Masky. Šaty. Záblesky. Vůně. Hudba. Napětí.

Ve vzduchu se nesla těžká vůně luxusu a letmých intimních dotyků. Byl přesycen aurou nejnižších, základních smyslů, pudů, aurou sexuality a smyslnosti. Zástupy lidí se vlnily a přelévaly jako vlny soumračného moře, tep se zrychloval spolu s rytmem hudby. Tanečníkům v krvi pulzovala vášeň a těžko skrývaná touha, zatemňující mysl tmavým oparem, tak hebkým a vábivým, a přesto smrtelně nebezpečným, jako nejjemněji utkaná pavučina.

To opojení smyslů bylo neopakovatelné, ničím nenahraditelné, jako hedvábný dotek jedu... Cosi na tom pohledu bylo to jediné, co v Luciusi Malfoyovi ještě dokázalo vzbudit nějakou emoci. Byl to muž zvyklý žít v luxusu, pro běžné smrtelníky jen těžko představitelném, a byl jím přesycen. Nudil se. Bylo jen málo věcí, které ještě neměl, nebo zážitků, jež dosud nepoznal. Tohle zůstávalo tím jediným, co ještě dokázalo z jeho mysli na několik prchavých okamžiků vyhnat nesnesitelný pocit monotónní životní nudy. Rozechvíval ho pohled na anonymní masu těl, která se splétala dohromady a znovu rozdělovala, aby se v příští vteřině ovinula kolem sebe v jiné, ještě dráždivější kombinaci.

Okázalí, honosní lidé se zde pod rouškou anonymity měnili ve své vlastní stíny, přízraky zbavené všeho pozlátka, jmění, titulů, minulosti. Byli v tu chvíli tou nejpůvodnější formou sebe samých, tak, jak byli stvořeni, než je zformovaly společenské konvence.

Lucius se nadechl. Představoval si, že všechny vůně v sále jsou barvy. Vzduch byl zhuštěný tmou těžkých pánských parfémů, kořeněných krůpějemi potu. Toužil ty vůně, tu tmu, ty barvy ochutnat, zpít se jimi a zapomenout na svět, už nikdy se z toho opojení neprobrat... Sbírat ty krůpěje do zlatých flakonů a pumpovat si je přímo do žil, aby přestal být... čím? Smrtijedem. Přeživším. Manželem. Milencem. Povinností. Aristokracií. Člověkem. Luciusem Malfoyem.

Z davu pod ním k němu stoupala horkost, plazila se po zemi kolem jeho nohou, vzlínala po vycházkové holi výš a výš, až skrze její rozpálenou hlavici proudila do konečků Luciusových prstů, a ty prsty byly ledové, tak ledové! Bylo mu horko a cítil vzrušení a po zádech mu stékaly stužky chladného potu, který jeho nitro rozpaloval a trhal na kusy. Kolik šílenství duše ještě jeho tělo snese, než se rozpadne jako domeček z esových karet?

Pak na konci sálu spatřil své prokletí, svou zhoubu. Dívala se na něj antracitově černýma očima, vnímal to jiskření a mučivou agónii, kterou mu způsobovalo něco v těch očích, co nebylo tak docela pravé. Jako by v nich svítila půlnoční obloha, ale z jiného, ne z tohoto světa, který se jen jako tento přetvařuje tisícem galaktických mimiker. Hltal ten okamžik jako člověk polomrtvý žízní, plnil mu plíce a uši, neslyšel už rej kolem sebe. Byl to moment vzplanutí, tak intenzivní jako oheň sám, který hořel v ocelových koších po stranách místnosti.

Z tohohle jsou sladké sny stvořeny – z toho, že někoho chtěl využít, a on chtěl zase využít jeho, oba chtěli zneužít a být zneužiti, stát se někým jiným a méně komplikovaným. Oba hledali útěk před tím, kým se zrodili, a našli ho v sobě navzájem.

Černé zavíření pláštěm zůstalo viset v okamžiku, jako by ten plášť plul vzduchoprázdnem. Najednou kolem nestály stovky lidí oblečených v brokátu a zdobných maskách, jež nebyly o nic lepší než masky aristokracie, které si obvykle nasazovali v tu vteřinu, kdy se ráno probudili. Byli tu jen oni dva, jakoby obklopení silovým polem, jež je přitahovalo k sobě. Vysoký muž ostrých rysů proplouval sálem, razil si cestu oceánem těl až na vyvýšené pódium, kde stál plavovlasý kouzelník, ležérně opřený o svou vycházkovou hůl, snažící na sobě nedat najevo vzrušení, které rozechvívalo celé jeho tělo.

Muž na něj nepromluvil, ale ani nemusel. Lucius beze slova opustil své stanoviště, aby se k němu připojil. Nevyhlásil přestávku v tanci, neomluvil se z banketu, jež sám pořádal. Na těch lidech mu nezáleželo, byli tu jen pro jeho uspokojení, nemusel se jim omlouvat ani zpovídat, kam jde. Byl tu pánem domu, a oni byli jeho sloužící, zábava na jediný večer, anonymní a povrchní jako dvorní šašci.

Vedl svého společníka skrz honosně intarzované dveře ven ze sálu a sám se podroboval jeho vedení, když mířili do Luciusových osobních komnat, kam svorně kráčeli už potisící. Nemluvili spolu. O čem by si povídali? Spojovalo je toho málo. A to málo bylo ukryto za zamčenými dveřmi, ne v planých slovech.

Lucius ze své stříbrem vyšívané hedvábné vesty vytáhl zdobený klíč se vsazeným smaragdem a odemkl dveře. Za nimi se rozprostírala jen vanilková tma a on do ní vplynul, nechal se jí pohltit a obklopit, zatímco uplývaly dlouhé okamžiky, než tma pohltí i jeho doprovod.

Se zavíráním dveří se nenamáhal. Stejnou práci vykonal i způsob, jakým Lucius druhého muže přirazil k leštěnému ebenově černému dřevu. Ta prudkost mu vyrazila dech a zněla jako prásknutí dveří. Luciusovy ruce nečekaly. Neoplývaly trpělivostí ani jindy, natožpak dnes, mučené nekonečnými okamžiky, kdy Lucius sledoval necudné masky a frivolní doteky jejich nositelů, aniž by se jich sám mohl dotknout. Smýknul mužem stranou a přetočil ho čelem ke zdi. Už nebude čekat.

Nepotřeboval mapu, cestu po jeho těle znal dokonale. Bylo to víc než stokrát, co se ztrácel v temném lese havraních vlasů, procházel pohořími klíčních kostí a odpočíval v údolí jeho slabin, a všechno, co bylo potřeba udělat pro to, aby se do té nespoutané, divoké krajiny vášně mohl vrátit, bylo rozepnout poslepu několik knoflíčků na lemech hábitu. Bylo to víc než tisíckrát, co pil ze studánek jeho očí, v noci černých jako Luciusovy myšlenky, ve dne zelených jako smrtelný jed, elixír života.

Prsty se mu už třásly touhou, když se dotýkaly knoflíků, neobratně je rozpínaly, a jeho vlastní oblečení mu bylo nepohodlné. Pálilo na kůži jako cejch. Chyběl poslední knoflík, ale Lucius už se takřka neovládal, neměl trpělivost si hrát. Sevřel okraje hábitu a trhnul vší silou, a zatímco se látka párala a trhala a obnažovala husí kůži na mužově hubeném těle, dostával se do extáze vzrušení.

Zaťal půlměsícové nehty hluboko do pokožky pod svými prsty a neomylně zamířil k opasku kalhot, zanechávaje ve voskově bílé kůži hluboké šrámy. Jeho ruce se zastavily na stříbrné přezce opasku a trhnutím ji povolily, načež se černé společenské kalhoty přes mužovy až nezdravě vyhublé boky svezly na ebenovou podlahu.

Lucius muže před sebou surově otočil a znovu ho zády přimáčkl ke stěně. Muž měl na obličeji stále zlatě vykládanou masku, která mu zakrývala většinu obličeje nečitelným výrazem, ale Lucius to poznal v těch očích. Tu nestoudnou žádostivost, výzvu... A on ji hodlal přijmout, až do posledního doušku.

Sklonil se ke šrámům na žebrech a slíbával z nich pramínky krve, jež si proklestily cestu na povrch kůže jako pramen horské bystřiny. Kovová vůně i pachuť krve v jeho ústech mu byla důvěrně známá a sladká jako nektar z lístků růží. Připadal si jako kuřák opia, zmámený tou vůní na pokraj šílenství.

A pak si klekl si na zem a zapomněl na svět. Nyní nebyl nikým, jen nástrojem tužby, ohranou gramofonovou deskou, která nevydá ani hlásku, ale její ozvěna duní monotónními steny. Lucius teď svými nehty hyzdil bělostné boky, pokrýval je rudými freskami a vychutnával bolest, jež působil i sám cítil, když se jeho nehtová lůžka napínala námahou. Hlavu měl prázdnou opojením, tak prázdnou, jak ji nikdy nedokázal vyčistit ani nitrobranou. Byl nadosobním ztělesněním sebe sama, tělesnou skořápkou obživlou kouzlem vášně.

Jakoby z dálky k němu dolehl výkřik a on věděl, že uspěl. Ten zvuk nebo možná bolest, kterou mu působilo klečení na tvrdé zemi, ho přimělo také vykřiknout a poddat se extatickému pocitu, kterým ho mučilo jeho vlastní tělo. Zvedl se do stoje a opřel se o muže před sebou, aby ulevil ztuhlým kolenům. Přitiskl své boky na jeho a hladově políbil mužova ústa, do nichž vdechl touhou zhrublý šepot. Zněl jako jméno.

Muž se neznatelně zavrtěl a Lucius ho svými boky znovu těsněji přišpendlil ke stěně. Byl tak obtěžkaný všemi myšlenkami na to, co by chtěl dělat s mužovým tělem, že se nemohl okamžitě rozhodnout pro realizaci jedné z nich, a tak nečinně vyčkával, než se nápor pocitů usměrní, ale mužova netrpělivost ho popudila. To on byl pánem jejich času. Jen on.

Pak si však všiml, co upoutalo pozornost jeho milence. Dveře se pootevřely a do místnosti jimi vklouzl stín černější než okolní tma, jen jeho zlatá maska zakrývající obličej pableskovala do tmy.

Když oči nově příchozího přivykly šeru, naskytla se mu podívaná, na kterou si nikdy nezvykl. Pozoroval sám sebe, nahého, zkrouceného u stěny, v Luciusově hladovém sevření, a na okamžik žárlil na ty doteky, které patřily jeho tělu, ale ne duši, které za něj přijímal i rozdával někdo jiný...

Ale ten okamžik byl rychle pryč... Udělal několik rychlých kroků a políbil svá vlastní ústa. Stále to pro něj, i po letech, byl zvláštní pocit, ale něco na něm ho vzrušovalo, lákalo stejným způsobem, jako můru přitahuje světlo. Bylo to nepřístojné, a právě proto to bylo skvělé. Líbal přísnou linku svých vlastních rtů, chutnající po drahém chablis podávaném na Luciusově večírku, a ona se pod jeho polibky počala měnit. Nejprve zhedvábněla a pak se její křivka více vykrojila, jako by ty rty byly neohrabanou kuklou měnící se v dokonalého motýla, vyšší formu života. Na okamžik si Severus vzpomněl, že i jeho rty možná kdysi byly tak plné a pružné, než se jejich rysy staly ztrhanými, poznamenanými těžkým životem dvojitého agenta.

A pak to přestaly být jeho vlastní rty, které líbal, nýbrž rty Harryho Pottera, když pominuly účinky mnoholičného lektvaru. Tohle byl jejich svět, svět Luciuse Malfoye a Severuse Snapea. Svět plný přetvářky a masek. Ne těch karnevalových, ale skutečných, pod nimiž se před zraky veřejnosti skrývaly celé pouště malých i velkých lží... Jako Severus Snape se Harry mohl po Malfoyově sídle pohybovat po libosti, aniž by vzbudil podezření, nevyhnutelné otázky, co Chlapec, který přežil a který porazil Pána zla, pohledává na panství bývalého Smrtijeda.

„Vítej, Severusi," ozval se zastřený hlas Luciuse Malfoye. Konec Severusova jména dozníval už na Severusových rtech. Tentokrát doopravdy na jeho.

Z toho jsou sladké sny stvořeny. Z potu, krve a touhy.

♦ ♦ ♦

Jak jste si asi všimli, tahle povídka je pro mě naprosto netradiční a netypická. V mnoha ohledech to pro mě byla výzva: už dlouho jsem chtěla zkusit joyceovskou metodu automatického (asociačního) psaní, napsat něco psychedelického (myslím atmosférou, nikoli že bych při psaní na něčem smažila) na hranici vědomí a šílenství, temného a zvráceného. Taky jsem měla zadání, které tomuhle typu povídky přímo nahrávalo, a spojila jsem ho s psaním songfikce na Sweet Dreams od Eurythmics, což je píseň, která je zhudebněním atmosféry, kterou jsem do příběhu potřebovala dostat. A v neposlední řadě je tu ten nejdůležitější důvod ze všech: moje nejdražší kamarádka a nejvěrnější čtenářka ze všech, má zbožňovaná womi, má dnes narozeniny!

A tak jsem jí chtěla nadělit dárek ze všech nejnečekanější, totiž něco, na co ode mě čeká už hodně dlouho a o čem si zřejmě myslela, že k tomu nikdy nedojde, když v mých povídkách často nedojde ani na polibek :) A omlouvám se, že jsem ti celý den nepopřála, ale trošku jsem chtěla, aby sis myslela, že jsem zapomněla, a tak to překvapení bylo tím nečekanější (ostatně proto jsem taky dělala, že tu tvoji výzvu nepíšu). Takže:

Zlato, všechno nejlepší, nejkrásnější a nejúžasnější! Jsem moc ráda, že jsme se poznaly, protože jsi pro mě neskutečně vzácným člověkem, neřkuli jedním z mých nejoblíbenějších spisovatelů. I kdyby všechno na Wattpadu stálo za starou belu, tak to, že jsme se poznaly, to všechno vyváží... Tak doufám, že sis celý svůj sváteční den užila a že ti tvůj dárek ode mě zpříjemnil jeho konec a naplnil tvá očekávání <3

Zadání: 5 let po válce. Lucius je rozvedený a plánuje večírek, třeba narozeniny, Vánoce, to je na tobě. Pozve i Harryho. Jak to dopadne, nechám na tobě. Povinná slova: tma, jiskření, stín, šepot, růže. Maximální počet slov 2000.