Ahoj!! Věnováno Anikk23 <3 

Po zbytek týdne jsem sledoval Moonbina a tu ženu. Neboť pokaždé, co jsem za ním přišel, tam buď byla s ním, nebo přišla. Pořád se mi zdáli divní. A v hloubi jsem doufal, že jsou to jen kamarádi, co spolu bydlí. Přemýšlel jsem nad tím tak dlouho, že mi to nedalo spát a já se odhodlal zeptat.

Když jsem skončil v práci, šel jsem rovnou do květinářství. Odhodlaně jsem vstoupil dovnitř, kde byl jen Moon Bin se zákazníky. To mi celkem hrálo do karet, pomyslel jsem si. Počkal jsem si, až je obslouží, a pak se vydal ke pokladně.

,,Zdravím. Dneska tu nejste s přítelkyní?" optal jsem se.

,,S přítelkyní?" zeptal jsem se nazpátek. Netušil jsem, o čem to mluví. Kde bych vzal přítelkyni? To mu nedošlo, že mě zrovna ženy nepřitahují.

,,Myslím tu ženu, co je tu často s Vámi, myslel jsem si..." nenechal mě to dopovědět.

,,Myslíte tu malou potvoru? To rozhodně není moje přítelkyně. S ní bych nechodil ani kdyby byla poslední žena na Zemi, vlastně s žádnou ženou. To je moje "milá" sestřička, Moon Sua." vyhrkl jsem. Vážně si myslel, že s ní chodím. Tohle se mi stalo poprvé.

,,Aaaha. Omlouvám se za mou chybnou domněnku." pověděl jsem rozpačitě. S žádnou ženou, takže nakonec je opravdu na muže. V tom případě...

,,Vážně jsi řekl potvora?" ozvalo se odněkud zezadu. Chvíli na to vyšla ze dveří, jenž byly nejspíš od kanceláře, Moon Sua. Přišla k Binovi a dala mu pohlavek.

,,Ani kdybych byla poslední žena na Zemi?" křičela na něj a tentokrát ho bouchala do ramene.

,,Moc hezky ses teď vybarvila." řekl jsem pobaveně.

,,Jo tak ty se mi budeš ještě smát? Dobře tedy. Ode dneška si vař sám, nebo ať vaří tady Sanha. Taky bych s tebou nechodila, i když bys byl poslední muž na Zemi. Odcházím." řekla nabroušeně a opravdu odešla. Cítil jsem se hrozně. Snad na něj nebude naštvaná dlouho.

,,Jsem hloupý, že mě to nenapadlo dřív. Omlouvám se, nechtěl jsem, abyste se kvůli mě pohádali."

,,Nemusíte se bát, brzy ji to přejde. Tohle je u nás dvou normální a aspoň jsem jí mohl vrátit, jak nehezky se chová ona ke mně. Nechcete si tykat?"

,,Moc rád."

,,V tom případě mi říkejte Bine, Sanho" pověděl jsem s úsměvem.

,,Dobře, Bine. Nechceš dnes po práci zajít na to slibované jídlo?" optal jsem se. 

,,No...má drahá sestřička už mi vařit nebude, takže půjdu moc rád." 

,,Cítím se za to zodpovědný...pozval bych tě dříve, ale nebyl jsem si jistý, zda smím. Nechtěl jsem ti působit problémy, kdyby to nakonec opravdu byla tvá přítelkyně." pověděl jsem a neodvážil se k němu přistoupit blíž. Vlastně ani nevím, proč jsem řekl něco takového muselo to působit divně, jako bych se přiznal k tomu, že o něj mám zájem.

,,Pojď blíž." pobídl jsem ho a mezitím zastřihl jeden květ bílé růže. Ujistil jsem se, že tam nejsou trny. Když přistoupil blíž, dal jsem mu růži do náprsní kapsy.

,,Dáš mi další lekci? Nebo si mám význam této růže zjistit sám?" optal jsem se.

,,To záleží na tom, jestli utečeš nebo ne." odpověděl jsem mu s úsměvem. Lehce zčervenal. Měl jsem chuť si jej přitisknout do objetí, ale to už by určitě utekl.

,,Ne, dnes mám běhání dost." řekl jsem rozpačitě a snažil se zabránit svým tvářím, aby se nečervenaly více.

,,Tahle růže vyjadřuje nevinnost. Přijdeš mi stejně nevinný jako ta růže. A jak tak koukám bílé doplňky ti sluší." hlesl jsem s úsměvem.

,,Děkuji." téměř jsem šeptl a teď už mi nemohlo pomoc nic. Abych se nečervenal.

,,Když tě tak vidím...už víš, co znamenala ta první květina, kterou jsem ti dal?" optal jsem se.

,,No předtím, jak jsem se ptal na jméno, zapomněl jsem se kouknout, takže jsem nezjistil její význam." odpověděl jsem a neubránil se smíchu.

,,Jsi opravdu rozkošný, říká ta květina. A myslím, že má pravdu."

,,Teď mám jednu otázku na tebe. Když jsi mi ty květiny dával, bylo to právě kvůli jejich významu nebo protože se ti prostě líbily?"

,,Co z toho bys chtěl víc?" odpověděl jsem mu otázkou. Když jsem však viděl, jak znejistěl a ještě více zčervenal, pousmál jsem se. Nemohl jsem ho nutit do odpovědi.
,,Samozřejmě kvůli významu. Nedávám květiny jen tak někomu." hlesl jsem a věnoval mu úsměv.

Neměl jsem slov, takže jsem tam jen tak stál a přihlouple se na něj usmíval.

,,Měl by ses takhle usmívat častěji. No už tě nebudu trápit. Jdeš i dnes, že? Připravil jsem ti květiny."

,,Ano, i dnes. A mockrát děkuji. Myslím, že se mu tvé květiny líbí stejně jako mě." řekl jsem a zaplatil za ně. Něco mi říká, že by mi tě i schvaloval, protože mě neustále nutíš do úsměvu.

,,Jemu?" nadhodil jsem. Věděl jsem, že je nosí na hrob svému mrtvému příteli, ale chtěl jsem, aby mi to řekl sám.

,,Chodím každý den navštěvovat svého zesnulého přítele. Jo je to dost přitažené za vlasy, ale už je to takový zvyk. Bez toho bych nevěděl, co s volným časem." pověděl jsem. A pak si uvědomil, co jsem mu vyzradil. Co si teď pomyslí?

,,Ale ne, každý má jiný způsob, jak se vypořádat s takovou bolestí. A promiň, že jsem nakousl tohle téma." 

,,V pořádku, určitě jsi musel přemýšlet nad tím, proč si kupuju každý den květiny. Tak teď už to aspoň víš." moje pusa jela sama. V duchu jsem se plácl přes čelo. 

,,Myslel sis, že nad tebou přemýšlím?" nadhodil jsem. Chtěl jsem ho trochu poškádlit. Dnes to bylo poprvé, co jsme spolu mluvili tak dlouho. 

,,Ehh...no podle tvé reakce raději dělej, že jsi nic neslyšel." téměř jsem šeptl. Nejradši bych se propadl. Proč vždycky musím plácnout takovou hloupost? Teď musím působit, jako bych měl sebevědomí na rozdávání, když si myslím, že nade mnou ostatní musí přemýšlet. Aniž bych si to uvědomil, kroutil jsem hlavou. 

Začal jsem se smát. Ještě jsem neviděl nikoho tak roztomilého. Líbil se mi čím dál více.
,,Jen vtipkuji. Přemýšlím nad tebou častěji, než si myslíš. Abych pravdu řekl, vlastně nemyslím na nikoho jiného. Měl bych přestat?" 

Chtěl jsem mu odpovědět, ale dovnitř, vstoupili další zákazníci, a tak jsem se místo toho s ním rozloučil s tím, že se tu zastavím na cestě zpátky. 

Pokračování příště..