Jednoho letního rána
šla jsem do přístavu,
krákala nad mnou vrána,
já pak ztratila se v davu.

Bylo dusno. Město se probouzelo za doprovodu něžných slunečních paprsků, zpěvu drobných skřivanů a pachu rybiny linoucí se z ranního trhu. Slušní lidé začali vycházet ze svých domů a ti neslušní... no, zálézali do podniků nedobré pověsti. Žebráci se opět začali sbíhat na svých obvyklých místech s marnou nadějí, že dnes budou lidé o něco laskavější než dny předtím.

Kolem mě proběhly dvě děti. Vesele se smály a starci o jedné noze podkoply dřevěnou berlu, načež se skácel na zem. Nezvedl se, jen se odplazil ke zdi oddělující Wapping od Temže a položil malý klobouk na milodary vedle sebe. Dlouho jsem si jej neprohlížela, aby mne nepokoušel oslovit s prosbou o almužnu, a v tichosti šla dál. K přístavu to byl ještě kus cesty.

"Madam," pozdravil mě kolemjdoucí džentlmen a posunul si klobouk z čela. Slabě jsem se usmála a kývla. Všimla jsem si, že se za mnou ještě otočil, ale já šla kupředu. Asi poznal, že poslední šaty viktoriánské elegance nejsou záležitost pro střední třídu. Pozornost, jež mi díky nim kolemjdoucí věnovali, mi dělala dobře. Nikdo nepoznal, že jsem vylezla oknem, abych se nemusela účastnit rodinné snídaně a plánování zásnub, viděli jen slečnu v krásných šatech.

Minula jsem dalšího žebráka. Dlouho na mně visel pohledem a když jsem se na něj zadívala i já, oči rychle sklopil k zemi. Byla jsem ráda, že pro některé muže, ostatně i ženy, bylo nemyslitelné lidi mého postavení oslovit a natož po nich něco chtít. Za bílého dne, noc už mi takové bezpečí nedávala. Zrychlila jsem krok, když jsem přicházela k rozpadlé zdi o několik stop dál.

Vyhlédla jsem z ní stejně nadšeně jako když jsem byla malá a utíkala rodičům, abych mohla vidět připlouvající lodě zpět z toho kontinentu černých tváří. Narozdíl od zbytku ulice, zde nebyla zeď vysoká patnáct loktů a dalo se z ní tak vidět na celou zátoku Temže. Lodí zde bylo více než jindy. Ovšemže, bylo naplánováno spousta kolonizačních výprav, honů na piráty, rybaření a v neposlední řadě cesty za poklady. Hned jsem věděla, že mezi tou spoustou námořníků najdu i toho svého.

Nad hlavou mi proletěla vrána a řádně zakrákala, aby všem oznámila svou přítomnost. Zvedla jsem k ní tvář. Kroužila nad ulicí jako jeden z racků v přístavu a pak si sedla na vrcholek zdi, aby se rozhlédla, kam si to namíří později. Jeden by řekl, že je to špatné znamení. Co se ale mohlo stát? William se v plném zdraví vrátil a dokonce dostal zaplaceno tolik, že nás mohl otec Horácio konečně oddat, za úplatek samozřejmě. V očích Božích bude ale sňatek platný. Při té myšlence jsem se usmála, nebude trvat dlouho a budeme už jen spolu.

Upravila jsem si volán na rukávu a snažila se dolu do přístavu neběžet, tak moc jsem se těšila, až ho zase uvidím. Až mi zašeptá verše, které vymyslel na moři a až se zamkneme v jeho pokojíčku v hostinci.
Kousla jsem se do rtu, abych zůstala u důstojného úsměvu, všechno bude už jen dobré.