„Ale noták, Frede, podruhé v jeden den ti to neprojde.” zasmála jsem se a čekala, že mi Fred sundá ruce z očí. Ale ono ne. „Frede?” zeptala jsem se váhavě. „Ginny? Harry?” pořád žádná odpověď.

„Vážně jsi čekala toho tupce Wesleyho?” řekl hlas za mnou. Postavila jsem se a rychle otočila. Za mnou stála ta jediná osoba, kterou jsem nečekala. Stál tam vysoký modrooký kluk s nezvykle růžovými vlasy.

„Co to děláš Malfoyi?” řekla jsem váhavě. „Nic, jenom se bavím” ušklíbl se. Zírala jsem na něj, jako by byl z jiný planety. „Nezírej tak Grangerová. Jako já vím že jsem neodolatelnej, ale musíme jít hlídat na chodbu.” řekl egoisticky. No... asi se zas tak nezměnil.

/o pár hodin později/

Během naší služby, jsme ani jeden skoro nepromluvili. Šli jsme mlčky, každý ponořený do svých vlastních myšlenek. Ale už bylo načase vydat se na kolej.

„Myslím, že bych měla jít. Teď to po nás převezme Lenka a Ron. Tak asi čau.” řekla jsem. Ani jsem nečekala na odpověď a vydala se chodbou pryč. Nebyla jsem ještě ani za rohem a už mě dohnal. Zastavila jsem se, ale neotočila se na něj. Stál za mnou a já se bála otočit.

„Víš, jsi roztomilá, když jsi nervózní Grangerová.” zašeptal mi do ucha tak, aby to nikdo kromě mě neslyšel. Pak se otočil na patě a vydal se druhým směrem.

Stála jsem na chodbě jako by do mě uhodil blesk. Stála jsem a snažila se vstřebat, co se právě stalo.

Tady něco nehraje!

„Hermi!” zavolal na mě Ginnyin hlas a to mě donutilo otočit se. „Ginny? Co tady děláš? Nejste náhodou v Prasinkách?” „No, jak vidíš, nejsme. Vyrážíme za deset minut. Když sebou hodíš, ještě to stihneš.” usmála se Ginny. „Tak fajn. Za deset minut na nádvoří?” zeptala jsem se. Ginny jen kývla a pokračovala chodbou pryč.

Rychle jsem vyběhla do ložnice. Vzala jsem si svoji kabelku, opatřenou nezjistitelným zvětšujícím kouzlem, a dala si do ní nějaké peníze a samozřejmě knížku. Co nejrychleji jsem se rozběhla chodbou a vyběhla na nádvoří. Tam už čekali moji přátelé v kočáru taženém Testrály.

„Pojď Herm, měli bychom jet ať to stihneme.” houkl Harry. Rychle jsem se rozeběhla ke kočáru a nastoupila. Byl uvnitř velmi prostorný, takže jsme se tam vešli všichni.

Seděli jsme a povídali si. Já jsem jim samozřejmě řekla o té Malfoyově příhodě, co se mu stala na Lektvarech. „A má to trvalý účinek?” zeptala se pobaveně Ginny. „Ne. Bohužel ne”, odpověděla jsem, „mělo by to zmizet do pár dnů.” „Škoda.” zasmál se Fred. „Ale štve mě, že jsem trest dostala i já.” postěžovala jsem si.

Seděli jsme u Tří košťat, pili jsme Máslový ležák a povídali si o famfrpálu. „No Harry, myslím že by mělo Nebelvírské mužstvo začít pořádně trénovat. Zmijozelští hrají dost dobře.” podotkla jsem. „Ale prosimtě Hermiono”, zasmál se Fred. „Ty slizouny porazíme levou zadní.” „No, jak myslíš.” ušklíbla jsem se.

Dopili jsme a vydali se směrem k Medovému ráji. Tam jsme koupili pořádnou zásobu Bertíkových fazolek a lékořicových hůlek.

Když jsme vyšli na ulici, zahlédla jsem chlapce s růžovými vlasy. Jako obvykle byl v doprovodu svých přátel Craba a Goyla. A samozřejmě Pansy, která se na něj neustále lepila.

„Hej Malfoyi,” houkl na něj Fred „Pěkný vlasy. Kde sis to nechal udělat?” a rozesmál se.

„Jdi někam Weaslye.” odbyl ho Malfoy otráveně. Vypadá to, že nemá náladu se s Fredem hádat. Částečně asi kvůli Pansy.

Při pohledu na to, jak se na něj Parkinsonová lepí a on se na ni dívá se zhnuseným pohledem, jsem vyprskla smíchy.

Pansy po mě hodila vražedný pohled. „Čemu se směješ Grangerová?” zeptala se nenávistně. „Řekla bych ti to, ale obávám se, že by to tvůj slepičí mozek nepochopil.” ušklíbla jsem se a Harry se rozesmál. „Tak to jsi přehnala ty mudlovská Šmejdko!” zaječela Pansy a vytáhla hůlku. V očích měla šílený výraz.

Připravila jsem si svoji hůlku. Draco si asi řekl že by měl zakročit. „Pansy nech toho. Měli bychom jít.” řekl. Ta mrcha se však nehnula z místa. „Pansy jdeme.” řekl důrazně. Parkinsonová na mě ještě chvíli mířila hůlkou, ale pak ji sklopila a jako poslušný pejsek šla za Mafoyem.

Draco a jeho gang se obrátili k odchodu. „S tebou si to vyřídím příště Weaslye!” křikl ještě přes rameno Malfoy.

„Co to bylo?” vytřeštil oči Harry. Bylo mi jasné, že naráží na to, co Malfoy řekl Pansy. „Tak to sama nevím. Ale bylo to divný.” řekla jsem.

Otočila jsem se na Freda a Ginny. Tvářili se stejně překvapeně jako Harry.

Chtěla jsem jim říct, že se Malfoy od začátku roku chová divně. Nakonec jsem se rozhodla nechat si to pro sebe.
Koneckonců to se dveřmi za závěsem jsem jim taky neřekla.

/následující den/

Ráno jsem se stavila u Snapea v kabinetě. Mě i Malfoyovi dal téma na esej, kterou musíme za trest vypracovat.

Šla jsem na hodinu kouzelných formulí a docela jsem se těšila. Brumbál totiž povolil profesoru Kratiknotovi, aby nás naučil pár obranných kouzel.

Jediné, co mě štve, je to že máme většinu hodin se Zmijozelem. Dnešek nebyl výjimkou.

Vešla jsem do třídy a sedla si poblíž Harryho a Rona. Zahlédla jsem Pansy, jak po mě vrhá jeden vražedný pohled za druhým. Už to vypadalo, že se zvedne a půjde ke mě, ale v tu chvíli vešel do třídy učitel.

„Dnes si zopakujeme něco o Patronově zaklínadle. Kdo mi poví, co je vlastně Patronovo zaklínadlo?” zeptal se. Moje ruka hned vystřelila nahoru. „Ano slečno Grangerová.” vybídl mě Kratiknot. „Patron nebo-li ochránce je zpodobnění zvířete. Po vykouzlení, patron chrání kouzelníka. K přivolání patrona je zapotřebí silné vzpomínky. Pokud vzpomínka není dostatečně silná, má patron podobu pouze stříbrné mlhy, která zanedlouho zmizí. Patronovo zaklínadlo je velmi účinné, obzvláště proti mozkomorům.” řekla jsem. „Výborně slečno. Dávám Nebelvíru deset bodů.” pronesl Kratiknot. „Ne každý je však schopný přivolat patrona. Ti, kteří se dají na stranu zla, nejsou schopni patrona vyčarovat. Jelikož většinou postrádají šťastné vzpomínky.” pokračoval ve výkladu profesor. „Tak a nyní si připravte své hůlky. Až řeknu teď, vyslovíte kouzelnou formuli: Expecto patronum. A najděte ve své hlavě silnou vzpomínku.” řekl.

Za chvíli se učebnou rozlilo stříbrné světlo. Kolem pobíhala různá zvířata, různých velikostí. Můj patron nabral svou obvyklou podobu. Vydra kolem mě vesele pobíhala a skotačila. Za chvíli však zprůhledněla a zmizela. Často se mi to stává, nedokážu vykouzlit patrona na dlouhou dobu. Rozhlédla jsem se po třídě, fascinuje mě pohled na patrony. Patron patří mezi má oblíbená kouzla. Najednou jsem zahlédla vesele poskakující stříbrnou lišku.

Podívala jsem se tím směrem, ve snaze najít jejího majitele.

Ahojky
Předem bych chtěla moooc poděkovat, všem, co tohle čtou. Mám z toho hroznou radost😍
Líbí se vám vývoj děje?

With love
Ni_ann😍😘