Bylo vidět, že sám se sebou svádí těžký boj. Určitě si nebyl jistý, jestli se mi náhodou nevrátila paměť. Udělal ke mě jeden nejistý a opatrný krok. Stáli jsme ani ne metr od sebe a hleděli si do očí.

Byl to on, kdo přerušil tu neviditelnou hranici mezi námi a vtáhl mě do obětí. Zabořil mi hlavu do vlasů a já mu obmotala ruce kolem krku. Už jsem ho nechtěla nikdy pustit. Uvědomila jsem si, jak moc mi těch pár dní chyběl.

„Proč?” řekla jsem nakonec o odtáhla se od něj. Moc dobře věděl, na co se ptám. „Já musel.” řekl potichu a sedl si na chladnou podlahu. „Musel jsem tě chránit.” „Co to povídáš? Chránit před čím?” nic jsem nechápala. „Hermiono poslouchej mě! Řekl jsem to tenkrát a řeknu to i teď. Sice nevím, jak se ti vrátila paměť, ale my dva prostě nemůžeme být spolu.” řekl ledově.

Z očí mi začaly téct slzy. „Takže to byla celou dobu jenom hra?” vyhrkla jsem. „Přísahám, že všechno co jsem kdy řekl, jsem myslel upřímně.” řekl zlomeným hlasem. „Tak proč?” „Protože... Protože o tebe nechci přijít.”

„A tím, že mě od sebe odeženeš, docílíš toho, že o mě nepřijdeš?” vykřikla jsem na něj.

*
Věděl, že by si zasloužila znát pravdu. Nesnášel se za to, že na to přistoupil. Bál se, že Hermiona ho za to bude nenávidět. Viděl v jejích očích zoufalství. Nechtěl ji zklamat. Nechtěl zklamat jediného člověka, kterého miloval.
*

„Hermiono ty to nechápeš!” vykřikl a stoupnul si proti mě. „On by tě zabil!” řekl ještě. Pak se ode mě odvrátil a pomalu došel k zábradlí.

„On by tě zabil.” co tím sakra myslí? Kdo by mě zabil?

Pohledem jsem sklouzla k jeho levému předloktí, které měl celé obvázané obvazem. Ne, to nemůže být pravda. To ne!

Nemusela jsem se dál ptát. Bylo mi jasné, co obvazy skrývají. Prohlédla jsem na něj, ale on se dál díval na školní pozemky. Do očí se mi nahrnuly slzy a tentokrát jsem je nebyla schopná zastavit.

Začala jsem couvat a rychle jsem seběhla po schodech dolů. Běžela jsem Bradavickými chodbami do Nebelvírské společenky.

Vyběhla jsem do společenky, zhroutila se na nejbližší křeslo. Téměř nikdo tam nebyl. Jenom Harry, Ron a dvojčata seděli u krbu a hrály šachy.

Zabořila jsem hlavu do polštáře a začala vzlykat. Najednou mě někdo objal a konejšivě pohladil po vlasech. „Co se stalo Herm?” zeptal se potichu Ron. Nebyla jsem schopná odpovědět, jen jsem stále vzlykala.

Ron mě pevně objal a šeptal mi slova útěchy. Asi po půl hodině jsem se trochu uklidnila. Posadila jsem se a otřela si uslzené oči. „Co se ti stalo?” zeptal znovu Ron. Jen jsem zavrtěla hlavou na znamení, že o tom nechci mluvit. „Dobře.” řekl a povzbudivě mi stiskl ruku.

Odešla jsem do svého pokoje. Lehla jsem si do postele.

On je smrtijed. Draco. Můj Draco je smrtijed. Proč se muselo zrovna tohle stát mě? Každý jsme na jiné straně.

*
Uplynuly dva dny od chvíle, kdy se viděli naposledy. Ona byla jako tělo bez duše a v hodinách nedávala pozor. On chodil za školu a celé hodiny trávil sám se svými myšlenkami. Oba se cítili osamělí.

Velká síň byla plná studentů, všichni se těšili na hostinu. Profesor Brumbál se postavil, aby mohl přednést svůj projev. „Drazí studenti, dovolte mi před obědem pár slov. Doba je zlá a temná armáda sílí. Za chvíli budeme muset všichni čelit rozhodnutí mezi tím, co je správné a co je snadné. A nakonec bych vám chtěl říct, že nezáleží na tom, jak se kdo narodí, nebo jak se jmenuje. Záleží na tom kým se rozhodne být.
Děkuji, a teď vám přeji dobrou chuť.”

Hermiona měla pocit, jakoby jeho poslední slova byla přímo k ní. „Záleží na tom, kým se rozhodne být.”
Jen znamení zla z člověka nemusí nutně dělat smrtijeda. Nebo jo? Třeba si to jen namlouvá. Možná ve skutečnosti jen doufá, že to tak není. Po tváři jí stekla jedná osamělá slza.

Její přátelé znepokojovalo jak často se uzavírá do svého smutku. Ginny s Harrym naléhali, aby jim řekla co jí trápí. Jediný Ron se nikdy na nic neptal, jen ji vždy objal a snažil se ji utěšit.
*

Po obědě jsem se šla projít k jezeru. Byla polovina listopadu a venku už byla docela zima, to mi ale nevadilo.
Seděla jsem na břehu a hleděla na hladinu. Byla jsem tak sama. Najednou mi to došlo.

Miluju ho, ať už je smrtijed, nebo ne. Jak říkal Brumbál: Nezáleží na tom, jak se kdo narodí, nebo jmenuje.

Je mi to jedno, i přes všechny překážky chci být s ním.

Vstala jsem a rozběhla jsem se k hradu. Běžela jsem téměř prázdnou chodbou do Komnaty nejvyšší potřeby. Prostě jsem věděla, že tam bude. Vešla jsem dovnitř. Stál u okna o díval se ven. Otočí se na mě a já se k němu rozeběhla. Skočila jsem mu kolem krku a on překvapeně vydechl.

„Ale Mio, to ne...” řekl, ale já ho umlčela svými rty. „Buď zticha.” zašeptal jsem do polibku. Když jsme se od sebe odtáhly, podívala jsem se mu upřímně do očí. „Ale já jsem, ty víš co.” posmutněl. „Ale mě je to jedno.” řekla jsem a letmo jsem se dotkla jeho levého předloktí.

„Herm, já to nechtěl. Nechtěl jsem aby se to stalo, ale on mi vyhrožoval. Chtěl zabít moje rodiče.” sklonil hlavu. „Já vím.” šeptal jsem a pohladila ho po tváři. „Bojím se, že by mohl zabít tebe.”

„I kdyby, teď chci být s tebou. Jo? Tak mi to nekaž.” řekla jsem upřímně. Podíval se na mě a usmál se. Pak mě obejmul a políbil tak, jako ještě nikdy předtím. Setrvali je v polibku několik minut, ale pak nás nedostatek vzduch oddělil.

Až od noci jsme si povídali a smáli se. Bylo už pozdě, tak jsme chtěla jít k sobě. Zvedla jsem se od krbu a vydala se ke dveřím. Ale Draco mě chytil za ruku. „Kam jdeš?” zeptal se vyčítavě. „Kam asi? Jdu spát.” řekla jsem s chtěla se mu vyprostit. On mě však stáhnul zpátky mezi polštáře. „Hej?” vyjekla jsem. „Nikam nepůjdeš. Už tě nikdy nikam nepustím.” řekl provokativně.

„Fajn.” řekla jsem. A stulila jsem se mu v náručí. „Už nikdy.” zašeptal mi do ucha. Draco nás přikryl dekou, kterou nevím kde sehnal, a já zavřela oči. Leželi jsme v hromadě polštářků, u krbu, a byli jsme šťastní, protože jsme byli spolu.

Ráno mě probudily hřejivé sluneční paprsky, které sem vnikly oknem. Pokusila jsem se vstát, ale něčí ruce mě stáhli zpět pod přikrývku. Lehce jsem se usmála a vyprostila se z jeho sevření. Draco nesouhlasně zamručel. Vstala jsem a oblékla si svůj hábit. „Draco.” houkla jsem na něj. „Vstávej, nebo přijdeme pozdě na lektvary.”

Draco se obrátil na záda a přetáhl si deku přes hlavu. „Já nikam nejdu, chci spát. Ať si ty lektvary namíchá sám, netopýr jeden.” řekl vzdorovitě. „Draco vstávej, nebo...” začala jsem lehce vyhrožovat. Vykoukl zpod přikrývky a podíval se na mě. „Nebo co?” ušklíbl se a znovu zalezl pod deku.

Tak fajn, řekl si o to sám.

Vytáhla jsem hůlku a namířila ji na místo, kde se schovával blonďák. „Aquamenti.” zašeptala jsem a z mojí hůlky vytryskl proud vody přímo na Draca.

Rychle vyskočil na nohy, protože byl od hlavy až k patě mokrý. Snažila jsem se zachovat vážnou tvář, ale při pohledu na něj, jak je celý mokrý, jsem prostě nevydržela a vyprskla jsem smíchy.

Draco po mě hodil vražedný pohled a kouzlem se usušil. „Tak tohle ti nedaruju.” řekl a uchechtl se. Nevinně jsem se na něj usmála.

*
Zazvonilo, do třídy věděl učitel lektvarů a přejel žáky znechuceným pohledem. „Otevřete si učebnici na straně 126. Na přípravu lektvaru máte čtyřicet pět minut.” řekl chladně.

Zničeho nic se do třídy vřítila Hermiona Grangerová a hned za ní Zmijozelský princ. „Promiňte pane profesore, zaspala jsem.” řekla Herm a sedla si na volné místo vedle Levandule. Draco se nad její větou uchechtl a ona mu věnovala nepřátelský pohled, který ji oplatil.

Sedl si na jediné volné místo k Pansy. Ta se na něj hned nalepila a pokusila se ho chytit za ruku. On ji ale jen odbyl a otevřel si učebnici.

Snape je sjel naštvaným pohledem. Celá hodina proběhla normálně, ale i přes to učiteli neuniklo napětí, mezi Malfoyem a Grangerovou. Všechny ty nenápadné pohledy.

„Pane Malfoyi, po hodině tu zůstaňte. Pomůžete mi uklidit třídu.” řekl Snape a Draco se na něj nechápavě podíval.

Na konci hodiny všichni odevzdali své lektvary a profesor je oznámkoval.
Třída se vylidnila, až na Snapea a blonďáka, který posbíral všechny kotlíky a umyl je. Následně se otočil k odchodu, ale profesor ho zastavil.

„Kam ten spěch pane Malfoyi?” řekl profesor, Draco se na něj otočil a nechápavě povytáhl obočí.
*

Stála jsem před učebnou opřená o zeď a čekala. Dveře učebny se konečně otevřely, vyšel z nich Draco a prudce je za sebou zavřel. Chodba byla prázdná, tak došel ke mě a obejmul mě. „Co ti chtěl?” „To nestojí za řeč.” zašeptal, ale v jeho hlase byla znát nejistota.

Pohladil mě po tváři a já se na něj usmála.

„Malfoyi! Okamžitě z ní sundej ty svoje slizký ruce!” zařval Ron, který se najednou objevil v chodbě.

Tak další kapitola ❤🎉
Líbí?

With love
Ni_ann