„Co zase Malfoyi?!" zeptala jsem se otráveně a chystala se k odchodu. S ním tu nebudu ani jednu zatracenou minutu.

„Tady ne," odsekl a chytl mě za loket. Zmateně jsem se na něj podívala, a když mě začal táhnout dál do knihovny, snažila jsem se vyprostit.

„O co ti jde?"

„Potřebuju tvoji pomoc Grangerová," řekl naprosto vážně, zatím co já se svíjela smíchem.

„Vážně vtipný Malfoyi, ten se ti povedl."

„Myslím to vážně," v jeho hlase byl slyšet náznak zoufalství.

„A s čím bys asi tak potřeboval pomoc? Oba víme, že škola ti jde."

„Hlavně nekřič," zněla to jako prosba a já se na něj zamračila.

„Co?"

„Slib mi, že nebudeš křičet."

„Proč bych něco slibovala?" zeptala jsem se naštvaně a chystala se odejít.

„Prosím," řekl naprosto zoufale. Nejspíš vážně potřeboval moji pomoc, jinak by mě nikdy neprosil. Malfoy by přece nikdy neprosil mudlovskou šmejdku.

„Fajn, slibuju."

Bylo vidět, že z Malfoye opadla částečná nervozita. Vůbec se mi nelíbilo, co se bude dít. Naposled se na mě podíval významným pohledem, který jasně říkal 'nekřič'. Vyhrnul si levý rukáv a já okamžitě chtěla začít křičet, ale z nějakého důvodu jsem dodržela slovo a ani nepípla. Radši jsem odvrátila pohled od znamení zla, co se mu rýsovalo na předloktí.

„Poslouchej, já jsem to nechtěl, a ty jsi jediná, kdo mi může pomoc."

„Já? Ale jak?"

Škubnutí v břiše mě probudilo a já rychle vystřelila směrem k záchodu. Tohle se dělo už týden a já přesně věděla, co to znamená, ale ještě jsem to nikomu neřekla.

„Jsi v pořádku Hermiono?" ozval se za dveřmi hlas Harryho.

„Jo, už je to dobrý," řekla jsem a opláchla se, načež jsem vyšla ven.

„Nelíbí se mi to, už týden každý ráno zvracíš. Nejsem si jistý jestli bys tam dnes měla chodit."

„Ne! Harry prosím, tohle mi nemůžeš udělat. Musím tam být," hlas se mi zlomil a skoro jsem se rozbrečela. Nemohl mi to zakázat.

„No dobře, možná bys si mohla promluvit s Ginny."

„Proč?"

„Evidentně ti něco je, ale mě to říct nehodláš."

„A proč si myslíš, že Ginny to řeknu?"

„Jste holky, vždycky jste si všechno říkali."

„Fajn, řeknu jí to. Už je vzhůru?"

„Jo, je v ložnici. Musím už na ministerstvo. Udělám všechno proto, aby se dostal ven, ano?" řekl a políbil mě na čelo.

„Miluju ho Harry. Dostaň ho ven," řekla jsem prosebně.

„Dostanu." S tímhle odešel a já vyšla schody do druhého patra, kde měla Ginny s Harrym ložnici. Nenamáhala jsem se s klepáním a rovnou vešla dovnitř. Ginny seděla na posteli a četla Denního věštce.

„Dobré ráno Hermiono, proč ještě nespíš? Je brzo ráno a na dnešek bys měla být pořádně vyspalá."

„Nemůžu, zase se mi ve snu zdálo o Dracovi."

„Zase jedna ze vzpomínek?"

„Jo, tentokrát to byla ta, jak za mnou přišel abych mu pomohla."

„Neboj se, dnes ho znovu uvidíš."

„Co když ho ale nepustí?" řekla jsem a setřela si neposlušnou slzu.

„Není žádný důvod proč by neměli. Už takhle je dost absurdní, když ho zavřeli na dva měsíce do Azkabanu, zatím co shromažďovali důkazy. Všichni víme, že to jediné, co udělat v životě špatně je to, že na slovo poslouchal svého otce. Jistě byl arogantní a urážel nás, ale v 6. ročníku se to změnilo. Tys ho změnila, a to že teď jeho předloktí zdobí Znamení zla nic neznamená. Měli ho nechat být hned po bitvě a ne ho hned poslat do Azkabanu," bylo vidět, že Ginny byla naštvaná. Vždycky jí tohle téma naštvalo, ale to mě taky. Voldemort byl zabit teprve před dvěma měsíci a já se těšila, že budu moc být konečně s Dracem, ale ty pitomci z ministerstva ho zavřeli do Azkabanu.

„Musím ti něco říct," promluvila jsem nakonec.

„Souvisí to s tvými ranními nevolnostmi?"

„Ano."

„Jsi těhotná?" vypískla nadšeně.

„Ano," bylo jediné na co jsem se zmohla. Ginny mě sevřela v objetí.

„To je úžasné! Budu teta!"

„Ginny já mám strach."

„Z čeho?"

„Co když ho nepustí? Co když nebude mít radost z toho, že čekám jeho dítě?"

„Prosím tě, i když se Draco od základu změnil, pořád je to Malfoy."

„Kam tím míříš?" zeptala jsem se zmateně.

„Nosíš dědice rodu Malfoyů. Bude tě na rukou nosit," usmála se a i mě se lehce pozvedly koutky do úsměvu.

„Máš pravdu. Dneska to všechno konečně skončí."

„Přesně tak, a teď se pojďme nasnídat a připravit."

„Malfoyi?! Malfoyi, co po tobě chtěl?" vyhrkla jsem hned, jakmile se Malfoy objevil na astronomické věži. Nevypadal zrovna dvakrát nejlépe.

„O-on chce-e ab-bych z-zabil Brumbála," vysoukal ze sebe, načež se sesunul k zemi, ale naštěstí jsem ho zachytila.

„Malfoyi?! Prober se!" trochu jsem ho profackovala, ale nic.

„Draco prosím, prober se," to už jsem zněla lehce zoufale. Astronomickou věž osvětloval měsíc v úplňku a já si tak mohla prohlédnout Dracovu tvář. Byl hrozně bledý, víc než obvykle. Opatrně jsem položila ruku na jeho tvář.

„Draco, prosím," zašeptala jsem a nechala slzám volný průběh. Dávno jsem věděla, že už mezi námi nepanuje ta nenávist jako dřív. Draco se lehce otřásl a pak pomalu otevřel oči.

„Řekla jsi mi Draco," bylo první, co řekl a lehce se usmál. Bylo to snad poprvé, co jsem viděla se ho usmát.

„Ovšem, myslím, že už se tolik nenávidíme, nebo snad ne?" zeptala jsem se s malým strachem. Co když mě teď řekne, že mě pořád nenávidí?

„Myslím, že máš pravdu, Hermiono," odpověděl a s mým jménem si pohrál.

„Hermiono?" ze vzpomínání mě vytrhl ženský hlas, který jsem nemohla identifikovat. Zvedla jsem hlavu a setkala se s modrými oči.

„Paní Malfoyová?" zeptala jsem se trochu zaskočeně. Nikdy jsme spolu nemluvili, nebyla příležitost.

„Chci ti poděkovat za to všechno, co jsi pro mého syna udělala."

„To nic nebylo paní Malfoyová."

„Ale ano. Velice si toho vážím, a prosím jen Narcissa. Nejspíš se teď budeme vídat často," usmála se a já jí úsměv oplatila. Zdálo se, že Narcisse nevadilo, že je mudlorozená.

„Dobře, ale trvám na svém. Draco udělal správnou věc a já mu jen pomáhala."

„Já vím, Draco mi všechno vyprávěl. Nikdy jsem nechtěla aby ho Znamení zla poznamenalo, ale Lucius nedal jinak."

„Divila jsem se, že si vybral právě mě vzhledem k tomu, že jsme se nikdy neměli v lásce."

„Absurdní, jak to nakonec skončilo, že?"

„To ano."

„Jsem si jistá, že ho pustí."

„Nevím, co bych dělala, kdyby ne."

„Hermiono je čas!" křikla na mě z dálky Ginny.

„Nevadilo by kdybych se připojila?" optala se Narcissa a já se na ni usmála.

„Vůbec ne." Společně jsme se vydali do soudní místnosti. Harry něco řešil s ministrem a Draco se nacházel uprostřed místnosti. Chtěla jsem se za ním hned rozběhnout, ale to nutkání jsem zahnala pryč. Sedli jsme si na lavici a já chytla Ginny a Narcissu za ruku. Každá seděla z jedné strany, což se mi hodilo.

„Prosím o klid," ozval se síní ministrův hlas. Všichni ztichli, Draco zvedl hlavu a zahleděl se na ministra.

„Pečlivě jsme prošli všechny náležitosti a osobně se panu Malfoyovi omlouvám. Vůbec v Azkabanu být neměl. Pan Harry Potter dosvědčil jeho věrnost řádu a osvětlil mi celou situaci. Tímto vás propouštím, a byl bych rád, kdyby jste se hned vydal se mnou do mé pracovny. Proces je u konce. Pane Pottere, pane Malfoyi pojďte se mnou."

„Je volný? Opravdu? Nebylo to nějaké rychlé? Konečně budeme spolu?" plácala jsem jednu věc za druhou.

„Máme ho zpátky má drahá," řekla s úsměvem Narcissa a vtáhla si mě do objetí.

„Musím za ním," vyhrkla jsem a rychle se rozeběhla ke kanceláři ministra kouzel. Ani jsem nemusela čekat dlouho, než z kanceláře vyšel Draco. Nevydržela jsem to a skočila po něm. Uvěznil mě ve svém objetí a já se ho nehodlala nikdy pouštět.

„Tolik jsi mi chyběl," zašeptala jsem do jeho hrudi a nebránila se slzám.

„Ani nevíš jak ty mě," řekl a jen trošku se ode mě odtáhl aby mě mohl políbit.

„Miluju tě," řekla jsem, když jsme se od sebe pro nedostatek vzduchu museli odtrhnout.

„A já miluju tebe," usmál se a setřel mi slzy na tváři.

„Co ministr říkal?"

„Od příštího týdne jsem nový parťák Harryho. Prý to mám brát jako omluvu."

„Udělal z tebe bystrozora? To je skvělé," řekla jsem a znova ho políbila.

„Budeš mi muset vyprávět, co jsem všechno zmeškal."

„Asi bych ti měla říct," zastavila jsem se a postavila se k němu čelem.

„Co?" vypadal trochu zděšeně a já se necítila nejlépe.

„Jde o to, že pro tebe mám jednu novinu, ale nevím jak ji vezmeš."

„A jakou?"

„Bude z tebe táta," vydechla jsem a podívala se na něj. Zaraženě mě pozoroval, ale pak se po jeho tváři rozlil velký úsměv.

„Já budu táta," vykřikl radostně a chytl mě, na což mě vyzvedl a zatočil se mnou dokola.

„Ano budeš," usmála jsem se. Byla jsem ráda, že to vzal takhle.

„Pojďme domů," řekl, když mě položil na zem.

„S radostí."

***

Words: 1462

Prosím o váš názor :)

xoxo <3 newky