Nepovšimnutě

Tvá zoufalá duše na mě hleděla, propalovala mě skrz ma skrz. A já zadusila výkřik formující se v hrdle, pomalu rozevřela ruce zaťaté v pěst.

Hluboký nádech

Spánky tepají a příšerně to bolí, krev vzdoruje žilám, v kterých byla spoutána. Pravidla, pravidla... Kosti s tvrdohlavostí hluboko vyrytou se otevírají. A má kůže praská pod náporem tepla, jež pod nimi bylo skryto. Šlehá ven, avšak nekontrolovaně, stejně tak jako se mnou šíří praskliny.

„Jsem tvá kamarádka, máš mojí plnou podporu."

A ta věta trvala hodiny, kousky mé duše tak nerozvážně rozdané se vrátili zpět, špinavé... a spolu s nimi, teplo. Kosti se vrátili na své vlastní místo, a hrozba změny léčivého zlata v ničivou rudou rvoucí na kusy s nimi. Nyní hojící praskliny v mé kůži.

Usmála jsem se, špatně, průhledně... nepovšimnutě. Oči křičící o pomoc... nepovšimnutě. Z čista jasna bylo chladno a myslím, že jsem slyšela něco se hroutit, ale to by nejdřív muselo něco, co by se mohlo zhroutit, existovat. Nohy se mi napjali a já utíkala, jenže přitom zírala do tvých odcházejících zad, zkamenělá, rozpraskaná a pomalu se hojící, bez ničí pomoci.

A potom jsem se skutečně usmála, ten úsměv patřil Slunci, které mi přináší naději, hvězdám, kterým se za hluboké noci svěřuji, a vodě, která mírní bolest.