„Hemi! Hermiono!! Vstávej ty lenochu, nebo přijdeš pozdě na Bilinkářství a budeš naštvaná.” probudil mě Giniin hlas z hlubokého spánku. ”Nojo, nojo, už vstávám. Začínám litovat že jsem ti řekla, jak se dostat do mého pokoje. Ještě jednou mě takhle vzbudíš a zabezpečím si ho všemi kouzly co znám.” zavtipkovala jsem.

/po vyučování/

Seděla jsem ve výklenku a dopisovala esej pro Snapea. Ten netopýr nám zase napařil spoustu úkolů. Ráda tady sedávám a koukám ven na školní pozemky.

Konečně jsem dodělala esej na rychle působící jedy a složila si věci do tašky. Ještě se mi nechtělo odejít, tak jsem tam jen tak seděla a přemýšlela. Přemýšlela o tom, o čem přemýšlím celý den. Přemýšlela o něm a o tom, kdo to je.

Z přemýšlení mě vytrhla profesorka McGonagallová, která ke mě přišla. „Slečno Grangerová, jako nová Nebelvírská prefektka máte své povinnosti. O půl čtvrté budete i s panem Wesleym v mém kabinetě kde budou i prefekti z ostatních kolejí. Dostanete rozpis služeb na chodbách. A přijďte včas ať nemusím čekat.” řekla a podívala se na mě přísně přes brýle. „Ano paní profesorko.”

Vzala jsem tašku a vydala se volným krokem k Nebelvírské společenské místnosti. Procházela jsem chodbami a prodírala se hloučky holek, které řešily kluky. Snažila jsem se obejít kluky, kteří zaujatě diskutovali o famfrpálu. A neúspěšně ignorovala páry držící se za ruce.

Najednou jsem si připadala tak sama. Tak neviditelná. Ani nevím, co bych dělala bez Ginny, Harryho, Rona, Lenky a dvojčat Wesleyových. Pro ostatní jsem ta šprtka Grangerová nebo v tom horším případě mudlovská Šmejdka.

S Ronem jsme si cestou k McGonagallové docela dobře povídali. Myslím že už je všechno dobrý. Snad.

Dorazili jsme do kabinetu mezi prvními. Byla tam ještě Lenka a nějaký kluk z Havraspáru. Postupně se začali trousit i ostatní. Nakonec přišla i Pansy Parkinsonová ze Zmijozelu a hodila po mě posměšný pohled.

Grrr... já tu holku fakt nesnáším! A řekla bych že ta nenávist je vzájemná.

Už tu byli všichni až na druhého prefekta ze Zmijozelu. Tipovala bych Zabiniho. Už bylo třičtvrtě na čtyři a on, ať už to byl kdokoliv, nikde.

„Slečno Parkinsonová”, prořízl ticho profesorčin hlas, „kde je váš spolužák?" „Nevím, každou chvíli by tu měl být paní profesorko.”

Chvíli na to vrazil do dveří vysoký blonďatý chlapec. Hned na první pohled mi bylo jasné kdo to je.

To jako fakt? Malfoy a prefekt? No jasně, já zapomněla, že je to Snapeův oblíbenec.

Jako by nic si sedl na židli vedle Pansy, která na něj okamžitě začala dělat oči. Ale on se na ni ani nepodíval.

„Doufám, že máte dobrou výmluvu pro svou nedochvilnost pane Malfoyi.” sykla McGonagallová. „No víte... já nějak zapomněl.” řekl ledabyle a něco, co vypadalo jako klíč si rychle schoval do kapsy.

„Snad příště dorazíte včas. Strhávám Zmijozelu deset bodů a ať už se to neopakuje.” prohlásila profesorka, postavila se a pokračovala v proslovu. „Mezi povinnosti prefektů patří také služby na chodbách a obcházení ložnic mladších ročníků po večerce. Po chodbách budete chodit ve dvojicích které se budou skládat z dívky a chlapce. Nyní si pánové vylosují papírek. Když ho rozložíte, uvidíte tam jméno své dvojce. První půjde pan Wesley.” Ron se zvedl ze svého místa a vytáhl si papírek z moudrého klobouku. Následovali ho ostatní. „Tak, a nyní se podívejte na jméno na papírku. A podejte mi ho.”

Ron se podíval na jméno, lehce se pousmál a podal kus papíru profesorce. „Lenka Láskorádová.” Lenka se usmála a zamávala na Rona. Chlapec z Mezimoru si vylosoval Pansy.

Chudák kluk. Ten to teda nevyhrál.

Přestala jsem vnímat profesorku a zabrala se do rozhovoru s Ronem. Povídali jsme si, jakoby se nic nestalo. Bylo to fajn.

Z hovoru mě vytrhl profesorčin hlas.

Jenom dvě slova a jeden pohled a bylo mi všechno jasné.

„Slečna Grangerová.”

Vedle McGonagallové stál Malfoy.

No, tak to je vážně skvělý. Já..."mudlovská Šmejdka" budu trávit většinu svého volného času s ním. Vždyť on mě nesnáší a já-

„Tak, když už máte všichni svoji dvojici, můžeme toto setkání rozpustit. Každý dostanete rozpis služeb na chodbách a budete se jím řídit.” skončila řeč profesorka a rozdala nám naše rozpisy.

Na chodbě se můj pohled setkal s Ronem. V jeho očích byl soucit a zároveň vztek. Když jsme vycházeli z kabinetu Ron vyjel na Zmijozelského prince. „Jestli ji něco uděláš, tak přísahám, že tě prokleju Malfoyi! Rozumíš?! A bude mi jedno, jestli za to skončím v Azkabanu. Opovaž se!” začal řvát Ron.

Malfoy nahodil svůj typický úšklebek a se slovy: „Neboj se Weaslánku, nezkřivim ji ani vlas.” poté odešel. Znělo to zlomyslně a v jeho hlase byla slyšet ironie.

/v Nebelvírské společenské místnosti/

„Ne Ginny, běžte beze mě. Já fakt nemám chuť na večeři. A potřebuju ještě něco zařídit.” přesvědčovala jsem kamarádku.

Vyšla jsem na chodbu a aniž bych věděla kam jdu,vešla jsem do útrob hradu. Tentokrát jsem však měla jistotu že se neztratím. Pod hábitem jsem měla schovaný Pobertův plánek, pro jistotu kdybych trochu zabloudila.

Ponořila jsem se do svých myšlenek a ani nedávala pozor, kam jdu. Když jsem do někoho vrazila a jemu spadla taška a rozsypala se.

„Sakra. Promiň.” omluvila jsem se, klekla si a začala jsem sbírat věci a pak jsem konečně vzhlédla na jejich majitele.

Vedle mě klečel Draco a pobaveně sledoval jak ve zmatku sbírám jeho věci. „Aha. Beru omluvu zpátky.” řekla jsem a vrazila mu do rukou jeho věci. Přičemž jsem si všimla podivného starého klíče, který si spěšně strčil do kapsy. „Být tebou tak se tu netoulám tak sám,” řekl a ušklíbl se. „Něco se ti stane a Weaslye mě pak zabije. Navíc bude brzo večerka. Tak bacha slečno prefektko.” pak vstal a vyrazil směrem k velké síni. Když už skoro zatáčel za roh, ohlédl se přes rameno a křikl: „Měj se Grangerová.” pak se mi ztratil z dohledu.Jenom jsem tam seděla na zemi a snažila se pochopit, co se to sakra stalo. Vážně na mě Malfoy mluvil, aniž by mi řekl mudlovská Šmejdka nebo něco podobného? To snad ani nebyl on.

Vydala jsem se dál chodbou, ale teď jsem měla v hlavě zmatek. Nic jsem pořádně nechápala.

Najednou jsem se ocitla v povědomé chodbě. No ano, samozřejmě. Tady jsem byla včera a na konci chodby vlál purpurový závěs. Byl poodhrnutý, za ním byly vidět ty dveře. Rozběhla jsem se k nim a vzala za kliku.

Bylo zamčeno a klíč nikde. Něco mě napadlo, jsem přece jedna z nejlepších čarodějek v ročníku. Vytáhla jsem hůlku, poklepala dvakrát na zámek a řekla : „Alohomora.” Zámek cvakl a povolil. Vzala jsem za kliku a otevřela dveře v očekávání že za nimi bude učebna, ale nebyla. Za dveřmi byla zeď. Jakoby někdo vchod do místnosti zazdil. Ale přísahala bych, že tu včera byla učebna.

Hodiny odbyly půl desáté a já se musela vrátit na kolej. Vytáhla jsem plánek abych našla cestu do ložnice. Ale něčeho jsem si všimla, na plánku nebyla učebna 729 vůbec zaznamenána. Jako by na konci chodby nic nebylo.

Vydala jsem se na kolej a hlavou se mi motal vír myšlenek.

Draco. Pobertův plánek. Učebna 729. Kytara. Prefekti. Dveře. Zmijozelský princ. Zeď.

A takhle pořád dokola.

Když jsem konečně dorazila, ještě jsem zkontrolovala mladší ročníky a šla do svého pokoje. Prošla jsem kolem dívčích ložnic k velkému obrazu s vyobrazením jednorožce. Když jsem se ujistila že nikdo nejde, vytáhla jsem hůlku a třikrát na obraz poklepala. Obraz se vyvrátil a umožnil mi tak projít.

Už jsem chtěla jít spát, když mi něco zaťukalo na okno. Když jsem ho otevřela, vletěl do pokoje majestátní Výr velký. Obletěl pokoj a usadil se na parapetu. Hned jsem poznala, kdo je majitelem této sovy.
V zobáku svíral dopis.

Na dopise bylo hladkým písmem napsáno-

"Hermiona Grangerová"

Ahojky❤
jsem tu zpět s novou kapitolou snad se líbila.
Děkuju moc za všechny komentáře, názory a ⭐.

Vaše Ni_ann