Ahoj!!

Seděl jsem u Hyunjina a stále se musel usmívat. I když jsem se cítil trochu provinile. Měl jsem pocit, že jsem opravdu šťastný, ale věděl jsem, že on už nikdy nebude. Povzdechl jsem si a zakroutil jsem hlavou. Ne. Určitě by nechtěl, abych smýšlel takto.

,,Hyunjine, ty mi to nezazlíváš, viď? Chtěl jsi, abych byl šťastný a usmíval a teď k tomu úsměvu mám daleko víc důvodů. Možná to posloucháš nerad, ale cítil bych se špatně, kdybych to před tebou zatajil. Jak víš, díky tobě jsem zase potkal několik dalších úžasných lidí a mám teď o dost víc důvodů se usmívat. Mám pocit, že jsem se dokonce znovu zamiloval. Ale s mým utíkáním netuším, zda se do mě zamiluje i on. Vždycky když udělá něco milého, vzpomenu si na tebe...vzpomenu si, jak krásně to bylo a jak nehezky to skončilo...a pak nakonec uteču. Mám strach, že bych to mohl zažít znovu..." poslední větu jsem zašeptal. Náhle mě na tváři pohladil studený vánek. Bylo to, jako by se mě dotkl svými prsty. Také byly tak ledové. Usmál jsem se.

,,Určitě ti teď musím připadat hloupě. Vím, že mě neviníš ze své smrti, protože to byla prostě jen hrozně špatná náhoda, ale přesto se zčásti viním, a proto se bojím pouštět se do něčeho nového. Ale slíbil jsem Bominovi, že přestanu utíkat." pověděl jsem a lehce se usmál.

,,Věděl jsi to? Našel si přítele a neřekl mi o tom, aby mě neranil. Doufám, že s ním bude šťastný, jako jsme byli šťastní my dva. Ještě jsem ho neviděl, ale prý mi ho brzy představí. Potom ti o něm budu vyprávět. Teď už ale budu muset jít. Snad ti to nevadí." řekl jsem a usmál se na oblohu, aby mohl ten úsměv vidět taky. Poté jsem se zvedl ze země a vydal jsem se zpět do kavárny, kde na mě měl čekat Rocky.

Ale ani tam jsem se dlouho nezdržel, protože mi volali z práce, abych se co nejrychleji dostavil, že je to urgentní. Rozloučil jsem se s Rockym a ještě rychle skočil za Binem.

,,Promiň, dneska se s tebou nemůžu procházet. Musím zaběhnout do práce a netuším, na jak dlouho to tam bude." hlesl jsem posmutněle.

,,Nic se neděje. Můžeme procházku odložit na zítra. Hlavně na sebe dávej po cestě pozor a napiš, až dorazíš domů." pověděl jsem s úsměvem a pohladil jej po tváři. 

,,Napíšu. Tak se uvidíme zítra." řekl jsem rozpačitě a tentokrát jsem se pomalým krokem odebral ke dveřím a neustále se na něj otáčel. Nechtělo se mi od něj odcházet, ale musel jsem. Než jsem prošel dveřmi, naposled jsem se na něj usmál a zamával mu. 

Také jsem mu zamával a díval se na jeho mizející záda. Zapřel jsem se rukou o pult a podepřel si bradu. I přes to, že jsme dnes nemohli trávit dnešní večer spolu, jsem se stále musel usmívat.

,,Jak může někdo být až tak roztomilý?" optal jsem se nahlas. 

Úsměv mě přešel, když jsem uviděl Minhyuka. Co ten tu sakra dělá? Narovnal jsem se a věnoval mu znechucený pohled. Opravdu jsem nebyl nadšený z jeho přítomnosti. Chvíli se díval po obchodě, než přešel k pokladně. 

,,Musím uznat, že to tu máš opravdu pěkné. A s tváří, kterou máš, sem jistě zavítá spoustu lidí, že? Kde máš svou ochránkyni?" 

,,Šla si pořídit nějaké věci, aby tě pak mohla snáz zneškodnit. Potřebuješ snad něco, Rocky?" nadhodil jsem s hraným púsměvem. 

,,I když ji vyslovíš s takovým tónem, z tvých úst ta přezdívka zní opravdu krásně. Přece jsem říkal, že se přijdu podívat na tvé květiny. Jen jsem netušil, že tu uvidím toho, komu jsem je chtěl věnovat. Vypadá to, že se se Sanhou už znáte." pověděl a podivně se usmál, jako by snad něco plánoval. 

,,Myslím, že do toho ti nic není. Pokud si nebudeš nic kupovat, mohl bys odejít? Na rozdíl od tebe mám spoustu práce." 

,,Takže se znáte. Zajímá mě, chtěl bych s ním opět trávit svůj volný čas. Máte spolu hlubší vztah, nebo jste jen prodavač a zákazník? To já jen, abych ti když tak nelezl do zelí, kdybys o něj měl zájem taky." řekl a nevinně se usmál. 

,,Přijde mi, že ti jde spíš o opak. Nakonec to ty přece umíš dobře...lézt někomu do zelí. Proč sis jako další oběť vyhlédl zrovna Sanhu? Nemyslíš, že trpěl už dost?" nadhodil jsem a kroutil nad ním hlavou. 

,,Umím být i hodný, když mám dobrou náladu. Ohledně Sanhy...bojíš se snad, že bych mu udělal to samé, co tobě? To nemusíš. Jemu bych nikdy neublížil. Koneckonců Sanhu jsem měl vždycky rád. Už v době, kdy jsme spolu chodili, mě tak hrozně přitahoval, ale věděl jsem, že bych u něj neměl šanci, protože chodil s tím idiotem Hyunjinem." při své odpovědi kladl velký důraz na Sanhovo jméno. Tak hrozně mě to iritovalo. 

,,Jsi vážně odporný, měj aspoň trochu úcty. Kdyby tě teď slyšel, nebyl by nadšený a rychle by si rozmyslel, jestli se s tebou má dál bavit. Měl bys ho nechat na pokoji. Nevím, proč ses objevil až teď. Když jsi ho měl tak rád, měl jsi mu pomoc se z toho dostat už dřív." 

,,Když on se uzavřel do svého světa, nebyla šance se k němu dostat. Ale jsem rád, že jsem ho mohl potkat teď, aspoň jsem tě mohl zase vidět." prohodil s pobaveným úsměvem. 

,,Je mi z tebe špatně. Nerad se někomu pletu do věcí, ale jestli nenecháš Sanhu na pokoji, ukážu mu, co jsi doopravdy zač. Nedovolím, abys nakonec ublížil i jemu." řekl jsem výhružně a probodával ho pohledem. 

,,Začínáš mi nahánět hrůzu. Svým způsobem mi takhle připadáš přitažlivější. Sanha si zrovna nenechá mluvit do toho, s kým by se měl a neměl bavit, ale můžeš to zkusit. Jen nezapomeň na to, že mě zná déle než tebe, tak komu myslíš, že bude věřit víc?" stále měl na tváři ten iritující úsměv. 

,,Promiň, že musím překazit tvou zábavu, ale opravdu mám ještě spoustu práce, tak odejdi. A co se týče Sanhy, pochybuju, že by byl tak hloupý, aby tě nakonec sám neprokoukl. Měj se." opět jsem se hraně usmál a rukou ukázal na dveře. Tentokrát se rozhodl odejít. Jen co za ním zaklaply dveře, zbavil jsem se toho nuceného úsměvu. Zhluboka jsem se nadechl a pomalu vydechl. Jak já ho nesnášel. Vážně, proč se tu musel ukázat zrovna teď? 

Pokračování příště...