„May, jsi v pohodě?" ustaraně si mě má kamarádka prohlíží.

„Slyšela jsi, co řekl?" podívám se na svou přítelkyni, která se na mě dívá pořád stejně.

„Opravdu se teď budeš zabývat tím, jak ti řekl místo toho, abys mi ty pověděla jestli se ti něco nestalo?" nechápavě si mě sjede pohledem a posadí se vedle mě na lavičku.

„Jsem v pořádku a ty?" povzdechne si a přikývne na souhlas.

„Mám jen trochu odřená kolena, ale to hned zmizí, takže se není čeho bát," nasadí zářivý úsměv a já se cítím provinile. Koneckonců jsem já byla ta, kdo ji shodil na zem a kvůli komu má roztrhané rifle.

„Mrzí mě to," šeptnu a stisknu ruce v pěst, „jsem strašný nemehlo a tohle se stát nemělo," uchechtnu se nervózně a ona se mnou.

„Jo, máš pravdu, ale už se to stalo a nevrátíme to. Důležité je, že jsme obě v pořádku, no ne?" pomalu přikývnu a podívám se před sebe.

Když se k nám ten člověk přiblížil, měla jsem zavřené oči. Netuším co se stalo mezitím, ale když jsem je otevřela ležel na zemi a vyděšeně na mě ukazoval prstem. Jako by viděl stvůru.

Podívám se na své ruce. Opravdu jsem zrůda?

„Nad čím přemýšlíš?" nadzvedne tázavě obočí. Moc dobře ví co si říkám v hlavě, ale přesto to chce slyšet z mých úst.

„Co se stalo když jsem se nedívala?" Nagisa kde mě odvrátí pohled. Tohle gesto nedělá často, takže se muselo stát něco strašného...

„Spadl. Z ničeho nic se mu podlomily nohy a nemohl se nadechnout. Začal to přirovnávat k tobě. Protože ve chvíli kdy jsi zavřela oči se to stalo. Jako bys to zavinila ty," vrátí pohled zpět ke mně.

„A ty tomu věříš?" šeptnu. Nagisa chvíli váhá a zmůže se jen na pokrčení ramen.

„Nevím co si mám myslet. Říkám si, že možná byl příliš opilý, tak se neudržel. Jenže po tom, co tam přišla policie s tou paní a on říkal co cítil..."

„Možná byl i zdrogovaný, nemusí to být hned mnou. Ne?" nejistě na ni pohlédnu. Vím, že to má vina byla. Uvědomuji si co dokážu když mám strach, ale říct to Nagise, vyděsila bych ji a co hůř... Možná bych o ni i přišla.

„Já ti nevím. Neznělo to, že by jel na drogách," poškrábe se na ruce a já vstanu, „May."

„Ne, žádný May. Ty nevíš jaký to je. Budeš věřit raději nějakému úchylovi než své kamarádce. Všichni se ke mně otočili zády kvůli tomu, že jsem zrůda. Netušíš vůbec jaké to je, když spíš a ocitneš se na neznámém místě. Probudíš se a věci z té noční můry se dějí ve tvém skutečném životě. Jenom se zamyslíš a ihned se spustí bouřka nebo začne silně pršet. Já si tohle nevybrala, děsí mě to a nedokážu to ovládat. Tomu člověku jsem to skutečně udělala já, ale co bych řekla policii? Poslali by mě do blázince! Nagi, já nechci přijít i o tebe kvůli tomu kdo jsem," do očí se mi nahrnou slzy. Nagisa vstane, aby mě objala, ale já couvnu. „Chci být teď chvíli sama... Až dojdeš domu, dej mi prosím vědět."

Se sklopenou hlavou a bez rozloučení se vydám zpět domů. Potřebuju se projít a pročistit hlavu. Nejlepší lék je však na moje temné myšlenky hlasitá hudba mé oblíbené skupiny.

„Ahoj, jsi doma celkem brzy, všechno v pořádku?" zeptá se mě máma volající z kuchyně. Určitě zase dělá svou oblíbenou činnost. Úklid kuchyně spojený s pečením perníku.

„Jo, všechno je fajn, neboj," zavolám nazpět a vejdu do svého pokoje, kde si odhodím hnědý batůžek ke stolu s učením.

„Ne nevypadáš moc fajn," nadzvedne obočí moje mladší sestra. Sjede si mě pohledem, přičemž ji já tím svým zarazím a ona se pak věnuje zase svému telefonu.

Posadím se na postel a i já chvíli hledím na mobil a čekám na zprávu od Nagisy. Bylo to kde mě hnusné ji tam nechat takhle samotnou... Přeci jen jsem to byla já, kdo ji vytáhl ven a ona si kvůli mně musela projít sněhovou bouří a úchylem.

Chvíli ještě čekám a už jsem přichystána jí zavolat, když mi přijde zpráva, že dorazila v pořádku domů. Oddechnu si a telefon odložím.

„Chceš donést večeři nebo zase vynecháš?" zeptá se mě Wendy mezitím co si dává mobil do nabíječky.

Podívám se z okna ven. Jak dlouho jsem byla zase mimo? Slunce už zapadá a na tmavém nebi se objevují zářící hvězdy.

„Asi vynechám," šeptnu a dívám se tiše ven. Ségra si jako vždycky něco pro sebe zamumlá na mou maličkost a nechá mě v pokoji samotnou. Nevím jak dlouho takhle sedím a hledím z okna ven, ale když se otočím na sousedící postel, Wendy v ní už spí. Všude je tma a jediné co jde slyšet je chrápání z druhých místností.

Rozsvítím obrazovku svého telefonu a ten mi prozrazuje, že je půlnoc. Místo toho, abych šla jako každý normální člověk spát, si nachystám věci a jdu do koupelny si dát teplou sprchu a přijít na jiné myšlenky.

Vařící voda mi zbarví kůži do rudé barvy a nechává ze sebe stoupat kouř. Syknu když mě něco poškrábe na zádech. Když se však otočím není tam nic, co by se mě mohlo nějak dotknout. Ani ty ručníky.

Vylezu proto co nejrychleji ven, abych se podívala, co tam mám. Ze vzduchu jako v sauně se mi zamotá trochu hlava, ale ustojím to a obmotám kolem sebe svůj oblíbený hnědý ručník. Všichni mají s obrázky z pohádky Mickey Mouse, ale můj nejoblíbenější je tady tenhle. S motivy starověkého Řecka a Říma.

Natočím si zrcadlo na záda, přesně na místo, které mě chvíli pálilo. Vytřeštím oči a zrcadlo vrátím do původní polohy. Tři škrábance. Tohle nebyl ručník ani voda. Někdo tu se mnou zase je.

Rozhlédnu se kolem sebe a hledám toho viníka. Nikoho však nevidím, ani nic podezřelého tu není.

Co nejrychleji na sebe hodím oblečení a uteču do svého pokoje se zachumlat pod peřinu. Stihla jsem zavřít dveře, takže by se sem démoni dostat nemohli. Jenže co když dokážou procházet skrz zdi jako Gustav? Jak jinak by se sem dostali? Máma by je domů určitě nepustila, kdyby stáli u dveří.

Zavřu křečovitě oči a odmítám je otevřít. Co kdybych tak udělala a nade mnou se tyčil hrozivý démon? Nebo nějaký děsivý duch ze hřbitova za mým domem? Ne. Dneska večer už oči neotevřu. Ani kdyby to bylo nutné. Už chci jenom spát a zapomenout na dnešní den. Jediné co si teď ze všeho nejvíc přeji je usnout a být s ním. To je vše po čem mé vyděšené srdíčko touží.

„May! Proč jsem tak daleko sakra!" volá na mě Wendy, která je několik metrů ode mě hned u pódia, kde zpívá naše oblíbená hudební skupina.

„Já nevím, ale užívej si ten výhled!" zavolám zpět na ni, když se přímo před ni posadí Ian. Jeden z hlavních vokalistů.

Mezitím co ostatní poskakují na pódiu, on skočí z něj a všem nám věnuje objetí. Úžasný pocit. Nereálný. Existuje jen ve snech. Zavřu spokojeně oči a užívám si ten moment, když je však otevřu nacházím se v sídle, ve které jsem nikdy dřív nebyla. Rozhlédnu se kolem sebe.

Všechno se tu třpytí a je ve zlaté barvě. Kde to sakra jsem? A kde je Wendy? Co je tohle za sen? Přede mnou se otevřou ohromné dveře a mně se naskytne pohled na další místnost plnou lidí, které neznám. Většina jsou mého věku, někteří jsou starší dokonce i ve věku mé babičky a výš. Všichni stojí u obrovského stolu a zvyšují na sebe hlasy. Co se to tu krucinál děje?

Nervózně se rozhlížím kolem sebe a snažím se najít člověka, který by mi mohl tuhle situaci vysvětlit a já se mohla v tomto snu zorientovat. Můj zrak se zastaví na mladíkovi mého věku se zářivým úsměvem.

„Ahoj, ty musíš být May. Já jsem Jake, vítej tady u nás," překvapeně zamrkám. Tohle jsem nečekala. Počítala jsem s tím, že já budu ta, co se představí, ale už vůbec jsem neočekávala tak milé přivítání.

„Ano, jsem. Jakeu, kde to prosimtě jsem a co se tu děje?" ještě jednou se rozhlédnu kolem sebe a jedna postarší paní si mě změří pohledem. S touhle ženskou určitě vycházet nebudu...

„Jak už jsem říkal, jsi u nás doma. Naše rodina se skládá z mojí mámy a táty a tamto jsou mí sourozenci! Jonathan a Kate," ukáže na další dva lidi, kteří vypadají stejně mladě jako já, „a dnes se u nás koná porada. Jsou tu všechny nadpřirozené bytosti, stejně jako já. Jsem vlkodlak," vycení na mě zuby a já překvapeně zamrkám.

No opravdu. Není to člověk, „to je hustý. Jsou tu také upíři?"

Pomalu přikývne, „ale jenom rodiče, jejich syn, Kai, dneska přijít nechtěl. Prý má něco důležitého na práci, ale upřímně mi to nevadí. Vlkodlaci a upíři se nemají rádi víš. Mám ho v oblibě jen když mi dělá účes," zazubí se a dá si ruce do kapes.

Samozřejmě, že to vím. Vlkodlaci a upíři patří mezi mé oblíbené nadpřirozené bytosti. O nic jiného se víc nezajímám.

„Máš zajímavé oči, May," zaujatě se mi zadívá do mých trojbarevných očí a já se podívám jinam. Tohle je nepříjemné...

„Um, děkuji?" cítím jak se mi do tváří ženě červeň.

„Vidím správně zelenou, hnědou a modrou? Já mám hnědožluté," zatváří se zklamaně. Když se podívám do těch jeho, opravdu mohu vidět žlutou barvu skrytou v jeho očích. Je nádherná.

„Jsou nádherné Jakeu. Jsi první člověk, kterého vidím s takovou barvou očí," usměju se, když se jeho koutky úst roztáhnou. I jeho to potěšilo.

„Pojď, představím tě svým kamarádům," chytí mě za zápěstí a táhne do prvního poschodí, kde sedí v kruhu skupina lidí mého věku. Uprostřed toho kroužku je malý pejsek, který na ně hlasitě vrčí.

„Co to dělají?" zmateně zamrkám a jejich pozornost se přesune na mě. Tohle jsem v plánu neměla.

„Kdo to je?" zeptá se hnědovláska Jakea s pohledem zabodnutým do mých očích. Děsivé...

„Zaprvé se snaží vycvičit toho hafana, který odmítá spolupracovat a zadruhé, Judy, tohle je May," představí mě všem přítomným a já se zmůžu jen na tiché 'ahoj'.

„TA, Maya Kotori?" zeptá se mladík silnější postavy a pomalu se postaví. Přinutí mě to couvnout, protože je o hodně vyšší než já a vypadá najednou děsivě.

„Ano, to je ona," chytí mě kolem ramen Jake a usměje se tak, že mu leze jeden ze špičáků ven. Je to roztomilé, takže se nad tím uchechtnu a vysloužím si od černovláska zmatený pohled.

„Co je tu k smíchu?"

„Tvůj zoubek, je to roztomilé," jakmile to řeknu, všichni v místnosti se začnou hlasitě smát a Jake zrudne.

„Tohle říkat nemůžeš! Je to trapný," zakňučí a zrovna v té chvíli, kdy jsme se všichni náramně bavili, vejde do místnosti ta postarší žena, která mě dole probodávala pohledem a vzala si Jakea s sebou.

„Kdo to byl?" zeptám se nahlas a sleduji dveře z kterými ti dva prošli.

„Jeho babička," povzdechne si Judy, „nemá mě moc v lásce. To ona vlastně nikoho. Od doby co jí umřel manžel se chová hrozně," zašklebí se a začne se věnovat zase štěňátku, které začne vrčet. Div je nekousne.

„Chuděra," šeptnu, ale všichni mi to slovo začnou hned vyvracet.

„Hele poslyš, teď budu muset jít dolů i já. Kdyby něco přijď tam, budeme tam všichni ano? Zkus tady s Ralphem pohlídat toho psa, děkuju," hnědovláska vstane a společně s ostatními, kromě vysokého děsivého Ralpha, odejde dolů.

„Takže...Co po tom pejskovi vlastně chcete?" nervózně se posadím před něj do tureckého sedu a štěně přestane vrčet.

„Chceme, aby nás poslouchal ale...Jak jsi to udělala?" zmateně zamrká a já mu věnuji stejný pohled. Nechápu co myslí. Když se však podívám na pejska, který před pár minutami vypadal, že všechny okolo sebe sní dojde mi to. Tulí se ke mně a vrtí spokojeně ocáskem.

„Já nevím... Poslední dobou překvapuji i samu sebe," uchechtnu se a pejska pohladím po hlavičce.

„Nechej mi ho tady a běž to říct Judy," přitáhne si ho zpátky k sobě, ale to malé stvoření začne zase vyvádět.

„Opravdu? Teď? Vždyť před pár sekundami odešla. Co když bude naštvaná?"

„Nebude, je to Judy. Věř mi," ušklíbne se a zavrčí když ho štěně kousne do prstu. Možná kdyby na něj nebyl tak hrubý, tak by ho měl rád taky.

„Zkus mu dát tamtu hračku co má v pelíšku nebo ho pohlaď. Uvidíš, že se mu to bude líbit," pousměju se a pomalu vstanu. Vyjdu z místnosti a snažím se vzpomenout kudy mám jít.

Ani nevím jak si tím můžu být jistá, ale něco mi říká, že mám jít cestou napravo. Nejistě tudy vyrazím a přede mnou vedou dolů stejné schody jako když jsem šla nahoru. Sejdu po nich dolů a ocitnu se před jídelnou, kde je porada.

Z hluboka se nadechnu ještě předtím než vejdu a když se konečně odhodlám, pomalu otevřu dveře a nakouknu dovnitř. Lidé v místnosti si mě zatím nevšimli, takže se můžu v klidu rozhlížet po Judy. Jakmile ji spatřím, opatrně vejdu dovnitř a jdu k ní.

„Co tu děláš?" zmateně zamrká a přesune pozornost na mě.

„Ralph říkal, že ti mám říct, že dokážu zkrotit to štěně. Zůstal tam teď s ním, poradila jsem mu jak na něj, tak doufám, že to zabere, protože to opravdu nevypadalo že by ho měl v lásce..."

„No výborně," rozzáří se hnědovláska a rozhlédne se kolem, „až se tohle dozví ostatní budou nadšeni. Běž zatím nahoru, já se pak za vámi vrátím," pomalu přikývnu a už se chystám k odchodu.

Můj pohled ale zůstane viset na člověku stojícím pár metrů přede mnou. Je ke mně zády, ale díky jeho postavě moc dobře vím kdo to je. Pan tajemný je tady. Je tady na poradě nadpřirozených bytostí.

Couvnu, abych se z toho rychle vzpamatovala a nevběhla mu do náruče, ale někdo do mě vrazí a já malém spadnu na Judy, která mě zachytí.

„Moc se vám omlouvám," provinile na mě jedna ze služeben hledí. Zmůžu se jen na tiché ' v pořádku '

„May, jsi v pohodě? May?" nejsem schopná ani pomalu vnímat. Ani služebnou, Judy nebo pana neznámého jehož obličej se mi začíná rozmazávat. Cítila jsem bolest. Bolí mě rameno a ruka, do které mi Judy zaryla své dlouhé červeně nalakované nehty. Tohle nebyl sen. Ale druhá realita.