Jeho vlasy točí se ve vlny,
jako moře vody, jsou jich plny,
jeho oči černé jako pravá letní noc.
Ať snažím se jak chci, nemůžu si už pomoc.

Starý lord byl neuvěřitelně odporný. S každým jeho slovem jsem neměla daleko od mdlob. Špatně nasazená paruka mu neustále padala do čela a z jeho zlatem vydlážděných úst vycházely samé odpornosti. Včetně rozžvýkaného jídla.

Krátce jsem prohlédla na otce, zda si je volbou mého manžela plně jist. Vypadal nadmíru spokojeně. Odpustila jsem si povzdech a napila se, abych si propláchla suchá ústa.

„Moc toho nesnědla," vytkl lord mému otci jako bych tu nebyla. Ten na mě vrhl přísný pohled a omluvil to tím, že budu mít příliš utažený korzet. Lordu to jako dobra výmluva nepřišlo: „Tak ať žádný nenosí. Když nebude jíst, nebude rodit zdravé syny!"

Rychle jsem se nadechla. Než jemu dát syny, raději vyhladovím. Dlaně schované pod ubrusem jsem stiskla v pěst; už jen chvíli, večeře se blíží konci a já se pak vdám. Tohle skončí.

Otec lorda rychle uklidnil, že v našem rodě i štíhlé ženy mají zdravé syny a není se čeho bát, načež na mě jeho výsost ukázala kachním stehnem. „To doufám. Tvářička moc pěkná, ale kvůli té si ženu nikdo nepořizuje – pokud nebude brzy samodruhá, svazek neplatí."

V to jsem doufala.

Pokusila jsem se vytěsnit hovor o krvácení a dobré plodnosti otcovy jediné dcery, a přemýšlela, co teď dělá William. Už na mě čeká u otce Horácia? Doufala jsem, že ano. Čím dřív budu mít jistotu, že si nevezmu tohoto neomaleného hrubiána, tím lépe. A čím dřív nás s Willem bude pojit svátost manželská, tím dřív se přestane toulat po mořích.

Lord se rozchechtal. „Nu dobrá! Nač čekat? Jenže něž doroste luna, vezmeme se!"

Vyděšeně jsem se podívala jeho směrem. Do její plnosti zbývalo pouhých pár dní. Vykouzlila jsem nadšený úsměv a uklidňovala se, že já budu vdaná už dnes a chod luny už nic neovlivní.

Jakmile sluhové za lordem zavřeli dveře, řádně jsem se rozloučila s otcem, který mi nevěnoval nejmenší pozornost, a vytratila se do chodby, jež kromě do mé ložnice vedla i na svobodu.

Štěstí mi přálo: podařilo se mi proklouznout bez spatření.

Vše jsem měla připravené. Služebná Willovi peníze odnesla hned, jak jsem se vrátila, já si nějaké schovala pod kamenem u schodů, vzala prsteny z otcovy poslední investice do stříbra, abychom mohli mít obřad se vším všudy, a pod rouškou noci se vydala do kostela na útesu.

Věděla jsem dobře, proč chtěl Will právě sem. Každý jiný kněz by nám nevyhověl a cosi mi říkalo, že na své svatbě chtěl mít moře za svědka. Nadechla jsem se slaného vzduchu, co sem dopravily nedaleké vlny. Vší silou jsem zabušila klepadlem do dřevěných dveří a čekala, až mě otec Horácio pustí za svým nastávajícím. Nic. Zkusila jsem zaklepat znova a třesoucí se nervozitou vyčkávala.

Znamenitá doba uběhla, než jsem zevnitř uslyšela pomalé kroky starce, a ještě delší, než ze dveří vystrčil svou konstantou tvář. „Copak potřebujete, slečno?"

Natěšeně jsem se usmála. „Čeká tu na mě Will, vezmeme se."

Otec Horácio se na mě bez pochopení podíval. „Nevím, kdo je Will, ale tady žádná veselka nebude. Běžte domů, slečno, za chvíli začne chodit ponocný."

Zdravím, jak se máte? Já po dlouhé době napsala další kapču, tak jsem zvědavá, co na ni říkáte. Jak mnozí předpokládali, svatba úplně nedopadla – copak se asi stalo?

Co bude Maria dělat teď?