„Draco." hlesla jsem, když jsem ucítila jeho silné paže, jak mě vzaly do náručí. „Co se jí stalo?" vyhrkl Draco směrem k Ginny. To bylo to poslední, co jsem slyšela, než jsem upadla do bezvědomí.

Když jsem se probrala, uviděla jsem, že ležím na ošetřovně. Zvedla jsem hlavu a zjistila, že na posteli vedle mě sedí Draco. „Co se ti stalo Mio? Ginny říkala, že tě někdo napadl." zeptal se když zpozoroval, že jsem se probrala. Rozhlédla jsem se po ošetřovně, bylo tu prázdno, jen já a Draco. „Byly jsme s Gin v Prasinkách a najednou se tam objevili Smrtijedi a zaútočili na nějaké studenty. Já, chtěla jsem jim pomoct. Pak na mě zaútočila Bellatrix, nebo aspoň myslím, že to byla ona."

Dracův obličej zrudnul vzteky a on zatnul pěsti. Vypadal vážně naštvaně. „Sakra." zaklela a přisedl si blíž ke mě. Sklouzl pohledem k obvazu, kterým jsem měla obvázaný trup a očích se mu mihl strach, který ale rychle zmizel. „Bál jsem se o tebe." „Ale prosimtě, nepovídej." uchechtla jsem se a chtěla se posadit. Ale zabránila mi v tom prudká bolest, která mi projela místy, kde jsem měla ránu, tak jsem radši zůstala ležet.

„Madam Pomfreyová říkala, že tě tady nechá přes noc a pak budeš moct jít." řekl a nahnul se ke mě. Moc dobře jsem věděla, co chce udělat. Jeho oči se vpíjely do těch mých a já cítila jeho teplý dech. „Jsme na ošetřovně Draco, může sem kdokoliv přijít." zasmála jsem se a lehce ho praštila do ramene. Podíval se na mě ublíženým pohledem a odtáhl se.

Dveře ošetřovny se otevřely a stál v nich Harry a jeho zrzavý kamarád, Ron. Draco sebou trhl a pohledem střelil po nově příchozích. Protočil oči, znechuceně se na ně podíval zvedl se z mojí postele. „Malfoyi?!" vyjel na něj Ron. „Co tady sakra děláš?" zeptal se udiveně Harry. Ron vypadal pěkně naštvaně a zatínal pěsti. „Cos jí chtěl?" řekl Ron nepřátelským tónem. „To není tvoje věc Weasley." odsekl a odešel z ošetřovny přičemž ho Ron probodával zlostným pohledem.

„Co tady chtěl Hermiono?" zeptal se mě Ron, jen co se za Dracem zavřely dveře. „Nic. Jo a mám se dobře, díky za optání." řekla jsem sarkasticky a protočil oči. „Lekl jsem se, když nám to Ginny řekla. Jsem rád, že jsi vpoho. Smrtijedi v Prasinkách a to už podruhé, nevím, kam tohle spěje." povzdechl si Harry. Vypadal nejistě, až trochu vyděšeně. Oba jsme věděli, že situace není nejlepší. Povzbudivě jsem mu stiskla ruku a on se na mě děkovně usmál.

„Co tu chtěl?" zopakoval svou otázku zrzek. Teď zněl ale trochu naštvaně. „Nechtěl tu nic. Jen mi pomohl pomohl se sem dostat. Sama bych to nezvládala, a tak mě odnesl. A jestli si sem přišel mě vyslýchat, tak můžeš vypadnout." řekla jsem podrážděně.
Harry přelétl pohledem ode mě na Rona a pak opět na mě, následně se zvedl a odešel z ošetřovny. „Už budu muset jít, musím ještě napsat esej pro Snapea." řekl ještě než se za ním zavřely dveře.

Ron se na mě podíval a sedl si na okraj mojí postele. „Ten parchant! Ještě jednou se tě dotkne a prokleju ho.” začal naštvaně. „Ale...” chtěla jsem Draca bránit, ale Ron mě přerušil. „Žádný "ale" Hermiono. Je to sobeckej, egoistickej, namyšlenej hajzl. Drž se od něj dál, vždyť, uvědom si, kdo je jeho otec. Vsadím se, že z něj dřív nebo později bude taky Smrtijed. Drž se od něj dál.” vychrlil ze sebe.

*
Na chodbě před ošetřovnu stál blonďák a ucho měl přitisklé na dveře. Poslouchal, co se děje uvnitř. Vyslechl si celý rozhovor. Sobeckej, egoistickej, namyšlenej hajzl, tak ho Weasley popsal. Mladý Mlafoy si povzdechl, věděl, že je to pravda. Věděl, že si ho Mia nezaslouží.

Vydal se směrem ke Zmijozelské společenské místnosti. Přišel před obraz, za kterým se skrýval vchod, řekl heslo a vešel dovnitř. Sedl si do volného křesla u krbu a pohledem přelétl celou místnost. K jeho radosti byla poloprázdná a bylo tam docela ticho.

Pozoroval plápolající oheň, když ho najednou z přemýšlení vyrušil uši drásající nepříjemný hlas. „Tady jsi Dráčku. Hledala jsem tě po celé škole.” zapištěla, vrhla se k němu do křesla a objala ho kolem krku. Draco se od ní znechuceně odtáhl a odvrátil od ní pohled. Pansy ale dělala, jako by to neudělal. „Víš, slyšel jsi o tom Vánočním plesu?” zeptala se a zamrkala na něj. „Hmm.” kývl jen na souhlas. „No, tak jsem si říkala, že bychom tam šli spolu.” udělala na něj psí oči.

„Žertuješ?” zeptal se udiveně. To si dělá srandu? Ona si fakt myslí, že s ní půjde na ples? „Ne, samozřejmě, že ne. Všichni čekají, že tam mi dva půjdeme spolu. Tak nevidím důvod, proč ne.” začala se k němu lísat. Prudce vstal a podíval se na ní. „Pansy, nevím, kolikrát ti to mám ještě říkat, ale ne. Po stopadesáté... Ne. Věř mi, že já a ty, to by prostě nešlo. Teď k tomu mám ještě větší důvod než třeba před dvěma měsíci. Tak už to sakra pochop.” S těmi slovy se zvedl a odešel do svého pokoje.

Zabouchl za sebou dveře a sedl si na postel. Vyhrnul si rukáv levého předloktí. Ten pohled ho ničil. Pohled na znamení zla, které se mu rýsovalo na bledé kůži. Jak na to vůbec mohl přistoupit? Proč nevzdoroval?
Kvůli ní, protože se o ní bál.

Najednou se dveře do pokoje otevřely a stál v nich Blaise Zabini. Draco spěšně stáhl rukáv zpět, aby zakryl znamení zla a pohlédl na chlapce, stojícího ve dveřích. Blaise byl jeho nejlepší, a možná i jediný opravdový, kamarád. Byl jediný, kdo se mu nikdy nebál říct, že se chová jako idiot. Byl k němu upřímný.

„Nazdar.” řekl nezaujatě Draco. Blaise za sebou zavřel dveře a sedl si na volnou židli. Jednou ruku měl za zády, jakoby tam něco schovával. „Co to máš?” začal být zvědavý. „No, tak jsem si říkal, jestli si nedáš se mnou.” S těmi slovy vytáhl zpoza zad flašku Ohnivé whisky. Na tváři mladého Malfoye se objevil ďábelský úsměv. To by to nebyl on, kdyby odmítl. Blaise se ušklíbl a podal mu jí. „Co to bylo v tý společence? Co Pansy chtěla?” začal se vyptávat.

Draco při té vzpomínce obrátil oči v sloup. „Ale nic, chtěla, abych s ní šel na ples.” vyložil popravdě. „Hej Blaise, s kým jdeš vlastně ty?” řekl a z plna hrdla se napil z whisky. „S Angie, tu asi neznáš. Je z Havraspáru.” řekl a stáhl se po flašce. Jejich rozhovor dál vesele plynul a oba se skvěle bavili. Z láhve ubývalo a dobrá nálada rostla.

Blaise něco zaujatě vyprávěl a divoce při to gestikuloval rukama. Ale Draco byl myšlenkami úplně jinde, přesněji řečeno, myslel na Hermionu. „Hej, přestaň se tak tvářit?” vyrušil ho že zamyšlení hlas jeho kamaráda. „Cože? Jak se mám přestat tvářit?” nechápal. „Přiblble se usmíváš jak nějaká zamilovaná puberťačka, vole.” zasmál se Zabini. Draco se uchechtl a hodil po něm polštář, který Blaise zasáhl rovnou do obličeje.
*

Probudila jsem se časně ráno, nemohlo být ani pět, ale přes to jsem měla pocit, že je něco jinak. V tu chvíli jsem si uvědomila, že vedle mě na nemocničním lůžku někdo leží. Prudce jsem se otočila a spatřila blonďatého chlapce, jak leží na dece vedle mě a spí. Jednu ruku měl pod hlavou a druhou mě objímal kolem pasu.

Draco Malfoyi! To si že mě děláš srandu? Co tady sakra dělá?

„Draco.” šeptala jsem ve snaze ho vzbudit. Něco zamručel a dál spal. „Draco, jestli sem přijde madam Pomfreyová, tak tě doslova zabije.” zkusila jsem to znovu. Dál spal. „Nedáváš mi na výběr, Draco.” řekla jsem tlumeně a začala ho lechtat.

Draco sebou škubnul a probudil se. Chytil mě za zápěstí a přetočil mě pod sebe. „Sakra Grangerová.” zavrčel. „Copak ty neznáš Bradavické heslo?” pokračoval a nahnul se ke mě tak blízko, že jsem z něj cítila známou vůni Ohnivé whisky. „Samozřejmě že ano. Draco dormiens nunquam titillandus. Ale proč se ptáš?” nechápala jsem. Draco se na mě podíval a skousl si spodní ret. „A víš, co to znamená?” zašeptal. „Nikdy nelechtej spícího draka.” zašeptala jsem. „Tak si to pamatuj.” ušklíbl se a políbil mě.

Dveře ošetřovny se zničehonic otevřely a v nich stála madam Pomfreyová. „Slečno Grangerová, dobře, že jste už vzhůru. Přinesla jsem vám...” zarazila se a sklouzla pohledem na Draca. „Pane Malfoyi, tady nemáte co dělat. Okamžitě vypadněte.” rozkřikla se. Draco ze mě spěšně slezl a vyběhl z ošetřovny. Celou dobu mu na tváři hrál potměšilý úsměv.

Čauko,
Moc se omlouvám, že jsem dlouho nic nevydala. Tady máte další kapitolku. Moc děkuju za všechny vote a komentáře ❤

With love
Ni_ann 🐍