Non umquam amplius - už víckrát ne. Nechala jsem se inspirovat svým oblíbeným dílem od Edgara Allana Peoa - Havran. Snad se bude líbit.

Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje

nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné -

když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání

velmi jemné zaťukání na dvéře - a pak už ne.

"Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné -

jednou jen a pak už ne."

Draco zabouchl knihu, a podíval se na okno, které vedlo do neúprostné temnoty noci. Nikoho neviděl, ale přesto se mu zdálo, že slyšel zaťukání. Jen jedno malé zaťukání - jen jednou, a pak už ne.

Odhodil knihu na stolek, jelikož už neměl chuť pokračovat. Pamatoval si, že tuhle četla nejradši.

Historie Bradavic.

Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohybá je

s hrůzou - již jsem do té doby neznal ani přibližně;

abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání:

"Je to host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně -

pozdní host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně -

jednou jen a pak již ne."

Přešel k velkému oknu a zahleděl se kamsi do dály. Aspoň si to myslel, ale všude bylo jen černo, takže mohl sotva vidět na pár set metrů.

Tvář měl zaroustlou strništěm. Bledý byl víc, než kdy byl za celý svůj bídný život. Kruhy pod očima bily do očí hned na první pohled, ale už na tom nezáleželo.

Už víc ne.

Vrátil jsem se do pokoje, velmi divě se a boje,

když jsem zaslech trochu silněj nový šramot poblíž mne.

"Jistě cos za chumelice padlo mi na okenice;

podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo budíš mne -

ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne;" -

vítr a nic jiného už ne.

Draco se vrátil zpátky do křesla k teplému krbu a znovu popadl knihu, ale neotevřel ji. Jen si ji tak prohlížel.

Byla její.

Darovala mu ji a on byl štěstím bez sebe. Dala mu něco svého, něco na čem jí moc záleželo, a to znamenalo, že mu věří. Byl to pro ně obrovský krok, ale teď už na tom nezáleželo.

Víc už ne.

Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí

vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné;

bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní

usadil se znenadání v póze velmi výhružné

na poprsí Pallady - a v póze velmi výhružné

si sedl jen a víc už ne.

Znenadání se vítr opřel do okenic trochu silněji a okenice pod náporem tlaku otevřely se. Draca to polekalo, protože to nečekal, a taky proto, že se mu do salonku dostal nevítaný host. Černý pták se usadil na jedné z matčiných soch.

Draco to ignoroval a zavřel okenice, se kterými stále lomcoval vítr.

,,Tohle nebude klidná noc," zamumlal si pro sebe a pak se zadíval na havrana, který ho černými koráli, které měl místo očí, sledoval. Draca se zmocnil nepříjemný pocit, a tak odvrátil zrak.

Potom, sedě na mramoru, ustal havran v rozhovoru

jako duše v jedno slovo samotářsky zabrané -

až jsem si řek v duchu, takže nedošlo mu to

až k sluchu:

"Věřím pevně na předtuchu, osud často okrad mne -

jak mé naděje, i on se k ránu odtud vykradne."

Však havran dí: "Už víckrát ne."

Draco se napil ohnivé whiskey a pozorně sledoval to černé zvíře.

,,Však ty zmizíš...nakonec ano."

A proč by neměl, že? Všichni zmizeli.

Stačilo na pár sekund zavřít oči a nebyly tam, ale on tu musel zůstat a čelit svým činům. Svým nejhorším můrám.

Zabili je. Všechny je zabili.

Blaise. Jeho jediného opravdového přítele.

Severuse. Muže, které považoval za otce, když ten jeho stál za nic.

Narcissu. Jeho milovanou matku. Jeho otec ji zabil bez mrknutí oka.

Hermionu. Jeho jedinou lásku.

Všichni byli pryč. Na ničem jiném nezáleželo.

Teď už ne.

Tak jsem seděl nad dohady, mlčky, marně, bez nálady

pod ptákem, jenž v hloubi prsou nepřestával bodat mne,

kles jsem s zamyšlenou tváří do podušky na polštáři,

na niž padá lampa, v záři matné, mdlé a malátné,

ale do níž nevboří své ruce, mdlé a malátné,

ona víckrát, víckrát ne.

Draco přešel ke krbu, kde měl na římse vystavenou jejich společnou fotku.

Byli tak šťastní, ale osud jim naložil jinak.

On byl čisté krve a ona mudlorozená.

Věděli, že to nebudou mít lehké, ale přesto se rozhodli nehledět na názory druhých.

Milovali se.

Ale pak ji on a jeho pitomé postavení ohrozilo.

Voldemort byl poražen, ale bylo příliš pozdě.

Stále ji má před sebou.

Jak ji drží umírající v náručí.

Jak mu s posledním dechem šeptá, že ho miluje.

Že je to v pořádku.

Ale po tomhle momentu nebylo nic v pořádku.

Už víckrát ne.

"Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,

při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne,

rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji

tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine,

jasnou dívku Lenoru kdy v náruči své přivine" -

havran dí: "Už víckrát ne."

Draco již několikrát přemýšlel, že by za ní prostě odešel.

Opustil tenhle bezvýznamný svět a znovu byl sní, ale byl si jistý, že budou spolu?

Ona byla čiré dobro a on - podle některých - ztělesněním čirého zla.

Mohli se oba dostat na stejné místo?

Neměl namířeno do pekel?

To mu vždy říkala Hermiona, když něco provedl.

,,Půjdeš do pekla," řekla, ale smála se, takže věděl, že se nezlobí.

Ne, oni neskončí na stejném místě.

Nikdy se znovu neuvidí.

Už víckrát ne.

Pak se klidně ulebedí, stále sedí, stále sedí

jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Athéné;

oči v snění přimhouřeny na pozadí bílé stěny,

lampa vrhá beze změny jeho stín, jímž uhrane -

a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane,

nevzchopí se - víckrát ne.

Havran sleduje mladíkovo počínaní.

Sleduje, jak vypije posledí kapky ohnivé whiskey.

I to jak rozbije skleničku.

Bere střep do ruky a nejistě ho přikládá na tepnu na svém krku.

Jak ladným pohybem ruky přejede střepem po kůži.

Jak se jeho nezvykle bledá kůže zbarví karmínovou barvou.

Jak padá na zem.

Jak napolsedy vydechne.

A havran dí: ,,Už víckrát ne."

Odletí ze sochy, proletí oknem, které je z ničeho nic otevřené.

Jako by tam nikdy nebyl.

Jako by si ho Draco jen vymyslel, jak původ jeho trápení.

Byl tam?

Nebyl?

To už se nikdy nikdo nedoví.

Už víckrát ne.

Dobře, uznávám, že velká část byla báseň, ale já ji prostě miluju. Doporučuji si ji přečíst, tady nebyla celá. Moje taková první melancholická povídka, co na ni říkáte?

V originále se báseň jmenuje Nevermore, které má připomínat havranovo krákání. Do češtiny je překládáno několika způsoby, a nebo je ponecháno v angličtině.