Od Blackwallu po Tower Hill,
můj hlas plakal, sténal, vyl.
Williame, co se touláš po mořích,
ty nevíš nic o mých těžkých příkořích.

Těžké dveře kostela se mi zabouchly před nosem a já nadskočila. Co se to jen stalo? Zmocnila se mě hrůza, že se mu přihodilo něco zlého – proč by se zde jinak neukázal? Muselo se mu stát něco strašného, když za Horáciem ani nedošel.

Zhluboka jsem se nadechla a potlačila slzy; na ty nebyl prostor. Musela jsem najít svého milého. Panika mi sevřela hrdlo, když mi došlo, že vůbec nevím, kam se vydat. Londýn byl veliký a lidí se po jeho ulicích toulala spousta. Srdce se mi zatřáslo.

Upravila jsem si pléd na ramenou, aby mě tolik nebrala zima a vydala se do přístavu. Tam jsme se vždy potkávali a tam jej znalo nejvíce lidí, třeba někdo věděl, kam se poděl. Vzpomněla jsem si na toho muže z rána – Kosťu –, se kterým se měl zase vydat na moře, ten snad poradí.

Noční Londýn se mi nelíbil. V ulicích se kolébali opilci, prostitutky pokřikovaly na potenciální zákazníky a žebráci se rvali o odpadky. Měla jsem strach. Už jsem se nebála jen o Willův život, ale i o ten svůj. Když mě jeden z rumových násosků zatahal za sukni šatů, schovala jsem se do prvních dveří, na než jsem narazila.

Ke své smůle ale i štěstí jsem zavítala do hospody. Zábava byla v plném proudu, zpocení námořníci zpívali své odrhovačky a zdálo se, že se náramě bavili. Slova písní jsem poznávala, William si je občas pobrukoval a nejednou se me jejich sloky snažil naučit. Zadoufala jsem, že tu někde je a jen vyspává přílišné množství rumu.

„Co tu pohledáváš, slečinko?" ozval se ženský hlas. „Tohle není místo pro dámičky."

Obrátila jsem se kolem dokola, než jsem tazatelku spatřila. Šenkýřka, hodně spoře odměná, seděla u jednoho ze stolů a s korbelem v ruce si mě prohlížela, zatímco jí nějaký muž bořil obličej mezi ňadra. Chraplavě se rozesmála, když z ní opilec spadl a strhl z ní blůzu a ona zůstala jen v suknici a hodně povoleném korzetu.

„Tak co tu chceš, no?" Zvedla se, muže překročila a dala si ruce v bok. Pohled mi okamžitě padl na její kulaté břicho. Potomek byl v nedohlednu.

„Williama, znáš ho?" zeptala jsem se a raději couvla.

„Williama, Williama.., mám tu hned několik Williamů a to se vsaď, že každému by ses líbila!"

„Mého Williama, měli jsme se brát."

Šenkýřka se rozesmála. „Jo, to voni rádi slibují, víš? Ale kdo by si tě taky nechtěl vzít? Si rozkošná." Štípla mě do tváře. „Jak pak se ten tvůj William jmenuje dál, nu? Třeba ti ho tu najdeme."

Sklopila jsem zrak k děravé podlaze. To jsem nevěděla. Nikdy se slovem nezmínil o svém druhém jménu a mě nikdy nenapadlo se ptát.

„Magdo, ještě soudek, sem s ním!" Pověsil se na polonahou hospodskou drobný muž. „Na lodi nikdy nechutná tolik jako poblíž krásných žen."

Šenkýřka ho ze sebe smetla jako obtížný hmyz. „Neměl si dost, Kosťo? Neměl? Já tu teď pomáhám slečince najít manžílka."

„Kosťo?" zopakovala jsem po ní a na muže se podívala. Vskutku, byl to ten z rána. Zaradovala jsem se. „On ho zná, on zná mého Willa. Mají spolu plout!"

Žena si mě přeměřila pohledem. „Hej, pobudo – přestaň se válet po zemi, vstaň! – co ty znáš za Willa co má před svatbou, hm?"

Kosťa na okamžik otevřel oči, zadíval se do svícnů na lustru a pak je zase zavřel. „Žádného neznám. Jsme zaslíbení jedině moři a vlnám."

Sehla jsem se k němu. „Ale ne, ráno jsme se viděli. S Willem ses bavil, vím to."

„Šmulil se tam s nějakou dámičkou," vzpomněl si. „No jasně, Magdo, náš Will! No to se nedivím, že slečně zamotal tu pěknou hlavinku."

Magdě zmizel úsměv ze rtů. „Aby ne, s těma jeho černýma kurlinama a hlubokýma vočima."

„Tak víte kde je?" Zadoufala jsem nadšeně.

„Ne to fakt nevím," oznámila mi ostře a špinavými prsty upravila krajku na dekoltu mých šatů. „Zmizel, jako vždycky. Ale jestli se za tebou vrátí, vyřiď mu, že tu na něj čeká děcko."

Zdravím, jak se máte? Zde nová kapitola Marii a mě strašně zajímá, co si o ní myslíte?
Co Kosťa a Magda? Kam se ztratil Will? Co bude Maria teď dělat?