To, co jsem viděla mi vyrazilo dech. Patron pobíhal kolem Malfoye.

To jako vážně? Vážně to byl Malfoy, koho jsem té noci viděla. Vážně to byl on, kdo hrál na kytaru?

Najednou začalo všechno do sebe zapadat. Ty zamčené dveře, ten klíč. „Hermiono?" vytrhl mě z přemýšlení Ron. „Jsi v pohodě?" zeptal se trochu vylekaně. „Jo dobrý. Všechno je ok. Jenom jsem se na chvíli zamyslela." odpověděla jsem, pořád lehce zaskočeně.

Cestou na lektvary jsem se připojila k Ronovi a Harrymu. „Harry? Myslíš že by jsi mi mohl půjčit Pobertův plánek? Jenom na pár dní." zeptala jsem se opatrně. „Jasně že jo." řekl a vytáhl si z tašky poskládaný kus pergamenu. „Dík. Slibuji že na něj dám pozor." usmála jsem se.

Na Lektvarech nám Snape zadal přípravu nějakého jednoduchého lektvaru. Zřejmě chtěl předejít dalším nehodám. Dala jsem do lektvaru poslední přísadu a zamíchala ho. Následně jsem pár kapek odlila do malé skleničky a podala ji Snapeovi.

Chvíli můj lektvar zkoumal, ale když zjistil, že na něm není jediná chyba, řekl že jsem splnila úkol. Odešla jsem na své místo a netrpělivě očekávala zvonění. To konečně přišlo a já měla konečně volno.

Zamířila jsem do knihovny a sedla si do svého oblíbeného křesla. Otevřela jsem brašnu a vytáhla z ní Pobertův plánek. „Slavnostně přísahám, že jsem připravena ke každé špatnosti." zašeptala jsem a poklepala na plánek hůlkou.

Netrvalo dlouho a já našla jméno, které jsem hledala. Draco Malfoy šel chodbou směrem ke sklepení. Tam má Zmijozelská kolej společenskou místnost. Vešel dovnitř. Nápis s jeho jménem se dál nehnul. Nevypadá to, že by měl v plánu někam jít.

Položila jsem plánek vedla sebe a na klín jsem si položila tlustou knihu o Bylinkářství. Zabrala jsem se do kapitoly o levitujících rostlinách. Po chvíli na mě padla únava a začaly se mi zavírat oči.

Asi jsem spala dlouho, protože když jsem se probudila, už se za oknem stmívalo. Zvedla jsem se z pohodlného křesla a začala si sbírat věci. Sáhla jsem po plánku, když jsem si všimla jména Draco Malfoy.

Podle plánku šel právě po schodišti do šestého patra. Rychle jsem popadla Pobertův plánek a vyběhla z knihovny. Běžela jsem chodbami a přitom jsem nahlížela do plánku.

Najednou jsem uviděla na konci chodby chlapce, kterého jsem hledala. Schovala jsem se za nejbližší brnění, aby mě neviděl. Zahnul za roh a já se pomalu plížila za ním.

Draco stál u dveří, které byly zakryté purpurovým závěsem. Otočil se a rozhlédl se po chodbě, jestli ho někdo nesleduje. Krčila jsem se u zdi a doufala, že si mě nevšimne. Asi usoudil, že je tam sám, a tak vytáhl z kapsy starý velký klíč. Odhrnul závěs a odemkl dveře. Naposledy se podíval do chodby a pak vešel do místnosti.

Tím se mi vše potvrdilo. Vážně je to Malfoy, kdo tajně chodí do té opuštěné učebny.

Bylo už pozdě, tak jsem se rozhodla vyrazit na večeři. To poslední co teď potřebuju, je aby mě tady Draco přistihl jak ho pozoruju.

/o týden později/

Uběhl týden a všechno bylo zase jako dřív. Bavila jsem se s Harrym, smála se s Ginny a snažila jsem se ignorovat Rona, který se do mě zase začal navážet kvůli Viktorovi.

Dobře, přiznávám že jsem s Viktorem chodila. Ale zaprvé je moje věc a zadruhé to byl spíš dobrý kamarád, než láska na celý život. Myslím že by si to měl Ron srovnat v hlavě.

Jenom jedna věc byla divná. Týkalo se to právě Zmijozelského prince. Už pár dní jsem ho neviděla. Ne že bych se o něj nějak zajímala, ale bylo to divný.

Seděla jsem v knihovně u stolu a kolem sebe jsem měla rozložených několik učebnic. Snape nám zase napařil spoustu úkolů. Vypadá to , že letošní rok strávím jenom učením. Povzdechla jsem si.

Zrovna jsem si chtěla vyndat z tašky další pergamen, když si vedle mě někdo sedl. Otočila jsem se a zjistila, že vedle mě sedí Malfoy. „Co chceš Malfoyi?" zavrčela jsem na něj. I když mě překvapilo, že ho vidím. A ještě víc, že ho vidím v knihovně.

„Hele v klidu jo. Zatáhni drápky Grangerová." řekl pobaveně. „Hledal jsem tě." To mě zaskočilo. „Mě? A proč?" zeptala jsem se nechápavě. „No, pokud sis nevšimla, pár dní jsem tu nebyl. A tak mám spoustu učení, co musím dohnat. No a, myslíš, že by jsi mi mohla půjčit zápisky z lektvarů?" podíval se na mě prosebným pohledem a rukou si prohrábl svoje, opět blonďaté, vlasy.

Mlčky jsem vytáhla z tašky zápisky a podala mu je. „Dík Grangerová, máš to u mě." řekl a pousmál se. Následně si vytáhl pergamen a začal si opisovat moje poznámky. Zvědavost mi nedala a já se na něj otočila. „Nebyl jsi tu. Proč?" zeptala jsem se směle. „Musel jsem odjet na pár dní domů." řekl, aniž by zvedl oči od pergamenu. Zřejmě mu došlo, že jeho odpovědět není dostačující. „Rodinná záležitost." řekl a v jeho hlase byl rozpoznat vztek. Jen jsem kývla a dál se věnovala úkolům.

Další týdny ubýhaly jako voda. Draca jsem naposledy viděly před deseti dny. V Bradavicích se začaly šířit drby o tom, že Malfoy odešel ze školy navždy. Někdo říkal, že šel studovat jinam. Někdo tvrdil, že ho z Bradavic vyloučili. Jiní říkali, že se přidal k Voldemortovi.

Jedno bylo jisté. Byl pryč a nikdo nevěděl kdy a jestli se vůbec vrátí. Skoro každý večer jsem brala do rukou Pobertův plánek a dívala se, jestli neuvidím jeho jméno.

Nevím co to se mnou je, ale myslím, že mi chybí. Určitě mi chybí. Chybí mi naše hlídky na chodbách. Nevím proč, ale chybí mi.

Harry a Ron jsou na rozdíl ode mě naprosto spokojení. Vlastně, celá Nebelvírská kolej je z toho šťastná. Totéž lidé z Havraspáru. Mrzimorským je to zřejmě jedno. Ale překvapila mě reakce Zmijozelské koleje. Jako by zapomněli, že nějaký Draco Malfoy kdy existoval. I jeho přátelé po něm ani nevzdechli.

Vždy, když jsme měli hodinu se Zmijozelem, jsem pohledem zalétla na Dracovo obvyklé místo. Potají jsem doufala, že nebude prázdné, ale bylo.

To jsem jediná, komu dělá jeho zmizení starost? Ale co to říkáš Hermiono! okřikla jsem své myšlenky. Malfoy přece není tvůj kamarád. Je to kluk, který se ti vždycky posmíval. Vždycky tě urážel. On ti nemůže chybět!

„Hermiono, co to s tebou je?" zeptal se mě u večeře Ron. „Od tý doby, co je Malfoy pryč, se chováš divně." „Ale nic. Jenom, nemyslíte, že je to zvláštní? Jen tak zmizel. A vypadá to, že učitelé o tom taky moc nevědí." řekla jsem popravdě. „Ať je, kde je, hlavně že je od něj pokoj. Ať si tam klidně zůstane!” uchechtl se Ron. Nechtěla jsem se s ním hádat, a tak jsem jenom protočila oči a dál si ho nevšímala. Hned jak jsem dojedla, tak jsem se beze slova zvedla od stolu a vydala se do společenky.

Uvelebila jsem se v křesle, otevřela knihu a začala jsem si číst. Netrvalo dlouho a společenská místnost se začala plnit studenty, kteří přišli z večeře.

Když jsem odložila knihu, bylo už půl jedenácté a společenská místnost byla liduprázdná. Zvedla jsem se a odešla do své ložnice. Sundala jsem si košili, sukni a následně i hábit a převlékla jsem se do oblečení na spaní. Lehla jsem si do postele a skoro usnula. Najednou jsem si uvědomila, že mám dneska od jedenácti do dvou ráno hlídku na chodbách. Vyskočila jsem z postele, přehodila jsem přes sebe hábit a vzala hůlku. Vyběhla jsem z ložnice, proběhla společenskou místností a vyřítila se na chodbu.

Nejdřív jsem šla zkontrolovat sklepení. Poté jsem procházela postupně další parta. Cestou jsem nikoho nepotkala až najednou...

„Frede? Georgi? Co tu sakra děláte?" řekla jsem při pohledu na dvojčata. Vypadalo to jako by něco natírali na dveře Snapeova kabinetu. „Mohli bychom se ptát na totéž Herm." řekl drze George. „Dobře víte, že bych vám klidně mohla napařit školní trest. Tak běžte do ložnice, nebo budu nucena to udělat." řekla jsem a při tom jsem se snažila znít autoritativně. „Fajn, my odejdeme." usmál se Fred. „Ale to lepidlo na dveřích tu po nás zůstane. Tak nám to nepokaž Hermiono." řekl rebelským tónem. Pak se otočili a odešli.

Jednoduchým kouzlem jsem odstranila lepidlo ze Snapeova kabinetu a dál pokračovala v obhlídce. Šla jsem jednou tichou chodbou za druhou a poslouchala zvuk svých kroků na kamenné chodbě. Bylo něco po půlnoci a mě začala přepadat únava. Ještě dvě hodiny tu budu muset hlídkovat. Nedivila bych se, kdybych usnula za chůze.

Přemýšlela jsem, jaké by to bylo, kdyby tu se mnou byl Draco. Určitě by tu nebylo takové ticho. Asi bych si nepřipadala tak sama. Nebo jo?

Šla jsem po schodišti do šestého patra, abych to zkontrolovala i tam, i když silně pochybuju, že tam někdo bude. Hrad byl v noci tak tichý, tak temný. Až mě to děsilo. Byla bych mnohem radši, kdyby tu se mnou někdo byl. Kdokoliv.

V šestém patře byla obzvlášť tma, nebyly tu okna ani louče. Vyndala jsem hůlku a řekla jednoduché kouzlo. Špička hůlky se rozzářila a já si tak mohla posvítit na cestu. Vypadalo to tam ještě opuštěněji, než jakákoliv jiná část hradu.

Zahnula jsem za roh a zarazila se. Co to sakra je? Na konci chodby byla ta opuštěná učebna, to nebylo nic zvláštního, ale...

Závěs byl úplně odhrnutý a dveře dokořán otevřené. Stála jsem a očima hypnotizovala ty dveře. Jako bych čekala že z nich někdo vyjde. Všude bylo ticho, vypadalo to, že jsem na patře sama. Vypadalo to, že v té místnosti nikdo není. Už jsem se chtěla otočit a vrátit se do pátého patra. Když najednou ticho prořízl zvuk tříštícího se skla. Poté následoval další zvuk, tentokrát to byl nářek. Následovalo další tříštící se sklo.

Všechny zvuky vycházely z té opuštěné učebny. Všechny moje instinkty mi radily, abych utekla. Ale já jsem se nejistým krokem vydala ke dveřím. S hůlkou namířenou před sebe jsem postupovala blíž ke dveřím. Došla jsem ke dveřím a pomalu a opatrně do nich nahlédla.

V místnosti byla tma, ale i přes to jsem rozeznávala tvary a předměty. Posvítila jsem si hůlkou a uviděla něco, co mi vyrazilo dech. V rohu místnosti seděl Draco Malfoy. Seděl tam opřený o zeď, s hlavou schovanou v dlaních. Po zemi byla spousta střepů a rozbitých věcí. Poblíž Malfoye ležely střepy z rozbité flašky od Ohnivé whisky další poloplná láhev stála vedle něj.

Stála jsem ve dveřích a zírala na výjev před sebou. Už jsem se k němu chtěla vydat, když začal najednou Malfoy vzlykat do dlaní. Pak zvednul hlavu a pořádně si přihnul z láhve Ohnivé whisky. Byl úplně jiný než když jsem ho viděla naposled. Byl v obličeji bledý a pohublý a měl tmavé kruhy pod očima. Vypadal hrozně zuboženě, naštvaně a hlavě zoufale.

Položil láhev a podíval se na mě. „Copak Grangerová? Přišla ses podívat jak hluboko Draco Malfoy klesl?" řekl opile.

Teprve teď jsem si všimla, že Draco krvácí. Na čele měl velkou tržnou ránu, košili měl rozedranou a nasáklou krví. Znovu se zhluboka napil a s lahví v ruce vstal, nebo se o to aspoň pokusil. Ve chvíli, kdy jsi stoupnul na nohy, zaskučel bolestí a opět se sesunul k zemi.

„Sakra Malfoyi co se ti stalo?" vyjekla jsem a rozeběhla se k němu. Stála jsem nad ním a vyděšeně koukala. Ležel na zemi, nehýbal se, krvácel. Klekla jsem si k němu a zjistila že dýchá. Musím ho dostat na ošetřovnu. Ale ne... Já zapomněla že madam Pomfreyová je vlastně celý týden pryč a ošetřovna je tím pádem zavřená.

To první co mě v této složité situaci napadlo bylo odnést Draca k sobě.

"To Hermiona ale nevěděla, jaké změny vnese do jejího života tohle rozhodnutí."

Čauky,
ano, jsem tu zpět s novou kapitolou. Doufám že se líbila. Jsem úplně mega šťastná z toho, kolik lidí už si tuhle blbost přečetlo.

Díky moc za všechny komentáře a hlasy. Vždycky mě to moc potěší❤

Jste skvělí!!!

With love
Ni_ann

With love
Ni_ann