Chytil mě za paži a prudce mě zadržel. „Nechoď za ním Hermiono, on patří k nim." pohodil hlavou k postavám v pláštích, které stále šly k lesu. „Jsou to smrtijedi a on taky! Snape... Snape zabil Brumbála." řekl těžce a rozběhl se za Smrtijedy. Vydala jsem se za ním, napůl šokovaná tím co jsem slyšela a napůl jsem doufala, že to není pravda, že ode mě neodchází. Doběhla jsem téměř k nim. „Draco!" zakřičela jsem a blonďák se otočil. Uviděl mě a zarazil se. „Pojď Draco, máme na spěch." sykla na něj Bellatrix. „Počkat, nejsi ty náhodou Grangerová? Ta Potterova kamarádka?" křikla posměšně a namířila na mě svou hůlku. Nadechovala se aby mohla vyřknout kletbu, ale někdo ji přerušil. „Jdeme Bello. Hned!" ozval se chladný hlas Severuse Snapea.

„Měli bychom je zabít Severusi! Ji a především toho kluka." řekla se podívala se na Harryho, který ležel téměř nehybně na zemi, zřejmě Snapeovým zaviněním. „Ne, on patří pánovi zla. A co se jí týče..." odmlčel se a podíval se na mne a následně na Draca, který tam stál s kamennou tváří. „Její čas přijde." řekl a popošel blíž ke mě. „Říkal jsem vám Grangerová, že se máte ve vlastním zájmu držet dál." zamumlal tlumeně tak, abych ho slyšela jen já. Pak mi věnoval nepřátelský pohled a odešel s ostatními do lesa.

Rozhlédla jsem se kolem​ a spatřila Harryho, ležel na zemi a snažil se zvednout. „Proboha Harry." vykřikla jsem a přiběhla k němu. Stěží jsem mu pomohla vstát. Slyšeli jsme, jak se Smrtijedi s prasknutím přemístili. Ale ještě před tím, než to udělali jsem uviděla Draca. Jeho modré oči, ve kterých už nebyly ty veselé jiskřičky štěstí, jeho rty, které už nezdobil úsměv, jeho... Jeho tvář která se ode mě odvracela.

Pomalu jsme s Harrym přešli k hradu. Mlčky... Mlčky jsme šli, až jsme došli na nádvoří. Byla tam snad celá škola a uprostřed leželo mrtvé tělo Albuse Brumbála. Harry přešel k němu a po tváři mu začaly stékat slzy. „Hermiono kde jsi byla? Co se stalo?" ozvala se za mnou Ginny. Objala mě a já začala brečet, svezla jsem se na studenou zem a nechala své slzy zmáčet mi tvář. Byl pryč... Věděla jsem to. Něčí paže mě zvedly do náručí o odnesly pryč. Nevěděla jsem kam, přes slzy jsem nic neviděla. Usnula jsem, upadla jsem do neklidného spánku.

Probudila jsem se ve společenské místnosti, ležela jsem na pohovce. Uslyšela jsem hlasy a uviděla jsem své přátele, seděli u krbu a povídali si.

Zdál se mi strašný sen... o Dracovi.

„Hermiono, konečně jsi vzhůru." řekla Gin a udělala mi místo vedle sebe na sedačce. Sedla jsem si vedle ní a podívala se na ostatní, jejich zasmušilé pohledy mě zmátly. „Kde je Harry?" zeptala jsem se nechápavě. „Je s McGonagallovou... Kvůli tomu včerejšku." řekl George a mě se sevřelo srdce. Uvědomila jsem si, že to nebyl sen, ale krutá skutečnost. Zavřela jsem oči a roztřeseně se nadechla. Bylo ráno a my jsme šli na snídani, celá škola držela smutek za Brumbála.

„Drazí studenti, většina z vás už ví, co se včera odehrálo. Albus byl skvělý ředitel, výjimečný muž a především úžasný přítel. Za svůj život toho pro kouzelnický svět udělal tolik, že bychom to ani nedokázali spočítat. Byl to člověk, kterému záleželo na ostatních kolikrát víc, než na sobě samém. Musíme být silní a především v těchto temných časech. Náš řiditel zůstane navždy v našich srdcích." řekla a oči se jí leskly slzami. Celá velká síň byla zticha, nikdo ani nedutal. „Teď ještě pár informací. Vedení školy rozhodlo, že letos, vzhledem k nastalé situaci, pošleme studenty dřív domů. Pro studenty pátých a sedmých ročníků oznamuji, že zkoušky NKÚ a OVCE budou probíhat jíž dneska a ne až příští týden. Jelikož je profesor Snape nepřítomen, známka z lektvarů se uzavře z vašeho průměrného hodnocení." řekla a já postřehla v jejím hlase ten odpor při vyslovování toho jména. „Svou řeč bych chtěla zakončit těmito slovy: Naději lze najít i v té nejtemnější době, pokud nezapomeneme, že ji i světlo." dokončila svůj monolog. Všichni jsme věděli, že cituje Brumbála.

Po snídani jsme se rozešli do učeben abychom si mohli napsat testy. Soustředila jsem se jak jen to šlo, ale i tak mi myšlenky utíkaly jinam. Protože přeměna neživých předmětů, nebo to, kolik měl Merlin bratrů mě vůbec nezajímalo. Zajímalo mě jen to jedno jediné.

Proč...

Když zkoušky skončily, nutno podotknout, že to trvalo hodně dlouho, šla jsem po chodbě směrem ke společenské místnosti. V tom mě někdo chytil za rameno, až jsem sebou škubla. „Hermiono, hledal jsem tě. Harry nám pověděl, co se přesně včera stalo. O Snapeovi, smrtijedech... o Malfoyovi. Je mi to líto." pronesl tiše, pak ale nahodile výraz typu 'já to věděl'. „Musíš uznat Hermiono, že jsem měl pravdu. Říkal jsem ti, že je to zrádce, že mu nemůžeš věřit. Nejdřív tě takhle obelhal a pak tě poslal do háje. A co hůř prostě odešel, on tě nikdy nemiloval." poslední slova už téměř křičel. Jeho poslední věta ve mě vzbudila tolik vzteku. Vytrhla jsem se z jeho sevření, postavila jsem se naproti němu a vlepila mu facku. „Už nikdy, opakuju nikdy, o něm nemluv, a už vůbec ne takhle. Pokud čekáš, že ti teď padnu k nohám, tak se šeredně pleteš Weasley. Ty o něm nic nevíš a nevíš nic ani o mě." křičela jsem na něj, až se všichni, co šli po chodbě nevěřícně otáčeli.

Se slzami v očích jsem vyběhla na školní pozemky.

Usadila jsem se pod mohutným stromem, který se tyčil pár metrů od hradu a rozevřela učebnici. Začala jsem si číst o magických artefaktech. Nebyla jsem však schopná soustředit se. Věděla jsem, že musím něco dělat, učit se, povídat si s přáteli, číst si, jinak bych se propadla do vlastních myšlenek. Ale přátelé tu nebyli, a knihy už mi nepřinášely tu radost, co dřív. Odložila jsem knihu vedle sebe do trávy a podívala se na obzor, přičemž mi slzy samovolně máčely obličej. Opřela jsem se zády o strom a zavřela oči. V tom se mi v hlavě začala promítat vzpomínka.

Běžela jsem po zasněžených školních pozemcích. Za mnou běžel Draco a oba jsme se smáli. Dohnal mě, chytil mě kolem pasu a strhl do sněhu. Smála jsem se a on mě lechtal. „Nee! Draco, nech mě." křičela jsem a při tom jsem se smála. Přestal s lechtáním a podíval se mi do očí. Skláněl se nade mnou, pak se usmál tak, jak to uměl jen on a políbil mě. Využila jsem jeho nepozornosti, vzala jsem kus sněhu a hodila mu ho na hlavu. Odstrčila jsem ho a se smíchem jsem se rozeběhla pryč. „No počkej." křikl, zvedl se ze země a pár rychlými kroky mě dohnal. Popadl mě a přehodil si mě přes rameno. „Draco Malfoyi, okamžitě mě sundej dolů." volala jsem, bušila ho do zad a při tom jsem se smála. „Promiň, co jsi říkala? Nevím, proč se vztekáš Grangerová, jen si beru to, co je moje." ušklíbl se.

Sama pro sebe jsem se usmála, ale pak se úsměv vytratil. Zatřásla jsem hlavou ve snaze vypudit tu vzpomínku. Složila jsem si hlavu do dlaní.

Co když měl Ron pravdu? A Draco mě nikdy nemiloval... Celou dobu byl na JEJICH straně a mě jen využíval? A pokud ne, tak proč odešel?

Nemůžu jim přece říct, že jsem celou dobu věděla, že se stal Smrtijedem. Nenáviděli by mě za to. Nenáviděli by mě, že jsem to celou dobu věděla. Že jsem si hřála na prsou hada, zrádce. Jak jsem jen mohla být tak hloupá?

Utřela jsem si slzy. Cítila jsem se tak sama... Prázdná. Jako by tě mě mozkomor vysál všechno štěstí, všechnu radost. Věděla jsem, že musím být silná, už jen kvůli Harryho. Temné stíny pohlcují náš svět a on mě potřebuje. Nechtěla jsem dát najevo svou slabost.

Už je to pár dní, co odešel a co Snape zabil Brumbála. Když jsem procházela chodbami, lidé se mi vyhýbali. Když jsem si jich nevšímala, mluvili o mě za mými zády.

Propadala jsem se do propasti, a i když mi mý přátelé nabízeli pomocnou ruku, já se nechytila. Úsměv stal makeupem, kterým​ jsem každodenně zakrývala to, co mělo zůstat skryté. Tedy pravdu a svůj smutek. Usmívala jsem se proto, že jsem svým přátelům nechtěla prodělávat starost. Taky proto, že usmívat se bylo jednodušší, než plakat.

Tak jo...
Tohle byla poslední kapitola s tím, že nás čeká ještě MOŽNÁ epilog. Takže vy, co tohle čtěte se máte na co, možná, těšit ❤ Tahle kapitola je pro ananas531 protože to byla ona, kdo mě vždycky dokopal k tomu naspat další kapitolu- děkuju, zlatíčko moje 💚

With love
Ni_ann