Draco se na mě usmál a podal mi ruku. „Smím prosit?” šeptl a já na něj koukala s otevřenou pusou.

Moc jsem nad tím nepřemýšlela a jeho ruku přijala. Došli jsme na parket, Draco mi jednu ruku položil na záda a druhou chytil mojí dlaň. Pomalu jsme se začali hýbat do rytmu hudby. „Ale, já myslela, že...” řekla jsem šeptem a rozhlédla se po ostatních, mnozí z nich na nás překvapeně koukali. „K čertu s nimi.” odfrkl si Draco a sklonil se k mému uchu. „Vypadáš nádherně.” zašeptal a já zčervenala. „Dík, ty taky nejsi k zahození.”

Když jsem se opět podívala kolem, zírali na nás téměř všichni​ včetně párů, které tancovaly poblíž. Nebelvírští po nás házeli nenávistné pohledy, totéž lidi z Dracovy koleje. Zaplavila mě vlna obav. Draco to postřehl a přitáhl si mě blíž k sobě. „Kašli na ně.” usmál se a udělal se mnou otočku. Byl moc dobrý tanečník, jeho kroky byly ladné a jisté.  „Tak co, jsem lepší tanečník než Victor?” sebevědomě se ušklíbl a vyčkával na odpověď. Samozřejmě, že byl, ale já ho prostě musela poškádlit. „Hm... Zas tak si nevěř.” vyplázla jsem na něj jazyk a v jeho očích se mihly jiskřičky. „Tos neměla říkat.” šeptl. V následujícím okamžiku mě rychle zaklonil mě hlavou dolů. Lekla jsem a téměř ztratila rovnováhu, ale zachytila jsem se za jeho hábit. S vítězným úsměvem mě narovnal.

Dotančili jsme a Draco se mi lehce uklonil. Uviděla jsem své přátele, ani jeden z nich nevypadal naštvaně, ale ani šťastně ne, až na Gin, která se usmívala. Vedle Harryho stál Ron a něco mu a zuřivě říkal. Harryho výraz jsem nedokázala identifikovat. Možná zklamání, možná vztek, možná smutek. Pohled mi sklouzl k učitelskému stolu, mnozí z nich se tvářili překvapeně a Snape měl svraštělé obočí a nevěřícně kroutit hlavou. Jen Brumbál se na nás zářivě usmíval, i když se mu v očích mihly obavy.

Stáli jsme uprostřed parketu a všechny oči spočívaly na nás. Stáhl se mi žaludek a začala mě přemáhat panika. Naposledy jsem se podívala po všech těch nepřátelských pohledech a vyběhla jsem z Velké síně.

Běžela jsem Bradavickými chodbami, nevěděla jsem kam, ale chtěla jsem zmizet. Kroky mě zavedly na školní nádvoří. Stála jsem uprostřed nádvoří a dívala se na nebe, byla zima, ale já to nevnímala. Sněžilo, ale já měla pocit, jakoby mě vločky konejšivě hladily. Po tváři mi začaly stékat slzy a já je nechala.

Proč to nemůže být jednodušší? Proč nás lidi odsuzují, kvůli původu? Nic nechápou, zhola nic. On se změnil, už není takový, jak dřív!
Ale co když ne? Ozvaly se v mé hlavě pochyby.

Uslyšela jsem za sebou jak pod něčími kroky křupe sníh. Neotočila jsem se, jen jsem dál upřeně hleděla na nebe. Věděla jsem, že stojí přímo za mnou a pak mě objal kolem pasu. Zaklonila jsem hlavu a opřela si ji o Dracovo rameno. „Jsi v pohodě?” zašeptal a já jen kývla hlavou. Setřela jsem jsem si slzy a otočila jsem se čelem k němu. Pevně mě obejmul, pak ode mě trochu poodstoupil, sundal si svůj společenský hábit a přehodil mi ho přes ramena. „Musí ti být zima.” usmál se.

„Letos tu zůstanu přes Vánoce.” řekl, když si mě přitáhl blíž k sobě. „Vážně? A tvým rodičům to nevadí?” vykulila jsem na něj nevěřícně oči. „Jo. Sice chtěli, abych hned po plese přijel a po zbytek prázdnin byl doma, ale... No řekněme, že bych mnohem radši byl tady. Co ty? Zůstáváš?” zeptal se s nadějí v hlase. „Naši letos jedou k příbuzným a neměli by čas pro mě přijet na nádraží.” zalhla jsem. Nechtěla jsem mu říct pravdu. O tom, že se bojím jet domů, protože nechci ohrozit své řidiče. Útoky smrtijedů se násobí a já bych si nikdy neodpustila, kdyby se jim něco stalo. „Takže tady taky zůstanu.” V Dracových očích se mihly jiskřičky štěstí.

Můj pohled zavadil o rukáv jeho košile, který byl lehce odhrnutý a z části odkrýval znamení zla, které se mu rýsovalo na předloktí. Ten pohled mě vrátil do reality. Do té kruté reality, ve které je Draco smrtijed a já jsem nejlepší kamarádka Harryho Pottera. Draco postřehl směr mého pohledu a povzdechl si. Chytil mě lehce dvěma prsty za bradu a zvedl mi hlavu. Sklonil se ke mě a dlouze mě políbil. „Nemysli na to.” zašeptal, jako by mi viděl do hlavy. Objala jsem ho rukama kolem krku a jeho ruce se přemístily na moje záda.

„Hermiono, tady jsi já-” ozval se kousek od nás Giniin udýchaný hlas. Draco tlumeně zavrčel a odtáhl se ode mě. „Promiňte, nechtěla jsem vás vyrušit.” vykoktala ze sebe Gin a já slyšela, jak Draco zamumlal něco ve smyslu, že mohla přijít o pár minut později. „To je v pohodě. Co potřebuješ, Gin?” usmála jsem se na ní. „Hledal jsem tě. Po tom, co jsi odešla jsem se o tebe bála. Jsem ráda, že jsi v pohodě.” došla ke mě a objala mě.

Hodiny odbyly půlnoc, tak jsem se rozloučila s Dracem a vydala se spát.

„Veselé Vánoce​!” probudil mě hluk, který vycházel ze společenky. Obula jsem se a jen v pižamu jsem se vydala do společenky. V rohu místnosti stál velký vánoční stromeček a pod ním ležela hromada dárků. Když jsem sešla schody a vešla do místnosti, skoro všechny pohledy spočinuly na mě. Nervózně jsem se ošila a pohledem hledala své přátele. Nakonec jsem je uviděla na pohovce u krbu. „Ronalde, přestaň se chovat tak pokrytecky! Je to její věc. Jasný?!” uslyšela jsem Ginny, když jsem přišla blíž. „Ale je to sakra Malfoy, chápeš? On je takovej parchant, že bych-” rozčilil se Ron, ale ve chvíli, kdy mě uviděl zmlkl a odešel ze společenky. George se posunul a udělal mi místo, abych si mohla sednout. Sedla jsem si a mezi mými přáteli zavládlo nepříjemné ticho, že by bylo slyšet i špendlík spadnout na zem.

Najednou k nám vesele přihopkala Lenka a něco si broukala. „Ahoj Hermiono. Já věděla, že to tebe s Dracem k sobě vždycky táhlo. A navíc, to říkaly i Škrkny a ty mají vždycky pravdu.” zašvitořila se sedla si vedle Ginny. „Ehm... Co jsou to Škrkny?” zeptal se Fred a všichni jsme vybouchli v hlasitý smích, protože nikdo z nás to pořádně nevěděl. Když jsme se uklidnili, atmosféra už nebyla tak napjatá. „Ty a Malfoy, koho by to bylo napadlo. Já osobně jsem docela dost překvapenej.” řekl Fred, nebo aspoň myslím, že to byl Fred a jeho dvojče souhlasně přikývlo. „To asi každej.” špitla jsem a podívala se na Harryho, který se usmíval. „Doufám, že nepočítáš s tím, že se ze mě a Malfoye stanou bůh ví jaký kamarádi.” zasmál se Harry a mě se značně ulevilo. „Neboj, to fakt nehrozí. Ani jeden z vás by to taky nemusel přežít.” ubezpečila jsem ho. „Jsem ráda, že jste to všichni vzali v pohodě.” „Téměř všichni.” konstatovala Ginny a já posmutněla. „Neboj, s Ronem to bude dobrý. On se s tím srovná.” řekla povzbudivě Lenka a se na ní děkovně usmála.

Pak jsme si ve společence předávali dárky. Otevřela jsem objemný balík na kterém bylo napsáno moje jméno a vytáhla z něj červenou pletenou šálu od paní Weasleyové. Dál jsem dostala nějaké knížky od Harryho a stříbrný náramek s erbem nebelvírské koleje od rodičů. Ginny mi dala fotku, na které jsem já, Harry, Ginny, Ron, dvojčata a Lenka. Pamatuju si den, kdy jsme to fotili. Bylo to letos na nádraží King's Cros a fotil to Lee Jordan. Fotka byla pořízená kouzelnickým foťákem, takže se všechny postavy hýbaly a zářivě se usmívaly. Když jsem ji otočila, byly tam podpisy, kteří byli na fotce, až na můj. „Veselé Vánoce.” řekla jsem, všechny jsem objala a dala jim dárky, které jsem pro ně koupila. Až mi v ruce zůstal jenom jeden, poslední balíček. A to dárek pro Rona, který jsem měla koupený už tak dva měsíce dopředu. Povzdechla jsem si a nechala dárek na stolku, s nadějí, že si ho Ron vezme.

Ještě toho dne jsem šla do knihovny, kdy jsem si sedla a na klín jsem si rozevřela učebnici přeměňování. „Prozraď mi, jak může někdo studovat na Štědrý den.” ozval se za mnou hlas a já spatřila Draca. „Jednoduše. A tobě by trocha toho studia taky neuškodila.” usmála jsem se na něj. „Něco tu pro tebe mám.” uvědomila jsem si a vytáhla z kapsy menší krabičku, kterou jsem mu podala. Otevřel ji a uchopil Zlatonku, která se ležela v krabičce.

S dárkem pro Draca jsem si dělala dlouho hlavu, ale pak mě to napadlo. Tohle totiž nebyla obyčejná Zlatonka. Ukryla jsem v ní vzpomínku na den, kdy mě Draco poprvé políbil. To jsem ale nechtěla Dracovi říct, jednou na to možná přijde sám.

„Děkuju.” usmál se a sedl si vedle mě. „Na.” řekl a dal mi do ruky stříbrný medailonek ve tvaru srdce. Když jsem ho rozevřela, byla tam fotka mě a Draca, kterou fotila Ginny. Stáli jsme na školních pozemcích, usmívali jsme se a následně mě Draco políbil. Byl to krásný okamžik a jsem ráda, že ho máme zaznamenaný na fotce. „Líbí se ti?” šeptl Draco a upřeně se na mě podíval. „Je nádherný.” řekla jsem a skočila mu kolem krku, načež mě políbil. „Veselé Vánoce.” zašeptal do polibku.

Večer jsme šla spát se spokojeným úsměvem na rtech, to se ale změnilo jen co jsem upadla do hlubokého spánku.

Stála jsem na neznámém místě, které vypadalo jako nějaké honosné. Když jsem se rozhlédla kolem. Uviděla jsem svoje přátele, volali na mě. A pak se tam zjevily bytosti zahalené v pláštích a s maskami na obličeji. Odněkud zazářil záblesk zeleného světla a všichni moji přátelé, až na Harryho zmizeli. Ten mě chytil za loket a podíval se mi do očí. „Hermiono, poslouchej mě. Musíš mi pomoct!” říkal mi zběsile Harry.

Pak se přede mnou zjevila trojce smrtijedů. Jeden z nich proti mě vyslal kouzlo, ale já ho úspěšně odrazila. „Dělej, nebuď srab!” křikl jeden smrtijed na druhého, který na mě mířil hůlkou. „Draco! Dělej!” ozvalo se znovu. To oslovení mě překvapilo, až vyděsilo. Postava stojící uprostřed si sundala masku a já spatřila tvář toho, kterého jsem celým srdcem milovala. „Avada kedavra!” bylo to poslední, co jsem slyšela.

Zdravím všechny čtenáře,
po delší době jsem zpět s novou kapitolu. Co vy na ní?

Chtěla bych moc poděkovat Adri1616 za nádherný cover. Líbí se vám? Podle mě je naprosto dokonalej ❤
Stále hledám inspiraci, takže pokud máte někdo nějaký nápad, tak napište. Ocením všechny vaše nápady.

With love
Ni_ann