„Ne,ne, ne," chytím ho za ruku a on vzhlédne k mým očím. Už jsem zmiňovala jak nádherné má oči?

„Dobře, promiň," nervózně se usměje a poškrábe se ve vlasech. Musím se pousmát. Je tak roztomilý.

„To nic," pohladím ho po tváři a musím se stále usmívat. Začínám mít pocit, že už se toho nezbavím.

„Doufám, že se brzy zase uvidíme," políbí mě na hřbet ruky, kterou vezme do dlaní a já zmateně zamrkám. Proč to říká zrovna teď? To už se chystá odejít?

Dříve než se ho na to stihnu zeptat, se probudím u sebe doma. Aha, takže jsem to byla zase já. Zoufale zabořím obličej do polštáře a hlasitě si povzdechnu. Tohle snad není možný! Opět zažívám nezapomenutelnou chvíli s panem neznámým a máma mě musí probudit. Díky. Ani nejde slovy popsat jak moc jsem ti vděčná.

***

„Psala jsem Alanovi ohledně oslav města a napsal, že tu nejspíš bude," promluvím na Nagisu, která se věnuje svému energy drinku.

„Opravdu? Takže se s ním uvidíme? To je fajn, ne?" zvedne ke mně pohled a já tiše přikývnu.

„Počítáš doufám s tím, že budu spát u tebe," uchechtnu se a ona kývne na souhlas.

„Na něco takového bych přece nezapomněla, to se neboj," mrkne na mě a já protočím pobaveně očima.

Vždycky je ke mně neskutečně milá, až mě to děsí. V životě by mě totiž nikdy nenapadlo, že budu mít kamarádku jako je ona. Mám pocit, že ji znám celý život a byla jím vždycky součástí. Jako dvojčata, která se musela rozdělit. Život bez ní bych si představit nedokázala a ani nechci. Pro tu holku bych klidně k vraždila, doufám, že to ví. Protože stačí jen říct a polovina našeho města může být bez života.

„Doufám, že tam nebude opět s Elisabeth a Anabel," povzdechnu si. I přesto, že ho ty holky ničí s nimi dál tráví čas a nechává se ničit dál.

„Když ano, tak je to jeho problém," pokrčí rameny a společně se vydáme do parku, kde se bavíme o našich oblíbených skupinách, probíráme můj zajímavý sen, aniž bych se zmínila o romantické chvilce v autě - jenom na to pomyslím a už rudnu - a přemýšlíme, na jaké horory se večer podívat.

***

„Wendy s tebou bude chtít někam jít, doufám, že ji nenecháš samotnou," zamračí se na mě máma. Co si to o mně pořád myslí? Své sestře jsem slíbila jízdu na kolotoči, stejně jako jsem své spolužačce slíbila zpěváka, který sem přijede. Takže oba sliby rozhodně splním, dělám to takhle vždycky!

Naomi mě ve škole poprosila, jestli bych s ní nešla na Kaina. Je to jeden z nejoblíbenějších raperů v našem státě a ačkoliv od něj znám jen pár písniček, jsem ochotná tam s ní jít. Nagisa mě pak ještě prosila pomalu na kolenou, aby s sebou mohla vzít svou kamarádku z hudební školy a já jejím očím odolat nedokázala. Dokonce ti mohla udělat i bez toho divadla. Zrovna jí dovolím úplně cokoliv.

„Víš přece, že jsem to slíbila a já své sliby plním," svraštím obočí a ona protočí očima.

„No, víme jak to bývá," věnuje se dál vaření mezitím co já ji probodávám pohledem. Jediný člověk, který neplní své sliby je můj táta a ona. Já to rozhodně nejsem.

Zalezu si do svého pokoje, abych se svou mladší sestrou probrala víkend a taky abychom se připravily na koncert Dvojníků.

***

„Už zase ty? Myslela jsem, že už tě neuvidím," protočím očima a sleduju kluka spravujícího vozík. Jak dlouho to tu dělá? To to opravuje každý večer? Neskutečný.

„Nějaký problém?" nadzvedne tázavě obočí a podívá se na mě, „potřebuju to co nejdříve opravit, protože to tu nikdo jiný neudělá," zavrčí a já se nakloním, abych lépe viděla co přesně potřebuje opravit. Povzdechnu si. To je opravdu tak slepý?

„Tady máš povolené kolo, když se zaměříš místo spodku na tohle, budeš to mít raz, dva, věř mi," poplácám ho po zádech a on na mě zmateně hledí. Hloupé 'díky' by mi bohatě stačilo. Kluk přede mnou jako by mi nevěřil se ihned vrhne do práce, mezitím co já si změním oblečení z pyžama na své obvyklé, což jsou kraťasy, nátělník a moje oblíbené botasky.

„Hotovo," řekne fascinovaně co se odtáhne od vozíku. Já se jenom spokojeně usmívám, „jak jsi to věděla?" nechápe a upřímně? Já taky ne, ale jakmile jsem uviděla povolené kolo napadlo mě, že tohle bude ten problém.

„Intuice," pokrčím rameny jako by nic a vyjdu ven. Tentokrát za dveřmi není bílá nicota, ale cestička, kolem které je několik stromů a květin.

„Děkuju!" zavolá za mnou ještě kluk s monterkách, než mu zmizím z dohledu. No, slušné vychování mu nechybí. Už jsem se začínala bát.

Fajn a teď jsem kde? Přede mnou stojí domek se dvěmi patry a na druhé straně je...Wendy? Co ta tady dělá?!

„Wendy?" šeptnu překvapeně a ona se rozzáří. Skočí mi do náruče. Dobře, takže tohle je jenom ve snu. Díky bohu.

„May, čekám tu na tebe snad celou věčnost," odtáhne se ode mě a začne mi vyprávět, co tu za tu chvíli dělala, mezitím co já se bavila s klukem v monterkách. Dovede mě k další chatce, vedle které se nachází kavárna a do té si na chvíli sedneme.

„Takže tak," dopije svou kávu, mezitím co já na ni hledím. Kafe nepiju a nikdy jsem mu nepřišla na chuť. Někteří říkají, že je to škoda a ta druhá část, že mi rozumí. Já si ale přesto připadám jako mimozemšťan, protože jsem vyrůstala v rodině, kde pije kávu každý.

„No, ale co tady dělal táta?" uvědomím si, když Wendy domluví, že byla chvíli s tátou. Ten tady nemá co dělat. Ať už úmyslně nebo ne. Měl by mi co nejdříve vypadnout z mysli.

„To by mě taky zajímalo, ale říkal, že se tu jenom prochází," pokrčí rameny a dopije kávu. Hrnek jde pak odnést na pult tak, jak to dělávám já.

Mou pozornost však upoutá hnědovlasý kluk, který si taktéž objednává kávu. Jakmile mě spatří strne. Ten kluk s vozíkem a tentokrát má na sobě normální oblečení místo monterek.

„Co tady děláš?" zmateně zamrká. Otevřu pusu, abych něco řekla, ale on mě předběhne, „vlastně je mi to jasné, čekáš na kávu," uchechtne se a vezme si tu svou. Posadí se naproti mně, ale to už přijde Wendy a začne ho vyhazovat.

„Moje sestra," ukážu na hnědovlásku, která je vzteky bez sebe, že nemá své místo. Těká mezi námi pohledem, nejspíš hledá podobnost, ale vsadím se, že ji nenajde. Nejsme si moc podobné. Většina sourozenců jsou jako z kopírky, jenže my jsme zcela odlišné. Bohužel?

„Omlouvám se," spěšně vstane a začne se neustále omlouvat, mezitím co ho Wendy proklíná. Chvíli je mi ho líto, ale jakmile se posadí dozadu za nás, moje lítost zmizí.

„Co je to za idiota? Copak neviděl, že tu mám věci?" ukáže na svůj telefon a já jen pokrčím rameny. Mám pocit, že jsem ho v životě neviděla, takže co dělá v mém snu? Hraje tu snad nějakou důležitou roli?

„Hele, vezmu tě k nám do chaty. Je tam i táta, ale spíš doufám, že už tam nebude," pomalu vstane a schová si telefon do kapsy. Já jí napodobím, „musím ti ukázat svůj pokoj," rozzáří se a jde pomalu z kavárny pryč. Nezapomene se rozloučit s prodavačkami a stejně tak i já. Ještě předtím než však odejdeme, se ohlédnu na toho kluka a on mi svůj pohled věnuje. Kdo ksakru jsi?

„Jak dlouho se tam vlastně jde?" prolomím kratší ticho mezi námi a Wendy začne přemýšlet nahlas.

„Jdeme tudy, pak musíme tam jo- jenom chvilku," mávne rukou a ukáže na domek, který jsem viděla před tím, než jsem odešla od vozíku a toho divného kluka, „půjdeme tudy a pak jenom rovně. Protože nepůjdeme přes most, tak jenom přeskáčeme kameny a jsme tam." přikývnu na souhlas. „Jo a viděla jsem toho tvého frajera, někde tu chodí," uchechtne se a tím si vyslouží mou pozornost. Pan neznámý je tady?

Začnu se rozhlížet, ale nikde nevidím ani živáčka. Dokonce se vzdalujeme už i od kavárny, nebo se naopak ona vzdaluje od nás? Netuším. Celý tento svět mi přijde tak zmatený.

Dojdeme k domku a musíme projít těsně u oken, kvůli vysoké trávě, která schovala vytvořenou cestičku.

„Žije tu vůbec někdo?" podívám se na Wendy a ta mykne rameny.

„Ještě jsem tudy neviděla nikoho procházet, ale vzhledem k tomu, že se tam předtím svítilo, tak asi ano," otočí se na mě a jde napřed. Já ji následuji.

Wendy se podívá do okna vedle nás a hned na to zrychlí krok až dojde na samotný konec. Pobaveně ji sleduji. Viděla snad ducha?

„Za žádnou cenu se tam nedívej a pojď přímo ke mně," prosebně na mě hledí a já jenom protočím očima. Snad si nemyslí, že si nechám ujít ducha v přímém přenosu. Vlastně, kéž by to byl duch. Nejsem schopná pohybu. Stojím jako přikovaná k zemi. Za oknem stojí pan neznámý. Ty jeho nádherné oči a zářivý úsměv bych poznala kdekoliv. Před ním stojí dívka menší velikosti se zrzavými vlasy. Chvíli si říkám, jestli nejsou přátelé anebo rodina, jenže jakmile se jejich rty dotknou, všechny tyhle myšlenky se vytratí a stejně tak i tenhle svět.