Šli jsme dál, ale moje obavy neustávaly. Každou chvíli se v poklidném tichu ozvalo křupání větviček. Lucy svírala mou ruku a vyplašeně se rozhlížela kolem. „Neboj Lucy, nejspíš to bude jenom nějakej hladovej vlkodlak.” snažil se Ron odlehčit atmosféru, avšak tím ostatní spíš vyděsil, než pobavil. „To není vtipný Ronalde. Vzpomeň si na sebe, když jsi byl v prváku poprvé v lese. Kdyby ti tehdá Hagrid řekl, že poblíž je vlkodlak, tak bys zešílel strachy.” odbyla jsem ho. A povzbudivě se podívala na Lucy. „Neboj, pokud se tu objeví vlkodlak, tak Ron bude návnada, mezitím co my budeme utíkat.” spiklenecky jsem na ni mrkla a ona se mírně usmála.

„Támhle to je.” vykřikl Thomas. „To je ta kytka.” s těmi slovy ukazoval kamsi před sebe, kde tak sto metrů od nás byl malý palouček, na který dopadal paprsek měsíčního světla a osvětloval květinu s drobnými fialovými kvítky. Spokojeně se usmál a rozběhl se na palouček. Než jsem ho stačila zadržet, skláněl se nad bylinou a jemně ji utrhl.

To co následovalo se odehrálo tak rychle, že nikdo nestačil pořádně zareagovat. V jednu chvíli Thomas vítězně svíral květinu v ruce a o zlomek vteřiny později zpoza jednoho stromu u palouku vystoupila postava zahalená v plášti. Osoba chytila Thomase a ke krku mu přiložila hůlku. „Tome!” vykřikla jsem a chtěla se k němu rozběhnout, ale zadržel mě chladný hlas. „Být tebou zůstanu stát na místě, pokud se nechceš dívat, jak ten prcek umírá.” sykl na mě zakuklenec, kterého jsem identifikovala jako smrtijeda. Když jsem vzhlédla, spatřila jsem znamení zla, které se rozprostíralo na noční obloze.

Z křoví okolo nás se vynořili další smrtijedi a mířili na nás hůlkmi. „Pusť ho.” řekla jsem a prohlédla na Rona a pak na prváky, kteří se vyděšeně shlukli kolem nás. Smrtijed držící Thomase se pohrdavě uchechtl, ale nepustil ho. Namířila jsem na něj svou hůlku. „Dobře si to rozmysli. Zaútočíš a odnese to ten malej parchant.” řekl hlasem, při kterém mi běhal mráz po zádech. „Expelliarmus.” vykřikl Ron ve snaze odzbrojit jednoho ze smrtijedů, ten ale kouzlo obrátil proti němu a Ron byl náhle bez hůlky.

Smrtijed držící Thomase si sundal masku a já spařila dlouhé blonďaté vlasy. Byl to Lucius Malfoy. „Odhoď svou hůlku.” sykl a já nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Tak se dívej jak umírá a pamatuj si, že tvojí vinou.” s těmi slovy přimáčkl hůlku blíž k chlapcovu krku. V Thomasových očích byl vidět strach a zoufalství. „Dost.” křikla jsem a zpříma se podívala na Malfoye. „Co po mě chcete?” „Máš něco, Hermiono Grangerová, co chce pán zla. Něco, co dokáže změnit osud, něco, co...” větu ale nedokončil, protože v tu chvíli se k nám přiřítili ostatní prefekti. Nastal chaos, kletby lítaly prostorem a vedle mě najednou stanula postava ve zmijozelském hábitu s kapucí přes hlavu. Draco.

Povedlo se mu odlákat Luciuse natolik, že pustil Toma, který se okamžitě rozběhl ke mě. „Běž k ostatním.” pošeptala jsem Thomasovi ukázala směrem k ostatním nebelvírským prvákům, kteří se shlukli k sobě a s hrůzou v očích pozorovali celou situaci. Pevně jsem uchopila svou hůlku a vydala se na pomoc ostatním.

Po chvíli nelítostného souboje se Smrtijedi stáhli a odletěli pryč. Přeci jen jsme byli v převaze. Rozhlédla jsem se kolem a vydala se směrem k prvákům. „Jste všichni v pohodě? Nestalo se někomu nic.” „Ne, neboj, jsme vpoho.” pípla Lucy. Otočila jsem se a spatřila postavu ve zmijozelském plášti a kapuci. Rozběhla jsem se k němu a vběhla mu do náruče. „Není ti nic?” zašeptal a přivinul mě k sobě. Nebyla jsem schopná slova, po tváři mi stekla slza. „Bála jsem se.” přiznala jsem tlumeně, načež mě Draco dlouze políbil. Tolik jsem se bála a ten polibek, jakoby mě konejšil. Vyrušilo nás znechucené odkašlání, jehož původce byl Ron. A my se od sebe odtáhly, přičemž nás zrzek častoval nepříjemným pohledem. „Už je to dobrý, nikomu se nic nestalo.” konejšil mě a vražedně se podíval na Rona. „N-nepoznal tě? Víš, tvůj otec.” vykoktala jsem s obavami. „Ne. Dával jsem si pozor, aby mi nebylo vidět do tváře.”

Podívala jsem se po ostatních, abych zjistila, jestli jsou v pohodě. Nikdo nebyl zraněný, až na Chrise, který seděl na zemi a tiskl si krvácející ránu na paži. „Jak jsi na tom?” přišla jsem k havraspárskému prefektovi. „Jde to. Ale potřebuju na ošetřovnu.” konstatoval Chris a bolestí skřiveným obličejem vstal.

Tak fajn... Jsem tu já, Ron, oba prefekti z Mrzimoru a Havraspáru, Draco a... Kde je Pansy? A kde jsou ostatní prváci? Tady jsou jen nebelvírští, tak kde je zbytek?

„Kde jsou ostatní prváci? A Pansy? Co s nima je?” „V klidu, když jsem uviděl to znamení zla, šel jsem sehnat ostatní prefekty. Pak jsme se vám vydali na pomoc a Pansy zůstala s ostatními, aby nemuseli s námi a nebyli zbytečně ohrožení.” vysvětlil Draco a mě se značně ulevilo. „Půjdeme do hradu.” řekla jsem a společně jsme se vydali z lesa, přičemž Draco pevně svíral mou ruku. Cestou jsme nabrali Pansy a ostatní prváky.

V hradě jsme vše vyložili profesorce McGonagallové a pak jsme se vydali každý do své ložnice. Jediné, co jsem ji neřekla bylo to, o čem mluvil Lucius Malfoy.

Máš něco, co dokáže změnit osud.

To mi znělo v hlavě těsně před tím, než jsem usnula.

Ráno, když jsem přišla na snídani si všichni něco špitali. Sedla jsem si ke svým přátelům, když se najednou síni rozezněl ředitelův hlas. „Vážení, vzhledem k předcházejícím událostem, které mě velmi znepokojily, zavádím pár změn. Vstup na školní pozemky, bez doprovodu prefekta, nebo učitele, je přísně zakázán. A do Zapovězeného lesa se nesmí vůbec. Tudíž se hodiny péče o kouzelné tvory přemístí do školních interiérů a studenti se budou v těchto hodinách prozatím věnovat teoretické výuce. Taktéž soutěže, které byly připraveny pro první ročníky se ruší, až do odvolání.” řekl, načež se síní ozvalo nesouhlasné muručení. „Ještě bych chtěl všechny vyzvat k opatrnosti. Pokud to bude možné, nechoďte nikam sami.” dodal.

„To není ani trochu dobré, to co se vám stalo v lese. Kdybych tam byl s vámi, tak...” řekl zamyšleně Harry. „Takhle nad tím nepřemýšlej. Kdybys tam byl, ničemu by to nepomohlo.” řekla jsem a povzbudivě mu stiskla ruku. „Musíme být připraveni na všechno. A to taky děláme, Harry. Děláš všechno, co je v tvých silách.” usmála jsem se na něj. „Já vím, jen-" to ale nedořekl, protože sykl bolestí a rukou si přikryl čelo. „Už zase tě pálí?" „Jo, víc než kdy jindy. A poslední dobou je to čím dál častěji.” přikývl a promnul si čelo.

Byla sobota, a tak nebylo kam spěchat. Po snídani jsem si šla do knihovny pro nějaké učebnice navíc. S náručí plnou knih jsem šla po chodbě směrem ke společenské místnosti.

Zahnula jsem za roh a spatřila dvě postavy, jak spolu diskutují. Když jsem přišla blíž, rozpoznala jsem Dracův obličej a Ronovy vlasy. Na chodbě bylo ještě pár lidí, kteří sledovali rozhovor mezi těma dvěma. „Řeknu ti to ještě jednou a naposledy. Dej od ní ruce pryč." vyštěkl Ronald přes celou chodbu. Draco řekl něco, co jsem nebyla schopná identifikovat. Ronův obličej zrudl a jeho ruka se vymrštila a praštila zmijozela do obličeje. Draco se trochu zapotácel, ale v mžiku mu ránu vrátil. Následovalo dalších pár úderů a já věděla, že tohle nemůže skončit dobře. Pustila jsem knihy a rozběhla jsem se, vběhla mezi ně, a tím jsem zabránila dalšímu útoku. „Sakra dost! Nechte toho!" rozpřáhla jsem ruce. „Hermiono moc dobře si věděla, že se to jednou stane." prskl Ron a vyplivl trochu krve. „A je tohle zapotřebí, Rone? Co kdyby se jednou, jen pro jednou choval jako kamarád a ne jako..." pronesla jsem a podívala se mu do očí. „Zaleží mi na tobě. A určitě víc, než tomuhle parchantovi." pronesl a udělal ke mě malý krok, načež Draco zareagoval naštvaným vrčením. „Prosím, uvědom si, co znamená, když ti na někom záleží." řekla jsem potichu, načež se Ron otočil a naštvaně odešel.

Otočila jsem se na Draca, který měl natržený ret. „Dobrý?" zeptala jsem se starostlivě. „Jasně, že jo." ušklíbl se a já si oddechla. „Ale musím jít. Měl jsem zrovna někam namířeno, když jsem ho potkal. Promiň." s těmi slovy mě jemně pohladil po tváři a vydal se pryč. „Kam jdeš?" zavolala jsem za ním a on se zastavil. Otočil se a pár rychlými kroky došel ke mě. „Neboj.” šeptl, pak mě lehce políbil a odešel. Nechal mě stát uprostřed chodby samotnou.

Pomalu jsem se otočila, posbírala si knížky, které ležely na zemi. Zbytek dne jsem strávila učením se na NKÚ. Nemohla jsem se skoro vůbec soustředit. Nechápala jsem, kam mohl jít. Chtěla jsem to vědět.

Kvůli Dracově nepřítomnosti jsem pak v noci musela hlídkovat sama. Šla jsem tichým hradem a při každém nepatrném zvuku jsem sebou škubla. Vždy jsem nejdřív nakoukla za roh, než jsem vstoupila do chodby. S připravenou hůlkou jsem postupovala opatrně hradem.

Ze tmy se najednou vynořily dvě postavy, Neville a Harry. Přičemž Neville podpíral Harryho. „Neville? U Merlina, co se stalo?” zeptala jsem se vyděšeně a Neville mi začal všechno vysvětlovat. Jak Harry křičel ze spaní.

„Co se přesně stalo pane Longbottome?” zeptala jsem později profesorka McGonagallová, mezitím co Harry seděl na lůžku na ošetřovně a madam Pomfreyová mu podávala nějaký lektvar. „No, probudil mě nějaký křik a pak jsem uviděla jak sebou Harry škube. Mrmlal něco o věci, která změní osud. Něco, díky čemuž se z minulosti stane přítomnost. Tak jsem ho probudil a šel s ním rovnou za vámi. No, a cestou jsme potkali Herm.” dokončil svůj monolog Neville a já překvapeně vytřeštila oči. Tohle už jsem někde slyšela.

Další týden uběhl jako voda a po Dracovi ani stopy. Nepřišel mi od něj jediný dopis, jediná známka toho, že je v pořádku. A nebyl jediný, kdo zmizel. I profesor Brumbál byl už tak dva dny pryč. Když jsme se na to ptali, McGonagallová nám řekla, že je na důležité cestě, a že se vrátí, jakmile to bude možné.

„Dobrá, zavřete si učebnice, hodina končí. Do příštího týdne chci mít na stole od každého z vás třístránkovou esej na téma mnoholičný lektvar a jeho použití.” prohlásil chladně Snape na konci hodiny lektvarů. Sklízela jsem si věci ze stolu, přičemž mi pohled utkvěl na černovlasém profesorovi a v tu chvíli mě to napadlo.

Který z profesorů je Dracovi nejblíž? V podstatě už od prvního ročníku... Ano, pokud někdo něco ví, tak on.

„Nečekejte na mě.” šeptla jsem směrem k Harrymu a Ronovi. Naházela jsem věci do tašky a došla k profesorovi, který seděla za stolem a něco psal na pergamen. „Promiňte pane profesore, nerada bych vás rušila. Jen se potřebuju na něco zeptat.” řekla jsem potichu a sledovala jak mý spolužáci vycházeli ven z učebny, až jsme tam zůstali sami. Snape zvedl pohled a svraštil obočí. „Co chcete Grangerová?” řekl nezaujatě. „Kde je?” vyhrkla jsem a Snape se na mě nechápavě podíval. „Já vím, že víte, kde Draco je.” pronesla jsem, načež Snape odložil brk a povzdechl si. „Grangerová, zaprvé mě rušíte při opravování domácích úkolů, a zadruhé to, že vám pan Malfoy neřekl kam jde má asi své důvody. Věřte mi slečno, že by jste se od něj měla držet dál.” řekl. Jeho slova mě vážně zaskočila. „Ale já-” chtěla jsem diskutovat, ale Snape naštvaně vstal. „Mrháte mým časem, Grangerová.” Naposledy jsem se na něj podívala, pak jsem se otočila a odešla z učebny.

Vyšla jsem na školní pozemky, jen pár desítek metrů od hradu a sedla jsem si na studenou zem. Byla polovina března a jaro se začalo dobývat na povrch. Seděla jsem v trávě a s pohledem na obzor jsem se utápěla ve svých myšlenkách.

Co tím Snape myslel, proč bych se od něj měla držet dál? A kam zmizel?

Nová kapitola na světě ❤
Tak si někdy říkám, proč ty kapitoly vydávám vždycky večer...

Pište mi do komentářů vaši nejoblíbenější knížku- klidně normální, nebo i na wattu. Případně váš oblíbený ship.
Ráda se trochu přiučím😁

With love
Ni_ann