Děda mi přenechal veškerý nábytek, jeho zbylé peníze, všechno, co vlastnil, včetně půdy, na které jsem strávila většinu své puberty. Kluci z White Bulls mi nabízeli prodat věci, které jsem nepotřebovala a nevadilo mi to prodat. Nezdálo se to jako špatný nápad.

„Mohla bys prodat klidně celý dům a přistěhovat se k nám. Trey se bude stejně stěhovat a myslím, že mu nebude vadit, když obsadíš jeho pokoj dříve než si sežene vlastní byt." Řekl mi jednou Josh, když jsme plánovali datum, kdy uspořádat velký prodej.

Plánovali to spíše oni.

Já jsem většinu času strávila svůj čas v Treyově pokoji, když šel do práce a držela jsem v ruce bílou obálku. Krásným hladkým písmem bylo v pravém rohu obálky napsáno mé jméno. Bojovala jsem s tím, ji otevřít už od té doby, kdy mi tuto obálku předal ten člověk, který mi volal.

Už to byly dva týdny.

Nervózně jsem hleděla na obálku ve svých rukou. Zhluboka jsem se nadechla a postupně a opatrně jsem ji odlepila. Vytáhla jsem z ní pečlivě přeložený papír.

Nezvládla jsem to.

Zastrčila jsem složený papír zpátky do obálky a vrátila jsem ho zpět na své místo, pod mé oblíbené složené tričko na židli.

Do pokoje vstoupil Johnathan. Přesně ve chvíli, kdy jsem měla ruku strčenou pod mým složeným tričkem. On věděl o té obálce, stejně jako každý člen White Bulls a Claire. Claire se mě snažila povzbudit a navodit mě k tomu, abych to otevřela. Byla jsem jí za to vděčná, protože jsem se k tomu už málem dostala. A pak jsem to nechala být.

Nebyla jsem připravená si přečíst, co mi chtěl říct v jeho posledních slovech.

„Tak co?"

Zavrtěla jsem hlavou. Za tu dobu, co jsem strávila nějaký čas s White Bulls, Johnathan byl ten, který člověka uklidnil.

Trey byl ten, který se snažil vždy zůstat nad věcí.

Josh rozesmál při každé příležitosti a zároveň byl milý.

Connor, tomu se dalo důvěřovat od první chvíle. Přesvědčila jsem se o tom.

Johnathan a Connor byli jako otcové této kapely, zatímco ti další dva se starali o zábavu. Měla jsem ráda všechny čtyři. Nejvíce času jsem ovšem trávila s Treyem, když byl doma. Dokázala jsem se naučit brnkat na kytaru ‚Twinkle Twinkle Little Star'.

Občas, když jsem nemohla usnout a myšlenkami jsem se neustále vracela k dědovi a jeho nadcházejícímu pohřebu a té obálce. Šla jsem za Connorem a začala jsem s ním vést půlnoční konverzace o nesmyslných věcích. Sem tam se k nám připojil i Johnathan.

Snažila jsem si provětrávat hlavu i tak, že jsem se jenom tak, kolem města procházela s Claire. A když tam byl i Zack, pomáhali jsme pouličním muzikantům získávat peníze. Zpívali jsme, hráli, roznášeli veselou, taneční atmosféru. A pouliční muzikanti byli většinou jenom rádi.

Snažili se mě zbavit starosti, a v těch chvílích se jim to dařilo.

Nevěděla jsem, jak získal děda dvacet tisíc dolarů a proč mi to neřekl. Když jsem vybírala nábytek, který jsem chtěla prodat. Nechala jsem si pro sebe pouze fotky, kazety, gramofon, walkman, dědův doutník, maminčiny šaty, staré babiččiny knihy (mezi nimi také kuchařky), tátovu sbírku papírů, kam si psal své myšlenky a přísně zakazoval komukoliv se na to podívat. Byla to jenom vzpomínka. Pravděpodobně z těch papírů zbyl jenom papír, bez jediné tečky inkoustu. Jako poslední jsem si vzala krabici, kterou děda uschovával pod svou postelí, kterou už mi dříve ukazoval.

Domek, ve kterém jsem žila spoustu let, byl najednou prázdný. Nábytek stál před tím. Prošla jsem všechny pokoje několikrát, a i když tam fyzicky nic nebylo, já jsem cítila, jak tam všechno bylo. Všechno, cítila jsem se stále jako doma. Cítila jsem se, jako kdybych přišla domu a každý z nich by mě přivítal. Píchlo mě v hrudi, když jsem si uvědomila, že to tak už nikdy nebude, jsou pryč.

Ve svém pokoji jsem měla pořád pár svých věcí, kdybych se náhodou rozhodla neprodat tento dům. Nevěděla jsem, jak se rozhodnout. Chtěla jsem si počkat až do konce měsíce, kdy bych měla dostat výplatu. Snažila jsem se chodit do práce pravidelně, a byla jsem ráda, že můj nadřízený respektoval, když jsem nemohla přijít.

„Dostal jsem nápad, že bychom mohli jít na večeři. Myslím všichni. Josh, já, Connor, Claire i Zack. A pak se třeba potulovali venku. Dneska je ve městě obzvlášť rušno, plno pouličních talentů z města se sešli na náměstí."

S úsměvem jsem přikývla. „Zní to úžasně."

Usmál se.

„Za chvíli to bude." Povzdechla jsem si a podívala jsem se na židli, kde jsem před chvílí ukryla obálku. „Dědův pohřeb."

Johnathan mě objal kolem ramen a podepřel si bradu o mojí hlavu. „Zvládneš to, Marshmallow. Jsi silnější než všechny holky, které jsem potkal. Mrzí mě to, protože si to nezasloužíš. Jestli ti to pomůže, tak jsme dneska nakoupili nový sáček marshmallownů."

„Děkuju." Zamumlala jsem potichu a zamrkala jsem, abych zahnala slzy, deroucí se na povrch.

„Za málo." Zašeptal mi do vlasů. „Nezapomeň, že tady pro tebe jsem." Řekl. Říkával mi to často, jako kdyby se bál, že na to někdy zapomenu. Bylo nemožné zapomenout na to, co pro mě všichni čtyři udělali.

Pustil mě a obrátil se čelem ke mně. Takže prakticky klečel na zemi přede mnou. „Vážně si nechceš ten ples rozmyslet? Trey by byl rád, kdybys šla. Vždyť víš, jak si dal záležet na tom, když se tě zeptal, na to, jestli tam s ním půjdeš. Vzal tě na dvou hodinovou cestu k moři na piknik a tam se tě zeptal na to, jestli ho budeš doprovázet na jeho posledním plesu jako student této školy." Říkal a upíral se mi do očí, jako kdyby v nich hledal moji reakci, jako kdyby v mých očích bylo něco k nalezení.

Měl pravdu, že to, co si pro mě Trey připravil, mě opravdu mile ohromilo, ale i přes to, jak fantastické to bylo, odpověděla jsem záporně. Připadalo mi k ničemu, jít na ples, přišlo mi, že ples byl absolutně bez nějakého smyslu. „Nerozmyslím si to." Odvětila jsem rozhodně.