Probrala jsem se prudce se posadila na posteli. Z čela mi stékaly kapičky potu a já zprudka dýchala.

Byl to jen sen Hermiono. Jen sen! Nemáš se čeho bát.

Podívala jsem se na hodiny a zjistila, že už se půl sedmé ráno. Věděla jsem, že i kdybych sebevíc chtěla, tak už neusnu. Oblékla jsem se a pomalu se vydala na snídani, přičemž jsem měla medailonek od Draca pověšený kolem krku.

„Grangerová!” uslyšela jsem nepříjemný štěkavý hlas a v zápětí jsem uviděla Parkinsonovou, jak jde mým směrem. Obrátila jsem oči v sloup a povzdechla si. Tak tohle bude fakt 'super' setkání. „Co chceš Pansy?” zeptala jsem se jí a snažila si zachovat milou tvář. „Nehraj si tu na blbou Grangerová. Obě moc dobře víme, o co tady jde.” vyštěkla naštvaně a já jen nechápavě povytáhla obočí. Pansyin pohled ulpěl na medailonku, který mi visel kolem krku a ona si pohrdavě odfrkla. „Drž se od mýho dráčka dál. Dej od něj ruce pryč, jasný?” pokračovala dál a probodávala mě nepřátelským pohledem. „Ježiš Pansy, uklidni se, jo. Chováš se jak malá holka, který někdo sebral lízátko. A navíc, do toho, co je mezi mnou a Dracem ti nic není.” vmetla jsem ji ta slova do tváře, pak jsem ji obešla a pokračovala dál do Velké síně.

*
Ve slepení v kabinetě učitele lektvarů seděl v křesle u krbu mladý blonďatý chlapec. Nebyl tu však sám, byl tu též profesor Snape, který přecházel naštvaně po místnosti. „Ohrozil jsi sebe, ale fajn, to je tvoje volba. Problém je v tom, že jsi ohrozil i ji. To děvče si to nezaslouží. Co budeš dělat, až přijde na nejhorší?” říkal tlumeně Snape, směrem k Dracovi. „Sobecky jsi myslel jen na sebe, ale co ona. Myslíš, že ji zvládneš ochránit? Tak to se pleteš.”

„Vysvětli mi něco. Jakto, že se o ní zajímáš? Celých pět let ji při hodinách lektvarů ponižoval, a teď...” zeptal se zvědavě Draco. „Protože si to nezaslouží. I když je to pořád ta nesnesitelná Grangerová a mudlovská šmejdka, tak-” to ale profesor nedořekl, protože ve chvíli, kdy Hermionu nazval tím neslušným oslovením, se Draco vymrštil z křesla na namířil svou hůlku na profesora. „Takhle o ní už nikdy nemluv.” řekl nahlas Draco a stále mířil hůlkou na Snapea. „Do toho. Udělej to.” řekl s ledovým klidem profesor. Dracovi se začala třást ruka a po chvíli hůlku sklopil načež se na profesorově tváři objevil úšklebek typu 'já to věděl'. „Vidíš? Nemáš ani na tohle. Natož abys chránil Hermionu. Jsi úplně jako tvůj otec. Oba máte plnou hubu keců, ale když dojde na činy, tak se zbaběle stáhnete.” odfrkl si Snape.

Draco se na něj ani nepodíval a rozešel se směrem ke​ dveřím. Otevřel je a těsně před odchodem se otočil na profesora. „Nesrovnávej mě s ním. Můj otec je sebestředný parchant, já nejsem jako on.” s těmi slovy odešel z kabinetu a hlasitě za sebou práskl dveřmi. „Tak to dokaž.” zašeptal profesor, i když věděl, že už ho Draco nemohl slyšet.
*

Uběhly další dva měsíce a já se začala pořádně připravovat na NKÚ. Po škole se mi začalo říkat 'Malfoyova holka' a já z toho byla celkem na nervy. Sem tam se objevil i někdo, kdo mě nazval  'Nebelvírská zrádkyně'. Draco na tom byl podstatně líp. Lidé si po čase trochu zvykli, ale i tak mě vždycky znepokojily ty pohledy, jejichž terčem jsem byla.

S Ronem jsme uzavřeli příměří, nebo v to aspoň doufám. Minimálně je schopný se mnou vést normální konverzaci, aniž by mě přesvědčoval, jakej je Draco debil. Ale i tak už to není jako dřív, pořád je tu ta pomyslná propast, která se vytvořila v den, kdy se dozvěděl o mě a Dracovi. Jeho bratři brali všechno s nadhledem, ostatně jako vždy. Jednou Ronovi obarvili vlasy na blond a se slovy: „Třeba se teď budeš líbit Hermioně víc.” se dali na útěk, protože v tu chvíli po nich Ron začal metat kouzla. Ale abych pravdu řekla, tak Ron nikdy nebyl zrovna nejlepší kouzelník. Když se o tom dozvěděla McGonagallová, jen mávla hůlkou a Ronovy vlasy měli opět svou původní barvu.

Seděla jsem sama v prefektské místnosti a čekala, za dorazí ostatní prefekti, když mi někdo zakryl oči. „Kdo to je?” zašeptal mi do ucha známý hlas. Hned mi bylo jasné, že je to Draco, ale chtěla jsem ho trochu poškádlit. „Rone, zlato, jsi to ty?” zašvitořila jsem a Draco mi sundal ruce z očí a zatvářil se šokovaně. Věděl, že jsem si z něj dělala legraci, viděla jsem mu to na očích. Pak se chytil za srdce a a dramaticky zaúpěl. „Já krvácím! Umírám, tys mě zabila.” začal vykřikovat. „Draco, nebyl by z tebe dobrej herec.” konstatovala jsem a objala ho kolem krku. „Tak už se nezlob.” zašeptal jsem.

„Dej mi důvod abych se přestal zlobit.” řekl provokativně a přiblížil se k mým rtům. „Hele, vy dvě hrdličky. Jste fakt sladký, ale za chvíli tu bude Ron a ostatní, takže si to nechte na jindy.” ozvala se Noemi, mrzimorská prefektka, která právě vešla dovnitř. „Ahoj Noemi.” usmála jsem se na ní a zvedla jsem se z křesla. „Ahoj Herm. Nevíš, proč si nás sem McGonagallová zavolala?” zeptala se, sedla si do křesla, které bylo několik metrů od toho, ve kterém trůnil Draco, a já si sedla vedle ní. „Nemám ponětí.”

„Slečna všechno vím, všechno znám nemá odpověď. Páni, nevěřím, že jsem svědkem této historické události.” ušklíbl se Draco. Popadla jsem první věc, kterou jsem měla po ruce a hodila ji po něm. K Dracově smůle to byla učebnice lektvarů, kterou jsem právě vyndavala ze své brašny. Draco se letící knize pokusil vyhnout, avšak neúspěšně, takže ho trefila do hlavy. „Sakra Grangerová.” zavrčel a rukou si tiskl místo, kam ho učebnice udeřila. Tipla bych, že tam bude mít pěknou bouli. Chvíli na to do místnosti vešli i ostatní prefekti. Ron se na mě lehce usmál, ale pak postřehl Draca a úsměv se mu z tváře vytratil.

„Jste tu všichni? Skvěle, tak můžeme začít.” vešla do dveří McGonagallová a za ní šel profesor Brumbál. „Zdravím vás. Dnes jsme vás svolali z jednoho prostého důvodu. Letos se vedení školy rozhodlo, že uspořádá jakési hry pro první ročníky. V podstatě se jedná o to, že jsme z každé koleje vybrali pět studentů a udělali z nich tým. Tím pádem máme čtyři týmy, které proti sobě budou soupeřit ve vědomostních i praktických soutěžích. Ale teď k tomu, co potřebuji od vás. Zítra navečer mají za úkol jít do Zapovězeného lesa, kde budou hledat nějaké bylinky, pro které je však zapotřebí zajít do temnější části lesa. Proto půjdete s nimi.” dokončil svůj dlouhý monolog Brumbál. „Tak a nyní můžete jít.” zářivě se na všechny usmál a já už se chystala k odchodu, když- „Slečno Grangerová, vy tu ještě chvíli zůstaňte.” zadržel mě ředitelův hlas. Počkal, až všichni odejdou a pak se na mě obrátil. 

„Chtěl bych vám především říci, že máte můj velký obdiv. Vy jste vždy dokázala vidět světlo tam, kde ostatní viděli jen temnotu a to je veliký dar.” řekl tlumeně a já se nejistě usmála. „A ještě něco... Vězte, že každý si musíme svou bitvu vybojovat sám. A teď nemluvím jen a Harrym.” „Jak to myslíte, pane řiditeli?” zvědavě se zeptala. „Až bude správný čas, pochopíte. Já jen doufám, že ten čas nikdy nenastane, protože s bojem jde ruku v ruce i velká ztráta.” poznamenal a trochu sklopil hlavu. Pak ji opět napřímil a věnoval mi nejistý úsměv. „Nyní už běžte, je čas jít spát.” s těmi slovy mě vyprovodil na chodbu a já se vydala do nebelvírské koleje.

Den na to jsme šli s Dracem loudavým krokem k lesu. „No a pak ze mě Moody udělal fretku.” vyprávěl mi Draco příhodu, která se mu stala loni. „Dobře ti tak. Zasloužil sis to.” řekla jsem, což byla pravda. „Ale musíš uznat, že jako člověk jsem no... Lepší, hezčí, dokonalejší a obecně úžasnější, než jako fretka.” prohlásil egoisticky a dal mi ruku kolem ramen. Byli jsme​sotva 200 metrů od lesa a já uviděla čtyři skupinky studentů a profesorku McGonagallovou. „Tak či onak, fretka je určitě míň ukecaná, než ty.” s těmi slovy jsem se rozběhla směrem ke kraji lesa. „No počkej.” řekl rošťácký Draco a rozběhl se za mnou.

„Jdete pozdě.” řekla stroze profesorka a přejela nás káravým pohledem. „Promiňte paní profesorko, zdrželi jsme se.” Draco promluvil za nás za oba. „Nevím, jestli se mi líbí, pane Malfoyi, že máte špatný vliv na mou nejlepší studentku. Přesněji řečeno se mi to vůbec nelíbí.” odbyla ho a zabodla do něj pohled. Pak se otočila k ostatním prefektům, kteří dorazili ještě před námi. „Takže, povím vám něco málo k vašemu úkolu. Každý půjdete se skupinou studentů z vaší koleje. Studenti musí všechno zvládnout sami, vy jste tu jen pro případ, že by hrozilo smrtelné nebezpečí. Přeji vám všem hodně štěstí.” prohlásila a já se společně s Ronem a nebelvírskými prváky vydala do lesa. Ohlédla jsem se na skupinku zmijozelských, kteří se také vydali do hlubin lesa, i když trochu jiným směrem, než my. Pár metrů za nimi šel Draco s Pansy.

Po chvíli chůze na les zplna obklopil. Moje a Ronova konverzace se stočila k famfrpálu. „A příští týden hrajeme první letošní zápas se Zmijozelem.„ vysvětloval mi a já zaujatě přikyvovala. O tom zápase jsem samozřejmě věděla, Draco už několik dní nemlel o ničem jiném.

Šli jsme už tak půl hodiny a pořád nic, jako by se ta blbá kytka propadla do země. Začalo se stmívat a les poklidně šuměl, když vtom jsme uslyšely jakési zapraskání. Lucy, drobná copatá prvačka, co šla vedle mě trochu nadskočila a chytla se mě za ruku. Celá skupina se zastavila a já s Ronem jsme vytáhli hůlky. Chvíli jsme jen tak mlčky stáli a očima prozorovali okolí, přičemž Lucy pevně svírala mou ruku. „Nic to nebylo. Pojďte, půjdeme dál.” prohlásil Ron po chvíli hrobového ticha. „Ať stihneme večeři.” dodal spíš sám pro sebe. Nad jeho poslední větou jsem se musela pousmát, ale i tak jsem se nemohla zbavit nepříjemného pocitu, který jsem sama nedokázala popsat. Něco nebylo v pořádku.

Čauky všichni,
další kapitolka je tu a já už pracuju na další. Chtěla bych vám říct, že si vážně moc vážím všech vašich komentářů, votes a obecně, každý reakce mě potěší. Jste skvělí ❤❤❤

Pokud na wattpadu nejen čtěte, ale i píšete, tak mi klidně napište do komentářů běžec vaší knihy a já se na ní moc ráda podívám. 😊😍

A nakonec bych se chtěla zeptat... Co preferujete- máte rádi happy endy, nebo jste zastánci smutných konců?

Tak a teď ruku na srdce, kdo to přečetl celý 😂😂

With love
Ni_ann