Nevyžádaná rada sobě

Možná, že si měla štěstí. Možná, že štěstí stále máš. Ale na tom nezáleží. Nezastaví tě v tom pozorovat a tolik si přát být 'jako ostatní'. Je to furt dokola. Vždycky jsi ta divná.

Většinou ti to ani nevadí. Ono ti totiž většinou nevadí nic. Ale občas ve stínu ve skrytu tě to přepadne, ta blbá touha....

Co mají ostatní, co ty ne?

Ale přitom by ta otázka měla znít: Co ty máš, co oni ne?

Ulomený skloviny na předním zubu nebo jizvy v obočí si nikdo nikdy nevšiml. Vlastně tě ani nenapadlo, že by to mělo někomu vadit. Nosila si je s hrdostí jako odznaky z boje. I když obojí způsobila tvoje nešikovnost. Nemusíš se za ně stydět, aby se to počítalo. A nemusíš, už ani být hrdá jako dřív.

Víš čeho si ale všimli? Například šestého místa v krajském kole... Je jim jedno jak vypadáš, to tvoje činy je štvou. A to jen tak nezměníš. Ani nechceš. Udělej si tu laskavost.

I kdyby si byla supermodelka, na což bys stejně neměla nervy, tak by to nic nezměnilo. Ty to víš.

Není to chyba. Vím ráda by jsi vzala všechno do vlastních rukou, ale někdy ti nezbývá nic jiného než počkat si. Už se ti to tolikrát vyplatilo...

A přesto by si občas chtěla vědět jaké to je jít s proudem. No... pamatuješ když si naposledy měla možnost stříkat se do němoty? Celej večer si tvrdohlavě vydržela na malinovce.

Vlastně jsi naprosto spokojená, jen trochu zvědavá a příšerně frustrovaná. Všechno je tak jak má být.