Vyděšeně jsem se na ni podívala. „Ty? Jak...? Co?” vykoktala jsem ze sebe. Ginny se s úšklebkem dívala na Draca, který právě vylezl zpod postele a přišel k mě. „Jsem tvoje nejlepší kamarádka Herm. A navíc nejsem slepá. I když to , že je to zrovna on, mě trochu překvapilo.” řekla a změřila si Draca zkoumavým pohledem, přičemž se zastavila u Nebelírské kravaty, která mu visela kolem krku. Nadzvedla obočí a podívala se na mě

Nemůžu uvěřit, že o tom Ginny ví. Jak se o tom sakra dozvědla? Vždyť jsme si dávali pozor, aby nás nikdo neviděl.

„Jak dlouho o tom víš?” řekla jsem abych přerušila to trapné ticho. „Už dost dlouho.” ušklíbla se Ginny. „Hele Ginny, já vím že...” začala jsem, ale Gin mě přerušila. „Vklidu Herm, já to chápu.” řekla, pak se opět podívala Draca. „Nebudu už víc rušit. Mějte se hezky.” řekla, mrkla na mě a odešla z mého pokoje.

Otočila jsem se na Draca, díval se na mě trochu nejistým pohledem. „Neboj, Ginny je moje kamarádka. Ona to nikomu neřekne.” ubezpečila jsem ho. „Teda, to bych do Wesleyové nikdy neřekl.” pousmál se Draco a přitáhl si mě k sobě. „Takže, kde jsme skončili?” zeptal se provokativně. „No, zrovna jsem ti chtěla sebrat svojí kravatu.” řekla jsem a sundala z něj mojí kravatu.

„A co teď?” „Teď jdem spát, nebo aspoň já jo.” řekla jsem a vešla do koupelny, kde jsem se převlékla do pižama, vyčistila se zuby a rozčesala si vlasy. Když jsem vyšla z koupelny, Draco ležel nataženej přes celou mojí postel, a spal.

A já budu spát jako kde?

„Draco, uhni.” řekla jsem a strčila do něj, ve snaze ho posunout. Konečně se mi povedlo, udělat na posteli tolik místa, abych si mohla lehnout.

Ráno jsem se probudila brzo, ale protože byla sobota, tak jsem jenom tak ležela v posteli a četla si. „Draco?” řekla jsem. „Ne.” odpověděl v polospánku. „Je už půl desátý ráno.”
„Ne Grangerová, je teprve půl desáté. A ještě k tomu je sobota.” zahuhlal a zabořil hlavu do polštáře. „No, já nevím, ale Harry včera říkal něco o tom, že chtěli dneska ráno trénovat. Ale nemohli, protože dneska má hřiště zamluvený Zmijozelský družstvo. A myslím, že trénink bez chytače bude k ničemu.” zašeptala jsem mu do ucha. Jakmile to uslyšel, vyskočil z postele a šokovaně se na mě podíval. „Sakra, Montague mě zabije.” vykřikl a rychle si oblékl hábit.

Pootevřela jsem dveře, abych zjistila, jestli je vzduch čistý. Společenská místnost byla liduprázdná, a tak mohla Draco v klidu odejít. Vyběhl na chodbu a hnal se na hřiště, zatímco já jsem šla v klidu na snídani.

Sedla jsem si ke stolu a začala snídat. Chvíli na to přišla Ginny, Ron a Harry.
„Tak co? Ty Prasinky dneska platí?” zeptala se Gin. „Jo, jasně.” usmála jsem se.

Hned po snídani jsme vyrazily do Prasinek. Kluci s námi nejeli, rozhodli se, strávit sobotní dopoledne v knihovně, učením. Stejně nevěřím, že se budou učit, jen potřebovali nějakou výmluvu.

Vešly jsme ke třem košťatům a sedly jsme si ke stolu. „Tak povídej.” začala vyzvídat Ginny. „Co?” nechápala jsem. „Však ty víš. Co ty a Malfoy?” šeptla. Pousmála jsem se nad tou otázkou. „No, já nevím. Nic zajímavýho.” řekla jsem a vyhnula se jejímu pohledu.

„Jé, čau holky.” ozval se nad námi hlas. Vzhlédla jsem a uviděla, jak u našeho stolu stojí Dean Thomas. „Ahoj Deane, co ty tady?” zeptala jsem se a mile se usmála. „No, já tady o víkendech vypomáhám.” řekl a otočil se na Ginny. „Tak, co vám můžu nabídnout? Něco k pití?” „No, já si dám Máslový ležák. A ty?” zeptala jsem se kamarádky. „Taky.” řekla s úsměvem. „Dobře, hned vám to přinesu.” řekl a mrknul při tom na Ginny. Pak odešel pryč.

„Takže, jak dlouho už jste spolu?” začala znovu vyzvídat Ginny. „Tak měsíc.” „Aha, páni, ty a Malfoy. Pořád se mi tomu nechce uvěřit. Víš, on tě přece vždycky urážel a tak. Je zvláštní, že se tak změnil. A Hermiono, jdeš s ním na ten ples?” zeptala se Gin. „No, já myslím, že ne. Chápeš, nechceme, aby se o nás někdo dozvěděl. Takže bude lepší, když se od sebe na plese budeme držet dál. A nebo tam vůbec nepůjdu.” vysvětlila jsem jí.

„Hermiono Grangerová, na ten ples půjdeš, i kdyby...” začala kázat Ginny, ale hned zmlkla, protože v tu chvíli nám Dean přinesl naše pití. „Tak, tady to máte dámy.” řekl a postavil nám na stůl dvě sklenice. „Díky.” usmála se na něj Gin a Dean zrudl jako rajče.

„Prostě tam půjdeš.” nakázala mi. Před nedávnem založil Harry Brumbálovu armádu, kde tajně trénujeme obranná kouzla. Od té doby spolu s Ginny tráví hodně času a tak mě ani nepřekvapilo, když mi jednou oznámila, že ji pozval na ples.

Dopily jsme, zaplatily a vydaly jsme se do obchodů. Ginny mě zatáhla do velkého obchodu, plného šatů a bot. Znuděně jsem se skácela do křesla, zatímco si Ginny vybírala šaty a postupně si je zkoušela.

Zrovna vyšla z kabinky ve splývavých, modrých šatech bez ramínek. „Tak co ty na ně?” „Jsou fakt super, sluší ti.” usmála jsem se. „No, já ti nevím. Ty růžové byly možná přece jen lepší.” řekla za zalezla zpět do kabinky.

Ach jo, sedím tady už přes dvě hodiny. Nemohla by si prostě vybrat šaty, zaplatit a odejít?

„Tak jo, vezmu si ty růžový.” řekla Gin a s šaty v ruce přešla k pokladně, aby je mohla zaplatit. Najednou jsem uslyšela křik z venčí. Rychle jsem vyběhla na ulici a spatřila skupinu Smrtijedů, jak útočí na studenty. Hned, jak jsem vyšla ze dveří, zaútočila na mě nějaká Smrtijedka a já v ní poznala Bellatrix Lestrangeovou. Odrazila jsem její kletbu, napřáhla na ni svou hůlku a křikla. „Mdloby na tebe.” Kouzlo ji však minulo.

„Jak se opovažuješ, ty jedna mrňavá Mudlovská smejdko!” vykřikla a vyslala je mě další kletbu. Úspěšně jsem ji odrazila, ale další kouzlo mě trefilo a mě z rány na boku začala proudem téct krev. Sykls jsem bolestí a podívala jsem se na svou soupeřku, která se právě pohrdavě smála.

Naštěstí se najednou všude objevili Bystrozorové, a tak se Smrtijedi stáhli. Moc dobře věděli, že proti takové přesile nemají šanci.

„Hermiono, jsi v pohodě.” křikla za mnou Ginny a vrhla se ke mě. „Jo, to je dobrý.” řekla jsem se zaťatými zuby. Nechtěla jsem ji dělat starosti a tak jsem si rukou zakryla krvácející ránu. „Herm, ty jsi zraněná.” vykřikla Ginny. „Musíš hned na ošetřovnu.”

Nasedly jsme do kočáru a zanedlouho jsme byly před hradem.

*
Bradavické chodby zely prázdnotou. Všichni, ať už studenti, nebo učitelé, byli zalezlí u krbů s teplým čajem v ruce. Jen málo studentů se odhodlalo vyrazit do Prasinek. Byl začátek prosince a venku se začalo čím dál tím víc ochlazovat.

I přes to na famfrpálovém hřišti létalo Zmijozelské družstvo. Všichni byli úplně zmrzlí a vyčerpaní, ale jejich kapitán, Graham Montague, trval na tom, že musí všichni tvrdě trénovat.

„Tak fajn, dobrý trénink, můžete jít lidi.” zavelel Montague a všichni se konečně vydali směrem k šatnám.
„Ty ne Draco, ty tu ještě chvíli zůstaň.” řekl kapitán a Draco se na něj překvapeně otočil.

„Co to mělo dneska znamenat? Ten pozdní příchod.” začal Graham naštvaným tónem. „Do toho ti nic není.” odfrkl Draco. „No do toho mi sakra něco je. Vždycky jsi byl na tréninku jako první a snažil jsi se na sto deset procent. Dneska byla tvoje snaha sotva poloviční. Takže se ptám znovu. Co to má znamenat? Co to s tebou je?” řekl a podíval se mu zpříma do očí.

Draco znal odpovědět na jeho otázku. Už pár dní téměř nespal, měl noční můry. Zdálo se mu o Smrtijedech a o Hermioně. Měl noční můry o tom, že jí někdo ublíží.

„Do toho ti něco není.” odsekl a odešel z hřiště. Šel naštvaně po chodbě se svým koštětem přehozeným přes rameno. Najednou na nádvoří uviděl hnědovlasou dívku, jak jde směrem do hradu, vedle ní byla její kamarádky. Draco v hědovlásce okamžitě poznal svojí Hermionu a tak se k ní vesele rozeběhl. Ale když se k ní přiblížil, uviděl její košily, která byla na boku celá od krve.

Proboha co se jí stal? Problesklo mu hlavou a rychle k ní přiběhl.
*

Po delší době jsem tu zpět s novou kapitolou. Už mám po přijímačkách, takže čekejte větší aktivitu❤

With love
Ni_ann