U Wappingu zdi stál William můj.
"Prosím, dej si říct, no tak, stůj!"
"Ale děvče, jsem takový, už to víš."
Slzy tekly proudem: "Ty se mi už nevrátíš."

A konečně jsem jej spatřila. Stál u zdi, ledabyle opřený o polorozpadlou stavbu a hlídal ohromné dřevěné bedny, pravděpodobně s kořením z Indie, to se teď dováželo často. Bavil se s vysokým mužem ve velikém tmavém klobouku a následně si potřásli pravicemi. Hodil po Williamovi měšec a pak se s úsměvem a lehkým krokem vydal k lodi Alžběta. Už jsem déle neotálela a vydala se k němu.

Chtěla jsem se za ním rozeběhnout, tak moc už jsem toužila být v jeho obětí, ale dok plný lidí mi takovou možnost neumožňoval. Zde se neuhýbalo z cesty nikomu, ani dámě. Alespoň do mě nestrkali. Velkým obloukem jsem obešla špinavého opilce, jenž se po mně začal natahovat a zrychlila krok, už jen kousek. Will o mně musel vědět dlouho předtím, než jsem na něj zavolala. Díval se mým směrem s pokřiveným úsměvem, plným pobavení, jak si vedu v davu spodiny.

"Madam Mario," uklonil se mi až k zemi, když jsem si konečně prorazila cestu a stanula před ním.
Rozhodla jsem se hrát jeho hru.
"Námořníku," pyšně jsem zvedla nos, "kdo si myslíte, že jste abyste mě mohl oslovovat jménem?"
Nervózně jsem zatočila slunečníkem a čekala, co mi odpoví.
"Člověk, jehož milujete?" Pozvedl husté obočí a věnoval mi další ze svých krásných úsměvů. Více jsem nečekala a neeticky mu skočila kolem krku. Sevřel mě v náručí a já byla tak šťastná, že ho konečně zase vidím, že jsem úplně zapomněla, jak mi jeho špinavé ruce umažou světlé šaty. Po dlouhém obětí mě něžně jako teplý vánek sám vzal za tváře a necudně mě přede všemi políbil. Několik chlapů, jenž nás viděli, zapískali na prsty. Usmála jsem se Williamovi do tváře.

"Chyběla jste mi, slečno." Pověděl mi a na ukazováček si namotal spirálu mých vlasů.
"Vy mně taky, námořníku. Jsem ráda, že už vás mám doma."
"I já. Avšak slyšel jsem, že máte být ještě dnes večer zasnoubena." Podotkl s úsměvem. Zato ten můj povadl.
"To se ale nestane. Jediný s kým se zasnoubím jste vy, námořníku." Pohladila jsem ho po hrubé tváři a zadívala se do jeho šťastných očí. "Kdo byl ten muž, co ti platil?"
"Kapitán Alžběty, dostal jsem slušnou zálohu."
Srdce se mi zastavilo. "Zálohu?"
"Ano, zálohu." Přitakal s úsměvem.
"Takže zase odplouváš?"
"Ano, je to velmi štědrý muž, až se vrátím, budeme mít na zaplacení toho klášterního vydřiducha a ještě nám dost zbyde."

Rozvázal kožený vak, aby mi ukázal kapitánovu štědrost. Pětinásobek toho obnosu ležel mému otci na stole v pracovně každý den, aby měl co cpát usměvavým služkám do dekoltu.
"Zůstaň doma. Peníze seženu."
"Krást se nemá, Mario." Upozornil mě s úsměvem a lehce mne líbnul na smutkem svěšené rty. "Možná je tvůj otec bohatý, ale my se obejdeme i bez jeho zlata."
"Ale to musíš zase na moře," namítla jsem. "Prosím, dej si říct, zůstaň doma."
"Moře je mým domovem, vždyť víš jaký jsem." Zasmál se a pohladil mou bílou tvář. Ukápla mi první slza.
"Mám strach, že už se mi nevrátíš."
William zvážněl, zase mě vzal za tváře a opřel své čelo o mé. "K tobě se vrátím vždycky."

Ahoj,
Vítám u nové kapitoly, co na ní říkáte?
Co říkáte na Williama? Jaký z něj máte pocit?
Povedlo se mi Mariu vylíčit jako zamilovaně naivní?
Děkuji za hlasy a krásné komentáře, těším se na vaše názory.
Krásný den, T