„Takže se tu zase vidíme co," uchechtne se pam neznámý a kopne do krabice u mé postele. Podařilo se mi ten večer usnout ještě jednou a k mému překvapení jsme se znova setkali.

„Jo, bylo to celkem rychlé," zvednu krabici, do které několikrát kopnul, aby nedělal randál a lidé z obývacího pokoje nepřišli sem. Nevím jaká je tady situace, anebo kdo všechno se tu nachází, ale vím, že první co se stalo bylo, že jsem se ocitla ve svém rozházeném pokoji a po chvíli přišel on.

„Myslel jsem, že se sejdeme až zítra, ale tohle mi vyhovuje víc," dá mi pramen rudých vlasů za ucho a usměje se mezitím co moje tváře rudnou studem. Zrychleně zamrkám a odtáhnu se od něj s odkašláním.

„Jo, souhlasím," podívám se po místnosti, abych našla něco, co bych mohla ještě uklidit a uklidnit své zběsile bušící srdce.

„Tak tady je máme!" ozve se za námi a oba se tím směrem otočíme. Před námi stojí starší žena menšího vzrůstu a zářivě se na nás usmívá. Zmateně na ni hledím a když se podívám na pana neznámého, věnuje jí zaražený pohled. Takže ji zná?

„Co tady děláte tak dlouho," sjede si nás podezřelým pohledem žena stojící před námi a da si ruce v bok. Když se střetneme pohledem, po tváři se jí rozlije přátelský úsměv, „drahoušku, s tebou jsem chtěla o něčem mluvit. Můžeš jít se mnou na chvilku?" natáhne ke mně levou ruku s růžově nalakovanými nehty. Chvíli její ruku jen tiše sleduju a pak nakonec přikývnu na souhlas. Chytím ji za ruku a nechám se vést do obývacího pokoje, kde mi dá do rukou těžký balíček. Zmateně hledím jak na něj tak na ni.

„Tohle je pro vás dva. Berte to jako sváteční dar, který jsem vám bohužel nemohla dát přímo na svatbě," povzdechne si a já se cítím ještě více zmatenější. Svatba? O čem to mluví? A kdo je vůbec tahle ženská?

„Um, promiňte, ale kdo, že jste?" nejistě se usměju. Je to přeci sen, nikoho svou otázkou neurazím. Že?

Žena přede mnou zmateně zamrká a otevře ústa, aby mi něco řekla, jenže v tu chvíli se rozplyne jako dým. Někdo si za mnou odkašle a tím upoutá mou pozornost. Sleduju pana neznámého podezřelým pohledem.

„To je tvá práce?" kývnu směrem na místo, kde před pár minutami stála ta žena, ale on mi neodpoví.

„V tom dárku jsou věci pro mimino, myslím si, že nic pro nás. Nebo jsi snad změnila názor?" ušklíbne se a opět mě nechá stát na místě totálně rudou. Balíček položím na stůl a zhluboka se nadechnu, abych zklidnila dech.

„Jak o tom víš?" promluvím konečně když už vím, že to zvládnu.

„O čem?"

„O tom, co je uvnitř. Neotevírala jsem to," zamračím se a on jen pokrčí rameny, „to není odpověď," zašklebím se a pan neznámý udělá pár kroků ke mně, zatímco já o několik couvnu.

„Řekla ti ta žena, co je zač?" svraští obočí a já přikývnu nesouhlasně.

„Proč se ptáš?"

„To není důležité," dá si ruce do kapes od svých černých tepláků a zastaví se. Já udělám krok vpřed, abych od něj nebyla zase tak daleko.

„Očividně ano když jsi ji i nechal zmizet. Proč bych to neměla vědět? Co je zač?" nechápavě na něj hledím, ale on neodpoví ani na jednu z mých otázek a odvrátí pohled. Naštvaně k němu dojdu a chytím jeho obličej do svých rukou. Tím ho přinutím se na mě podívat. Díváme se jeden tomu druhému upřeně do očí. Mezitím co já čekám na odpověď a jsem naštvaná, že mi ji nechce říct, on mi věnuje zaražený a zároveň pobavený pohled.

„Dlouho jsi u mě nestála takhle," nadzvedne koutek úst, ale já nepolevuju a mám stále ten stejný výraz.

„A ty ses v životě nechoval jako naprostej idiot," odtáhnu se od něj a ve chvíli co to udělám se ocitneme opět v mém pokoji.

„Jako idiot?" zamračí se tentokrát on.

„A co jiného? Zničehonic se tady objeví nějaká ženská, které se zeptám kdo je a když mi nejspíš už chtěla říct, co je zač, ty ji necháš bezdůvodně zmizet. A neříkej že ne!" přeruším ho poslední větou dřív, než mi stihne skočit do řeči, „kdo je to? A proč nechceš, abych to věděla? Moc dobře víš, že jestli mi to neřekneš teď, tak si to zjistím sama."

„V tom případě mi nezbývá nic jiného než ti zase vymazat paměť," udělá další krok ke mně a ja couvnu. Zmateně na něj hledím. Jak to myslí zase?

„Zase?" špitnu a zvednu k němu zrak, „ty už jsi mi někdy vymazal vzpomínky?" zastaví se a beze slov na mě hledí.

„Chápu," sklopím pohled a stisknu ruce v pěst. Smutně hledím do země a sama pro sebe se povzbudivě usměju, „jestli to má být tedy takhle, tak v tom případě ti přeju hodně štěstí s hledáním, protože na to, abys mi vymazal paměť, si mě budeš muset najít a já tě do svých snů nepustím," zvednu k němu nevinný pohled a hned na to se probudím.

Otočím se na druhou stranu čelem ke zdi a povzdechnu si, „takže věřit nemůžu už ani jemu, fajn," řeknu si sama pro sebe a připravuji se vstávat.

****

„Takže si to shrneme. Zdálo se ti o něm tentokrát dvakrát, ale nechceš ho vidět," strčí si do úst lízátko má nejlepší kamarádka a zaujatě mě sleduje, mezitím co utírám stůl, u kterého sedí.

„Jo, přesně tak," odfouknu si z očí vlas, který mi nejspíš vypadnul z culíku.

„To je hustý. A vážně jsi mu to takhle řekla?" nepřestává se vyptávat a tak jen tiše přikývnu. Vrátím se za pult a obsloužím nově přicházející zákazníky, pak dojdu zpět za Nagi a sednu si naproti ní.

Celý dnešní den totiž pracuju v kavárně na náměstí a Nagi mě přišla hned první den v práci podpořit. Konečně jsem po několika dnech, měsících a možná i letech, dobrý nebudeme přehánět, našla pořádnou práci, díky které se pak budu moct posunout dál a hlavně pryč z tohoto města.

„Říkáš, že ho nechceš vidět, ale jsi z toho špatná. Myslím si, že byste se měli znova sejít a promluvit si o tom," nadzvednu tázavě obočí.

„Nesnaž se být můj psycholog, to mám být já," protočí očima a vytáhne si z kapsy telefon, „ a navíc teď nejde o něj, ale o tu ženskou. Moje teorie je, že je to jeho máma a nechtěl, abych si ji pamatovala, protože bych ho mohla najít."

„To je skvělá teorie! Zapisuju si to," přijde jí nahlas oznámení a hned na to sebou cukne a nespouští pohled z displeje. Nahodím úšklebek a podepřu si rukou bradu.

„Ale, ale, kdopak nám píše?"

„Ale nikdo," zamumlá spíš pro sebe, ale já to stejně slyšela.

„Copak se nesvěříš své nejlepší kamarádce? Cítím se zrazená," chytím se za srdce a udělám smutný obličej. Nagi nade mnou protočí očima a ukáže mi svůj telefon. Hned se mi po tváři rozlije zářivý úsměv a přečtu si zprávu, která jí přišla.

„O můj bože!" vyskočím na nohy a zacpu si rychle pusu, protože jsem to řekla moc nahlas a zákazníci na mě zmateně hledí. Nevinně se na ně usměju a pomalu se posadím zpátky.

„Už víš, proč jsem si to chtěla nechat pro sebe?" ušklíbne se a odepíše dotyčnému.

„No jako jo, ale mohla jsi mi říct, že ti píše zrovna on. A vůbec, odkdy si píšeš s Wooyoungem?" vyzvídám a ona začne v duchu počítat.

„No, přesný datum ti asi neřeknu, ale můžu ti říct čím to začalo," pomalu přikývnu a přisunu se k ní blíž, abych lépe slyšela.

„Na koncertě jak jsem se s ním šla vyfotit. Označila jsem ho na instagramu a on mi pak napsal," doslova se jí rozzáří oči a já se musím spokojeně usmát. Takhle šťastnou jsem ji neviděla dlouho a právě v tuhle chvíli si nejvíc z celého srdce přeji, aby byla takhle šťastná co nejdéle.

„Chceš něco k pití?" pomalu přikývne.

„Dám si tady ten drink. Musím něco platit?" udělá na mě psí kukuč a já přikývnu nesouhlasně, „díky, jsi nejlepší!" pošle mi palec nahoru a já pobaveně protočím očima. Cestou k pultu se rozloučím s odcházejícími zákazníky a jdu udělat své drahé přítelkyni ten nejlepší drink pod sluncem.

„Moment, hned u vás budu!" zavolám na nově příchozí, když zvonek nade dveřmi začal cinkat.

„Já mám času dost," uchechtne se osoba za mnou a já zblednu. Otočím se ještě dřív, než dodělám pití pro Nagi a překvapeně na Chrise hledím.

„Jak jsi mě našel? Co tady děláš? Krucinál," zoufale se rozhlížím kolem a nejsem jediná, kdo je překvapený. I Nagisa se dívá naším směrem a na rtech jí hraje pobavený úsměv, ostatní zákazníci si prohlížejí Chrise odshora dolů, jako by to byl nějaký model a  zrovna od toho nemá dost daleko, abych byla upřímná. Přikývnu nesouhlasně hlavou, abych zahnala tyhle divné myšlenky a vrátím se zpět k dělání drinku.

„No, bylo to snadné," uslyším za sebou, ale nemám odvahu se otočit, „tvoje ségra si píše s Felixem, takže bylo lehké z ní dostat kde bydlí, abychom sem oba přijeli. A protože mezitím co se ti dva procházeli jsem se tu chtěl porozhlédnout, tohle bylo první místo, které mě zaujalo a voilá."

„Měl bys odejít," zamračím se a jdu hotové pití donést Nagi, která se s Chrisem rychle pozdraví. Pak se vrátím zpět k pultu, abych udělala kávu staršímu páru a Chris jde stejnou cestou jako já.

„Nemusíš mě pronásledovat, v klidu se posaď a řekni co chceš. Zadarmo to ale nebude," podívám se mu vážně do očí a on se jen ušklíbne.

„To je mi samozřejmě jasné," dá si ruce do kapes a místo toho, aby se šel posadit, stojí stále na místě a upřeně mě sleduje. Nasucho polknu. Mám pocit, jako bych byla zavřená v kleci a dívali se na mě všichni lidé na světě. Je to nepříjemné a on to moc dobře ví, soudě podle jeho pohledu.

„Fajn, tak mi řekni aspoň proč jsi mě chtěl vidět. Proto tu jsi ne?" zvednu k němu zrak a čekám na odpověď. Pořád jen na něco čekám, to je otrava.

„Nemyslím si, že tohle je to správné místo na to, abychom si o tom promluvili," nervózně se usměje. Jenom nadzvednu tázavě obočí a jdu odnést kávu zákazníkům s úsměvem na rtech. Hned po tom se vrátím za Nagi a čekám, až k nám dojde i on.

„Už si konečně sedneš?" ukážu na místo před sebou vedle Nagi a on se posadí.

Nagisa mezi námi těká pohledem a u toho pije svůj modře zbarvený drink. Až když ho položí na stůl tak se na nás zamračeně podívá, „nebudeme tu sedět v trapném tichu, že ne?"

Jenom pokrčím rameny, „není to jedno? Před ním stejně nemůžeme nic rozebírat a on mi taky neřekne to, co mi přijel říct. Kdy se máš za nimi vrátit? Myslím za Felixem a Wendy," zkřížím naštvaně ruce na prsou a on se usměje.

„Nemusím a oba to ví. Budu tady dokud neskončíš," zmateně zamrkám.

„Cože? A to jako na co? Já tě tu nechci, můžeš si v klidu odejít."

„A to půjdeš pozdě večer sama?" nadzvedne pobaveně obočí.

„Jak víš, že končím...To je jedno, prostě tě tu nechci, odejdi," zamračím se a stisknu ruce v pěst, „nevím, co po mně chceš, ale po tom, co jsi mi dal jasně najevo, že patřím do blázince s tebou nechci mít nic společného!" zvýším na něj hlas a Nagisa sebou cukne.

„Moc dobře víš, že takhle jsem to nemyslel," snaží se sám sebe bránit, ale tím mě ještě více vytočí.

„Ano vím. A taky moc dobře vím, že ty nemáš žádné ponětí o tom, co se děje v životě mně!"

„Budeš se divit, ale rozumím ti," stoupnu si a vší silou bouchnu do stolu. I on se postaví a dá ruce před sebe, aby mě uklidnil.

„Rozumíš?! Nikdo na tomhle zatraceným světě mi nemůže rozumět! Nevíš jaké to je usnout a bát se, že se někde zasekneš a už nevzbudíš. Nebo jakkoliv se pohneš, ať se něco nezničí anebo nedej bože někomu neublížíš jen svymi výkyvy nálad a to není všechno, není to ani polovina z toho všeho tak jak mi může někdo jako ty sakra rozumět?!" světla v kavárně začnou praskat a kávovary společně s ostatními mixéry se zapnou na maximum.

„May, prosím uklidni se," uslyším vedle sebe mluvit Nagi, která položí ruku na tu mojí. Do očí se mi nahrnou slzy. Nikdo neví jaké to je. Absolutně netuší, co je to vidět budoucnost, hlavně když o to nemáte zájem.

„Nagi má pravdu, měla by ses zklidnit. Děsíš zákazníky, už tu nikdo nezbyl," rozhlédne se kolem sebe černovlásek a já odvrátím naštvaně pohled.

„Ty bys měl zase vypadnout. Nechci tě vidět a už vůbec mě nezajímá co jsi mi přišel říct," podívám se na něj s vážnou tváří a on jen pokrčí rameny.

„Je mi to jedno, vím čeho jsi schopná a ty víš, čeho jsem schopnej já. Už nemůžeš říct, že ti nerozumím," luskne prsty a světla v kavárně se rozsvítí, dokonce i všechny elektrospotřebiče se uklidní. Zmateně se s Nagi rozhlédneme kolem a když se naše pohledy střetnou obě víme, že myslíme na to stejné.

„Jak jsi to..."

„Udělal?" da hlavu pobaveně na stranu a povzdechne si, „to je hračka. Stačí to umět ovládat. Přišel jsem ti říct něco, co bys měla vědět." obejde stůl a vydá se směrem k nám. Zmateně na něj obě hledíme, než se zastaví pár kroků ode mě. „Felix není jen tak někdo, je to anděl a nese ti od Boha zprávu. Jsi vyvolená a jeho příští nástupkyně. Tvé sny jsou druhá realita, kterou můžeš kdykoliv a kdekoliv ovládat. Spolek manifestací tě potřebuje stejně tak jako celé lidstvo, které bude brzy ležet celé ve tvých rukou." Zprvu mám pocit, jako by si ze mě dělal legraci, ale když si uvědomím jak vážně na mě hledí a že tohle všechno ví dojde mi, že to myslí smrtelně vážně a že tolik informací najednou prostě nezvládnu. Poslední co vidím je ustaraný pohled mé kamarádky než se mi před zhasne a já vidím ještě černo.

25.1.2024