„Už přišli výsledky z ankety?" Zeptala jsem se Clare, když jsme šly do hudebny. V jednom uchu mi hrála kazeta Eda Sheerana a druhým uchem jsem poslouchala debatu mezi Clare a Zackem. Občas jsem přikývla a jinak jsem pokračovala ve vnímání hudby. Potichu jsem si zpívala text písně Photograph a kráčela jsem v jejím rytmu. Clare pokrčila rameny.

Sedla jsem si na židli u piana a zahrála jsem všechny akordy od nejhlubšího tónu po nejvyšší. Procvičila jsem si prsty a protočila jsem hlavou. Stále mi hrál stejný interpret, Edova kazeta hrála pořád dokola.

Greek nepřišel na začátku hodiny. Broukali jsme si sami pro sebe melodie písní a já jsem po půl hodině vytáhla blok. Začala jsem do něj psát náhodné texty písní, které mi přišli do hlavy jako první. Slyšela jsem pískání nějaké známé melodie, která byla chatlavá. Okamžitě jsem zvedla hlavu a podívala jsem se na pískající – Natashu. Pískala jsi melodii písně Lean on a postupně se každý k ní přidával.

Luskali jsme prsty, pískali jsme, zpívali jsme a tancovali jsme. Kolovala příjemná atmosféra. Lepší než kdy jindy. A připadala jsem si, jako kdybych někam opravdu patřila – mezi lidi, kteří mají stejné zájmy a vnímají hudbu stejně. Absolutně stejně. Nezáleželo na tom, že jsme byli každý odlišní, ale na tom, že jsme si v daném momentu rozuměli, díky hudbě.

Zavřela jsem oči při poslední sloce a soustředila jsem se na tu atmosféru. Cítila jsem se skvěle. Jako kdybych byla někde, kde bych mohla dělat cokoliv, co by mě napadlo. Vlnila jsem se celým tělem a luskala jsem prsty jako kdybych to byla já, kdo vedl hudbou, přitom to byla právě hudba, která nás všechny řídila jako ředitelka.

Otevřela jsem ústa a začala jsem zpívat. Opravdu zpívat.

Sehraná melodie, kterou jsme báječně vydávali, začala nabírat na hlasitosti. Každému z nás vypadla najednou stydlivost a nervozita. Byli jsme sví. Byli jsme opravdoví a každý najednou vypadal krásněji i zevnitř i zevně.

A pak skončila písnička a my jsme se rozesmáli. Smích se roznášel po celé místnosti jako echo a nedivila bych se, kdybychom byli slyšet i v dalších patrech školy.

„Greek říká, že můžete jít domů. Řeší důležitou věc ohledně maturiťáku s White Bulls. Vypadá dost naštvaně." Přiběhla k nám jedna ze spolužaček a my jsme se nuceně museli všichni začít zvedat.

Když jsme vyšli z hudebny, teprve jsme pochopili, proč byl naštvaný. A my jsme byli taky naštvaní. A jak.

Na všech skříňkách celé školy byly nalepené plakáty školní kapely White Bulls, které naváděli studenty, aby podepsali petici proti našemu působení na maturitním plese. Začali jsme nadávat a já jsem šla ke své skříňce a strhla jsem plakát.

Všichni čtyři členové byli na obrázku. Stáli vedle sebe polonazí a měli zkřížené ruce na nahé hrudi. Poznala jsem tam Jonathana, který stál hned vedle – pravděpodobně – hlavního zpěváka celé kapely. Podepište petici, jestliže chcete slyšet pořádnou hudbu! Přijďte ve druhé pauze do třetího patra školy, kde budeme mít stánek a poslechněte si naší ochutnávku. Nikdo přece nestojí o hraní nějaké klasické hudby na maturitním plese, ne? Navíc Vám nabídneme jednu naší skladbu zdarma!

Tohle se dalo nazvat podplácením a provokativním. Zmačkala jsem papír v ruce zlostí a hodila jsem ho do nejbližšího odpadkového koše. A dokonce jsem se trefila. Aniž bych něco řekla Clare nebo Zackovi, vrátila jsem se do hudebny. Oba byli rudí vzteky, nadávali a možná se schylovalo k hádce.

Nikdo tam nebyl. Šla jsem potichu k dřevěné židli u piana a sedla jsem si. Měla jsem zlost na White Bulls. Cítila jsem chuť něco rozbít, protože mě jejich plakát urážel. Moje potřeba se zklidnit vyvrcholila teď – seděla jsem u obrovského naleštěného piana.

Pomalu jsem začala hrát podle not z mé hlavy skladbu Brother Sparrow. Měla jsem zavřené oči a občas jsem se koukla, jestli jsou zavřené dveře a nikdo mě nepozoroval. Má ruka se pohybovala na bílých klávesách a když přišlo na zajímavou část, přesunul se prsteníček na černé klávesy. Nakonec jsem zahrála tři akordy podle své libosti.

Čím víc jsem se na noty soustředila, tím více ze mě opadávala zlost. Uvolnila jsem všechny svaly na těle a mozkové buňky jsem zaměřila na hudbu.

Tiše jsem si broukala skladbu Viva La Vida od Coldplay a do toho jsem hrála její melodii. Nohou jsem lehce dupala do země v pravidelných intervalech. K noze jsem přidala i hlavu. V té chvíli bylo celé mé tělo v pohybu. Pohybovalo se podle hudby a já se cítila jako obvykle. Lépe.

Představila jsem si celou rodinu tady na podiu. Viděla jsem, jak by tatínek hrál na kytaru a smál by se u toho. Babička by luskala prsty a chodila by ke každému z nás. Pohladila by nás a usmála by se. Maminka by hrála na harfu a zpívala by. A dědeček by nám zatleskal. Všichni bychom se na konci rozesmáli a objali se navzájem.

Při té představě jsem začala potichu vzlykat. Sebrala jsem si všechny věci a odešla jsem ze školy. Nastoupila jsem do Mini Coopera a vyjela jsem z parkoviště.

Nejela jsem přímo domů, ale zastavila jsem se před tmavým lesem. Nechala jsem běžet motor a vytáhla jsem sáček s marshmallowny. Dívala jsem se před sebe a vzpomínala jsem na rodiče i babičku.

Pustila jsem stereo ještě více nahlas a zavřela jsem oči. Vzpomínala jsem na rodinné večery, kdy jsme si pouštěli na pianu melodie různých písní a ten, který uhádl danou skladbu si mohl vzít jeden marshmallow.

Brečela jsem a přitom jsem jedla marshmallowny.

Vzlykala jsem, dokud jsem neucítila v sáčku žádný marshmallow a došlo mi, že už jsem je snědla. Odjela jsem domů.