Ahoj!! Sanhovo sólo skladba. Jeho hlas je opravdu velice příjemný a uklidňující <3 

Věnováno 2Karolina2 <3 

,,Asi máš pravdu. Spíš jde jen o to, že jsem se bál s někým dalším navazovat kontakt. Ale jelikož tam teď budu chodit často, říkal jsem si, že by to nebylo na škodu." 

,,To je fakt. Klidně ho sem pozvu až tu budeš." 

,,Ne to je dobrý, pozvu ho když tak později sám." pověděl jsem rozpačitě. 

,,Fajn, nebudu se do toho nijak vměšovat, ale kdybys chtěl pomoc, stačí říct." 

Už jsem chtěl promluvit, ale předběhla mě nějaká dívka. Soudě podle uniformy musela být vysokoškolačka. 

,,Je mi to trapné, ale nemohl byste mi dát své číslo? A kamarádka prosilo i o to Vaše." pověděla nervózně a roztomile se usmála, jako by snad doufala, že takhle ty čísla opravdu dostane. 

,,Už mě to unavuje. Chodíte sem pomalu každý den a pokaždé nás tu vidíte spolu. Nenapadlo vás proč? Protože spolu chodíme, takže o ženy nemáme zájem, že drahoušku?" nadhodil Eunwoo. Naklonil se přes stůl ke mně a políbil mě na tvář. Na pár vteřin mě to překvapilo, ale pak mi došlo, o co se snaží. Začal jsem předstírat s ním. 

,,Ale no tak, říkal jsem ti, ať to neděláš v kavárně, ještě tím odradíme zákazníky." 

,,Zákazníci tu jsou především kvůli kávě, nebo aspoň takhle by to mělo být." pověděl a naprosto ignoroval dívku před námi. 

,,Já vím, ale i tak..." 

,,No co? Aspoň nebudeš už tolik žárlit. Víte, on je na pohled hrozně milý a působí tak nevinně, ale když žárlí, jde z něj strach." pověděl s nevinným úsměvem. 

,,Víš, že bych ti nikdy neublížil, možná jen těm, co se kolem tebe pořád motají." 

,,Říká to tak nevinně, ale myslí to smrtelně vážně. No na dívky by si jistě netroufl. I tak sděl své kamarádce, že nemáme zájem. Děkujeme za pochopení." řekl a rukou ji pobídl, aby odešla. Chvíli ještě překvapeně stála a snažila se pobrat situaci. Nakonec odešla se slovy: "Proč všichni hezcí kluci musí chodit spolu." 

,,Ode dneška spolu chodíme, snad ti to nevadí?" šeptl s pobaveným úsměvem. 

,,Jasně že ne, zlato. Ale jen pro ujištění, nemyslíš to vážně, že ne?" 

,,Ne, ale kdybych se dal na kluky, chodil bych s tebou." 

,,Woow, ty teda nemáš vysoké nároky. Ale kdyby ses přeci jen dal na kluky, musel bych tě odmítnout." 

,,Co? To jako proč?" vyhrkl ukřivděně. Rukou jsem mu naznačil, ať se ztiší. 

,,Měl bych kvůli tobě nekonečně dlouhý seznam nepřátel a taky nejsi tak úplně můj typ." 

,,To zabolelo. Jdu se raději věnovat práci a přemýšlet, proč pro tebe nejsem dost dobrý." 

,,Jen jsem vtipkoval, ale klidně jdi. Dopiju to a půjdu. Až se budu vracet, zastavím se ještě." 

,,Nevím, jestli po tomhle budu stát o tvou přítomnost." 

,,Jak chceš, tak půjdu rovnou domů." 

,,Tss. Ani trochu se nesnažíš si mě udobřit." řekl na oko smutně a stočil spodní ret dolů. Vypadal komicky.

,,Nemyslel jsem to vážně." pověděl jsem a začal se smát. 

,,Když se takhle budeš smát častěji, možná ti to prominu." 

Na to jsem jen kývl a usmál se. Opět jsem kvůli němu byl v rozpacích. Šel se věnovat práci a já zase svému šálku. Pomalu jsem z něj upíjel a u toho koukal do telefonu. Bomin mě neustále kontroloval textovkama. Byl horší než moje matka. Kroutil jsem nad ním hlavou. 

Když jsem dopil, rozloučil jsem se s Eunwooem a šel o dveře dál. Zhluboka jsem se nadechl a následně vydechl. To zvládneš Sanho, řekl jsem si a s tím otevřel dveře. Vstoupil jsem dovnitř. Moonbin však v obchodě nebyl. Místo něj za pokladnou stála středně vysoká žena s baculatými tvářemi a roztomilým úsměvem. Pozdravila mě a optala se na přání. Pozdrav jsem ji opětoval a poprosil ji o kytici růží.

Připravila mi květiny a s úsměvem mi je předala. Převzal jsem si je od ní a zaplatil je. Když mi podávala účtenku, nemohl jsem si nevšimnout prstenu na její ruce. Hlavou mi proběhlo hned několik otázek. Chodí ti dva snad spolu? Co když má ten samý prsten i Moonbin? A kde vůbec je? Samozřejmě jsem neměl dost odvahy se na žádnou z nich zeptat. Ještě jednou jsem jí poděkoval a odešel. 

Zpočátku jsem šel pomalu, protože nebylo kam spěchat. Ale chvilkami jsem měl pocit, že mě někdo sleduje. Když jsem se otočil, nikoho jsem za sebou neviděl. I tak jsem raději přidal do kroku. 

Došel na místo, kde odpočíval Hyunjin, podíval jsem se na oblohu a usmál se, aby viděl, že dodržuji slib. Poté jsem si sedl do trávy a začal si s ním povídat jako obvykle. Povyprávěl jsem mu, co se stalo včera večer, dneska v kavárně a zmínil se i o květinářství. Slabý vánek mě pohladil po tváři. Bylo to takměř identické pohlazení jako od Hyuna. Pousmál jsem se. Hodnou chvíli jsem za doprovodu tiché hudby relaxoval, než jsem se odhodlal s ním rozloučit.

Když jsem procházel kolem květinářstvích, všiml jsem si Moonbina a té ženy. Objímali se spolu a u toho se radostně usmívali. Měli se rádi, to jsem cítil z pohledu na ně. Za to u svých citů jsem si jistý nebyl. Smutek, zklamání nebo sebelítost? Nebo možná všechno dohromady.

Nakonec jsem nešel ani do kavárny. Nasadil jsem si sluchátka a se sklopeným pohledem šel dál. Sám jsem netušil, proč jsem byl takový. Avšak neměl jsem čas nad tím dále přemýšlet, neboť se mi zrovna spustila píseň, při které jsem poprvé stál v bruslích na ledě. Hyun mě přemlouval tak dlouho, ale nakonec jsem mu to odkýval. Když se spustila tahle písnička, odjel na druhý konec a cestou zpět mi ukázal pár ze svých triků. Následně si klekl na jedno koleno, vytáhl malou krabičku a se slovy vezmeš si mě ukázal její obsah. Byla to ta nejkrásnější žádost o ruku. Jen škoda, že jsme to nemohli dotáhnout do konce.

Aniž bych si toho předtím všiml, slzy mi tekly po tváři. A snad jako by se nebesa cítila stejně, začalo pršet. Skvělé, pomyslel jsem si. Dal jsem si kapucí na hlavu a trochu přidal do kroku. Přes slzy a neutuchající déšť jsem sotva viděl na cestu. A jak jsem očekával do někoho jsem vrazil. Omluvil jsem se, aniž bych k mé oběti zvedl pohled a chtěl pokračovat dál, jenže ten někdo mě chytil za ruku.

,,Sanho? Jsi to ty?" ozval se povědomý hlas.

Pokračování příště...