila který." řeka jsem pobaveně.
Ron jen zavrtěl hlavou a kývl směrem k Fredovi. „No víš, našel jsem tě na lavičce před ošetřovnu." řekl Fred. „Co jsi tam proboha dělala?" zeptala se Ginny. „Popravdě sama nevím. Nemůžu si. Vzpomenout." řekla jsem zmateně.

„Určitě si vzpomeneš Hermiono. Ale teď už by jsme měli jít spát. Už je půl dvanácté. Jo a, zítra odpadá odpolední vyučování, a tak bychom mohli zajít do Prasinek." řekla Gin. Všichni souhlasně přikývli, pak jsme se s Ginny vydali k ložnicím. Tam jsme se rozloučily a každá šla spát k sobě.

Ležela jsem v posteli, ale něco mi nedalo spát. Nebyla jsem schopná si vybavit, co jsem dělala včera večer.
Konečně se mi podařilo usnout, ale nespala jsem klidně.

Šla jsem dlouhou chodbou. Na konci chodby byl purpurový závěs. Odhrnula jsem ho a vstoupila do dveří, které se za ním skrývaly. Všude na zemi byla krev.

Najednou se deset metrů přede mnou objevila postava s kapucí přes hlavu. Osoba na mě prosebně volala
Rozeběhla
jsem se k neznámému, ale čím víc jsem se přibližovala, tím víc se on oddaloval. Najednou místnost prořízlo modré světlo a já stála opět před purpurovým závěsem. Ale dveře za ním už byla zamčené. Zničeho nic se místo dveří objevil mozkomor a...

Probudila jsem se a prudce jsem oddechovala. Nikdy jsem neměla takové noční můry. Podívala jsem se na hodiny, bylo půl sedmé.

Oblékla jsem se a vydala se na snídani. Cestou jsem do někoho omylem vrazila. Byl to Draco Malfoy. „Koukej kam šlapeš ty Mudlovská šmejdko!" vyjela na mě Parkinsonová, která na něj byla nalepená, jako obvykle. Malfoy se na mě ani nepodíval a beze slova odešel. Žádný urážky, žádný posměšný komentáře. Zvláštní.

Sedla jsem si ke svým přátelům a přemýšlela o svém snu a o jeho významu.

Mám pocit, jako bych měla posledních pár týdnů v mlze. Jako by mi něco uniklo. Ale co?

V hlavě jsem sem tam slyšela hlas, volací moje jméno. „Asi jsem se zbláznila." řekla jsem potichu a Harry se zasmál. „Vítej v klubu." zavtipkoval.

Po vyučování jsme vyrazili do Prasinek.

„Kam půjdeme nejdřív?" zeptal se Fred. „No...Já potřebuju do obchodu s košťaty." řekl rozhodně Harry. „Půjdu s tebou." nabídla se Ginny. Ti dva jsou spolu tak roztomilí.

Fred, George a Ron měli v plánu zajít k Taškářovi a pak do Medového ráje. Já jsem chtěla jít do knihkupectví pro nějaký učebnice. „Tak se sejdeme, tak za hodinu u Tří košťat?" navrhla jsem a všichni souhlasili.

Přišla jsem do knihkupectví a vešla mezi regály. V ruce jsem měla lísteček, kde jsem měla napsáno, které knihy si chci pořídit.

*Po stopách kouzelných tvorů
*Zaklínadla nejmocnější
*Protijedy (pro 5. ročník)

Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem našla všechno, co jsem potřebovala. Vyskládala jsem knihy na pult a zaplatila za ně dvacet pět galeonů.

Knihy jsem si dala do kabelky a vydala se ke Třem košťatům. Vešla jsem dovnitř a rozhlédla se. Nikdo z mých přátel tu ale ještě nebyl. Už jsem si chtěla jít sednout k volném stolu, když jsem najednou uviděla u baru sedět Malfoye.

Seděl a v ruce měl skleničku Ohnivé whisky. Na obličeji však neměl svůj typický egoistický úšklebek, právě naopak. Vypadal...Vypadal smutně, zoufale a zároveň naštvaně. Dopil a razantně postavil sklenku zpět na bar.

Zničeho nic se podíval mým směrem a vytřeštil oči. Podívala jsem se mu do očí. V tu chvíli se mnou všechno začalo točit a já upadla do bezvědomí.

Byla jsem na školních pozemcích, na rozlehlé louce. Odněkud se ozval smích. Otočila jsem se a spatřila blonďatého chlapce, jak se směje a utíká před dívkou s dlouhými hnědými vlasy. Na chvíli se zastavil a zamával dívce před očima tlustou knihou. Pak se dal opět do běhu.

„Okamžitě mi vrať tu knihu!" vykřikla dívka a při tom se smála. „Tak si pro ni pojď." řekl blonďák a zvedl knihu do vzduchu, aby na ni nedosáhla. „Vrať mi tu knihu, nebo..." pohrozila mu. „Nebo co Mio?" řekl rošťácky. Pak ale knihu odhodil do trávy a vzal dívku do náruče.

Celou dobu jsem měla pocit, jako bych sdílela její pocity. Cítila jsem její radost a štěstí, cítila jsem její láska k němu.

Stáli naproti sobě, hleděli si do očí a užívali si tu chvíli. Blonďák se k ní nahnul a...

Najednou se mi všechno rozplynulo před očima. Všude byla tma.

Otevřela jsem oči a zjistila, že ležím opět na ošetřovně. Nade mnou se skláněla Ginny. „Jak ti je?" zeptala se ustaraně. „Dobře. Co se stalo?" řekla jsem zmateně. „No... Přišla jsem ke Třem košťatům a byl tam Malfoy. Řekl mi, že jsi omdlela, a že už tě odnesl na ošetřovnu. Tak jsem šla rovnou sem. A ty jsi plakala." vyložila mi Gin. „Cože?
Malfoy mě sem donesl? A já jsem plakala?" „No, spala jsi a tekly ti slzy. Asi nějaký zlý sen."

Vyšla jsem z ošetřovny a sedla si na nejbližší lavičku.

Tady něco není v pořádku. Nebyl to zlý sen. Právě naopak. Byl to ten nejkrásnější sen, jaký jsem kdy měla. Cítila jsem se tak šťastná. Tak proč mi tekly slzy?

Sáhla jsem do své kabelky, ve snaze najít nějakou knížku, ale nakonec jsem z ní vytáhla něco úplně jiného. Byl to malý složený kus pergamenu. Rozložila jsem ho a přečetla si jeho obsah.

Zítra 19:30
Komnata nejvyšší potřeby??

Neměla jsem tušení, kde se to tam mohlo vzít. Slova byla napsána úhledným písmem. Písmo bylo trochu vybledlé a vypadalo to, že už je to tak týden, co to někdo napsal. Ten rukopis mi byl povědomý. Ale odkud?

Bylo už pozdě a tak jsem se vydala do svého pokoje. Lehla jsem si do postele a zavřela oči.

„Ty to nechápeš Mio, já tě musím chránit. My dva prostě nemůžeme být spolu. Možná jednou..."

To bylo to poslední, co jsem slyšela, než jsem se propadla do hlubokého spánku.

Hey ❤
Další kapitolka 👏

Tak co vy? Máte rádi happyendy? Nebo jste zastánci smutných konců? Pište do komentu.

No..Tak uvidíme, jak se bude story vyvíjet.
Děkuju moc za všechny vote a komentáře. Jste nejlepší 😍

With love
Ni_ann🐍