Chapter thirty-two

Celou hodinu jsem váhala, zda mám přijít nebo ne. Ještě včera bych odpověď znala, ale dneska je mi ho tak nějak líto. A navíc, já nejsem ta, co lidi nechá čekat venku v mrazu. 

Proto čapnu kabát, šálu a rukavice a zmizí venku. 

Začalo zase sněžit. 

Když dojdu do parku, je za šest minut pět a cítím se promrzlá. Natáhnu si rukavice a opřu se o lampu, která se tyčí blízko zasněžené lavičky. 

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top