„May, co je dneska s tebou? Jsi nějaká zamlklá," ustaraně si mě sjede pohledem má kamarádka. Povzdechnu si.

„Zvorala jsem to," sklopím hlavu a koukám na svá stehna, která mi neustále přijdou dost velká na to, abych mohla vidět židli pod sebou. Něco s tou váhou musím už dělat krucinál.

„Zvorala, co?" nadzvedne tázavě obočí a já k ní zvednu zrak.

„Všechno," rozhodím zoufale rukama a hned na to začnu Nagi vyprávět svůj sen.

„Páni, takže jste slavili Vánoce u tebe, to zní hustě," rozzáří se jí oči. Ach ta Nagisa. Vždycky se mi snaží zlepšit náladu a moc dobře ví jak na to.

„Jo, to jo, ale kdybych se nezeptala na tu otázku, možná by se mi o něm zdálo déle. Možná bychom si užili ty chvíle spolu a možná-," dá mi svou ruku před pusu a nahodí vážný pohled.

„Žádné možná, May. Co se stalo, stalo se a nic s tím už neuděláš. Jsem si ale jistá, že z toho musí být pan neznámý totálně v háji a kdo ví, možná je na tom ještě hůř než ty," mrkne na mě a odejde do vedlejší třídy, kde má hodinu, dřív než sem přijde moje učitelka matematiky.

Možná má pravdu. Co když jsem já ta, která mu ublížila a místo toho, abych se mu omluvila jsem to ještě víc všechno zvorala? Pane bože, já jsem tak strašná!

***

Čekám na Nagi před školou a prochází kolem mě zbytek mých spolužáků, včetně Any a jejího výsměšného pohledu. Kdysi jsem jí ukázala co dovedu a v té chvíli ji pomohla zlepšit známku z biologie, po tom si o mně začala myslet, že jsem blázen. A nenechala si to pro sebe.

Any Night. Vysoká hnědovláska s brýlemi, která se na všechny usmívá tím svým nakažlivým úsměvem. Jenom já vím, co se za ním skutečně skrývá a jaká je ve skutečnosti. I přesto stále nevím, co se jí honí hlavou a proč ty její změny nálad. Až na to však přijdu, budu...No, asi se budu považovat za nejlepšího detektiva na celém světě. Možná bych byla i lepší než sám Holmes. Any byla má nejbližší přítelkyně do druháku. Do té doby, než začala flirtovat s člověkem, ke kterému jsem chovala city. Později ho nechala na pokoji, ale on měl oči jenom pro ni. Když jsem se však zamilovala do Justina, nenechala mi ani toho. Ty jejich nekonečné zprávy mě ničily. Dokonce s ním tančila i na plese a se všemi se i potom setkávala dál. Neměla jsem jí to za zlé. Prostě se nám líbili stejní kluci a já to chápala, než mě od sebe beze slov odstřihla a přidala se ke skupince, která každý večer pořádá párty a opíjí se na nich. Doteď nechápu, co ji k tomuto rozhodnutí vedlo, ale jedno vím jasně. Nikdo mě z mých bývalých lásek nechce už v životě vidět. Věří totiž Any. A to ani nevím, co o mně vyprávěla.

„Už jsem tu, čekala jsi dlouho?" omluvně na mě Nagisa koukne a natahuje si černý svetřík.

„Jako vždy," zazubím se a hned na to ji zastavím v oblékání, „nehodláš si to v tomhle vedru obléct, že ne?" nadzvednu tázavě obočí a ona se nevinně usměje. Ta holka je opravdu blázen.

„Dobře, sundám to," protočí očima a vyrazíme obě ze školy pryč.

„Slyšela jsi o tom, že tu má být koncert Dvojníků?" nadzvednu obočí. To myslí vážně?

„Počkej, kde jsi to slyšela? Na instagramu nic nepsali," podezřele si ji sjedu pohledem.

„Any to říkala," mykne rameny. No jasně, Any. Její drahá sestřenka.. „A další děcka se k ní přidali, že tam prý pojedou. Chceš jet taky?"

Překvapeně zamrkám a začnu jejich koncerty ihned vyhledávat na netu. A má pravdu. Stojí tu Boronto už tento týden!  Kde mám jako za těch pár dní získat lístky?!

„Tak co?" nadzvedne tázavě obočí, „co tam stojí?"

„Tento týden," šeptnu a stále tomu nemůžu uvěřit. Jedna z mých oblíbených skupin tu bude tento týden a já o tom ani nevím? Jak je to ksakru možné?!

„Ještě, že mám lístky," uchechtne se a tím mě dostane z mého myšlení.

„C-co jsi to řekla?" zeptám se znovu, jestli jsem se čirou náhodou nepřeslechla, i když moc dobře vím, co řekla.

„Že. Mám. Lístky," protočí pobaveně očima nad mou reakcí. Když si uvědomím, že to myslí vážně, skočím jí kolem krku.

„Nagi, já tě tak miluju! Ty jsi úžasná!" políbím ji na tvář a pevně ji objímám. Tahle holka je poklad!

„May, udusíš mě," zamumlá a já se od ní odtrhnu s tichým 'promiň'.

„Kolik jsem ti dlužná?" ještě stále omámená vytáhnu z batohu peněženku a chystám se jí zaplatit svůj lístek.

„Nic prosimtě. Ber to jako dárek, ano?" pousměje se a přinutí mě peněženku schovat. Po nekonečném přemlouvání se jí to přeci jenom povede a já ji tak vrátím zpět do svého batohu.

„Takže jdeme na Dvojníky, je to skutečné?"
Nagi pomalu přikývne a já už teď vím, že mám problém. Úsměv mi spadne hned, co si uvědomím, že na mě doma čeká ještě Wendy, která Dvojníky miluje stejně tak jako já. Nagisa do mě dloubne ramenem a pousměje se. Snaží se mi zlepšit náladu, ale nevím jestli to teď bude možné.

„Co se děje tentokrát? Zase přemýšlíš nad tím snem?" uchechtne se a já přikývnu nesouhlasně. I když...No to snad ne! Jak mám po tom snu, kde objímám Iana vyrazit na jejich koncert? Vidím to živě před očima. Cítím to. Tohle je šílený. Cítím, jak se mi do tváří žene červeň. Ale no tak! Teď ne!

„No...Já jen...Co Wendy?" odvrátím od své přítelkyně pohled, aby neviděla můj obličej. Tohle je trapné i před ní do háje.

„Ona jede s námi. Neřekla jsem ti kolik jich mám. Jsou tři. Já, ty a Wendy. Nezapomněla bych na ni, moc dobře vím, jak obě tu skupinu milujete a taky mi bylo jasné, že byste se o ten lístek určitě porvaly jak vás znám," protočí pobaveně očima a dál kráčí vedle mě.

„Ty ses zbláznila, Nagi! Kolik to stálo? Zaplatím ti to, pro mě to nějak snesu, ale pro nás dvě?! To nemyslíš vážně," začnu panikařit. Chápu, že má Nagisa hodně peněz a snaží se všem udělat radost, i kdyby kvůli tomu měla utratit všechny své úspory, ale někdy mám sto chutí ji pořádně něčím klepnout po hlavě, aby si uvědomila za co a kolik utratila svoje peníze. Jak už jsem řekla...JE ŠÍLENÁ- ale přesto ji miluju.

„Hej, klid," krátce se zasměje, „nic to nebylo. Ani to tolik nestalo," pokrčí rameny, ale přesto mi cenu neřekne. Potvora jedna tajemná.

„Jasně," zabručím a jdu uraženě vedle ní, dokud nedojdeme k mému domu, kde už nedokážu být déle naštvaná a tak se jí vrhnu kolem krku, abych se s ní rozloučila.

Hned co vyjedu výtahem nahoru povím své drahé sestřičce o našem výletu do hlavního města a ta je snad ještě více natěšená než já. Já musím být v klidu. Když se budu moc radovat, může se cokoliv pokazit. Tomu se totiž říká moje štěstí.

„Tenhle film byl fajn," hodí si Nagisa popcorn do úst. To snad nemyslí vážně. Byla to naprostá kravina. Hlavní hrdinka se zamilovala do zpěváka a nakonec spolu skončili. Bum. Klišé co? Nesnáším tyhle typy příběhu jsou strašně... Předvídatelné.

„Byla to kravina," zamumlám a vstanu, abych mohla odejít z budovy s davem.

„Děláš si legraci? May, bylo to skvělý. Dobrá romanťárna," zazubí se a dožene mě. Ještě, že by mi tohle pravá Nagisa neřekla, asi bych si začínala myslet, že blázní a já mám co nejrychleji zavolat do psychiatrické léčebny.

„Dobře byl a teď už pojď," zamumlám a táhnu ji ven, zatímco ona jásá nad mým souhlasem a dál se cpe slaným popcornem.

„Nefní tamfle do," zamumlá s plnou pusou a ukáže ke dveřím kina. Nejprve nechápu o čem to mluví, protože nikoho nevidím, ale jakmile se dotyčný otočí naším směrem a svůj telefon, do kterého celou dobu zíral zhasne a schová do kapsy, všechny svaly v mém těle ztuhnou. Zrovna teď? Nejsem na to připravena... Vypadám hrozně.

„Nagi, jak vypadám?" nervózně si svou nekamarádku otočím čelem k sobě a ona si mě sjede pohledem. Protože má plnou pusu, ukáže mi na ruce jen like a kývne ke dveřím. Má pravdu. Musím jít za ním. Nasucho polknu a než udělám první krok, nejistě se na Nagisu podívám než se mi rozplyne před očima.

Takže žádná podpora nebude, ach jo. Vydám se z kina ven a nervózně se na pana neznámého usměju. Otevřu pusu, abych něco řekla, ale on je rychlejší.

„Nejsem naštvaný," dá si ruce do kapes. Překvapeně zamrkám.

„Prosím?" jak může vědět na co jsem se chtěla zeptat? Tedy mým původním cílem bylo se omluvit za své dřívější chování, ale tímhle mi mou práci usnadnil. Díky kámo.

„Že se na tebe nezlobím a obleč si něco teplejšího," kývne na mé oblečení. Sjedu si ho pohledem. Proč zrovna tohle pyžamo! Nepotřeboval vidět moje kraťasy s ovečkami! To je tak trapné!

„J-jo, jasně," zavřu oči a představím si rifle, tričko s dlouhým rukávem a svůj kabát. Když je ale otevřu, na sobě mám stále ještě kraťasy s ovečkami. Bože za co mě proklínáš!?

Pan neznámý se uchechtne a kolem krku mi obmotá červenou šálu, která se mu objevila v rukou. Překvapeně na něj zírám než se spokojeně usměje. „Tohle je lepší," prohlásí šeptem a dá si ruce zpátky do kapes. Sjedu se znova pohledem a na sobě mám tentokrát šedý kabát, červenou šálu od pana neznámého, šedé rukavičky, rifle a zimní boty. Kdy to stihl? Vždyť ani nezavřel oči.

„Jo, je to teplejší," špitnu a hned se za to nenávidím. Co jsem to zase řekla za hloupost? Opravdu jsem použila slovo teplejší?!

„Jo, to rozhodně. I když v těch ovečkách ti to náramně slušelo," pobaveně mě sleduje. Ano, opravdu se nezlobí. Spíš já budu ta, kdo se bude za chvilku zlobit, „musím to vidět naživo," rozzáří se mu oči, zatímco mně pohasnou. Chce mě vidět v reálném životě, ale já ani nevím kdo je, zatímco on to ví. Zná dokonce i mé jméno, ale já to jeho nesmím.

„Myslíš," začnu a sklopím zrak. Nedokážu se mu podívat do očí, „že se někdy uvidíme naživo? Myslím tím. Že bychom se viděli někde jinde než ve snu?"

Odpověď nepřichází a tak mám pocit, že o tomhle můžu doopravdy jenom snít.

„Ano," zvednu oči zpátky k němu. Slyšela jsem dobře? „Jo, věřím tomu. Chci říct," nervózně se poškrábe ve vlasech a povzdechne si, „rád bych tě viděl naživo a všechno, ale sama moc dobře víš, že ani jeden z nás nevíme, kdy ta správná chvíle nastane. Doufám, že brzy jinak z toho zešílím," uchechtne se a nahodí smutný úsměv. Tak tenhle mu rozhodně nesluší. Ale  s tím zešílením musím souhlasit.

Takovéhle pocity mám po každém našem snu i já a jediné co si přeju, je znova usnout a vidět ho tam stále stát a čekat na mě. To se však zatím ještě nikdy nestalo.

Pan neznámý mě doprovodí k mému domu a znovu si povzdechne. „Vím, že to byla jenom chvíle, ale i tak ti za ni děkuju a jak už jsem řekl, nezlobím se, dobře?" dá mi pramen vlasů za ucho. Jasně, že se nezlobí když si ze mě ještě před pár minutami dělal srandu.

„Jo, já vím," odkašlu si a odvrátím pohled. Tohle už v životě nedělej krucinál!

„Jo, já taky vím, že nad vším až moc přemýšlíš. Proto ti to říkám. Znám tě," dá si ruce zpět do kapes, ale pak je znova vytáhne. Co má v plánu tentokrát? Sebrat mi šálu? Udělat mi culík? Nebo mi chce utřít make-up? Doufám, že nemám nic na rtech, to by mi tak scházelo, abych byla špinavá od čokolády, kterou jsem měla k večeři.

Překvapeně zamrkám. Možná bych spíš ocenila tu čokoládu, protože v této situaci nevím co mám sakra dělat. Rty pana neznámého se ocitnou na mých a když se odtáhne, chvíli na mě provinile hledí. To by taky měl! Kvůli němu jsem málem dostala infarkt! Copak neví, že se takhle ženský nesmí děsit?

„No, já...Máma mě za chvíli vzbudí, musím jít," nervózně se vydám ke svému vchodu a ještě jednou se otočím. Stojí na místě a usmívá se. Ale je to jiný úsměv. Je plný výčitek.

Pootevřu oči a znova je zavřu. Ne, tohle nesmí být konec, musím se tam vrátit a to co nejdřív!

Snažím se usnout jak nejrychleji dovedu, ale začínám to vzdávat.

Pan neznámý stojí přede mnou v bílé nicotě. Natáhnu k němu ruku a zavolám na něj jeho jménem. Otočí se mým směrem s úsměvem plným bolesti, ale jméno které vyšlo z mých úst si nepamatuju. Vím jediné. Neměla jsem to říkat. Ublížila jsem mu. Opět.

„Pamatuješ si na Alana?" zeptá se mě Nagisa zatímco já míchám kovovým brčkem drink, který pro mě přichystala.

Nagisa se minulý rok rozhodla, že bude míchat různé drinky. Nakoupila si nespočet ingrediencí, ale já jsem byla její hlavní pokusný králík a mám-li být upřímná, jsem na tom závislá! Už to začíná být takovou tradicí. Kdykoliv přijdu, namíchá mi něco. Buďto s anebo bez alkoholu. Ale vždycky je to neskutečně dobré! Měla by si otevřít bar, věřím, že by vydělala natolik, abychom spolu mohly konečně odletět do toho Japonska, co si plánujeme už od prváku.

„Alana?" nadzvednu tázavě obočí a získá si mou veškerou pozornost. O jakém zase mluví? Znám dva.

„Toho, kterého sis vymanifestovala a on se objevil na oslavách města. Byla jsi krapet na mol, když ses dozvěděla, že má Jacob přítelkyni," plácnu se do čela. Další chyba v mém životě.

Jacob byl a stále je, jeden z mých přátel, který se mi líbil. Any opět neváhala a zaútočila po kořisti, která se nechala chytit. I z nich dvou se na chvíli stali přátelé, tedy do doby, než jsme obě dvě zjistily, že má přítelkyni. No, chytrá byla, dokonce i pěkná, ale na miss to nebylo. To už bych tam mohla hodit Nagisu, která by to dotáhla třeba i na první místo a ani bych se nedivila. V dnešní době posílají na miss opravdu každého a přijde mi, že to vyhrávají ty nejvíce škaredé holky. Moje kamarádka by jim ukázala co je to krása. Pche. Tak či tak jsem se snažila přes Jacoba dostat a tak jsem Nelly, kamarádce z vyšší třídy, vypila polovinu piva. Jsem si jistá, že mi pak i bývalý spolužák nabízel vodku a já se napila. Jenže co bylo dál, to už je ve hvězdách.

„No, co s ním," povzdechnu si, když si konečně uvědomím o Kom mluví.

Toho člověka jsem viděla naposledy před rokem, kdy jsem s ním, se svou bývalou spolužačkou Elisabeth a její sestrou Anabel, chodívala ven. Teď už se nevídáme, takže se nevidím ani s ním. Upřímně mi chvilkami chybí. Je jako mé dvojče, akorát v mužské verzi, ale i tak moc dobře vím, že čas se mnou trávit nechce. Sám mi to psal.

„Psala jsem mu a prý dneska přijede," zkříží ruce na hrudi a vyslouží si můj zděšený výraz. Holka, tak ty skončíš v Bronticích. Což je jedno z míst, kde stojí nejznámější psychiatrická léčebna.

„Cože? A to jako proč?" podezřele si ji sjedu pohledem. I přesto, že se s Alanem nevídáme se mi nelíbí, když tráví čas s jinými dívkami než jsem já, Elisabeth, Anabel anebo Nagisa či její bývalá spolužačka Adelaide.

„Chce tě vidět," uleví se mi, ale jen pokrčím rameny na náznak, že je mi to jedno.

„Tak ať si to užije, já mám práci," napiju se oranžově zbarveného drinku.

„Jakože tohle?" kývne na mé pití a já pomalu přikývnu. Kam bych s ním asi tak šla? Leda tak na koleje, kde oba spácháme domluvenou dvojitou sebevraždu. Ano, přesně tak, Dazai Osamu z Bungo stray dogs je všude.

„Ano, přesně tak. Nějaký problém?" nadzvednu tázavě obočí a ona si povzdechne. Je to tu zase dámy a pánové. Nagisa Miya a její poučování.

„Nemůžeš pořád myslet na něj. Co když toho člověka v životě neuvidíš a příležitost máš přímo před sebou?"

Zašklebím se, „doufám, že nemyslíš Alana..Moc dobře víš, že je to můj kamarád a o panu neznámém se bavit nebudeme. Obě dvě víme, že...Určitě ho uvidím, i on to potvrdil," přikývnu, abych tím ujistila i samu sebe a znova se napiju.

„Takže se ti o něm zase zdálo...A co? Zase jste se bavili o tom, jaké čáry umíte? Už ti konečně řekl, jak se jmenuje? Anebo kde bydlí? Kolik mu je?" zoufale na mě hledí. Vím, že mi chce pomoct, ale nepomáhá to. Akorát se cítím ještě hůř. Vždyť jsem ho tam nechala samotného.

„Zase jsem mu ublížila, nechala jsem ho tam samotného a utekla domů," nasucho polknu a hraju si s brčkem.

„May, to on ubližuje tobě. Neustále na něj myslíš a nemáš čas přemýšlet ani nad ničím jiným. Prosím, zapomeň na něj na chvíli a věnuj se lidem kolem sebe," dá ruce k sobě, jako by se modlila.

„Já bych ráda, ale nejde to," povzdechnu si, „říkal, že je možnost, že se uvidíme. Někdy v budoucnu."

„No to je skvělé a co jeho jméno? To budeš už do smrti žít s tím, že jsi měla ve snu nějakého chlápka, ale on ti neřekl své jméno? May, takhle to dál nejde," zamračí se.

„Políbil mě," šeptnu a zrudnu. Tohle mělo zůstat tajemstvím, tak proč to vytahuju?

„Cože?" vypískne. A teď přichází nekonečný výslech, že já raději nedržela jazyk za zuby.