Madam Pomfreyová se na mě podívala udiveným pohledem. Její oči mě přímo propalovaly. Zavrtěla hlavou a přišla ke mě. Sundala mi obvazy a podívala se na ránu. „Myslím, že můžete jít slečno. Rána se téměř zacelila. Kdyby byly nějaký problémy, tak se stavte a já se na to podívám." řekla, mezitím co jsem se posadila na postel. „Dobře. Děkuju."

Zvedla jsem se z lůžka a vyšla směrem ke dveřím. Už jsem chtěla být ve společenské místnosti u krbu. „A slečno Grangerová." zastavil mě hlas léčitelky. Nejistě jsem se na ni otočila. „Buďte tak hodná a vzkažte panu Malfoyovi, že předpokládám, že se dnešní incident nebude opakovat." probodla mě káravým pohledem „Jistě." špitla jsem a rychlostí světla vystřelila ze dveří.

Šla jsem chodbou směrem k Nebelvírské společenské místnosti, když jsem si všiml Filche. Šel proti mě a něco si naštvaně mrmlal. „Pitomí studenti. Celé sklepení je obrácené vzhůru nohama. A chudák paní Norisová. Jestli přijdu na to, kdo to udělal, tak se osobně postarám, aby ho vyloučili." syčel naštvaně cestou po chodbě. Kousek za ním šla jeho věrná kočka. Paní Norisová, ta příšerná kočka, která neustále slídila po škole, teď vypadala, jako by jí někdo oholil a přičaroval jí parohy. Při tom pohledu jsem se musela uchechtnout.

Vsadím svojí hůlku, že vím, kdo má tohle na svědomí.

Hradní chodby byly touto dobou ještě prázdné. Většina studentů ještě touto dobou spala. Vešla jsem do společenky, sedla si do křesla a otevřela knihu.

Pak jsem šla na snídani a následně se vydala na hodinu lektvarů, kterou jsme měli spolu se Zmijozelem. Sedla jsem si do zadní lavice, která byla volná. Snape vešel do třídy a začal hodinu, vtom se prudce otevřely dveře a stál v nich Draco, který vypadal, jakoby se právě probudil. „Pardon pane profesore, zaspal jsem." omluvil se. Snape se zatvářil, jakoby právě spolkl citrón a přejel třídu zkoumavým pohledem. „Sedněte si vedle slečny Grangerové." řekl, když zjistil, že nikde jinde není místo.

Draco se zatvářil zhnuseně a sedl si vedle mě. „Ahoj." šeptl tak, aby to nikdo jiný neslyšel. Jen jsem se usmála a začala si dělat zápis. V tom do učebny vlétla sova a předala profesorovi dopis. Snape ho otevřel a naštvaně se zamračil. „Pane Malfoyovi, po hodině tu laskavě zůstaňte. Máte mi co vysvětlovat." vyštěkl naštvaně. Z jedné lavice se ozval přidušený smích Blaise Zabiniho. „To platí i pro vás, pane Zabini. Ještě nikdy jsem se tolik nestyděl za své žáky. Ač nerad, strhávám Zmijozelu pětadvacet bodů, za každého." syknul a dál pokračoval v zapisování na tabuli.

Třídou se ozvalo nespokojené mručení zmijozelských a tlumený posměch nabelvírských. „Mám chtít vysvětlení?" šeptla jsem ke svému sousedovi. „Radši ne." ušklíbl se a dokončil zápis.

„Tak, teď si něco řekneme o lektvaru pro přežití a jeho přípravě. Kdo nám o tom něco poví?" zazněl třídou profesorův chladný hlas. „Co třeba vy Pottere?" ukázal na Harryho, který v tu chvíli zbledl. Vyděšeně se podíval na Rona, pak opět na profesora a nervózně se poškrábal za krkem. „No, lektvar pro přežití..." začal nejistě. „Je lektvar, jehož účinky zajistí přežití." pokračoval mezitím, co ho Snape s posměchem sledoval.

Páni Harry, to je teda překvapivá informace. Lektvar pro přežití zajišťuje přežití. To ho fakt nic jiného nenapadlo?

„Pro jeho přípravu budeme potřebovat kůži z Hřímala, Bezoár, drcený kořen Mandragory a..."
Hned mi bylo jasné, že se snaží přísady uhodnout. Snape se spokojeně ušklíbl. „Děkuji pane Pottere, že jste nám opět ukázal, jak vypadá neschopný student. Příště zkuste místo nesmyslného létání na koštěti po školních pozemcích, trávit více času s učebnicí lektvarů. Srážím Nebelvíru pět bodů, a buďte rád, že to není víc." prohlásil a Harry se na něj nenávistně podíval. „Je tu někdo, kdo je mi schopný říct aspoň pár informací o lektvaru pro přežití?"

Moje ruka okamžitě vystřelila vzhůru a Draco se vedle mě pobaveně uchechtl, čímž si vysloužil, mírné kopnutí do holeně. „Ano, slečno Grangerová?" vyzval mě Snape. „Lektvar pro přežití má stálejší a silnější efekt, než pouhé pití krve jednorožce. Litr lektvaru dokáže člověka udržet mezi životem a smrtí až měsíc. Příprava je komplikovaná a každá chyba může mít katastrofické následky. Přísadami jsou žíně, roh, a také krev z jednorožce, kvůli které je jeho příprava zakázána." odříkala jsem a Snape uznale přikývl. „Děkuji slečno. Ano, příprava lektvaru je přísně zakázána ministerstvem kouzlem. Zabití jednorožce je v této době jeden z největších prohřešků, kterých se kouzelník může dopustit. Požití jejich krve vás opravdu udrží při životě, ale žijete jen napůl a v zatracení." pokračoval profesor a já ho přestala poslouchat.

Vzpomněla jsem si, jak v prvním ročníku Harry viděl Voldemorta, pít jednorožčí krev. To jsme byli ještě malí a trochu vystrašení prváci. Najednou se mi vybavila vzpomínka, jak jsem Draca uviděla poprvé.

Tehdá jsme si moc nepadli do noty, ba naopak. Přímo jsme se nesnášeli a každým rokem se to zhoršovalo. Kdyby mi někdo před třemi měsíci řekl, že budu chodit se Zmijozelským princem, asi bych ho poslala ke svatému Mungovi na vyšetření. Koho by to byl čekal? Tak si říkám, co by se stalo, kdybych ho tenkrát nenašla v té učebně, když byl zraněný.

Uběhl další týden a já byla v jednom kole, buď jsem se učila, nebo jsem někoho doučovala. Ve všem to shonu jsem si ani neuvědomila, že Vánoce jsou za dveřmi.

Seděla jsem na snídani a na stole vedle talíře jsem měla položenou učebnici astronomie. „Notak Herm, učení už bylo dost." zašklebil se na mě Fred a zavřel mou učebnici. „Hej." zasmála jsem se na něj a praštila ho lehce do ramene. Fred si dramaticky chytil rameno a zaúpěl. „Já krvácím." Protočila jsem oči a napila se ze svého poháru, kde jsem měla dýňový džus.

„Hermiono, hele jak to teda bude s tím-" začala do mě hučet Ginny, ale já jsem ji neposlouchala. Očima jsem přejel celou velkou síň a můj pohled se zastavil na blonďatém chlapci, jež seděl u Zmijozelského stolu. Zachytil můj pohled a usmál se na mě, úsměv jsem mu opatila asi jsem trochu zčervenala, protože se pobaveně ušklíbl. „Haló, země volá Hermionu Grangerovou." Giniin hlas přerušil můj tok myšlenek. Giny se podívala nejdřív na mě, pak na Draca a obrátila oči v sloup. „Herm ty mě vůbec neposloucháš." pokárala mě. „Ale jo jo. Poslouchám." ohradila jsem se, ale to jsem asi neměla říkat. Ginny si založila ruce vbok a uchechtla se. „No, tak co jsem teda říkala?" Sakra. Teď jsem v háji a Ginny to moc dobře ví.

Na její tváři teď hrál vítězný úsměv. „Takže znova, ptala jsem se tě, jak to bude s tím plesem." zopakovala svou otázku. Můj pohled opět zalétl ke Zmijozelskému stolu, kde seděl Draco. „No, já nevím. Asi tam půjdu" sklopila jsem hlavu. „Ale Herm, je blbost, abys tam nešla jenom proto, že on..." začala mě přesvědčovat, ale já jsem jí kopla nohou pod stolem dřív, než stačila říct něco o Dracovi. Zpražila jsem jí naštvaným pohledem a ona se na mě omluvě podívala.

„Počkat, ty nemáš s kým jít Herm?" ozval se vedle mě Fred. Chtěla jsem mu odpovědět, periferním viděním jsem uviděla, jak k Dracovi přišla Parkinsonová, sedla si mu na klín a objala ho kolem krku. Víc už jsem vidět nemusela, naštvaně jsem se zvedla a odešla z velké síně. „Řekl jsem něco špatně?" zaslechla jsem ještě Fredův hlas, jak se tázal své sestry.

Vyběhla jsem na chodbu a sedla si do volného výklenku. Chvíli jsem jen tak seděla a snažila se z hlavy vypudit vidiny Draca a Parkinsonové. „Hermiono." zavolal na mě Ron, který šel chodbou směrem ke mě.„Ahoj, kdes byl? Neviděla jsem tě u snídaně." „Jo, já vím. Zdržel jsem se. Mimochodem, víš že máme dneska večer službu spolu? Říkala mi to McGonagallová. Prý protože Malfoy má školní trest." usmál se spokojeně. Kývla jsem hlavou a trochu se pousmála. „Herm, chtěl jsem s tebou mluvit o tom plesu. Předtím jsi neměla čas to řešit. Takže, šla bys se mnou?"

Nadechla jsem se k odpovědi, když se však na chodbu začali trousit studenti z velké síně. Což znamenalo, že za chvilku začne hodina. Rychle jsem vystřelila směrem k učebně fromulí, aniž bych Ronovi cokoliv řekla. Cestou mě ale někdo srazil na zem. „Tak sakra dávej pozor Grangerová." vyjel na mě naštvaně Draco obklopený svými přáteli. „Táhni Malfoyi." sykls jsem na něj, když jsem se zvedla se země. Než odešel tam mi nenápadně vtiskl do ruky poskládaný pergamen.

Vešla jsem do třídy, sedla si na svoje místo, rozložila pergamen a začala číst.

Mio,
sylšel jsem tvůj rozhovor s Weasleym. Je mi moc líto, že na ples nemůžeme jít spolu a pochopím, pokud se tam rozhodneš jít s někým jiným. Ale nemůžu ti slíbit, že mu nebude hrozit smrtelné nebezpečí, pokud ti něco udělá.

Uvidíme se večer
D.M.

Zbytek dne proběhl v klidu, až na pár Mrzimorských praváků, kteří se ve škole ztratili a my je pak s Lenkou hledaly jak blázni. Nakonec se ukázalo, že je Protiva zavřel do přístěnku na košťata. Odbilo půl desáté večer a já se vydala do společenky, kde na mě už čekal Ron. Vyšli jsme na chodby a vydali se do útrob hradu. Celou dobu vláda příjemná atmosféra, Ron mi pořád něco povídal a já se smála. „A pak se všude objevilo nespočet pavouků. Ale ne takových těch malých, tohle byli pavouci velcí jako kráva. A byli naprosto všude, napravo, nalevo, dokonce i ve větvích stromů. Já jsem byl úplně šílenej strachy a navíc moje hůlka byla zlomená, takže jediný kdo mohl kouzlit byl v tu chvíli Harry. Teď se mi to zdá jako vtipná historka, ale tehdá jsem se vážně bál." vyprávěl mi, co zažili s Harrym v druhém ročníku, když já jsem byla proměněná v kámen Baziliškem. Tuhle historku jsem slyšela minimálně po pátý, ale pokaždý mě pobaví. Obzvláště když vím, jak velký má Ron strach z pavouků.

„To snad ani není možný, kolik jsme toho za těch pět let zažili." povzdechla jsem si. „Pravda. Ale to nejlepší máme ještě před sebou." usmál se na mě Ron. „Hermiono pojď se mnou na ten ples." řekl potichu a zastavil se. Stáli jsme naproti sobě a kolem vládlo poklidné ticho. Věděla jsem, že mu musím něco říct, teď se z toho už nevyvlíknu. „No, víš Rone... Promiň, ale ne." omluvě jsem se na něj usmála a chtěla pokračovat v obhlídce chodeb.

Ale Ron mě pevně chytil za loket a tím mi zabránil v odchodu. „Rone, pusť mě!" vyjekla jsem a snažila se vyprostit z jeho sevření. „Zeptám se tě ještě jednou Hermiono. Jdeš se mnou na ten ples?" řekl tlumeným hlasem a prudce mě natlačil na chladnou zeď. Oči se mu nebezpečně leskly a já se začala bát. Ron byl silný, takže jsem proti němu neměla nejmenší šanci.
„Ani náhodou. A teď už mě konečně pusť Ronalde." sykla jsem, ale jeho stisk zesílil. Nahnul se ke mě a já od něj zhnuseně odvrátila pohled. „Pustím tě, až mi řekneš to, co chci slyšet." zašeptal až hrozivě blízko mého obličeje.

„Weasley!" zahřměl chodbou hlas zmijozelského prince, který právě vyšel zpoza rohu. „Vypadni od ní." Ron se na něj překvapeně podíval, ale nepustil mě. „Vystřel odsud, Malfoyi. Tohle není tvoje věc." odbyl ho chladným hlasem Ron. Draco se na něj podíval vražedným pohledem. „Tak tos posral." vyštěkl Draco a vytáhl svojí hůlku, kterou namířil na Rona. Ten mě konečně pustil a sáhl po své hůlce.

Ahojky,
tak co, čte tuhle story ještě někdo? 😂 Jinak řečeno, má smysl pokračovat?

With love
Ni_ann💚