Zítra máme službu ve druhém patře. Mám famfrpálový trénink, tak na mě můžeš počkat na tribuně v půl třetí.
Buď tam včas Slečno prefektko.

D.M.

Vytřeštila jsem oči a zírala na úhledné písmo. To si že mě dělá srandu? Tohle určitě nemohl psát Malfoy. Vytáhla jsem kus pergamenu a brk. Rychle jsem na pergamen naškrábala vzkaz.

Jo, budu tam.

A podala ho sově. Ta si ho vzala do zobáku, vznesla se a vyletěla oknem.

/ráno/

Šla jsem chodbou na snídani a přemýšlela o úkolech na Dějiny čar a kouzel. Najednou jsem za sebou slyšela hlasité kroky, které se rychle přibližovaly. Než jsem se stihla otočit, někdo mě zezadu silně objal a rukou mi přikryl oči.

„Kdo je?” zeptal se mě pobavený hlas.
„Frede.” usmála jsem se. Fred mi odkryl oči. „Jakto že to vždycky uhádneš?” řekl naoko uraženě. „Protože dupeš jako slon Frede.” řekla jsem a otočila se k němu čelem. „Dobré ráno Herm.” usmál se. „Hele, dneska po obědě vyrážíme s Harrym a Ginny do Prasinek. Pojď s námi Hermiono. Zajdem ke třem košťatům a k Taškářovi. Bude sranda.”

„To zní lákavě Frede, ale nemůžu. Mám povinnosti.” „Aha”, řekl zklamaně, „a můžu se zeptat, jak se ty povinnosti jmenují?” vyzvídal. „No... Malfoy.” Fred na mě vytřeštil oči. Vypadal dost vyjeveně. „Ale ne tak, jak si myslíš”, snažila jsem se vysvětlit situaci, „on je taky prefekt, a tak máme společné služby na chodbách.” Fredovi se značně ulevilo. „Kdyby ti ublížil, tak dej vědět Herm. Já už si ho podám.” usmál se na mě. „Jo jasný, to už říkal i Ron.” zasmála jsem se. „To možná jo, ale já to myslím vážně.” spiklenecky na mě mrknul a odešel.

/o pár hodin později/

Po dějinách čar a kouzel jsem měla půl hodiny čas, tak jsem se rozhodla strávit volno v knihovně. Vešla jsem do rozlehlé knihovny a vplula jsem mezi regály. Chtěla jsem si vzít něco lehčího ke čtení. Konečně jsem našla knihu s názvem:
Kouzla a Přeměňování pro sedmý ročník

Vzala jsem knihu a přesunula se do odlehlého křesla v zadní části knihovny. Je tam mezi regály ukryté moje oblíbené křeslo.

Sedla jsem si, knihu rozložila na kolena a začala číst.

Byla jsem zrovna pohlcená do části o přeměně na magické tvory, když jsem si uvědomila kolik je hodin.

Za pět minut mi začíná hodina! A aby toho nebylo málo, máme dvouhodinovku lektvarů se Zmijozelem. A na lektvary máme Snapea.

Rychle jsem vyběhla z knihovny a rozběhla se směrem ke sklepení. Ale bylo mi předem jasný, že to nemám šanci stihnout. Snape mě zabije!

Tři minuty po zvonění jsem konečně stála před sklepením. Zaklepala jsem na dveře a vešla dovnitř.

„Ale, ale slečna Grangerová. Jdete pozdě! To si myslíte,že když umíte látku na rok dopředu, tak že nemusíte docházet na mé hodiny?” řekl ledovým hlasem Snape. „Srážím Nebelvíru deset bodů. Snad se z toho poučíte slečno. Sedněte si!” Teprve teď jsem si uvědomila, že je třída plně obsazena. Až na místo vedle blonďatého chlapce.

Ne. Ne. Ne! Nikdy si nesednou vedle toho egoistickýho blba. Prostě ne!

Jenom jsem tam stála jak přimražená a zírala do blba.

„Slečno Grangerová, mohla by jste se posadit vedle pana Malfoye, nebo to chcete písemně?” řekl sarkasticky.
Jenom jsem kývla a vydala se k volné židli.

Posadila jsem se a posunula židli co nejdál od Malfoye. Vyrovnala jsem před sebe učebnice, vyndala pergamen a začala si zapisovat postup pro přípravu Vlkodlačího lektvaru.

Snažila jsem se Draca ignorovat. Asi si toho všiml, protože se uchechtl a zašeptal: „Neboj se Grangerová. Já nekoušu.” Poté nahodil svůj typický úšklebek. Otočila jsem se abych mu odpověděla, ale nebyla jsem schopná slova. Nikdy jsem s ním nemluvila takhle zblízka, vlastně jsem s ním nikdy nemluvila. Podíval se na mě a já chtěla něco říct, ale-

„Slečno Grangerová! Nejdřív přijdete pozdě na moji hodinu a teď navíc nedáváte pozor. To bude stát Nebelvír dalších pět bodů.” vyrušil mě Snape. Malfoy jen potlačil smích a dál se věnoval zápisu.

„Nyní ve dvojicích připravíte lektvar, jehož postup je na tabuli. Nejlepší práce bude odměněna.” řekl ten netopýr.

Právě jsem odvažovala na mosazných vahách žíně z jednorožce, když jsem na sobě ucítila něčí pohled. Zvedla jsem oči od přísad abych zjistila, kdo to je. K mému překvapení to byl právě Zmijozelský princ, kdo na mě upíral pohled. Když si všiml že se na něj nechápavě dívám, nervózně si prohrábl vlasy a odvrátil zrak k blánám z dračího srdce.

Snape procházel mezi studenty a hodnotil jejich lektvary. Obzvláště dlouho se zdržel u Nevillova kotlíku, který neměl nachovou, ale limetkově zelenou barvu. Stál nad ním a posmíval se mu. Chudák Neville.

Malfoy měl míchat lektvar a já šla k pokličkám s přísadami pro Měsíček Rolní.

Vlkodlačí lektvar se musí míchat opatrně, pětkrát doleva a třikrát doprava. Radši bych to udělala sama, ale cituji Draca: „Já to zvládnu Grangerová.”

Šla jsem směrem k lavici a naše pohledy se opět střetly. Chvíli jsem byla úplně mimo, jenom jsem tam stála a koukala na něj. On na tom nebyl o moc líp.

Po chvíli jsem si všimla že už lektvar míchá pošesté doprava. Rozběhla jsem se k němu ale už bylo pozdě. Lektvar silně zrůžověl a vybouchl. K Dracově smůle mu vybuchl přímo do obličeje.

To, co jsem viděla mi vyrazilo dech. Draco stál jako přimražený a vyjeveně koukal kolem sebe.

Při pohledu na Dracovy vlasy jsem propukla v hlasitý smích. Jeho vlasy totiž nebyly peroxidově blonďaté jako obvykle. Byly jasně růžové.

„Sakra Grangerová, co se to tu stalo?” přišel ke mě Snape. „No víte pane profesore, on ten lektvar zamíchal víckrát doprava než doleva. Tím ho změnil na růžovou explodující bombu.” odpověděla jsem se a snažila se nesmát mezitím co se Draco marně snažil dostat si růžovou barvu z vlasů.

„Pane Malfoyi, právě jste si vysloužil školní trest. Hlaste se zítra u mě v kabinetě.” Opět jsem to nevydržela a hlasitě vyprskla smíchy. Snape po mě střelil zlostným pohledem. „Totéž platí i pro vás slečno Grangerová. Měla jste pana Malfoye varovat. Tím pádem nesete část viny.” řekl zlomyslně.

/po vyučování/

Měla jsem ještě hodinu času, než budem mít službu, tak jsem si zašla do knihovny půjčit si knihu, do které jsem se začetla o přestávce.

Pak jsem se vydala směrem k famfrpálovému hřišti. Sedla jsem si na tribunu a zahleděla jsem na trénující Zmijozelské mužstvo. Mezi hráči nebyl problém najít chytače. Letěl rychle kolem hřiště a pronásledoval Zlatonku. Letěl tak rychle, že vypadal spíš jako růžový mozkomor než jako Malfoy.

Netrvalo dlouho a svíral Zlatonku v ruce. Létá vážně dobře. Přestala jsem sledovat dění na hřišti a dala se do čtení.

Zničeho nic se kolem mě ozvalo zasvištění a vedle mé hlavy se prohnal Potlouk. Vyděšeně jsem se ohlédla po Potlouku, který mezitím odletěl.

„Pozor Grangerová, dneska to tu pěkně lítá.” houkl na mě Malfoy a udělal s koštětem několik vzdušných předmětů, které završil stojkou.

„Aby ti nepřerostlo to tvoje růžový ego. Jakpak si zvykáš na novou barvu? Zmijozel s růžovými vlasy, to tu ještě nebylo.” zavolala jsem na něj posměšně.

Přestala jsem vnímat trénink a vrátila se ke knize. Vyndala jsem si pergamen a udělala si pár poznámek o přeměňování osob ve věci.

Chtěla jsem znovu namočit brk, ale nemohla jsem. Někdo mi totiž zakryl oči.

A další kapitola je na světě😍
Tak co? Co myslíte... Sluší Dracovi růžová 😂😂

With love❤
Vaše Ni_ann