Byla jsem naštvaná. Chtěla jsem se rychle někam schovat. Někam, kde bych mohla uniknout před realitou. Někam, kde bych mohla zapomenout na hádku s Ronem.

Vážně musel zase vytahovat tu záležitost s Viktorem?! Už od začátku roku o tom pořád mele.
Vyběhla jsem z Velké síně, kde se právě podávala večeře. Mezitím co mě Ron probodával naštvaným a zároveň zmateným pohledem.

Slzy se mi draly do očí, ale já jsem běžela dál. Vlastně už jsem ani nevěděla kam běžím, chtěla jsem prostě pryč.

Konečně jsem se zastavila a snažila se popadnout dech. Rozhlédla jsem se a zjistila, že nevím kde jsem. V téhle část hradu jsem nikdy nebyla. Stálá jsem v potemnělé chodbě a nikde nebyl žádný student ani učitel. Matně jsem se snažila vzpomenout si, kudy jsem běžela. Doprava, potom dvakrát doleva...ve třetím patře kolem učebny Přeměňování... a víc už jsi nepamatuju.

Rozhlédla jsem se, jestli neuvidím něco, co by mi pomohlo určit kde jsem, ale nic známého jsem neviděla. Přece tady musí někdo být! Sakra Hermiono prober se, musíš zjistit kde jsi. Měla bych se podívat do učeben. Projelo mi hlavou. Váhavým krokem jsem se vydala k prvním dveřím a opatrně vzala za kliku. Dveře zavrzaly a otevřely se.

Nahlédla jsem do místnosti, ve které byla tma jak v pytli takže jsem nic neviděla. Zvědavost mi nedala a tak jsem vešla dovnitř. Ze zadní kapsy kalhot jsem vytáhla hůlku a potichu zašeptala: „Lumos." Konec hůlky se rozzářil a já se tak konečně mohla rozhlédnout po prostoru. Vypadalo to jako učebna. Jako hodně stará a zanedbaná učebna. Po zemi se válely brky a staré pergameny, na zdi visely mapy a portréty kouzelníků a čarodějek a v policích ležely svazky tlustých knih. Všechny lavice byly pokryté tlustou vrstvou prachu a všude visely pavučiny. Tahle učebna byla asi hodně dlouho nepoužívaná. Pomyslela jsem si.

Další místnost byla plná starého a poničeného nábytku. Lavice naskládané až ke stropu učebny vypadaly ztrouchnivěle. Nedivil bych se, kdyby se rozpadly.

V ostatních místnostech jsem neviděla nic zajímavého. Něco byly učebny něco učitelské kabinety a za jedněmi dveřmi byla koupelna. Všechny místnosti však měly něco společného. Vypadaly, jako by tam nikdo aspoň padesát let nebyl. Byly plné prachu, smutné, tmavé a opuštěné. Už jsem chtěla začít hledat cestu zpět, když jsem si najednou všimla purpurového závěsu na konci chodby.

Moje zvědavost mě znovu ovládla a já se pomalu vydala ke konci chodby. Připravila jsem si hůlku, abych mohla vyslat kouzlo v případě nebezpečí. Šla jsem a každým krokem mi v žilách stoupal adrenalin a měla jsem pocit, že v tiché chodbě slyším tlukot vlastního srdce. Došla jsem k závěsu a prudce ho odhrnula, přičemž jsem radši uskočila stranou. Za ním byly další dveře, ale tentokrát tu něco nehrálo. Nebyly tolik od prachu a na rámu dveří se leskla mosazná číslice 729. A ještě něco! Ty dveře byly pootevřené. Obezřetně jsem se dotkla kliky, která byla čistá, jako by se jí někdo dotkl sotva hodinu přede mnou. A v zámku byl velký starý klíč. Opřela jsem se do dveří a ty se pootevřely natolik, že jsem se mohla protáhnout do místnosti. K mému překvapení byla učebna lehce osvětlená světlem ze tří loučí.

Zaslechla jsem neznámý hlas. Vplížila jsem se dovnitř a přikrčila jsem se pod nejbližší lavici. Někdo opravdu byl v zadní části učebny a hrál na kytaru. I když jsem věděla, že by nebylo dobré, kdyby mě ta osoba viděla, chtěla jsem zjistit kdo to je. Pomalu, velmi pomalu jsem vykoukla zpoza lavice. To, co jsem viděla mi vyrazilo dech. Na lavici seděl nějaký kluk, nebo aspoň myslím, že to byl kluk, neviděla jsem mu do tváře. Měl na sobě mikinu s kapucí přes hlavu a byl skloněný nad mahagonovou kytarou. Potichu hrál a do toho smutně zpíval, mě neznámou písničku. Kolem něj se rozlévalo stříbrné světlo a probíhala malá liška.
Ale...Kdo má takového patrona? Harry ne. Nevil? Né ten ne. A co třeba Fred?
V hlavě mi prolétávala jedna teorie za druhou, ale žádná se mi nezdála pravděpodobná. Tenhle chlapec byl tak tajemný. Hudba zněla, jako by si ve zpěvu vylil všechny své pocity. Patron se mu uvelebil po boku a spokojeně kolem sebe obtočil ocas. Posunula jsem se k další lavici, abych líp viděla, ale omylem jsem strčila do židle a ta spadla.

Sakra Grangerová, zanadávala jsem sama sobě, ty jsi jako slon v porcelánu!

Co nejrychleji jsem se odplížila k nejbližší skříni a schovala se za ní. Neznámý se upřeně díval na místo, kde jsem se ještě před chvíli skrývala. Ztratil koncentraci a tak se patron vypařil. Vytáhl svou hůlku a se slovy „Lomus maxima" ji namířil na židli, která před chvílí spadla. Asi usoudil, že je v učebně sám, a tak svou hůlku sklopil. K hudbě už se však nevrátil. Jen seděl, opřený o zeď a pohrával si s plamenem nedaleko ležící svíčky.

Usoudila jsem, že je na čase se vytratit, než si mě všimne. Naposledy jsem se otočila na tajemného neznámého a vyšla potichu ven.

Vydala jsem se hledat cestu do kolejní ložnice. Najednou pokojné ticho prořízl vysoký dívčí hlas. „Hermi!? Hermiono?", a pak se zpoza rohu vynořila Ginny. Rozběhla jsem se k ní a pevné objala svou nejlepší kamarádku. „Ginny jak jsi mě našla?"„Jednoduše. Harry mi půjčil Pobertův plánek. Po tom, co jste se pohádali s Ronem, jsi nikde nebyla k nalezení. Měla jsem o tebe strach.", vyhrkla Ginny. „Ježiš Gin, uklidni se. Jenom jsem chtěla jít někam, kde bych byla sama.",vysypala jsem ze sebe, i když to nebyla pravda. „Harry s Ronem se mohli zbláznit strachy. To už nám nikdy nedělej. Rozumíš? Nikdy!"

No jasně, už vidím jak se o mě Ronald bojí. Nejdřív na mě řve a pak má najednou o mě strach? To určitě...

Bylo něco kolem půl dvanácté a tak bylo v Nebelvírské společenské místnosti jenom pár lidí. Jakmile mě Harry uviděl vstal, a šel mě obejmout „Dobře že jsi v pořádku Herm."řekl. Cítila jsem, jak mě Ron propaluje pohledem. Když jsem s k němu otočila, jen se jen lehce pousmál a kývl na znamení souhlasu s Harrym. Řekla bych, že je ještě furt naštvanej.

Ale jestli si myslí, že se mu omluvím, tak se plete. Stejně ho to do pár dnů přejde. Nevydrží být dlouho naštvanej, bude tak maximálně do doby, kdy začnou první zkoušky :).

Nechtělo se mi zůstávat ve společence a tak jsem šla spát. Ještě pořád si nemůžu zvyknout, že jsem perefektka. I když bylo fajn mít sama pro sebe vlastní pokoj sice malý, ale útulný.

Hned jsem vlezla do postele s nebesy a zatáhla závěsy. Jakmile jsem zavřela oči, objevil se mi před očima výjev z učebny za závěsem. Nemohla jsem na něj přestat myslet.

Usínala jsem s myšlenkou na něj. A na to...

Kdo to je?

Ahoj všichni,
zdravím vás u nového příběhu.
Předem bych se chtěla omluvit, jestli tam jsou nějaký chyby 😂😂
Tohle je můj první příběh na Wattpadu, tak snad se bude líbit. Pokusím se kapitoly vydávat co nejčastěji.

Budu ráda za každou odezvu. Takže jestli se vám líbilo, tak dejte ⭐. Nebo mi svůj názor řekněte v komentářích.

Díky
Vaše Ni_ann😘❤