Seděla jsem u večeře a vidličkou jsem otravně šťouchala do bramborového salátu. „Notak Herm, musíš něco sníst.” řekla Ginny a já znechuceně odsunula talíř. Nechtěla jsem jíst, jediný, co jsem chtěla byl Draco. Chyběl mi a já nevěděla, kdy se vrátí. „Nemám hlad.” zavrčela jsem. „Pokud se ten idiot nevrátí, tak nám Hermiona umře hlady.” zašeptal George směrem k jeho dvojčeti a já po něm střelila naštvaným pohledem. „Myslíš támhle toho idiota?” řekl Harry a kývl ke vchodu do Velké síně. Zpozorněla jsem a podívala se směrem, kterým se dívali všichni moji přátelé. A opravdu. Do síně vcházel vysoký blonďatý chlapec ve zmijozelském hábitu.

Rychle jsem vstala a rozběhla se k němu. Uviděl mě a přitáhl si mě do náručí. Pevně jsem ho chytla kolem krku, jako bych ho už nikdy nechtěla pustit.  Když jsem se rozhlédla po místnosti, všechny oči se na nás dívaly. „Ehm... Tak já se asi půjdu zpátky najíst.” šeptla jsem a chtěla se vydat k nebelvírskému stolu, ale Draco mě chytil za zápěstí. „Dneska​, po večeři v komnatě nejvyšší potřeby.” zašeptal tak, abych ho slyšela jen já. Pak mě pustil a já se vydala na své místo. Cestou jsem uslyšela jak si ostatní začali povídat. „Jen se na ní podívejte, děvka jedna. Nebelvírská zrádkyně." ozvala se Levandule, která se se mnou od ty doby, co se dozvěděla o mě a Dracovi, nemluvila.

Sedla jsem si ke stolu a snažila se vyhnout naštvanému pohledu, který po mě házel Ron. „Tak, ale teď už by ses mohla najíst.” usmála se na mě Gin. „Hermiono, myslíš, že bys nám mohla pomoct s učením na NKÚ? Letos s Ronem vůbec nezvládáme lektvary." Harry se na mě podíval prosebným pohledem. „No tak dobře. Zítra v půl druhé v knihovně." svolila jsem, i když mám někdy pocit, že jsem někdy spíš doručovatelka, než kamarádka. Ti dva by se měli začít pořádně učit. „Zítra to nepůjde. Máme přece ten zápas.” zavrtěl hlavou Ron. „Letos vůbec první zápas se Zmijozelem.” přitakal Harry a plácl si s Ronem.

U Merlina, ten zápas! Jak jsem na něj jen mohla zapomenout?

„No, tak třeba pozítří.” řekla jsem a napila dýňové šťávy. Ale to už byli kluci plně zabrání nad diskuzí o zítřejším zápasu. Jen jsem protočila oči a podívala se na Ginny, která však zapáleně diskutovala s nimi. „Tak co, Herm, které​ koleji budeš zítra fandit?” pošťouchl mě Fred. „Samozřejmě, že Zmijozelu.” prohlásila jsem a snažila se nevyprsknout smíchy, když se na mě všichni moji přátelé podívali ublíženým pohledem. „Dělám si srandu. Jasně, že ne. Nebelvír byl, je a vždycky bude moje kolej. A Harry,” řekla jsem a černovlásek se na mě otočil, „hodně štěstí. Budeš ho potřebovat.” Harry se na mě zářivě usmál a já na něj mrkla. „Kdo by to byl býval řekl, Hermiono, že i přes všechny okolnosti budeš stát na straně Nebelvíru.” řekla zamyšleně Ginny. „Ano, i po tom, co se ke mě většina Nebelvíru obrátila zády. Tak či onak, aspoň mu někdo konečně trochu srazí to jeho blonďatý ego.”

Po večeři jsem šla tichou chodbou ke komnatě nejvyšší potřeby. Zahnula jsem za roh a spatřila Draca, jak se opírá o zeď. Společně jsme vešli do komnaty a usadili se ke krbu vedle sebe na prostornou sedačku.

Nakonec jsem to byla já, kdo promluvil. „Kde jsi byl? Chyběls mi.” řekla jsem a Draco vzal mou ruku do té své. „Prosím. Nechci se o tom bavit.” řekl zlomeným hlasem. „Ale já-” „Řekl jsem, že se o tom nechci bavit!” přerušil mě naštvaným hlasem. „P-promiň.” šeptla jsem a vytáhla svou ruku z té jeho. Chvíli panovalo mučivé ticho. Každý jsme byli ponořeni do svých myšlenek. Jeho chování mě překvapilo, ba i zarazilo.

Tok mých myšlenek přerušily jemné polibky na krk. „Takže já ti chyběl, jo?” zeptal se a já se musela pousmát. „No, původně jsem si to myslela, ale teď nevím, nevím.” trochu jsem zakroutila hlavou a s pobaveným úšklebkem jsem sledovala, jak Draco nasadil výraz opuštěného štěněte. Rychle se ke mě nahnul a políbil mě. „Pořád nevíš?” zašeptal do polibku.

Po pár minutách jsme si vesele povídali a smáli se. Moje oči zabloudily k Dracově košili, kde i přes látku prosvítalo cosi červeného. Než mi v tom stihl zabránit, chytla jsem spodní lem jeho košile a vytáhla ji vzhůru. Naskytl se mi pohled na ránu, která se mu táhla po straně hrudníku. Rána byla zpola zacelená, řekla bych, že ne víc, jak pět dní stará. „Proboha, jak se ti to stalo?” vyjekla jsem a letmo prsty přejela po zranění. „To nic není.” zavrčel Draco a pak se šibalsky usmál. „Chápu, že se kocháš pohledem na moje úžasné tělo, ale nemám si tu košili rovnou sundat?” „Blbečku.” odsekla jsem a pustila lem jeho košile. „Mimochodem, něco tu pro tebe mám.” řekl, ze své tašky vytáhl knížku a zamával mi s ní před nosem.

Dychtivě jsem po ní chňapla a Draco se jen pobaveně usmál. Když jsem knihu držela v rukou, pořádně jsem si ji prohlédla. Byla to obyčejná, ani ne tak velká, nebo tlustá, knížka, s černozlatým přebalem. Evidentně byla stará, bylo to poznat podle trochu poničené vazby a rohů. Otevřela jsem jí a prolistovala pár stránek. Byla plná básní. „To je krásný. Děkuju.” řekla jsem, zaklapla knížku a skočila Dracovi kolem krku. Pevně mě objal a zasmál se. „Tobě vážně udělá největší radost jenom knížka.” „To není pravda.” oponovala jsem mu a rukou jsem se instinktivně dotkla srdíčka, co mi viselo kolem krku. Znovu jsem otevřela knížku na náhodné stránce a začetla se do ní. „Narazil jsem na ní u nás v knihovně a říkal jsem si, že by ti mohla udělat radost.” ušklíbl se a sledoval jak nadšeně listuji stránkami.

*
Nebylo víc jak půl dvanácté, když do Zmijozelské společenské místnosti vešel vysoký blonďák. Sedl si do křesla u krbu a upřel oči do plamenů. „Nazdar.” ozval se kousek od něj Zabini. Draco neodpověděl, ani se na něj nepodíval. „Kámo, kdes byl? Při večeři jsi odmítal cokoliv říct.” „Tak si nemysli, že ti to řeknu teď.” zavrčel mladý Malfoy. „Nemysli si, že to nevím.” konstatoval Zabini, načež se na něco Draco nechápavě podíval. Jeho kamarád kývl hlavou k Dracovu předloktí. „Vím to už dlouho. A vím, že se něco chystá.”

„To není tvoje věc. Tak se nezajímej.” křikl po něm naštvaně blonďák. „Máš úplnou pravdu, není to moje věc. Ale tvoje jo a taky její.” „Jí do toho netahej! Je to jen a jen moje záležitost.” v jeho očích bylo vidět tolik emocí. Zabinho až překvapilo, co vše viděl. Viděl vztek, smutek, pocit viny a v neposlední řadě i zklamání. Draco se prudce zvedl a odešel do svého pokoje. „Zítra je ten zápas, a věř mi, že pokud ho nevyhrajem, Montague tě zabije.” stačil za ním ještě křiknout Zabini.
*

Následující den odpadlo vyučování, celá škola žila dnešním zápasem. Takže jsme se až do tří poflakovali ve společence, pak jsme se zvedli a vydali se na stadion, kde už byl pěkný hluk. Na tribunách se sešla snad celá škola, každý chtěl vidět letošní první zápas Nebelvíru se Zmijozelem. Usadily jsme se s Ginny na Nebelvírské tribuně a chvíli na to začal zápas.

Už ze začátku to pro nás nevypadalo moc dobře. Ron, jako brankář, létal kolem obručí, ale většinou nebyl dostatečně rychlý na to, aby Camrál odrazil. Zmijozel vedl osmdesát ku dvaceti.

Draco se vznášel nad hřištěm a sledoval celé dění, když najednou uviděl, jak se Harry střemhlav vrhl kamsi dolů. Oba se řítili za zlatonku nepředstavitelnou rychlostí. Když v tom Harry natáhl ruku a chňapl. „Je to tam dámy a pánové, Harry Potter chytil zlatonku. Nebelvír vyhrává!” ozval se hlas hlasatele. Celá nebelvírská tribuna vybuchla v nadšený křik.

Po zápase jsme oslavovali, hodně. Běželi jsme s Ginny a dvojčaty po škole s velkým transparentem, na kterém stálo: Nebelvír je nejlepší. Právě jsme probíhali kolem nádvoří, když jsem si všimla chlapce, sídlícího na lavičce. „Nečekejte na mě.” řekla jsem směrem v ostatním a vydala se k Dracovi. „Ahoj.” šeptla jsem a posadila se vedle něj. Vypadal naštvaně, položila jsem mu ruku na rameno ale on uhnul. „Jde o ten zápas? Vždyť jste hráli dobře.” řekla jsem a sledovala ho, on však upřeně hleděl před sebe. „Ten zápas je mi úplně jedno.” zavrčel a pak se na mě podíval, přičemž jeho pohled trochu zjihl. „Teď už mi záleží jenom na jedné věci.” šeptl, naklonil se ke mě a dlouze mě políbil. „Takhle nemluv.” zašeptala jsem do polibku. „Je to pravda.” řekl po tom, co se odtáhl. „Draco, prosím, řekni mi, co se tu děje.” řekla jsem a podívala se mu zpříma do očí. „Nic. Chci s tebou být co nejdýl to jde.”

Dalšího dne ráno jsem se probudila v posteli v komnatě nejvyšší potřeby. S úsměvem jsem se otočila a čekala, že tam spatřím Draca, ale on tu nebyl. Byla jsem tu sama. Rychle jsem se oblékla a vydala se na vyučování. Draca jsem za celý den nepotkala ani jednou. Po vyučování jsem šla do knihovny, když jsem za sebou uslyšela rychlé kroky. Otočila jsem se a uviděla Draca, jak ke mě běží. Chytil mě a zatáhl do nejbližší volné učebny.

„Draco? O co jde?” vyhrkla jsem a prohlédla mu do tváře, byl celý bledý. „Miluju že Hermiono a -” „Jsi celý bledý. Co se děje?” přerušila jsem ho a on mi položil prst na rty. „Prosím, nech mě mluvit. Miluju tě, strašně moc. Ale moje rozhodnutí mě dohnaly a já se jim musím postavit čelem. Nikdy na tebe nezapomenu, rozumíš? Nikdy.” říkal horlivě a já na něj nechápavě dívala. Pak se vydal směrem ke dveřím vedoucím z učebny, ale já ho chytila za ruku, a tak mu zabránila v odchodu. Zarazil se a přišel blíž ke mě. Přitáhl si mě do naléhavého polibku. Líbal mě tak, jakoby to bylo naposled. Odtáhl se ode mě a opřel se čelem o to moje. Vpil se do mých očí. „Prosím, odpust mi.” šeptl a vyběhl ze třídy.

Rychle jsem vyběhla že ním, ale byl rychlejší a zmizel mi z dohledu. Bylo něco po půl osmé a pomalu, ale jistě se stmívalo. Probíhala jsem chodbami ve snaze ho najít zoufale jsem se rozhlížela kolem sebe. Podívala jsem se z okna a spatřila jek po školních pozemcích jdou čtyři postavy směrem k lesu. Za nimi běžel černovlasý chlapec.

Harry. Napadlo mě a vyběhla jsem z hradu za nimi. Doběhla jsem Harryho a ten se zastavil. „Hermiono, tady nemáš co dělat! Běž do hradu.” vykřikl Harry a rozeběhl se za osobami. I na tu dálku jsem rozpoznala blonďaté vlasy. „Draco!” vykřikla jsem a rozběhla se k němu, avšak Harry mě zadržel.

Ahojky,
strašně moc se omlouvám, že jsem dlouho nevydala kapitolu. Neměla jsem vůbec čas, tak se ještě jednou omlouvám.

Chtěla bych tuhle kapitolu věnovat tobě, tobě, a taky tobě- TersekGutov, za krásný komentář u předešlé kapitoly...moc si toho vážím. Prostě vám všem, co to čtěte jste všichni skvělí ❤

With love
Ni_ann