Otevřela jsem potichu dveře a vešla jsem dovnitř. Pohybovala jsem se, co nejtišeji jsem mohla, chodila jsem po špičkách a ze stolu v předsíni jsem si vzala baterku, které pomalu ale jistě docházely vlastní baterky.

Mimo město tady vládl naprostý klid a ticho. A právě proto se zdál nejlehčí krok na dřevěných parketách hlasitě, jako kdyby někdo hlasitě ťukal do mikrofonu a hlasitě se to ozývalo z reproduktorů. Co nejrychleji a zároveň nejtišeji jsem otevřela dveře od dědova pokoje a nakoukla jsem dovnitř.

Nejprve jsem se zhluboka nadechla, abych zjistila, jestli jsem cítila moč nebo ne. K příjemnému překvapení, necítila jsem moč nebo jinou možnou hmotu, pocházejíc z konečníku.

Našla jsem dědu sedět na křesle se zavřenýma očima. Přiblížila jsem se, abych zkontrolovala jeho hruď. Dýchal. V tu chvíli mi spadl neskutečný kámen ze srdce. Vydechla jsem veškerý vzduch, který jsem v sobě napětím držela. Ulevilo se mi tak neskutečně, že jsem měla najednou hrozně moc energie. I přesto, že spal, jsem se k němu sklonila a pevně jsem ho objala.

„Děkuju, dědo. Děkuju za to, že jsi ještě zůstal." Zašeptala jsem mu do vlasů a zavřela jsem oči, jakmile jsem pocítila slzy deroucí se na povrch. Myslela jsem to upřímně. Kdyby odešel, byla bych sama. Naprosto.

Naposledy jsem se ujistila, zda je v pořádku než jsem opět vyšla na čerstvý chladný vzduch. Po Treyovým autě nebylo ani stopy a mě se opět ulevilo. Musel jsem jít ven na vzduch pouze kvůli tomu, že jsem si připomněla ostatní členy rodiny, kteří odešli. A vlastně neodešli, zůstali v lekcích, které mě naučili, zůstali v mém srdci a zůstali v mých vzpomínkách. Neodešli, pouze nejsou dostatečně schopni tady někdy být. A já jim to nemám za zlé.

Vylezla jsem po žebříku na střechu domu a lehla jsem si na chlívek, který jsem si tam kdysi dávno pro sebe udělala. Zachumlala jsem se do peřiny a předtím než jsem zavřela víčka, tak jsem si naladila svou oblíbenou stanici na starodávném rádiu. Usínala jsem se zpěvem Whitney Houston a s melodií její písně I have nothing. Usoudila jsem, že dnešní den byl skvělý.

Probuzení do víkendu mi dodal pozitivní energii, ale bohužel ne na dlouho. Promnula jsem si víčka a slezla jsem opět po žebříku dolů. Vydala jsem se do domu a okamžitě po otevření dveří jsem uslyšela dědu volat mé jméno.

„Hay! Hayley!" Chraptěl slabým hlasem a já jsem za setinu vteřiny byla uvnitř. Vyazila jsem dveře od dědova pokoje a první věc, kterou jsem uviděla, byl děda ležící na posteli naprosto bledý. Měl naprostý záchvat kašle a vykašlával krev. Viděla jsem spoustu krve v jeho dlaních.

„Ne, ne, ne..." Opakovala jsem si. Říkala jsem NE – nemůže mě tak brzo opustit; NE – krev, to je dostatečný důvod k „ne"; NE – nemůže najednou onemocnět. Z nenadání. Ne, ne, ne...

Svírala jsem v rukou pevnou linku a ruce se mi neskutečně potily, jako kdybych právě vyšla do čtyřiceti stupňového horka. Na druhé straně se ozval ženský hlas, který začal mluvit. Naprosto jsem ji nevnímala a skočila jsem ji do řeči - snad neříkala něco důležitého.

„Ehm, ano, uh. Dobrý den, můj děda tady vykašlává krev a je už starší a hrozně se o něj bojím a..no potřebuje pomoc, kterou mu nemohu poskytnout." Koktala jsem a nemohla jsem vůbec mluvit svým obvyklým hlasem.

Sanitka se objevila až po dvaceti minutách, protože jsme na mapách dosti těžko k nalezení. Vzali dědu a mě nenechali jet s nimi, takže jsem naskočila do mini Coopera a jela hned za sanitkou.

Víte, jak jsem Vám říkala o tý psací náladě? Je to v háji, zase -.-