Srdce mé ovládla láska, nechci už ani pětník,
Jediný, kdo mě potěší, je můj vtipný námořník.

"Tentokrát ne," řekla jsem a přiložila si jeho horkou dlaň na tvář. Podívala jsem se na něj z pod dlouhých řas a chystala se zase začít prosit, aby tady zůstal.
"Večer přijde ten dědek, nemůžeš mě tu nechat."
William se zasmál. "Nechceš mít snad za manžela lorda?"
"Chci mít za manžela tebe," namítla jsem, "ani otec Horácio nás neoddá, když už jednou vdaná budu."
"Tak to aby se z tebe stala mladá vdovička." Chytl mi bradu mezi prsty a ironicky našpulil rty.
"To není vtipné."
"A co mám dělat, Mario?" Povzdechl si. "Musím odplout, abych dostal zaplaceno."
"Mám peníze." Namítla jsem.
"Tvůj otec."
"Však," kývla jsem, "otec Horácio nebude zkoumat od koho jsou."
"To ne," souhlasil, "ale co budeš dělat pak až odejdu? Budeš vdaná a pravděpodobně tě vyhodí na ulici."
"Nevyhodí a i kdyby. Otec má pro lorda připravené velké věno, když si ho vezmu, můžeme koupit malý byt a ještě nám zbyde na několik dalších let."
"Byt," zasmál se Will, "lásko, ty neumíš žít v chudobě."
"Tak si zvyknu," trvala jsem si na svém.

Nevěřil mi, spíše se mým naivním nápadům vysmíval. Upravil mi mašličku u živůtku, aby byla pěkně rovně a pak mi ukazovákem přejel přes linii klíčních kostí.
"Tak se vezmeme," prohlásil rozhodně.
Šťastně jsem se na něj usmála a skočila mu kolem krku, aby mne mohl co nejpevněji obejmout. Zvedl mne ze země a zatočil se se mnou.
"Musíme ještě dnes, zítra za rozbřesku Alžběta odplouvá a já na ní musím být."
"Dnes?" Opakovala jsem po něm zaskočeně. Bylo možné to stihnout?
"Ano, dnes." Přikývl. "Domluvím to s otcem na pozdní večer, to už snad lord bude pryč. Ty se během zásnub budeš chovat naprosto vzorně, aby nikdo nepojal nejmenší podezření, rozumíš?"

Jen jsem krátce kývla. Cítila jsem tolik štěstí jako nikdy, dneska si vezmu svého Williama. Mohla jsem být šťastnější? Už jen aby jeho poslední výprava utekla co nejrychleji a my už mohli být jen spolu.
Ozvalo se další sprosté zapískání na prsty. Nemohla jsem se divit, naše dvojice v tomto zaplivaném přístavu přitahovala velkou pozornost. Upozorňoval nás na sebe starší námořník, spoře oděný a ušmudlaný stejně jako Will.

"Co chceš, Kosťo?" Zasmál se ten můj a postavil mne na zem, aby mne tolik nemačkal. Urovnala jsem si krajkové rukávy, aby bylo co nejméně poznat, že jsem nezůstala jen u procházky, kterou jsem hodlala svůj útěk omluvit.
"Ty si nedáš pokoj, že?" Rýpnul si námořník a vydal se k nám, prohlédl si mne od hlavy k patě a pak vysmekl poklonu. "Slečno, dovolte mi říct, že vás shledávám neuvěřitelně půvabnou."
"Kosťo," varoval ho Will a přivinul si mne k sobě. "Co chceš?"
"Magda se po tobě sháněla, měl by ses ukázat." Pokrčil rameny a zamával si před břichem rukama.
"Neměj strach, já si poradím. Teď vypadni, uvidíme se na lodi, stačí že jsem s tebou tam, tady mám lepší společnost." Zasmál se a trefil ho do kabátu malým kamenem, co vytáhl ze zídky. Kosťa se mi ještě jednou uklonil, Williama tituloval jakousi nadávkou a pak zmizel.

"Kdo je Magda?" Obrátila jsem svůj pohled na něj a čekala odpověď.
"Co..? Jo, Magda je ta.., hospodská. To ona mi pronajímá pokoj, víš?"
"A co ti chce?"
"Určitě zaplatit. Než jsem doplul, domluvil jsem se s ní, že jí zaplatím teď, mám u ní dluh."
"Aha," kývla jsem, "a proč tak máchal rukama?"
"Je to pořádná ženská. Veliká, jestli mi rozumíš. A on si z ní dělá rád srandu."
"To od něj není moc pěkné," mínila jsem.
"Vždyť je to jedno." Odpověděl otráveně Will a pak zvážněl. "Budeš muset vzít otci ty peníze na věno, nemám na obřad dostatek."
"Jistě. Vezmu je večer sebou."
"Myslím, že bude chtít zaplatit hned, až to k němu půjdu domlouvat," řekl zklamaně.
"Nechám ti je tedy poslat po děvečce."
"Díky, lásko." Usmál se tak krásně, až se mi srdce pozastavilo a vášnivě mě políbil na rty.

Zdravím vás u nové kapitoly.
Co na ní říkáte?
Povede se Marie utéct po zásnubách?
A proběhne svatba?
Fandíte jejich vztahu nebo by Marie bylo lépe se starým lordem?
Děkuji za hlasy s krásné komentáře. ❤️