Na snídani jsem přišla hodně brzo. Harry, Ron ani Ginny tu ještě nebyli. Naložila jsem si na talíř míchaná vajíčka, když si vedle mě sedla Ginny. Koukala ne mě spikleneckým pohledem a tajuplně se usmívala. „Teda Hermiono, ty se nezdáš.” řekla. Nechápavě jsem povytáhla obočí. „Co tím myslíš?” „Ale notak. Nedělej že o ničem nevíš.” řekla Gin. „Cože?” nechápala jsem. „To včera večer...” řekla a čekala, že mi to dojde. Ale já byla pořád stejně zmatená. „Přestaň dělat blbou Herm. Tak kdo to byl?”

„Kdo byl kdo?” zeptala jsem se. „No ten, kterýho jsi tam včera měla. Včera u tebe, když jsme tam s holkama přišly. Kdo to byl?”

A sakra. Tak to je průšvih. Musím to zkusit nějak ukecat. „Jak jsi na to prosimtě přišla?” snažila jsem se to okecat.

„Za co mě máš Hermiono? Tak blbá nejsem. Bylo to vidět. Furt jsi se nervózně ošívala, byla jsi v obličeji úplně rudá. Navíc jsi říkala, že musíš dělat úkoly, ale včera byl pátek, takže na dělání úkolů máš ještě celý víkend. Jo a ...Na zemi ležela košile. A pochybuju, že byla tvoje.” vyložila mi Ginny všechny svoje důkazy.
Sakra. Sakra! Sakra!!

„Ale ne, je to úplně jinak, než si myslíš.” chtěla jsem se vymluvit. „Notak Hermiono, přede mnou se přece nemusíš obhajovat. Jsem tvoje nejlepší kamarádka. Mě jenom zajímá, kdo to je.” řekla a objala mě. „Teď mi ale řekni, kdo to je. Je to Cormac? Nebo třeba Seamus? Nebo... Proboha Herm... Je to někdo z mých bratrů? Jestli jo, tak mi to klidně řekni. Jako já myslím že by jste se s Fredem k sobě hodili a ...” víc už říct nestihla, protože jsem ji rukou zacpala pusu.

„Ginny uklidni se jo. Nikdo tam nebyl. A i kdyby, tak je to moje věc. Jasný?” Ginny kývla a já jí sundala ruku z pusy.

V tu chvíli si k nám přisedli Harry, Ron, Fred a George. „Čau holky,” pozdravil nás George, „jak jste se vyspaly?” „Fajn, díky.” řekla jsem. Ginny se nadechla a mě bylo jasné, že chce říct něco na můj účet. Tak jsem ji kopla pod stolem do nohy. „Jo, dobře.“ řekla nakonec. „Hele, co nám uniklo?” zeptal se Harry, když viděl jak se Ginny "nenápadně" usmívá a já se tvářím naštvaně.

„Ale nic. Jenom menší nedorozumění.” odbyla jsem ho. Dojedla jsem, vzala jsem ze stolu jablko a vyrazila jsem do svého pokoje. Ještě jsem stihla po Ginny vrhnout pohled tipu "řekneš jim něco a zabiju tě”.

Vešla jsem do pokoje a zamkla za sebou dveře. Draco ještě spal, ale jeho zranění se skoro úplně vyléčila.

To se mu to spí, když nemusí spát na tvrdé a nepříjemnýé pohovce. On si může spát v klidu v posteli, v mojí posteli!

Sedla jsem si na kraj postele a rozložila knihu. Najednou mě někdo chytil kolem pasu a začal mě lechtat. Než jsem si vzpamatovala, ležela jsem v posteli, nade mnou byl Draco a lechal mě. Snažila jsem se bránit, ale nešlo to, byl až moc silný. Po chvíli toho nechal a jen se na mě díval. Najednou jsem si uvědomila, že ležím v posteli pod Dracem Malfoyem.

A tak jsem popadla nejbližší polštář a praštila jim Draca po hlavě. Tím jsem získala čas na útěk. Když jsem byla v bezpečné vzdálenosti od postele podívala jsem se překvapeně na Draca. „Co to sakra děláš?” zeptala jsem se. „Nic. Jenom mě zajímalo jestli jsi lachtivá. A taky jestli se umíš smát.” řekla jakoby nic.

„Vypadá to, že už je to dobře, tak se můžeš vrátit k sobě do pokoje.” řekla jsem. „Vadím ti tu?” zeptal se Draco. „To je celkem blbá otázka ne? Vzhledem k tomu, že už jsem se dvě noci nevyspala, a taky bych ráda měla ve svém pokoji aspoň trochu soukromí. A jelikož tobě už je dobře, tak nevidím důvod proč bys tu měl zůstat.” řekla jsem popravdě, i když jedna část mého já si přála, aby tu zůstal.

„Tak zaprvé, kdo říká, že jsi si nemohla lehnout ke mě. Za druhé, kdo říká, že tu nemáš soukromí. A za třetí... To je jedno.” poslední slova řekl nejistě. „Fajn, jak chceš, dneska odejdu. Ale až v noci, aby mě nikdo neviděl.” dodal. Hodila jsem po něm jablko, které jsem mu donesla ze snídaně. Poděkoval a zakousl se do něj.

„Tak, a co budeme dělat teď?” zeptal se znuděně. „Já si budu číst. Co budeš dělat ty mě nezajímá.” řekla jsem a otevřela si svůj oblíbený mudlovský román. „Nejsi tak chytrá, jak se o tobě říká.” ozval se po chvíli. Zvedla jsem oči od knihy a podívala se na něj. „Jak jsi na to přišel?” řekla jsem nezaujatě. „Ale nic, jen tak nahlas přemýšlím.” řekl.

Po obědě všichni z Nebelvíru vyrazili do Prasinek. Všichni kromě mě. Já jsem seděla ve společenské místnosti u krbu a četla si. Najednou jsem za sebou uslyšela kroky. Otočila jsem se a zjistila, že za mnou stojí Draco. Měl mokré vlasy a už z něj netáhl alkohol. „Myslím, že bych měl jít. Když tu nikdo není, tak bych toho měl využít a odebrat se k sobě.” řekl a pousmál se. Vstala jsem a odložila knihu na stolek.

„Jo, asi bys měl.” řekla jsem trochu rozpačitě. „Tak, asi ahoj." rozloučila jsem se. On ale zůstal stát na místě. Přímo mě hypnotizoval očima, pak udělal pár kroků ke mě a já ustoupila dozadu, až jsem narazila na chladnou zeď. Stále se přibližoval, až už byl těsně u mě.

Opřel se rukou o zeď vedle mé hlavy. Znejistila jsem, asi to poznal, protože se ušklíbl. „Bojíš se mě?” řekl. „Ale nebuď směšný. Kdo by se tě ...” to jsem ale nedořekla, protože mě umlčel svými rty. Něžně mě políbil, pak se otočil a beze slova odešel ze společenské místnosti.

Stála jsem u zdi a ani jsem se nehnula. Téměř jsem nemohla dýchat. On mě vážně? Draco Malfoy mě políbil? Co se to sakra děje? Tohle není normální.

Musela jsem si pročistit hlavu. Vyšla jsem na chodbu a vydala se na školní pozemky. Bylo půl třetí a já šla po louce směrem k jezeru. Byla půlka října, na zemi leželo listí a já si užívala poslední sluneční paprsky. Přišla jsem k jezeru. Všude bylo bláto, ale pořád tu bylo krásně. Najednou jsem uklouzla a málem spadla do jezera, ale někdo mě chytil kolem pasu.

„Pozor Grangerová, nebo tam spadneš.” řekl s úsměvem můj zachránce. „Díky Malfoyi, ale nemusel jsi mě zachraňovat.” řekla jsem a chtěla jsem se vyprostit z jeho sevření. Držel mě však pevně. Podívala jsem se mu do očí, jeho pohled byl děsivý. Připadala jsem si jako bezbranná kořist. Pořád mě držel kolem pasu, jeho pohled byl spalující. Začala jsem se trochu bát.

„Já, já to nechápu.” řekla jsem potichu. Pousmál se a lehce se otřel svými rty o ty moje. „Já taky ne.” řekl. Pak mě pustil a beze slova odešel. „Draco?” zavolala jsem za ním, když odcházel. Zastavil se, ale neotočil se. „Proč teď? Po takové době, tak proč právě teď?” pokračovala jsem. „Vždycky... Vždycky to tak bylo.” řekl a odešel.

Už zase jsem stála a nebyla jsem schopná slov. Po druhé v jeden den jsem byla naprosto zmatená. Asi bych lhala, kdybych řekla, že se mi to nelíbilo.

„Slyšeli jste to?” řekl při snídani v neděli Ron. „Malfoy se vrátil.” pokračoval. „Fakt?” zeptala jsem se a snažila se znít překvapeně. I přes to, že byl celou dobu u mě v pokojích.

Ron kývl. Dál jsem mu nevěnovala pozornost. Ginny, Ron a Harry začali diskutovat o Malfoyovi. Dojedla jsem, vzala jsem si z stolu jablko a chtěla odejít. „Jo a Hermiono?" ozval se za mnou Ron. Otočila jsem se na něj. „Myslíš, že bys mohla dneska vzít za mě a Lenku službu na chodbě? Lenka je nemocná a mě napařil Filch školní trest.” zaprosil. „Jo jasně. Nějak si to zařídím. V kolik?” souhlasila jsem. „Od jedenácti do půl druhý.” „Fajn.” a odešla jsem z velké síně.

Do večera jsem seděla v knihovně a četla si. Odbyla jedenáctá a já se vydala do temných chodeb hradu. Nemám ráda noční hlídky. Hrad je v noci zvláštní. Vyšla jsem od druhého patra. Najednou se ozval hlasitý smích, zahnula jsem za roh a uviděla dvě postavy jak jdou po chodbě.

Přišla jsem k nim a poznala dva Zmijozelské studenty z třetího ročníku. „Co tady děláte? Okamžitě se vraťte do ložnice.” vyjel jsem na ně.

Jeden z chlapců si mě změřil podledem a ušklíbl se. „Ty nám nemáš co poroučet. Ty mudlovská šmejdko.” řekl nahlas. „Jo. Můžeme si dělat co chceme. Šejdko!” křikl na mě ten druhý. Do očí se mi začaly hrnout slzy. Nesnáším, když mi tak někdo říká.

„Co jsi to řekl?” ozval se naštvaný hlas za mnou. Otočila jsem se, stál tam Draco. „Zopakuj to ještě jednou ty parchante a budeš litovat že ses narodil.” stoupnul si před něj a skoro na něj řval.

„Ale Draco, neříkej mi že se bude Zmijozelský princ zastávat mudlovské šmejdky.” řekl troufale jeden z chlapců. To už Draco nevydržel a dal mu pěstí do obličeje.„Opovaž se to ještě jednou říct. Opovaž se!” zařval na něj Draco a napřáhl se k další ráně.

Bylo mi jasné, že musím zasáhnout. Chytla jsem Draca za loket, aby nemohl znovu udeřit. Ti dva mezitím utekli směrem ke sklepení. „Až se mi ten hajzl dostane pod ruku tak ho...” v tu chvíli jsem mu zakryla pusu rukou aby nic nemohl říct.

„To je v pohodě. Díky." řekla jsem, ale po tvářích mi stále tekly proudy slz. Draco se ke mě naklonil a setřel mi slzy. „Neplač Herm.” zašeptal.

„Hele... Promiň za to, co se stalo ve společence. A taky u jezera.” řekl a chtěl odejít.

Nemá se za co omlouvat. Jenom nevím, co si mám myslet. Vždycky se mi svým způsobem líbil. Proto jsem se bála, že si že mě dělá legraci, že nic z toho co udělal, nemyslel vážně. Notak Grangerová... Nebuď srab.

Chytila jsem ho za ruku a tím mu zabránila v odchodu. Otočil se na mě a pohledem sklouzl k našim spojeným dlaňím. Chtěla jsem svou ruku vyprostit z té jeho, ale on ji najednou stiskl. Podívala jsem se mu zpříma do očí, které na mě hleděly upřímným a laskavým pohledem. Jako by se mnou hrál oční hru. Jako by čekal, že uhnu očima jinam.

Stoupla jsem si na špičky. Draco se ke mě naklonil. Teď už mezi našimi rty bylo jen pár centimetrů. Zavřela jsem oči a překonala tu málo vzdálenost mezi námi.

Ve chvíli, kdy se naše rty dotkly, mě zaplavil příjemný pocit. Draco mi omotal ruce kolem pasu. V tu chvíli mi byl jedno kde jsme. Jestli jsme v Bradavicích, nebo kdekoliv jinde. Hlavní bylo, že jsem tu s ním.

Z ničeho nic se ozvaly kroky. Rychle jsem se od Draca odtáhla a lapala po vzduchu. Chvíli na to se zpoza rohu vynořila McGonagallová.

„Tady jste ve dva.” řekla a zamířila k nám. „Přišla jsem vám říct, že se můžete vrátit na kolej.” následně se k nám otočila zády a odešla.

Ještě štěstí, že je tma. Jinak by si určitě všimla, že jsem celá červená.

Hned jak profesorka zašla za roh, Draco mě chytil za ruku. Usmála jsem se na něj a společně jsme se vydali chodbou. 

Cestou jsem ani jeden nepromluvili, ale to ani nebylo potřeba. Šli jsme mlčky bok po boku, tmavou chodbou. Měla jsem pocit, že jsme ani nepotřebovali mluvit, naše pohledy říkaly vše.

Konečně jsme došli ke vchodu do Nebelvírské spilečenky. Zastavila jsem se a podívala se na Draca. „Dobrou noc, Herm.” řekl a obejmul mě. „Dobrou.” vydechla jsem. Už chtěl odejít, ale je jsem mu v tom zabránila. „Draco? Co bude dál?” vyslovila jsem to, co mě trápilo.

„Nevím.” řekl popravdě, pak mi vtiskl do ruky malý kus papíru a odešel. Dívala jsem se jak odchází chodbou pryč. Když mi zmizel z očí, vešla jsem do společenky.

Zavřela jsem za sebou dveře do svého pokoje a rozložila papírek, který mi dal Draco na chodbě.

Zítra 19:30
Komnata nejvyšší potřeby??

Po nějaké době jsem tu zpět s další kapitolou 😁
Děkuju všem co tohle čtou... Lidi, jste fakt skvělí ❤

P.S- omlouvám se, měla jsem nějaké problémy s publikací

With love
Ni_ann