Ahoj!!

Společně jsme se najedli a chvíli si ještě povídali, než se Sua rozhodla odejít. Společně jsme ji vyprovodili. Zavřel, až když viděl, že opravdu odjela. Nakonec jsem byl rád, že se tu zdržela, vypadal tak uvolněně, když si s ní povídal a často se u toho usmíval. Pousmál jsem se.

I přes jeho protesty jsem šel umýt nádobí. Když jsem jej měl hotové, přesunul jsem se k Sanhovi. Sedl jsem si vedle něj na pohovku. Díval se před sebe a vypadal zamyšleně. Jelikož televize byla vypnutá, muselo být příčinou něco jiného. Zamával jsem mu před očima.

,,Jak tak koukám, na té černé obrazovce jsou opravdu zajímavé věci, co?" nadhodil jsem a začal se smát.

,,Ani jsem si nevšiml, kdy jsi přišel."

,,Došlo mi to. Nad čím tak horlivě dumáš?"

,,Nad tím, co jsem za ty poslední dva roky dělal. Všechen ten smutek jsem si vlastně přivodil sám. Byl jsem zavřený doma nebo v práci, šel jen na hřbitov a občas se sešel s Bominem. A když jsem byl sám, jako bych snad ani nežil. Všechny jsem jen odháněl pryč a litoval se. V den, kdy jsem si myslel, že už to horší být nemůže, jsem zašel do kavárny a postěžoval si neznámému člověku a díky němu jsem poznal další skvělé lidi a vše se zase vrací do normálu. Navzdory dnešnímu ránu se den opravdu vydařil." skončil jsem svůj dlouhý proslov a šťastně se usmál. Tak jsem se v jeho přítomnosti cítil. 

,,Poté, co se ti stalo, se není čemu divit. Kdybych neměl Suu, byl bych na tom ve tvé situaci stejně. Ale jak vidíš, osud si nepřeje, abys sis tím smutkem procházel sám. Jsem rád, že tě zavedl do kavárny."

,,To já také. A ohledně toho odmítnutí. Neodpověděl jsi, a tak bych jen chtěl říct, že nemám v plánu něco takového udělat, ale stále si myslím, že potřebuju ještě trochu času." hlesl jsem a nechal své tváře zčervenat. 

,,Dám ti tolik času, kolik budeš potřebovat. A i kdyby ses nakonec rozhodl jinak, budu to akceptovat." prohodil jsem s úsměvem a rozcuchal mu vlasy. Poté jsem mu přiložil dlaň na čelo, abych zkontroloval teplotu a zároveň jsem druhou ruku přiložil na své čelo, abych to porovnal. Ale takhle ten rozdíl nešel moc poznat, a tak jsem se svým čelem nalepil na jeho. 

,,Teplota už se ti vrátila do normálu." šeptl jsem a zadíval se do těch krásných očí.

,,A já bych řekl, že se teď začala rapidně zvedat...kvůli tobě." nervózně jsem se zasmál, ale ani tak jsem se nedokázal odtáhnout. Oči mi sklouzly na jeho rty. Naopak jsem pociťoval potřebu se ještě více přiblížit. Po tak dlouhé době jsem měl nutkání dotknout se jiných rtů než těch Hyunovo. Ty dlouhé úzké polštářky na mě doslova křičely, abych je ochutnal.

Byl jsem příliš vykolejený z jeho blízkosti a upřeného pohledu na mé rty. Nevěděl jsem, co se mu honilo hlavou...jestli mě chtěl políbit či udělat něco jiného, ale trvalo to příliš dlouho a já se nechtíc odtáhl, protože mé srdce by takový nátlak déle nezvládlo. 

,,Začínám být nějaký utahaný, nevadí, když si půjdu lehnout?" nadhodil jsem a neodvážil se mu podívat do očí. 

,,Ne, nevadí." hlesl jsem. 

,,Najdu ti nějaké věci na spaní. Jak už jsi viděl, je tu dost pokojů, tak si můžeš vybrat, kde chceš spát." řekl jsem a zvedl se z pohovky. Doufal jsem, že se zeptá, jestli nemůže spát se mnou v pokoji.

Jen jsem pokýval hlavou a následoval jej do jeho pokoje. Když jsme byli uvnitř, sedl jsem si na postel a díval se, jak se přehrabuje ve skříni. 

,,Tohle by ti mohlo sednout." řekl jsem a otočil se na něj s dlouhým volným trikem a šortkama. 

,,Klidně to zatím polož na židli. Nejdřív tě uložím a pak si půjdu také lehnout." pověděl jsem a zvedl se z postele. 

,,Nejsem přeci malé dítě, klidně můžeš jít." 

,,Ne, ne, ne. Trvám na tom, tak bez odmlouvání." 

,,Už raději mlčím." hlesl jsem a posadil se na postel a stále držel věci pro něj. 

Chtěl jsem jej maličko poškádlit za to, jak mě znejistil v obývacím pokoji, a tak jsem se k němu začal pomalu přibližovat. Když už jsem byl u něj, naklonil jsem se k němu tak blízko, že se nám skoro dotýkaly špičky nosu, a neměl v úmyslu se vzdálit. Jak jsem předpokládal, začal se naklánět dozadu. Přes to, že jsem neměl postranní úmysly, jsem je náhle začal pociťovat, ale s ohledem na to, co jsem mu řekl, jsem potlačil svou touhu a jen mu vzal z rukou věci na převlečení. 

Oddechl jsem si, neboť jsem měl pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi, ale zároveň jsem byl zklamaný, protože jsem doufal, že se vážně o něco pokusí. Pomalu jsem se v sobě ztrácel. V duchu jsem nad sebou kroutil hlavou. Jelikož jsem již způli ležel, lehl jsem si úplně a ruce dal podél těla. 

Zabralo to. Pousmál jsem se. Na chvíli jsem odložil věci na kraj postele, abych jej mohl přikrýt. Natáhl jsem mu deku až ke krku a věnoval mu úsměv. Jeho tváře se zlehka začervenaly. Na ejdnu jsem mu přiložil dlaň a jemně po ní přejel. Následně jsem se sklonil a políbil jej na čelo. 

,,Dobrou noc." pošeptal jsem mu a když jsem se odtáhl, tváře mu doslova hořely. Byl tak sladký. Jestli tu zůstanu ještě chvíli, neovládnu se a opravdu překročím hranice, pomyslel jsem si. A abych tomu zabránil dal jsem se na odchod, ale on mě zastavil. 

,,Zůstaň tu ještě chvíli!" vyhrkl jsem prosebně stále držíc jeho ruku. Posadil se ke mně na postel. 

,,Jak si přeješ. Mám ti říct pohádku nebo nějaký příběh?" zavtipkoval jsem a usmál se, ale na jeho tváři úsměv nebyl. 

,,Děje se něco?" optal jsem se. 

,,Ne...já, děkuji." hlesl jsem. Nechtěl jsem myslet na Hyunovo matku, ale momentálně to nešlo. Cítím se s nimi tak dobře, ale bojím se, že to kvůli ní skončí. I když bych to měl sám ukončit pro jejich dobro, byl jsem zkrátka moc sobecký, nechtěl jsem se ani s jedním z nich přestat vídat. 

,,Za co děkuješ?" položil jsem mu další otázku. 

,,Za to, že tu jsi a že tu byla i Sua. Díky vám jsem zapomněl na to, co se stalo včera večer." odpověděl jsem mu. 

,,A proč jsi to mínil zrovna teď před spaním? Vsadím se, že ti to bude šrotovat hlavou." 

,,Ani nevím, před spaním se mi nikdy nedaří myslet na nic dobrého..." přiznal jsem se. Buď to byla smrt Hyuna nebo jeho matka. 

,,Nezbývá mi nic jiného, než tě přivést na jiné myšlenky. Nemusíš se ničeho bát, zůstanu po tvém boku, ať se děje cokoliv. Snad to pomůže." ke konci jsem se ztišil a sklonil se k němu. Přistiskl jsem se k jeho rtům. Překvapením vytřeštil oči, ale neodstrčil mě ani necukl hlavou do strany. 

Překvapilo mě to, ale vzápětí jsem se vzpamatoval. Byl jsem příliš sobecký, nemohl jsem jej nechat, aby polibek skončil tak rychle. Ruce jsem mu omotal kolem pasu a polibek prohloubil. 

Pokračování příště....